Chytat ryby na říkanky a chodit po vodě: V debutovém románu Letnice se dějí věci!

Ať už je řeč o Marku Torčíkovi, Kláře Vlasákové či třeba o Jakubu Stanjurovi, je zřetelné, že v české próze posledních let napsali výrazné tituly autorky a autoři, kteří jimi prozaicky debutovali. Miroslav Hlaučo je sice rovněž debutant – právě mu vyšel román Letnice –, ale mezi jmenované nezapadne. Nejen proto, že generačně se nachází jinde (nenarodil se jako oni v devadesátých letech, nýbrž roku 1967), ale také proto, že jeho román se z kontextu současné české prózy vymyká. Zatímco pro knihy výše zmíněných je příznačné, že z hlediska témat drží prst na tepu doby, román Miroslava Hlauča působí trochu jako literární fosilie.

Píše se rok 1903, a byť do konce takzvaného dlouhého devatenáctého století ještě pár let zbývá (skoncuje s ním první světová válka), to dvacáté se všemi převratnými změnami už klepe na dveře. Do městečka Svatý Jiří, kde se román s malou výjimkou odehrává, však nové časy ještě nedoputovaly. Místní tu žijí obklopeni tím, co bychom běžně označovali jako zázraky, ačkoli pro ně jsou to v podstatě všednodenní záležitosti. Nikdo se nepodivuje nad tím, že zde lidé chodí po vodě, rybář chytá ryby prostřednictvím říkanek, kameník láme kámen píšťalou a každou neděli navštíví městečko smečka vlků. Čas od času do Svatého Jiří sice zavítá c. a k. notář a matrikář Olszányi, ale ten se obvykle pouze čertí nad neobvyklými jmény v matrice (je zde totiž zvykem, že dva lidé nemohou nést stejné křestní jméno). Místní nic nevytrhává ze zavedených pořádků. Avšak najednou hrozí, že se to přece jen změní: spolu s notářem a matrikářem hodlá přijet i mladý, ambiciózní a rigidní Franz Rechnitz, byrokrat srdcem i duší, který si hodlá na zapadlé místo pořádně posvítit. Dorazit má v období letnic.

Naštěstí se nedlouho předtím vrátí do Svatého Jiří místní rodák Odysseus Pastýř, který strávil patnáct let ve světě a chopí se úkolu přenést město do nových časů. Už se prostě nedá nic dělat, i obyvatelstvo Svatého Jiří se bude muset nastupující modernitě přizpůsobit, aby nevzbudilo podezření a nechtěnou pozornost. Jenomže chytit rybu na „dobré slovo“ je o poznání snadnější než nahazovat sítě. Z přerodu se proto postupně stává pouhé předstírání a obávaná návštěva hrozí vymknout se z rukou. A do toho se v románu odehrává jedna pěkně zamotaná milostná linka, která Odyssea mimo jiné přiměje dívat se do vlastní minulosti a vytahovat na světlo světa události, o nichž v městečku nikdo nemá tušení. Odysseus přitom není jediný, jehož minulost skrývá zasutý příběh, což se odhaluje v četných retrospektivách.

V Hlaučově románu je důležitá atmosféra, množství epizod, vypravěčská lehkost a živelnost a konfrontace nadpřirozených motivů s rigidním řádem na pozadí měnící se doby.

Miroslav Hlaučo se představuje jako autor, jenž se nezdráhá opouštět hlavní tok vyprávění, dlouho prodlévat u expozic a odboček. Což je přednost i potenciální čtenářská Achillova pata Letnic. Přestože má totiž vyprávění tempo i podmanivou atmosféru, do níž se člověk rád noří, a děj je zábavný i chytlavý, příběh této knihy, byť důmyslně promyšlený a rozvinutý na bezmála čtyřech stech stranách, vlastně vyznívá poněkud nevýrazně. Případným čtenářům a čtenářkám se konec pochopitelně nesluší prozrazovat, lze však konstatovat, že dvě hlavní příběhové linie – tedy Odysseův milostný poměr a obávaný Rechnitzův příjezd – se vyřeší velice jednoduše.

Obálka debutu Miroslava Hlauča. Autor vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na FF UK. Řadu let pracuje v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií, repro: Paseka

To není ani tak výtka, Miroslav Hlaučo evidentně sleduje jiné cíle. V jeho románu je důležitější atmosféra, množství epizod, vypravěčská lehkost a živelnost, konfrontace nadpřirozených motivů s rigidním řádem na pozadí měnící se doby. Je samozřejmě otázkou, nakolik početné může být publikum, které takový text naláká a uspokojí. Ve srovnání s romány držícími prst na tepu doby mohou Letnice na leckoho působit jako pouhá vypravěčská hra. Čas od času však není od věci si připomenout, že i ta má v literatuře své místo. A že když přistoupíme na její pravidla, může nám poskytnout silný zážitek.