Nakladatel Zdeněk Křenek: Tradiční sběratelé drahých knih pozvolna vymírají

V pražském Památníku národního písemnictví / Muzeu literatury je do konce března k vidění jedinečná kolekce knih, které od roku 1993 vyprodukovala značka Aulos, za níž Zdeněk Křenek stojí. Po celou tu dobu byl pro něho zásadním spolupracovníkem vloni zesnulý grafik Zdeněk Ziegler, který bibliofiliím dával předtím u nás nevídanou moderní tvář, v opozici k dosavadní silně převažující dekorativnosti. Když mě Zdeněk Křenek na nynější bilanční přehlídku zval – byl jsem totiž první, kdo kdysi, před třiceti roky, o začínajícím Aulosu napsal – poznamenal mezi řečí, že s tou profesí pomalu končí. Tím spíš to byl důvod se sejít.

Jedna báseň

Autoři čtou

Jedna báseň

Autorky čtou

Více…

Co je bibliofilie a kde se vzala

Výraz bibliofilie pochází z řeckých slov biblos (kniha) a filia (láska, náklonnost). Bibliofilstvím se pak míní láska ke krásným knihám a tiskům (starým i novým). Definice na Wikipedii praví, že bibliofilii „lze charakterizovat jednotou textu, obrazu, grafické úpravy a typografie, papíru, případně vazby“.

Vzácné knihy se sbíraly již od starověku. V zúženém a dnes nejčastěji chápaném smyslu se však rozumí, že bibliofilie jde proti masové, standardizované výrobě knih; akcentuje individuálnost a preciznost dané publikace. Ta vždy vychází v nízkém nákladu, exempláře bývají číslovány a jednotlivé výtisky bývají podepsány autory ilustrační složky.

V tuzemsku jsou „knihomilové“, jak se téhle vášni u nás v minulosti říkalo, organizováni ve Spolku českých bibliofilů. Byl založen v Praze 30. března 1908 jako dobrovolná organizace a jeho činnost nebyla přerušena v celém svém bezmála již stodvacetiletém trvání.

Výstavou v Památníku národního písemnictví / Muzeu literatury se opravdu definitivně loučíte?

I když dělám práci, která mě baví, protože zároveň je mým koníčkem, tak u mě před časem došlo k vyhoření. Řekl jsem si: Vezmu archiv nakladatelství, celou tu dosavadní padesátku titulů, a daruji je Památníku písemnictví, čímž to důstojně ukončím. Jeho pracovnice Alena Petruželková na moji nabídku poznamenala, že je to velký dar a jestli tedy nechci o své dosavadní činnosti vydat knihu. Nejprve jsem odmítl. Ale přemluvila mě. A v jednu chvíli se začalo mluvit i o výstavě. Památník písemnictví se mezitím přestěhoval z Pohořelce do Pelléovy ulice v Bubenči, jeho název se rozšířil o Muzeum literatury. Idea výstavy však zůstala a kromě knihy se tedy začalo pracovat i na výstavní prezentaci. Při přípravách jsem se setkal se zajímavými lidmi, například s architektem Josefem Pleskotem, a nějak mi ta spolupráce vlila novou krev do žil. Přeci jen bych si rád ještě jeden titul pro radost vydal.

Poslední knihu jste vydal v roce 2018. To už samo o sobě vypadá, že jste činnost Aulosu víceméně uspal…

Své v tom sehrála koronavirová pandemie. Tehdy jsem řekl, že teď nemusím, a snad ani nemohu nic produkovat. Pandemie se potkala s mou narůstající únavou a vydávání prakticky ustalo.

Když se probíráme půlstovkou titulů Aulosu, nelze si nevšimnout, že v prvních letech jste vydával až pět titulů ročně, ale postupně se prodlevy mezi jednotlivými knihami prodlužovaly. Proč?

Začátky byly složité. Spolu se dvěma kamarády z dětství jsem založil společnost s ručeným omezením. Já do toho dal nápad, oni peníze. Jenže právě v začátcích jsme skoro dva roky nevydělali ani korunu. Skončilo to bolestným rozchodem. Zůstal jsem na to sám, bývalé kamarády jsem musel vyplatit a zůstaly mi dluhy, nakladatelství a víra, že se to snad nějak zlepší. Takže jsem v produkci titulů nutně musel velmi zvolnit, prostě mi scházel kapitál. Šel jsem od knihy ke knize – když jsem vydal jednu a přinesla určitý zisk, mohl jsem si dovolit připravovat další.

Kdy se to konečně rozběhlo tak, že jste nabyl reálnou naději, že Aulos přežije?

Někdy v polovině devadesátých let. Velmi pomohlo to, že jsem tituly poslal do soutěže Nejkrásnější české knihy roku a tam sklidily ceny. Tak se o nás začalo trochu vědět. Protože obec sběratelů bibliofilií, o nichž jsem měl jakýsi přehled díky své někdejší práci v Lyře Pragensis, byla poněkud rozpačitá. Panovala u ní představa, že bibliofilie musí mít určité zákonitosti: ruční papír, zlatá ořízka, nejlépe i kožená vazba. Dekorativní linie zcela dominovala. A my přišli s tím, že se jim má líbit geometrie a abstrakce. Takže jsme vyrobili plejádu knih, ale měli jsme je naskladněné na chodbě našeho bytu. Velmi pozvolna se přece jen podařilo, že nás sběratelé bibliofilií začali brát na vědomí, což byl obrovský obrat v jejich myšlení.

Zdeněk Křenek na výstavě knih svého nakladatelství Aulos v Památníku písemnictví / Muzeu literatury. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Objevovali se mezi tehdejšími zákazníky i tací, kteří už neměli nic společného s komunitou sběratelů bibliofilií z předlistopadových časů?

Ano, začali se ozývat lidé, kteří chtěli mít věci od autorů, s nimiž jsem spolupracoval – například od Václava Boštíka nebo Adrieny Šimotové. Vedle těchto zájemců o konkrétní tvůrce se utvářela určitá societa lidí systematicky budujících sbírku bibliofilií toho typu, o který jsme snažili. Z těchto skupin se rekrutovala hlavní část našich zákazníků.

Sociálně šlo o jaké zákazníky?

To bylo různé. Pamatuji si třeba instalatéra, který se kamarádil se sochařem Karlem Neprašem, vozil mu trubky, z nichž on tvořil své plastiky.

Kolik na počátku Aulosu taková bibliofie stála?

Okolo dvou tisíc korun. Na tu dobu to bylo dost peněz.

Na základě výběrového řízení jste v roce 1994 získal do pronájmu prostor v obecním domě v Michalské ulici v Praze 1. V první půli devadesátých let tato část centra vypadala o dost jinak, než dnes. Jak vy, jako ten, kdo vlastně již desítky sedává ve svém krámku v Michalské, vnímáte turistickou proměnu této části metropole?

Úderem šesté hodiny večerní, když zavřou denní provozovny, zmizí z centra „normální“ život a nahrnou se do něho turisté, kteří je i tak zalidňují přes den. Ale než uhodí daná hodina, pořád ještě mám pocit, že mohu vyjít před svůj obchod a sousedsky si popovídat s těmi, kteří pracují v okolních restauracích nebo v kadeřnictví.

Změnil se během těch desítek let počet náhodných kolemjdoucích, kteří do obchůdku přijdou a chytí se drápkem?

Takových nikdy nebylo mnoho. Stejně jako byli výjimkami například někteří Holanďané, kteří věděli o českých bibliofiliích. Nebo klub sběratelů z Japonska: sem tam se někdo z nich přicestoval, někdy něco zakoupil, někdy ne. Náhodné nákupy byly a jsou minimální.

Z tuzemských zákazníků je mimopražských kolik?

Je to tak půl na půl.

Jak vám pomohl rozvoj internetu a sociálních sítí?

Znatelně. A to nejsem tím, kdo by to s propagací na webu moc uměl. Jsem z generace, která s počítačem zápasí. Ale i kdyby můj sortiment prodával někdo z mladší generace, počítačově daleko gramotnější, nemyslím si, že by se mu prodej výrazně zvedl. Bibliofilie je speciální disciplína. Těch několik málo lidí, kteří bibliofilie v Česku produkují, s tím docela těžko zápasí, i když jsou mladší než já. 

Když vezmeme pomyslnou křivku prodejů bibliofilií během kalendářních let, ta křivka se drží nebo má klesající tendenci?

Myslím, že se drží. I když už nevydávám nové tituly. Dneska je nejčastějším zákazníkem někdo, kdo shání hodnotný a výjimečný dárek. Dalším segmentem jsou sběratelé, kteří by něco měli rádi dejme tomu od vyhlédnutého umělce, ale jejich samostatná díla jsou pro ně finančně nedostupná, takže se spokojí s bibliofilií, která v nějaké formě jejich díla obsahuje. A ještě je tu jeden segment: zákazníci, kteří chtějí mít doma drahou, v něčem jedinečnou knihu. Řekněme snobové. Nesměji se tomu, absolutně tím nepohrdám. Jde o segment, který k bibliofilskému podnikání patří už od časů první republiky. Vybavuje se mi v téhle souvislosti zákazník, který mě navštívil, a řekl: Chci nějakou vaši hodně drahou knihu. Tou tehdy byla formátově i jinak výjimečná publikace, na níž se podílela výtvarnice Květa Pacovská – ta kniha stála pětadvacet tisíc korun. Pán mi položil na stůl navštívenku, kterou jsem vzápětí hodil do koše, protože jsem si myslel, že jen machroval. Jenže pán se druhý den dostavil a publikaci zakoupil.

Říkal jste, že jste kompletní půlstovku svých dosavadních titulů daroval Památníku písemnictví / Muzeu literatury. Proč vlastně? 

Protože i když existují sběratelé, kteří mají kompletní řadu mých titulů, tak v devětadevadesáti procentech se tento komplet po jejich smrti rozpadne. Vím, o čem mluvím: pozůstalí mě nejednou kontaktovali, jestli nechci od nich tu či onu knihu vykoupit. Někdy pozůstalí dají knihu do aukce – a některé tituly Aulosu se dneska prodávají za ceny pro mě svým způsobem nepředstavitelné.

Můžete říct příklad?

Básně Emily Dickinson s díly Adrieny Šimotové by se nyní na aukci vyšplhaly někam přes dvě stě tisíc korun. A kdybych dnes prodával tu mimořádnou knihu s díly Květy Pacovské, bylo by to ještě daleko víc. Jejích exemplářů bylo pouhých deset, a ten poslední, který jsem měl, byl právě součástí daru Památníku národního písemnictví / Muzeu literatury.

Když však porovnám zdejší ceny s těmi, které se za bibliofilie platí třeba v Německu, není to extrémní. Tam jsou sumy u některých titulů deseti- i dvacetinásobně vyšší než u nás, a o tolik tamní platy zase větší nejsou. Ale špičkoví tvůrci, jejichž díla spolutvoří tamní bibliofilie, jsou prostě takhle vysoko ceněni. Německo je ovšem kapitola sama o sobě. Vím to proto, že můj dnes již nežijící bratr do Spolkové republiky Německo kdysi emigroval, živil se tam jako obchodník s knihami a o tamním trhu mi vyprávěl. V Německu jsem také několikrát navštívil Mainzer Minipressen-Messe, tedy veletrh v Mohuči, na němž se představuje kolem dvou stovek nakladatelů bibliofilií.

Když jste byl hostem Vizitky v Českém rozhlase Vltava, zaujala mě vaše zmínka, že některé exempláře z vašeho sortimentu jsou rozřezávány a výtvarná díla z nich jsou prodávána coby samostatná díla. To se děje odkdy?

Odhlédnu-li od svého podnikání, tak tohle se děje dávno. Když jste v minulosti zašel do antikvariátu a chtěl si koupit starou mapu, prakticky vždy byly vyňata z nějakého atlasu. A tento princip použili někteří mí zákazníci. Zakoupili od jednoho titulu dva exempláře a dneska třeba prodají jednu ilustraci z té bibliofilie za desítky tisíc korun, tedy za víc, než kolik zaplatili za celou knihu.

Mrzí vás to?

Mrzí, ale co s tím mohu dělat? My jsme tu věc vytvářeli jako celek, jde o symbiózu textu, výtvarného umění a specifické vazby. Když z toho „vyříznete“ výtvarnou část, původní celek zmizí.

Vyrostla vám konkurence?

Skoro vůbec. Nejde totiž „pouze“ o to vydat kvalitní bibliofilii. Jde o to ji také prodat. Nastupující generace si asi umí dobře spočítat, že na téhle profesi nezbohatnete. Kromě firmy Teapot a knihaře Lubomíra Krupky nevím o žádné další značce, která by se bibliofiliemi v České republice soustavně zabývala.

Jak se mění, či nemění skladba vašich zákazníků – ať jsou sociálně, nebo věkově?

Nejrealističtější je říct, že tradiční sběratelé vymírají. Podle mě fenomén sběratelství ve své někdejší podobě u bibliofilií zaniká. Když je dnes někomu dejme tomu čtyřicet a má prostředky i potřebu koupit si knihu za dvacet tisíc, protože chce mít cennou a pěknou věc, tak si ji pořídí, ale už nemá potřebu systematického sběratelství.

Mluvili jsme o tom, že se prodlevy ve vydávání jednotlivých titulů prodlužovaly. Nebylo to i proto, že jste pozvolna vyčerpával zásobárnu „svých“ výtvarníků a výtvarnic? Z valné většiny jste totiž oslovoval tvůrce z generací dnes již velmi zralých nebo přímo odešlých. Jinými slovy: Nebyla vaše produkce generační záležitostí?

Je to tak. Snil jsem o určitých lidech jako byli Zdeněk Sýkora, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal či Adriena Šimotová. K nim jsem vzhlížel a byl jsem rád, když přijali spolupráci se mnou. A kromě toho: Když se knihu s někým takovým podařilo dotáhnout, byl zaručen aspoň určitý odbyt, neboť mezitím ta jména začala stoupat na ceně. Oni pro mě byli určitou ekonomickou zárukou, byl to z mé strany tedy i jistý kalkul. Jenže co jsem měl dělat? Stále mě svazovala finanční knuta. Proto jsem se neobracel na autory či autorky mladších generací, kteří ještě neměli „to pravé“ jméno, což zpětně vidím trochu jako chybu.

V knize, kterou jste ke třicetinám Aulosu vydal, je s vámi rozhovor, který vedla na počátku zmíněná Alena Petruželková. A tam říkáte, že vy jste nervák, kdežto grafik Zdeněk Ziegler, s nímž jste po celou dobu spolupracoval, byl tou klidnou silou. Je zajímavé, že právě s takovou povahou jste se dlouhodobě vystavil sólovému podnikání, navíc s neobvyklým zbožím. Proč jste si na sebe upletl takovýhle bič?

Moje žena se tomu také diví. Asi to začalo v dětství. Byl jsem mladší bratr. Můj bratr premiant, já těžce prolézal, například mi vůbec nešlo počítání. Ostatně když jsem přišel do školy, tak se mě ptali: Ty seš bratr toho Karla, toho vynikajícího žáka? Nejspíš někde tam budou zárodky snahy dokázat svému okolí, že také něco dokážu, že za něco stojím.

Jak dlouho ještě budete držet prodejnu v Michalské ulici?

Jak jen to půjde. Dům zůstal obecní, nájem zatím zvládám. Je to pro mě dobrý a nutný sociální kontakt. Jinak bych se začal pozorovat, přemýšlet o nemocech a to by mě při mé povaze stahovalo psychicky dolů, což samozřejmě nechci.

Zdeněk Křenek na výstavě knih svého nakladatelství Aulos v Památníku písemnictví / Muzeu literatury. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Zdeněk Křenek (* 1951)

Narodil se v Novém Jičíně v rodině někdejšího pilota RAF, kterého komunisté v roce 1955 odsoudili na jedenáct let za činnost v protistátní skupině Světlana; z vězení se vrátil v roce 1962 a záhy zemřel. Syn Zdeněk měl tudíž špatný kádrový profil, s nímž se nemohl přímo dostat na střední školu. Vyučil se elektrikářem, a jako takový byl později přijat na elektrotechnickou průmyslovku. Pak krátce pracoval v Krnově, v němž rodina od roku 1954 žila. V roce 1975 se Zdeněk přestěhoval do Prahy, kde se mu podařilo získat práci i s bytem v podniku Tesla Strašnice.

Soustavně jej to ovšem táhlo ke kultuře a umění. V osmdesátých letech vystřídal několik zaměstnání v kulturních institucích a proto roku 1988 začal dálkově studovat produkci na FAMU (absolvoval v roce 1992). V letech 1989–1993 pracoval jako dramaturg a redaktor v Divadle Hudby – Lyře Pragensis, kde poznal vydávání bibliofilií. S těmito zkušenostmi založil vlastní nakladatelství Aulos.

Kromě toho Zdeněk Křenek publikoval tři básnické sbírky: Tak blízko řeči (1981), Labutě na refýži (1989) a Den po Sobotě (2021).