Milan Kundera hlavní postavou: Román staví spisovatele do role, jež by se mu asi nelíbila

Prozaických knih, které se přímo odkazují na dílo či osobnost Milana Kundery, vyšlo v české literatuře již několik. Ve své prvotině Doživotí s ním pracoval Martin Jun. V románu Téměř nesmrtelná láska přidala režisérka a spisovatelka Andrea Sedláčková k autofikční lince ještě druhou nohu, jíž představovaly exkurzy do života a díla nejslavnějšího českého prozaika druhé půle minulého století. Opakovaně na Kunderu odkazuje David Zábranský. Nyní se sbírka kunderovských titulů rozrostla o prvotinu Karla Zeithamla.

Při četbě Zeithamlova Falešného kníru, jak se kniha jmenuje, lze usuzovat, že ze všech výše jmenovaných zná Kunderův život, ale především jeho dílo nejlépe. A taky se mu dovede nejlépe přizpůsobit. Na kunderovskou poetiku tu odkazuje mnohé, rozdělení knihy na sedm dílů, zrcadlení některých motivů, potměšilost, ale i stylistika – Zeithaml například nepíše „musel“, nýbrž „musil“, sem tam užije přechodník, a to obvykle na místech, kde si dovedeme představit, že by jej užil i Kundera. Zkrátka autor evidentně zná texty brněnského rodáka skrz naskrz a tuto obeznámenost zužitkoval. To je přednost, ale částečně i kámen úrazu Falešného kníru.

Koho všeho (ne)potkal

Je třeba podotknout, že Karel Zeithaml není žádným devótním epigonem. Kunderovy teze o umění, svůdcovství, o vztahu mezi umělcem a jeho dílem nepřejímá slepě. Všímá si díky tomu například paradoxu, že zatímco svůj život si slavný romanopisec náležitě střežil a v návaznosti na Gustava Flauberta tvrdil, že autor by se měl ztratit za svým dílem, ve svých vlastních knihách nezřídka citoval korespondenci či deníky jiných literátů a literátek, občas rovněž literárně „vytěžil“ osudy svých blízkých…

Ostatně fakt, že Zeithaml slepě nenásleduje „Mistra“, se nejzřetelněji obráží v tom, že se debutant zaobírá událostmi ze spisovatelova života. Hned několikrát se nám připomene, jak úzkostlivě se Kundera vyhýbal publicitě a mediálnímu zájmu, kvůli čemuž dokonce chodil v přestrojení, mimo jiné s titulním falešným knírem. Zeithaml se pokouší literárně obsáhnout vybrané epizody z Kunderova života: návštěvu tehdejšího premiéra Andreje Babiše se ženou Monikou u Kunderů v Paříži, honbu spisovatele Jana Nováka za informacemi z romanopiscova života, důležitým tématem knihy je Kunderovo údajné udání Miroslava Dvořáčka či jeho snaha mít absolutní kontrolu nad vším, co v životě napsal…

V jedné části svého debutu nastíní Karel Zeithaml situaci, která vychází z předpokladu, že by se Kundera nestal spisovatelem. V jiné zinscenuje setkání českého spisovatele se Stalinem a Hitlerem na onom světě. V knize se coby postavy objeví například spisovatelé Jiří Kratochvil a Milan Uhde či Quaquelique ze Slavnosti bezvýznamnosti. Titul se jen hemží narážkami na Kunderova díla, takže když například věhlasný spisovatel dává Uhdemu u bazénu v pařížském tělocvičném klubu k četbě svoji Knihu smíchu a zapomnění, nelze si nevzpomenout na scény s profesorem Avenariem z Nesmrtelnosti.

Povrch dobrý, ale co dál?

Zrovna tak označení Zeithamlova titulu za román je možno číst jako nadsázku v kunderovském duchu – ve skutečnosti jde o sedm povídek, jimiž sice prochází jeden protagonista, ale ten v jednotlivých kusech nenese stejné rysy: jak bylo naznačeno výše, v jedné povídce je po smrti, v další není spisovatelem, v jiné coby postava vůbec nevystupuje… Prostoru pro interpretační hrátky skýtá Falešný knír mnoho.

Problém je, že za nimi se toho příliš neskrývá. V autorově medailonu stojí, že „Falešný knír je (…) výsledkem jeho dlouholetého zájmu o dílo Milana Kundery a o postmoderní literaturu obecně“. V tuzemském prostředí jsme si navykli přemýšlet o postmoderních dílech jako o těch, která testují formální hranice vyprávění, označujeme tak prózy, jejichž vypravěč se například propadá do příběhu v příběhu v příběhu v příběhu… Zatímco z formálního hlediska by se některé Kunderovy romány mohly jako postmoderní označit, z hlediska obsahu je to problematičtější. U Kundery je totiž obdobně důležité nejen to, jak se v díle vypráví, ale také to, o čem se vypráví. O „formu“ mu jde podobnou měrou jako o „obsah“, o sdělení, což není zrovna postmoderní východisko. Ostatně sám autor se vždy odkazoval především na evropskou modernistickou literární tradici první poloviny minulého století (Musil, Kafka, Broch apod.), a tím se do této tradice sám implicitně včleňoval; a jakkoli se mohou mnohé jeho sebeinterpretace jevit jako poněkud přifouknuté, troufnu si tvrdit, že zrovna tato mezi ně nepatří.

Jenomže prvotina Karla Zeithamla je spíš (postmoderní) hříčkou. Jeho povídky využívají možnosti, jak živě a částečně podvratně nahlédnout některé události ze spisovatelova života, jak navázat na Kunderovu stylistiku a některá autorova kruciální témata, aniž by se však za tím vším skrývalo něco hlubšího. Mnohé scény působí sugestivně a v Kunderově duchu, ale nelze se zbavit dojmu, že si debutant mohl dovolit vykročit ještě o krok dál a opustit prostor, který jako by mu vykolíkoval jeho patrně oblíbený spisovatel.

Titulní stranu obálky navrhl Adam Lederer a použil reprodukci obrazu La bonne foi od Reného Magritta z archivu Alamy, repro: Prostor

Zeithamlova kniha sice prokazuje pečlivou četbu Kunderova díla i vypravěčský talent, dost pravděpodobně se nám však Falešný knír po pár týdnech vytratí z paměti. A to se o Kunderových románech říct nedá.