Snění v čase konce. Próza Moře klidu je konejšivým obrazem kolapsu

Píše se rok 1912, mladý britský cestovatel hledá smysl života na Novém kontinentu. Rok 2002, vdova po finančním podvodníkovi pátrá v Brooklynu po osudech své dávné přítelkyně. Rok 2203, slavná spisovatelka jede pozemské turné v předvečer vypuknutí ničivé pandemie. Rok 2401, bezprizorní obyvatel měsíčních kolonií přijímá nabídku účastnit se mise, která se úzce dotýká cestování v čase, kauzality a samotné povahy reality.

Emily St. John Mandelová (* 1979) nechává čtenáře stoupat časem a nahlížet do osudů hrdinů, kteří každý po svém čelí pocitu vnitřní bezvýznamnosti, ztracenosti a nejistoty z toho, co bude. Vyprávění odlišných protagonistů spojuje jeden konkrétní okamžik, který se nepochopitelně zrcadlí ve všech rovinách, drobný moment, jenž jako by porušoval všechna pravidla času a prostoru a spojoval různorodé příběhové linie coby tunel procházející napříč jednotlivými rovinami.

Pyramidová struktura, kdy vypravěč nechává čtenáře stoupat, a pak zase klesat nazpět časem, připomene slavný román Angličana Davida Mitchella Atlas mraků, který v podobné konstelaci sledoval nekončící lidskou touhu po svobodě a revoltu proti systémovému útlaku. Oproti stylisticky i formálně rafinovanému Atlasu mraků, který důmyslně střídá žánry a buduje komplexní narativní pavučinu, je Moře klidu podstatně jednodušším útvarem. Mitchell vymodeloval strukturu komunikující na mnoha úrovních, Mandelové román drží pohromadě především všeprostupující melancholie a naléhavost tázání se po nejasné povaze skutečnosti, v níž žijeme.

Moře klidu tak nutně zklame ty, kteří ve sci-fi vyhledávají sociální a technologické vizionářství. I když jednotlivé příběhy dělí několik staletí, minulost a budoucnost k sobě mají překvapivě blízko. Svět 23. a 25. století řeší podobné otázky a podobná dilemata jako ten náš, i když se v tu dobu již kolonizuje vesmír. Motiv sdíleného okamžiku, který jednotlivé úrovně propojuje, prostupuje vlastně celým vyprávěním jako jednotící princip. Postavy oddělené propastí věků k sobě mají svou křehkostí a melancholií hledačů odpovědí velmi blízko. A konkrétní doba je pouze ozvučnou plochou jejich emocí.

Související článek

Věrohodné, ale kde je příběh? Vyšla nová Soukupová, tentokrát pro děti

• Daniel Mukner

Z autorčiny knihy, která v originále vyšla předloni, je dobře cítit její reálné zakotvení v období pandemie covidu-19, kdy se známé hranice bortily a nové se vytvářely v místech, která jsme je nečekali. Naléhavé a všeprostupující tázání románu po tom, zda náš svět náhodou není jen propracovanou simulací, koresponduje s křehkým zjištěním, že vše, co jsme brali za pevně dané, přestalo během několika dnů existovat.

Z tohoto hlediska má tak ústřední úlohu kapitola nazvaná Poslední knižní turné na zemi. Roku 2203 sleduje autorku úspěšného románu Marienbad Olive na únavném turné po světě na pokraji pandemického kolapsu. Součástí turné nejsou jen autogramiády a koktejly, nýbrž také přednášky spisovatelky o dějinách pandemií a cyklicky se opakujících okamžicích krize, které každá civilizace prožívá jako „konec světa“. Jak nekonečně egoistické, myslí si o tom Olive… – a Moře klidu tenhle pocit potvrzuje a rozpracovává v rozlehlé síti vyprávění.

Obálka českého vydání Moře klidu, repro: Argo

Styl Emily St. John Mandelové je úsporný, jemný, kultivovaný a evokativní, což vynikne i díky zdařilému překladu Markéty Musilové. Je to vypravěčka s citem pro rytmus, v němž při všech příběhových zvratech zůstává dost prostoru pro lyrismus. Moře klidu funguje jako srozumitelný, bezpečný prostor, v němž můžeme uvažovat o věcech, které nás děsí a traumatizují. Volně se pohybovat navzdory omezením, jež pociťujeme kolem sebe.

Klidu a bezpečí je však v textu nakonec tolik, že vytlačují naléhavost a důsledně obrušují hrany, které by mohly v paměti čtenáře zanechat hlubší jizvy a pohnout ho k významnější (sebe)reflexi. Moře klidu se soustředí na pohupující se jiskřivou hladinu a jen málokdy skutečně ukáže temné hlubiny, které ukrývá. Je to něžná ukolébavka o tom, že se jako lidstvo jednoho rána už nemusíme probudit. A snad to ani nebude zdaleka taková tragédie, jak si rádi nalháváme.