Pavel Kosatík nasadil svoji empatickou distanci na slepého komunistu

Klement Lukeš, narozený roku 1926 v jihomoravských Rakvicích, známé vinařské obci, coby malý chlapec onemocněl spálou a v důsledku toho prakticky oslepl, někdy jen rozeznával světlo a tmu. Nicméně hendikepu se nepoddal a po druhé světové válce takzvaně udělal kariéru – ve službách nastoupivšího režimu. A exponovanou veřejnou osobností zůstal až do své smrti v roce 2000. Do KSČ vstoupil hned dvakrát (1946 a 1968), dvakrát z ní byl vyloučen (1961, 1970), za normalizace byl aktivní v disidentských strukturách, podepsal Chartu 77, mohutně šířil samizdat, po převratu se angažoval ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové.

Klement Lukeš počátkem devadesátých let, kdy byl členem Výboru dobré vůle Olgy Havlové, foto: ČTK – Tomáš Novák

Publicistu a spisovatele Pavla Kosatíka (* 1962) na osobnosti tohoto muže, s nímž se osobně seznámil v devadesátých letech, primárně zajímalo politické angažmá, jeho zdroje a proměny. Podtitul knihy Zápasy slepého muže. Život a doba komunisty Klementa Lukeše sice obsahuje slovo „život“, ale osobní, intimní rovina je zde poměrně redukována. Kosatík se pokouší o jisté vhledy do Lukešovy povahy, uvádí základní skutečnosti z jeho osobního života, nicméně převažuje sledování Lukešovy veřejné roviny chování, jeho nasazení pro komunistickou stranu, anebo působení proti ní, respektive proti jejímu oficiálnímu vedení. U soukromí jako by se autor biografie někdy nemohl a vlastně ani nechtěl dostat přes tmavé brýle nevidoucího protagonisty.

Tato Kosatíkova kniha míří především na čtenáře, kteří se zajímají o československý politický vývoj od konce druhé světové války do normalizace, přičemž rozsahem i co detailnosti líčení autor klade důraz na poválečné dvacetiletí. Ožívají zde politické boje a intriky před únorem 1948 i po něm, jichž se Lukeš aktivně zúčastnil. Byl prominentem, i když neměl žádnou politickou funkci, nicméně v aparátu KSČ se pohyboval ve vysokých patrech. Z nich byl vypuzen v přelomovém roce 1956, pro svoji přílišnou progresivnost, neboť ideově nebyl úplně zaslepený – od té doby jej měla v hledáčku Státní bezpečnost. V potížích, které mu způsobili jeho vlastní soudruzi, nebyl pochopitelně zdaleka sám, stejně jako nebyl zdaleka jediný, kdo v padesátých letech aspoň částečně ideově prohlédl. Specifická však byla skutečnost jeho nevidomosti: Kosatík popisuje, jak Lukeše nejspíš ušetřila tvrdšího zacházení od vyšetřovatelů, ale současně příslušné orgány rafinovaně využívaly zdravotního hendikepu (nutily jej k manuální slepecké práci, on chtěl pracovat hlavou).

Celkově však Kosatíkovo vyprávění na faktu Lukešovy slepoty nestojí, respektive nezdůrazňuje ji, i když titul knihy tomu napovídá. Lukeš však svojí aktivitou (a družností) předčil většinu nehendikepovaných a v mnoha partiích knihy čtenář na protagonistovu slepotu „zapomene“; jde prostě o příběh bytostně politického jedince.

Kosatíkova kniha míří především na čtenáře, kteří se zajímají o československý politický vývoj od konce druhé světové války do normalizace, přičemž rozsahem i co detailnosti líčení autor klade důraz na poválečné dvacetiletí.

Autor po celou dobu hovoří o Klémovi, ale není to výraz familiérnosti. Vlastně naopak: vyprávění se nese v empatickém a současně poněkud chladném pozitivismu, stojí na konstataci, která je až na výjimky profesionální, kultivovaná. Téměř to vypadá, jako by Pavel Kosatík měl pro Lukeše pochopení po způsobu zkušeného anatoma, ale nic „zásadního“ si o něm nemyslel. S tím souvisí docela zvláštní věc. Publikace nese podtitul Život a doba komunisty Klementa Lukeše, ovšem při jejím čtení se vyjeví, že není jasné, jak je „komunista“ myšlen. Protože text jde i daleko za Lukešovo druhé vyloučení z KSČ v roce 1970, znamená to, že kdo byl jednou komunistou, je jím napořád, bez ohledu na to, že straníkem již není? Anebo Lukeš sice už ve straně nebyl, neboť nesouhlasil s řízením partaje a společnosti tak, jak ji prováděl nejprve Antonín Novotný a za normalizace Gustáv Husák, ale přesvědčeným komunistou zůstal? To není slovíčkaření: o politickém přesvědčení a názorovém zacílení Klementa Lukeše minimálně v posledním čtvrtstoletí jeho života nestojí totiž v portrétu prakticky nic.

Důkladnější redakce textu by pak bývala mohla eliminovat určité detaily. „… rozjel se k němu domů do Braníka na Jezerku,“ píše na straně 19 Kosatík; pražská Jezerka však není v Braníku, nýbrž v Nuslích. O promiskuitních dýcháncích mladých komunistů ve stranickém hotelu Kosatík ne úplně vkusně napíše, že „nejedna zásadová debata přerostla v něžnou koncovku“ (str. 44). Neznámo na základě čeho (práce nemá poznámkový aparát) autor na straně 48 popisuje hádku mezi Lukešem a Františkem Krieglem. Kléma prý vzpomínal: Kriegel „vyvalil na mne oči“; jak to mohl vidět? Na straně 124 jsou jmenováni herci, s nimiž se Lukeš stýkal, ale prakticky totožný výčet je už na straně 121. Na stránce 157 tvrdí, že československá společnost byla za normalizace „uzamčena do takového bezčasí, jaké nepoznali obyvatelé v žádné z ostatních zemí sovětského bloku, snad s výjimkou NDR.“ Jenže jednak těch jednadvacet let nebylo „bezčasým“ monolitem, jednak co víme třeba o vývoji v Bulharsku? Chtělo by to větší formulační přesnost. Na stranách 172 a 173 Kosatík vypráví, jak si Lukeš v sedmdesátých letech pořídil chalupu na Kokořínsku, a tam si „pouštěl k práci často na plné pecky tranzistorové rádio s naladěnou Svobodnou Evropou“. Jenže když jste ji tehdy zkoušeli naladit, chytili jste rušení (přestalo se s ním až před Vánocemi 1988).

Samo o sobě je dobré, že se někdo chopil nejednoznačné politické cesty Klementa Lukeše. Pozoruhodná figura. Avšak v početné bibliografii Pavla Kosatíka se nalézají některé vypravěčsky, faktograficky a vůbec interpretačně výraznější tituly, než jsou Zápasy slepého muže.

Obálka knihy, stejně jako celá grafická úprava svazku, je dílem studia Stará škola, repro: Euromedia Group – Universum