Díky čemu je McEwanův román Hodiny nevšedním dílem

Ian McEwan (* 1948) náleží k takzvané amisovské generaci. Tedy mezi autory, kteří se narodili ve čtyřicátých letech, v osmdesátých letech ovládli britskou literární scénu a mezi než – vedle McEwana a loni zesnulého Martina Amise – patří třeba Kazuo Ishiguro, Graham Swift, Julian Barnes či Salman Rushdie. I u nás se tito spisovatelé těší zasloužené pozornosti, nicméně pouze dva z nich máme do češtiny přeložené prakticky kompletně: Kazua Ishigura a právě Iana McEwana, přičemž je třeba dodat, že Ishigurova bibliografie je o poznání méně rozsáhlá než dílo McEwana.

Londýn, listopad 1987, finalisté ceny Whitbread Book of the Year: Ian McEwan zcela vpravo, v ruce drží svůj román The Child In time, který vyšel česky roku 2002 pod názvem Dítě v pravý čas, foto: PA Images / Profimedia

Hodiny, více než pětisetstránkový text, je McEwanovým dosud nejrozsáhlejším dílem, a to „klasickým“ románem sledujícím jeden lidský život od narození až do pozdního stáří. A i když vyprávění není chronologické, nelze Hodiny označit za prózu formálně jakkoli experimentující; naopak jde o tvůrčí výkon, jenž ctí řemeslo, nešokuje a účin staví na vypravěčském tahu, který získává na intenzitě s přibývajícími stranami.

Nezemřu jako panic

Protagonistou je zdánlivě ničím nevybočující Roland Baines. Sice se pokoušel prorazit coby básník a snil rovněž o klavírní kariéře, postupem času se však smířil se životem, který navenek není ničím výjimečný. To se nedá říct o jeho bývalé manželce Alisse. Ta znenadání Rolanda i jejich sedmiměsíčního syna Lawrence opustí, aby se stala spisovatelkou. A není to jediná žena, která fatálně a dramaticky poznamenala Rolandův život. Jak postupně odhalujeme strašáky v jeho skříni, ukazuje se, že ten obyčejný život protagonisty není zase tak úplně všední, ale i to, že člověk, který neprorazí v tom, co si vytyčil, nemusí být nakonec méně spokojený než ten, kdo si splní vytčené cíle.

Onou druhou ženou, která zasáhla do Rolandova života, byla jeho učitelka klavíru Miriam Cornellová. V jedenácti letech jej při jedné z lekcí obtěžovala, o tři roky později u ní protagonista pod vlivem kubánské krize a vidiny blížící se apokalypsy, kterou by mohl prožít jako panic, hledal a našel to, o čem si na internátní škole se spolužáky jen vyprávěl před spaním. Vztah s o jedenáct let starší ženou Rolanda citově poznamená, také však kvůli němu později ukončí studium a bude střídat zaměstnání a partnerky.

Tyto okolnosti soužití s učitelkou nicméně Roland, jenž kvůli kariéře svého otce, vojenského kapitána, vyrůstal v Libyi, reflektuje až v pozdějších etapách svého života. Ve čtrnácti se především vyhřívá v pocitu výjimečnosti, který mu ztráta panictví v kolektivu spolužáků propůjčuje. A čtenářům a čtenářkám Hodin se v těchto pasážích odhaluje důmyslné zapojení klíčových geopolitických událostí do protagonistova života.

Nic není jednoznačné

Ianu McEwanovi se podařilo propojit mnohé dějinné události s osudem jednoho člověka – potažmo jedné rozvětvené rodiny, protože v románu dojde i na minulost Alissiných a Rolandových rodičů –, a to od druhé světové války až do dvacátých let 21. století. Ke konci protagonista Hodin sice uvažuje, že zatímco jeho tchyně měla o čem psát do svých deníků, „on byl dítětem dlouhodobého míru“, McEwanovi nejde o omílané zachycení „malého člověka na pozadí velkých dějin“. Soukromé dění hraje v této knize jednoznačně prim a ony klíčové dějinné milníky se do životaběhů promítají důmyslněji a méně okázale.

Tak jako Roland Baines , tak i Ian McEwan strávil dětství v Libyi a poté studoval na internátní škole. A tak jako McEwan, tak i hrdina Hodin se v pokročilém věku dozví, že má bratra, kterého jeho matka po narození předala do péče cizím lidem. Tyto motivy nezakládají podnět k autobiografickému, a tedy potenciálně skandálnímu čtení – McEwan pro jistotu v poděkování uvádí, že na internátní škole, kterou navštěvoval, žádná Miriam Cornellová neučila.

Ian McEwan poté, co obdržel Řád společníků cti (Order of the Companions of Honour), udělovaný občanům zemí Commonwealthu za zásluhy v oblasti umění, literatury, vědy, politiky a průmyslu. Hrad Windsor, Berkshire, Anglie, 19. prosince 2023, foto: ČTK / AP – Andrew Matthews

Uvedené skutečnosti nicméně mohou posloužit coby podloží k úvahám o McEwanově vztahu ke slávě a k literární velikosti. Když Roland ve stáří po letech navštíví svou bývalou manželku, vidí ženu, kterou sice obdivovaly generace čtenářů a čtenářek, ale jí na tom nyní již pramálo záleží. Naopak on udržuje dobré vztahy se synem i s vyženěnými dětmi, je několikanásobným dědečkem… Není samozřejmě nutné stavět mezi literární velikost autora či autorky a jeho či její poklidný rodinný život bariéru. Nicméně tak jako zmíněný Julian Barnes v románu Roviny života uvažuje, zda by vyměnil všechny své knihy za to, aby přivedl znovu na svět svou zesnulou manželku Pat, čtenáři a čtenářky Hodin budou během četby románu rozvažovat nad Alissiným fatálním rozhodnutím.

Ani Roland, jehož Alissino na první pohled mimořádně sobecké rozhodnutí poznamenalo spolu se synem Lawrencem asi nejvíce, není schopen čin své ženy zavrhnout, když si čte její knihy. Právě v tom tkví ústřední přednost Hodin: Ian McEwan zde nehledí na život svého protagonisty a dalších postav jako na prostor, kde lze nalézt odpovědi. Naopak, ukazuje život v jeho nejednoznačnosti a neuchopitelnosti. A že se mu to daří tak, že člověk knihu nerad odkládá po celých těch více než pěti stovkách  stran, svědčí o McEwanově vypravěčské bravuře.

Obálka českého vydání: navrhl ji Ivan Brůha, využil fotografie od Stefka Pavlova z fotobanky Arcangel Images, repro: Euromedia Group – Odeon