Komentář: Jaromír Nohavica si velmi pohlídal, aby film o něm dopadl „hezky“
V kinech je dokument Jarek, který sice režírovala Petra Všelichová, ale kočíroval ho především sám písničkář Jaromír Nohavica, jenž snímek i koprodukoval. Výsledkem je nekritický portrét člověka, jehož kauzy ke kritickému náhledu přímo vybízejí.
Bez sedmnácti minut dvouhodinový dokument je pomníkem, který v Ostravě narozený písničkář (* 1953) sám sobě pečlivě vystavěl. Ostatně už první titulek hlásá, že spolu s Petarda Production uvádí film i Jaromír Nohavica. Nejen obsahem, jenž je především plný vzpomínek a jeho písniček, ale i tím, kdy a co filmařům dovoluje, dává jasně najevo, že měl na utváření výsledku lví podíl.
Skalní fanoušci a fanynky budou nejspíš spokojeni. Část veřejnosti však na tento dokument čekala především proto, aby zjistila, zda a jak se Nohavica vyjádří k zásadním kauzám spojených s jeho jménem. Například, že roku 2018 – tedy už čtyři roky po anexi Krymu – převzal v Moskvě z rukou Vladimira Putina Puškinovu medaili za překlady a vlastní interpretace ruských písničkářů Vysockého a Okudžavy.
Trailer k filmu Jarek, zdroj: YouTube Nohavica se v dokumentu tváří, že ničeho nelituje. O Putinovi říká, že je to úředník zvolený do čela státu, který mu předával vyznamenání za to, že zpíval písně. Evidentně si neuvědomuje (nebo nechce uvědomit), kým Putin je. Řada lidí ho po právu považovala za diktátora, teroristu a válečného zločince dávno předtím, než na něj byl v roce 2023 v Haagu vydaný mezinárodní zatykač. Tvrdit tedy o tomhle člověku, který navíc mění ústavu státu, v jehož čele stojí, ve svůj prospěch tak, aby mohl celá desetiletí zůstat u moci, že je prostě úředníkem, není ničím jiným než zavíráním očí před realitou. Nohavica výpravou do Kremlu, přijetím vyznamenání a poděkováním Putinovi v ruštině symbolicky požehnal všemu, co tenhle autoritář z Moskvy ztělesňuje.
Dělat si, co se mi zlíbí
„Ostravský bard“ se mýlí nebo vědomě bagatelizuje dosah svých postojů, když tvrdí, že mu přijetí vyznamenání vyčítají ti, „kteří ho neměli rádi, aby ho neměli rádi ještě víc“. Naopak: velmi zklamal řadu lidí, kteří si oblíbili jeho písničky. Mimo jiné právě pro jejich poetičnost a texty pojednávající o lásce, absurditě života či o samotné moci nad osudy lidí. Zpěvák v dokumentu několikrát zmiňuje, že si chce dělat, co se mu zlíbí a není odpovědný za to, co si do něj lidé promítají, nebo s jakými hodnotami si ho spojují. To však není úplně možné. Veřejně vystupující umělec nese určitou zodpovědnost za to, jak se občansky zachová, a zejména vůči násilnickému režimu.
Nohavica tvrdí, že vrátit medaili by bylo laciným gestem, jež by šlo proti jeho přesvědčení, neboť zmíněné vyznamenání považuje za krásnou cenu, kterou by přijal znovu. Pokud něco takového prohlásí dnes, jednoznačně tím schvaluje ohavné činy ruských zabijáků. Sám sebe řadí po bok Václava Klause, který vyznamenání rovněž obdržel. Mlčí ovšem o těch, kteří je odmítli, nebo vrátili, například slovenský překladatel a básník Ján Štrasser. Podle oficiálního vyjádření ruských úřadů Nohavica obdržel Puškinovu medaili mimo jiné za upevňování přátelství mezi národy. Jenže v normalizačním Československu se Nohavica roky stavěl po bok těch, kteří právem podněcovali nechuť či odpor vůči tehdejší tuzemské vládnoucí garnituře, jež byla v poslušném područí sovětského Kremlu. Jistě, politická reprezentace nerovná se automaticky národ, ale politické souvislosti jsou tu nasnadě a nejde dělat, že neexistují.
Neudával, jenom pil
Nohavica se v dokumentu obezřetně dotýká svých kontaktů se Státní bezpečností komunistického Československa. Anály praví, že v seznamech StB figuruje coby její agent. Jeho spis byl během divokého přelomu osmdesátých a devadesátých let skartován, ale základní skutečnost lze z dochovaných archivů konstatovat. Nohavica se ovšem dušuje, že neudával.
Nebo jiný moment: podtext písně Deža. Protagonista tento song přejde tím, že jej řadí k těm úspěšným. Přitom v principu běží o stejný problém jako u medaile z Kremlu: veřejná proklamace takového postoje může určité lidi přivést k tomu, že je rasismus vlastně v pořádku. Ve výsledku si Nohavica nejvíc sype popel na hlavu za svá opilecká osmdesátá léta, což dneska už málokoho zajímá; kromě toho tuto kapitolu již v „dávné“ minulosti tematizoval Zelenkův snímek Rok ďábla (2002).
Nohavica se v Jarkovi jeví jako nesoudný a nesebekritický muž. Jeho odvádění pozornosti na chudé poměry, vlastní úspěch a skutečnost, že sociální média slouží za „tlampač zesilování negativní energie“ k tomu jenom přispívají. Nejde o to, že bychom folkové legendě upírali zásluhy, nebo jí nepřáli úspěch. Jenom teď mnohým lidem nezbude, než si při poslechu či zpívání „bardových“ písniček smutně připomenout, že je zapotřebí oprostit se od toho, co si myslí a prohlašuje jejich tvůrce. Ne vždy to jde snadno…
