Rozhovory, jež dokumentují rozpolcenost Polska. A přece Janyškově knize něco schází

Petr Janyška (* 1953), za normalizace překladatel a tlumočník, po listopadovém převratu novinář a diplomat – kromě jiného velvyslanec v Paříži a vedoucí Českého centra ve Varšavě, udělal vloni koncem jara a začátkem léta sérii rozhovorů, které se zpovídanými pak v září či v říjnu autorizoval, některé dokonce až krátce po volbách do parlamentu, jež se v Polsku uskutečnily v polovině října. Autor v předmluvě výsledek těchto voleb i letmo reflektuje.

Bezmála čtyřicetimilionové Polsko, rozlohou zhruba čtyřikrát větší než Česko, se v jednadvacátém století, jako mnohé jiné státy, stalo zemí názorově ostře rozdělenou. Řečeno nekomplikovaně, asi poněkud schematicky: část obyvatel, zejména z velkých měst, je naladěna jasně prozápadně, někteří přímo kosmopolitně, zatímco malá města a vesnice jsou vůči liberálnímu nastavení ostražité, jejich obyvatelé slyší na to, že jsou nositelé tradičních a opravdových hodnot, jež jsou hrází proti úpadkové a nihilistické kultuře liberalismu. K tomu v Polsku přistupuje – svou intenzitou na evropské poměry málo vídaný – vliv katolické církve. Tamní klér citelně přispívá k zahuštění poměrů.

Janyška se vyptává, co se stalo s polskou společností především poté, co v parlamentních volbách v říjnu 2015 zvítězila strana Právo a spravedlnost (čili PiS – jako první partaj od pádu komunismu získala absolutní většinu v Sejmu i Senátu) a Jarosław Kaczyński se stal faktickým vládcem země. Český publicista se netváří jako tabula rasa; polské reálie, včetně politických konstelací, prokazatelně zná; v dobrém slova smyslu dává na vědomí, že se v problematice nadmíru orientuje. Janyšku zajímá, jak se soft-autoritářství PiS projevuje v polském veřejném životě, ale také v každodennosti.

Tři nám známé tváře

Odpovědi hledá autor u čtyř žen a sedmi mužů, až na zmíněnou studentku sociologie na Varšavské univerzitě jde o lidi středního a staršího věku, o Polky a Poláky občansky, intelektuálně i politicky činné, pokud tedy politiku zúženě nechápeme jako příslušnost k nějaké partaji a vykonávání politické funkce, nýbrž tím prostě rozumíme snahu politický život aktivně ovlivnit. Mezi zpovídanými se ovšem nacházejí i osobnosti, jež po určitou dobu profesionálními politiky byly: někdejší prezident Lech Wałęsa (rozhovor s ním publikaci otevírá), dále Aleksander Hall, jenž byl v letech 1990–2002 postupně členem několika konzervativních stran a poslancem, Adam Bodnar byl od roku 2016 šest let polským ombudsmanem a nyní je senátorem a konečně Adam Michnik (interview s ním knihu uzavírá) byl počátkem „devadesátek“ dva roky poslancem. Profesně sestavu tvoří humanitně zaměření lidé: duchovní a teolog, právník, aktivistka, dva historici, novináři, filmařka; ideově se tu nacházejí konzervativci, centristé, liberál, silně levicová šéfredaktorka, radikální aktivistka.

Kromě toho, že se Petr Janyška informovaně táže, spojuje dialogy – až na dvě výjimky – rozsah, který přesahuje běžné novinové či časopisecké interview. Je zde prostor mluvit, argumentovat. Rozhovory s dvěma nejznámějšími muži z těch sedmi, kteří v knize hovoří, s Wałęsou a Michnikem, nejsou těmi nejzajímavějšími, je u nich přece jen patrné, že toho pořád mají hodně na práci; v čase, který si pro interview vymezí, rázně řeknou svůj pohled na věc a nazdar.

A pak je tu rozhovor ještě s jednou u nás známou tváří, svým způsobem českému publiku nejbližší – s filmařkou Agniezskou Holland, která ostatně poskytuje řadu interview rovněž tuzemským médiím, navíc v Česku studovala, ovládá češtinu a opakovaně tu natáčí. Dialog s Janyškou se dotýká i této linie filmařčiny tvorby, ale jádro leží jinde, v režisérčině pohledu na polskou vnitropolitickou scénu a společenskou atmosféru. A v samém závěru interview Holland formuluje civilizační výhled, a to slovy, která stojí za citaci, neboť v nich je zakódováno, že v dohledné budoucnosti se buď stanou prorockými, či naopak nemístně apokalyptickými: „Čeká nás vlna uprchlíků a nebudou to tisíce, desítky, stovky tisíc, dokonce ani ne miliony, bude jich mnohem víc. Budou to utečenci vyhnaní klimatem. A my jeho změny nezastavujeme, zrychlují se. Nedělá se dost, aby se jim zabránilo. Je to otázka pěti deseti let, velice brzká perspektiva, kdy pravděpodobně začnou první velké vlny utečenců. A Evropa ukazuje, že není schopna najít nějaké humánní, účinné řešení. Takže se začnou bombardovat a masově zabíjet lidi. Z Evropy se stane uzavřená pevnost, kde demokracie, lidská práva, rovnost, svoboda už nebudou nic znamenat.“ Ale Holland vzápětí tvrdí, že nastíněné masakry nemusí nastat, pokud razantně změníme své postoje: „Evropa vymírá, evropská civilizace se zmenšuje, a my se musíme uskromnit a akceptovat, že budeme žít ne v domech a velkých bytech, ale v jednom pokoji, a že vedle bude bydlet člověk z jiného kontinentu, který utekl před smrtí.“

Otázka hříšníků

Ostře formulují i další ženy zastoupené v knize. Agnieszka Wiśniewska z levicového think-tanku, nakladatelství a internetového periodika Krytyka Polityczna, jemuž šéfuje, kultivovaně, srozumitelně a velmi kriticky nahlíží na postupující monetizaci života v Polsku (jako bychom to ze zdejších poměrů neznali) a na srůstání církve a politiky, které PiS programově provozuje.

Aktivistka proti potratové politice PiS Marta Lempart, čtyřicátnice stejně jako Wiśniewska, se vyjadřuje na adresu polské katolické církve a těch, kteří jí politicky nahrávají, s razancí, která se u nás nenosí. Lempart ztělesňuje protitlak na tlak, jejž katolická církev a souladné politické kruhy v Polsku na občany vytvářejí, například při výuce náboženství na školách. Tyto své zkušenosti ze školních lavic pak ke konci paperbacku líčí výše zmíněná varšavská studentka sociologie (jménem Basia Andrzejewska), která se prezentuje jako věřící bisexuálka, odmítající praktiky katolické církve v té formě, jež v Polsku převažuje. Předesílá to ostatně titulek onoho rozhovoru: Papežova fotka u nás i u babičky zmizela. A myslí se tím papež Jan Pavel II. čili Karol Józef Wojtyła. U sousedů totiž rezonovala a rezonují odhalení sexuálních hříchů tamních církevních hodnostářů.

„Jan Pavel II. byl hlavou církve, ale zároveň politikem. Věděl, že z politických důvodů není možné tahat na veřejnost špinavé církevní prádlo. Samozřejmě o něm ale věděl,“ řekl Janyškovi na tohle téma Lech Wałęsa a dodal: „Vidím to tak, že duch svatý nám dal nejdřív papeže bořitele, který zbořil komunismus, tedy Jana Pavla II., a potom papeže, který má církev očistit, současného Františka.“

Vedle církve a její pozice v současném Polsku je druhým výrazným leitmotivem Janyškovy knihy politika strany Právo a spravedlnost se zvláštním zřetelem k osobnosti Jarosława Kaczyńského, jenž partaji, kterou spolu s bratrem Lechem založil v roce 2001, šéfuje bez přestávky od roku 2003. Někteří ze zpovídaných Jarosława K. osobně poznali ještě v časech, kdy byl v osmdesátých letech členem opozičních struktur a kdy počátkem následující dekády vedl kancelář prezidenta Wałęsy (ovšem rozešli se ve zlém). Shodně mluví o jeho osobnostní proměně, o stále větší zapouzdřenosti vůči světu (zajímá jej výhradně polská politická scéna a její nuance), o silném pragmatismu, jenž je mu prostředkem k realizaci cílů, o pocitu speciálního poslání, k němuž je určen, o nutkavé potřebě mít pod kontrolou co největší množství správních složek a institucí.

Jednotlivé rozhovory skládají mozaiku změn a intervencí, které nastaly s rokem 2015, kdy se PiS naplno ujalo moci. Někdejší dlouholetý pedagog na Katolické teologické fakultě v Lublinu Alfred Wierzbicki líčí, jak tato dříve otevřená škola zkostnatěla a jak se zbavuje kriticky uvažujících lidí. Historik Dariusz Stola vypráví, jak nebyl pro druhé funkční období jmenován ředitelem Muzea dějin polských Židů Polin, ačkoliv vyhrál výběrové řízení, a tak dále a podobně. Zpovídaní a zpovídané se shodují v tom, že Jarosław Kaczyński a PiS se sice prezentují jako konzervativní strana, ale fakticky jsou daleko více partají sociálně-populistickou s nízkým respektem k právu, ač je mají v názvu.

Jak myslí ti druzí?

Jak je z napsaného asi už zřejmé, svazek Polsko vejpůl je hlasem pouze jedné poloviny rozdělené země. Bez výjimky zde hovoří lidé nastavení proti vládě, která byla až do konce loňského roku ve Varšavě u moci. Nyní jsou role vyměněny, v opozici je PiS. Kniha, jež se na pultech objevila na přelomu loňského a letošního roku, tedy dokumentuje spektrum opozičních názorů před říjnovými volbami. Skepticky by se dalo říct, že přichází s křížkem po funuse, prostě ex post. Ale takhle jednoznačné to vůbec není: praktiky k ovládnutí, k „únosu“ státu do vlastních rukou, které jsou v knize popsané, nezmizely a nezmizí – viz aktuální vývoj na Slovensku, kde úřaduje nová vláda premiéra Roberta Fica. Každá země má pochopitelně svá specifika, ale některé mechanismy jsou použitelné obecněji: ovládnutí justice, veřejnoprávních médií a rozhodujících kulturních institucí, přitvrzování zákonů, dvojaká hra – něco jiného zástupci takové moci říkají v mezinárodních strukturách, z nichž mohou hmotně těžit, a něco jiného doma, kde rozdmýchávají nacionalistické emoce.

Skutečností však je, že Polsko vejpůl nepřibližuje myšlení reprezentující tu „druhou“ část Polska, například někoho z prominentních sociologů, historiků, filozofů, esejistů nakloněných PiS. Jsou pro Petra Janyšku tihle lidé natolik odpudiví, že se s nimi nechce bavit? Nebo se snažil, ale nikdo takový s ním nechtěl hovořit? Nebo tuto stranu „barikády“ zkrátka dost dobře nezná? V úvodu k rozhovorům na to odpověď nedává. Faktem také je, že před lety zprostředkovávalo některé polské autory konzervativního či pravicového ražení brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury; mělo dokonce volnou knižní řadu takové polské esejistiky, ale ta postupně vadne (její zatím poslední titul pochází z roku 2020 a je jím svazek Marka Cichockého Světy, které neznáme. Eseje o Polsku a Evropě).

Petr Janyška v úvodu říká, že chtěl touto publikací přiblížit, co se v Polsku děje, protože knihy o současném vývoji v této zemi u nás prakticky nevycházejí. Určitě se mu povedlo zprostředkovat zkušenosti a uvažování těch, kteří s praktikami vedenými stranou Právo a spravedlnost nesouhlasí. Nicméně k opravdu plastickému pohledu na to, co se v tomto důležitém evropském státě děje, tady nadále schází sonda do myšlenkového zázemí hnutí, jemuž ve volbách hází hlas velmi vysoké procento polských voličů.

Obálka pracující s motivem polské vlajky je dílem Adama Lederera, repro: ČT art