Vpravdě putinovský trik: ruská spisovatelka se nakonec přestane cítit být spisovatelkou

Protagonistkou příběhu s jednoduchým dějem, avšak o to hlubší introspektivní rovinou, je padesátiletá spisovatelka M., která během cesty na zahraniční festival využije možnosti aspoň na čas zmizet. Když totiž vinou železniční stávky a nešťastné náhody uvízne v příhraničním městě F., nalezne ve své situaci nečekanou útěchu, protože „poprvé po kdovíjak dlouhé době najednou zapomněla, odkud je a proč je to důležité, a dokonce ani na bestii téměř nemyslela, jako by to nebyla ona, ale někdo jiný, cizí“.

Hrdinčin původ a problémy s ním spjaté si čtenář snadno domyslí dle přítomných indicií: její rodnou zemí je Rusko, ona bestie, která před časem – ocitáme se v horkém létě roku 2023 – rozpoutala krvavou válku proti Ukrajině. A tak spisovatelka M., žijící už několik měsíců v cizině, musí – stejně jako tisíce dalších ruských emigrantů (vnějších i vnitřních) – zděšeně sledovat, jaká zvěrstva jsou schopni páchat někteří příslušníci jejich národa, a čelit otázkám svého okolí i vlastního svědomí, týkajícím se probíhajícího válečného konfliktu. Otázkám, z nichž tou nejpalčivější je otázka kolektivní viny…

Stejně jako předešlou prózu Stěpanovové, na Mezinárodní (Man) Bookerovu cenu nominovaný titul Památce paměti (2017, česky 2021), tak i Trik přeložila Alena Machoninová. Prózu v originále publikovanou vloni zároveň doprovodila poměrně obsáhlým a nadmíru užitečným doslovem, nazvaným Provizorní existence. Tuzemské čtenáře v něm rusistka seznamuje nejen se životem a tvorbou Mariji Stěpanovové (* 1972), potažmo s nejrůznějšími vrstvami a motivy přítomného díla, ale i s nelehkou situací autorky a jí podobných, tedy Rusů odsuzujících agresi Putinova režimu, pro něž jejich vlastní původ či rodný jazyk může v současné době představovat tíživé břemeno. Neboť, jak píše Machoninová, „právě otázka účasti, podílu, odpovědnosti, ba viny za válku, kterou Rusko po osmi letech rozdmýchávání lokálního konfliktu přeneslo na celé území Ukrajiny, je jednou z ústředních v poslední nevelké próze Mariji Stěpanovové, v její novele Trik“.

Což platí rovněž pro řadu dalších – básnických, esejistických i publicistických – textů této oceňované autorky, pocházející z rusko-židovské rodiny s ukrajinskými kořeny, která dnes patří k nejvýraznějším hlasům svobodné ruské inteligence. Provizorní existence této vrstvy, hrdinkou přirovnávaná k ustavičnému pocitu volného pádu, je dalším citlivě zachyceným tématem Triku.

Jak vidno, jmenovaná novela je dílem nejen do značné míry autofikčním, ale svým způsobem rovněž tezovitým, přesněji řečeno neseným vybranými tématy. Samotný děj tu hraje spíše druhořadou roli, o to je však barvitější, ba místy jako by se autorka nechala inspirovat zápletkami a motivy triviální literatury (hrdinčino angažmá v cirkuse, nemístně dokonalý muž, který jí několikrát zkříží cestu, motiv tarotových karet a jiné). Stěžejní jsou naopak hrdinčiny úvahy, postřehy, vzpomínky (mnohdy čtenářského rázu) a pocity, které v ní jednotlivé epizody – místa, setkání, výjevy – její nečekaně dobrodružné cesty evokují.

Marija Stěpanovová se prostřednictvím hrdinky a jejího příběhu dotýká řady otázek a témat, s nimiž se část ruské inteligence v emigraci i doma nyní potýká. Výmluvná je v tomto směru charakteristika M., jež se už ani necítí být spisovatelkou – přičemž nejde o běžný tvůrčí blok, nýbrž zločiny Putinova režimu jako kdyby pošpinily i samotný ruský jazyk, tedy její hlavní pracovní nástroj. Spisovatelskou roli pouze čas od času hraje při setkáních se zahraničním publikem, které nadto zajímá více svědectví emigrantky o rodné zemi než její literární tvorba. Na stejný druh publika nakonec cílí i Trik, jehož příběh slouží primárně coby prostředek autorčiny reflexe palčivých témat a podnětných otázek spjatých s ruskou agresí.

Grafickou úpravu knihy vytvořila Helena Šantavá, ilustrovala ji Laura Šplechtnová, repro: Akropolis