Jedna báseň. Autoři čtou: Milan Hrabal

Náš život se odehrává v konsensu řeči, v dorozumění umožněném nevyřčenou úmluvou ohledně šifry, jež musí platit, abychom přežili. Toto něco stojící za něco je základní podmínkou funkčnosti jazyka. Hned v mottu sbírky Domluvená šifra se dočteme, co může být jednou ze zásadních šifer. Třeba barvy „jsou jen domluvená šifra pro zákeřnosti času“. Tedy: zákeřnému času nemáme možnost porozumět tady a teď; pochopíme jej prostřednictvím barev, díky šifře metafory, tak ho zastavíme a přiblížíme milované i bolestné okamžiky, na něž vzpomínáme s něhou a které si přivoláváme, když je čas nepřívětivý a prostor cizí.

Verše Milana Hrabala jsou tu nostalgické, vzpomínkové. O šifře rozhoduje jeho krajina a její lidé, které básník pojímá prostřednictvím nehledaných obrazů a metafor, propojujících její tvárnost s časem a prostorem, a přirozeně působivých personifikací (na diktát času / a od počátku do konce / zbývá zas jen // slovo, prozradí mluvčí své záměry): když se pěšinka prosmekne pod brankou, když paměť louky vytéká z lesa, vidíme ten pohyb a děj před očima. I tu bosou, nikoli nahou tvář jako bychom měli nablízku, a nezáleží na tom, že to není tvář „naše“, z našeho světa – lze uvěřit, že je to bytost univerzálně lidská, a to i tehdy, když nese jedinečné jméno.

Jako by už byl volán

Básně uvádějící nepojmenované oddíly nesou refrénové názvy Lužice za svítání, Lužice před polednem, Lužice v předvečer… a kompozičně sbírku svírají. V krajině, o níž je vedena šifrovaná řeč, se přirozeně mísí jazyky: prostor otevírají hned tři řeči, na nichž je potřeba se shodnout. Až jejich fúze tvoří nový a celistvý jazyk skutečně příslušný lokalitě, takže nepoznáš, kterou řečí dítě pláče (ani náhrobky se neshodnou / erinnerung nebo wopomnjeće?). V této konkrétní krajině, která bývá i přesně lokalizována (Mikławšk, Budyšín, Hrodźiško, Spréva atd.) se odehrávají lidské osudy (často mizení), anebo i jen drobné, ale zásadní momenty a útržky či celé bloky osobních vzpomínek – a ty především je třeba zachytit, protože příběh okamžik žitý / se vrací na papír. Tady se krajina zachovává: dudy, tanec, hromnička či filigrán, místní lidé umírají a rozezpívávají se v básníkovi. A mluvčí už cosi konečného vyhlíží za scénou, v zákrutu své řeky a za každým kopcem – jako by už byl volán (na cestě zbývá překonat už jen / pohled za obzor) a přeje si, aby to bylo dřív, než se lužní voda změní v bláto. Přeje si být víc než jen přítomen, být horkým soustem / zdivočelé přítomnosti.

Lužice o půlnoci

Rybářská vrátka otevírají staré příběhy
světlo ve tmě nad Sprévou

Kámen ke kameni přidávám
jako kdybych hledal tvář
poprvé spatřenou na lávce
pod Hrodźiškem

místo ploutví kolem
proplouvají dudy a šalmaje
odvádějí pozornost od mince v dlani
mého gurua

Jaká by byla jeho poslední
věta na přidanou?

Spolu se vším smutkem a půvabem vzpomínky (v půli sbírky se dozvíme, že onou mincí je zpěv) a jejího zachycování, stoupá v knize i zklamání, obtíž s „věřením“, se spolehnutím na jistoty (viz verš Dnešní ráno lže o tomto světě), včetně vlastních smyslů a paměti. Jsou to básně-připomínky, jimiž se bojuje, aby se člověk neschovával pod víko zapomnění, které by se rádo zaklaplo nad jeho hlavou.

Obálku s využitím obrazu Kateřiny Zákoutské navrhla Ilona Martinovská, repro: Paper Jam

Hrabalovy básnické podobenky jsou napsány, aby byly zachovány blednoucí podoby, aby byla proplesknuta paměť, která mizí s teplem, až slunce nad Budyšínem už vyjde pro jiné. Aby byl živě zachycen tento skvělý kus vesmíru, který je momentálně nedostupný, ale básní ho lze vyvolat. Jakkoli se jeví být nekonečně vzdálen, čistě fakticky je, co by kamenem dohodil – tím bolestnější se ona vzdálenost jeví mluvčímu, který sedí nedaleko / pod zplihlou oblohou. V básni může navštívit své zdejší přátele-básníky, projít se navyklými kroky oblíbenou pěšinou a zavítat do svého kostela – a pak onu důvěrnost předat čtenáři.

Věrný svému výseku reality

V Domluvené šifře se Hrabal znovu prokazuje jako citlivý a slovem jistý lyrik, řezbář vzpomínek se smyslem pro zkratku, pro srozumitelné, vstřícné obrazy, které mohou snadno, a přesto objevně promlouvat ke čtenáři a působit na něj: pod schodem na půdu / ztracená věta zavrzla / jako když se ohlédne kůň.

Zůstává věrný svému „výseku reality“, své krajině, které zasvětil většinu života, a vzdává jí hold s láskou, s nebývalou soustavností, vytrvalostí, s něhou a oddaností – jako patrně jediný u nás. Dokáže ji přiblížit i těm, kdo v Lužici nikdy nebyli a nebudou a jimž k srdci nepřirostla – protože díky těmto veršům se z jedinečného výseku světa stává univerzální krajina vzpomínek. V takové se lze setkat s konkrétními lidmi, které rozpoznáme v „postavách“ a osudech zachycených v těchto verších, jako by to byli „naši“ lidé.

Výpovědi promlouvajícího lyrického hlasu, který obhlíží poslední patra domu, vystavěného vlastním žitím, porozumíme stejně tak: totiž díky nezaumným, prostým, ale plastickým veršům, které se nepokoušejí doběhnout tryskajícího koně efektních figur, aktuálních témat nebo formálních výstřelků. Jak ostatně píše na konci knihy její editor, Lukáš Novosad: „… dávno je načase představit ony verše soustředěně a ukázat, že Hrabalova ‘lužická poezie‘ patří nejen do české tvorby, ale rovněž do té lužickosrbské.“ Těžko bychom v tomto punktu hledali v současné české poezii srovnatelného autora.

Milan Hrabal čte ze své starší sbírky Nepokoje, foto: Maćij Bulank, Jitka N. Srbová a I. Martinovská

Milan Hrabal (* 1954), básník, překladatel především z lužické srbštiny, editor. Vystudoval Střední ekonomickou školu služeb v České Lípě – a osmnáct let byl ekonomem na učilišti energetiky. Mezi roky 1991 až 2007 byl v rodném Varnsdorfu, kde žije a píše městskou kroniku, zaměstnán na tamním městském úřadě. Následně, až do roku 2016, pracoval v hudebním oddělení Městské knihovny Varnsdorf. Vedl poetické studio Doteky. Mezi roky 1990 až 2003 byl redaktorem literárního časopisu Psí víno.

Od roku 1991 Hrabal spolupracuje s Lužickými Srby – pomáhal při záchraně lužickosrbských škol, překládá, publikuje články o Lužici, organizuje kulturní a osvětové akce s touto tematikou, zviditelňuje lužickosrbskou i  regionální lužickou literaturu. Spoluorganizuje literární soutěže ve Varnsdorfu. Připravil řadu básnických antologií, publikoval dvanáct sbírek své poezie, sbírku povídek a knížku pro děti. Knižně debutoval roku 1981 básnickým svazkem Sólo větru. Za překlady ukrajinské poezie získal (spolu s Petrem Kalinou) v roce 2016 Gogolovu cenu. Za překlady lužickosrbské literatury byl oceněn Čestným odznakem Domowiny a jako teprve čtvrtý Čech také Cenu Domowiny.