Putin je prostě zm*d aneb O tom, proč je jazyk bloggerů důležitý

Petr Holý (* 1984) vystudoval FSV a FHS na Univerzitě Karlově. Několik let dělal kariéru na Ministerstvu vnitra, konkrétně na oddělení bezpečnostních hrozeb, přičemž získal i prověrku pro přísně tajné materiály a stal se českým zástupcem ve Výboru expertů na terorismus Rady Evropy ve Štrasburku. No a pak si splnil dětský sen a stal se tramvajákem. Od té doby vyráží do práce z pražské Strašnické vozovny, nejraději má prý dvaadvacítku, i když to na podzim může pod Hradem klouzat na listí. Ale když se vrátí domů, má čistou hlavu… Takže se může věnovat třeba povídkám nebo svému blogu nihilistanabalkonu.cz. Předloni na sebe výrazně upozornil skvělým – protože ironickým, ale zároveň sakra dobře vyargumentovaným – esejem Covid a matematika aneb Koho poslouchat a koho neposlouchat v časech pandemie. To byl takový ten napříč sociálními bublinami sdílený text, kdy jsme si konečně všichni pořádně prosvištěli slovíčka jako „exponenciála“.

Skutečně esej, nikoliv studie

Rozsahem i formátem nevelká knížka Válka na Ukrajině: kontext vychází z textu Je Putin vážně úplný cvok?, který na zmíněném blogu Holý publikoval letos 6. března a pro účely papírového vydání byl rozšířen zhruba dvojnásobně. Vydání se ujal Jakub Němeček ve svém malém nakladatelství Gnóm! v rámci nové edice Pemmikam (s heslem „výživná strava na kratší cesty“), přičemž z Němečkova vystupování na veřejnosti a sociálních sítích je poměrně jasné, proč se vydání ujal: Prostě nesnáší totalitu, diktaturu a obecně lidské šmejdy a zlo, což jsou všechno „kvality“, které se v případě Ruska profilovaly dlouhodobě a po 24. únoru to konečně došlo půlce Evropy.

Holý ve svém eseji nerozebírá konkrétní válečné operace ani nekonstruuje medailonky hlavních hráčů (spokojí se s Putinem a sem tam odbočkou třeba k ruskému mysliteli Alexandru Duginovi), ale soustředí se skutečně na kontext. Z čeho vzešla Putinova popularita, která mu umožnila chovat se tak, jak se chová? Jaké je místo ruského světonázoru ve světě? Proč je to pro nás, zemi pamatující rok 1968 (a předtím 1938), tak překvapující? V podstatě se Holý ani příliš nestará o Ukrajinu jako takovou, takže pokud chcete znát něco nového k její státnosti a tradicím a k tomu, proč je tak debilní tvrzení o tamních zfetovaných nacistech páchajících genocidu, musíte hledat jinde (ideální jsou v tomto ohledu překlady novinářky Lucie Sulovské, texty a rozhovory Petry Procházkové nebo analýzy Kamila Galejeva). Holému nešlo o sepsání studie, nýbrž o nastínění kontextu, který ovšem právě podobné studie potřebují, aby vůbec mohly vzniknout.

Důležité přitom je, že jsme u nás stále trochu v zajetí těžké a na metry měřené vědy – a to i té humanistické. S nadsázkou je to vliv německé školy, pozitivismu a vůbec přesvědčení, že pokud se kniha neskládá z jedné třetiny textu a dvou třetin poznámkového aparátu, nemá smysl ji brát seriózně. Naštěstí zde přece jen roste význam esejů, mimo jiné díky tomu, že je můžeme doplnit QR kódy (což je i případ Holého Války na Ukrajině). Eseje mají jednu velkou výhodu – jejich jazyk je divočejší. Eseje umí být emotivní a nebojí se to použít. Což, jak dobře víme díky cimrmanovskému pojetí šrapnelu, prostě funguje. Nicméně mělo by se i tak jednat o stylově vybroušené texty a nestačí psát s přesvědčením, že na to automaticky mám právo. Na schopnosti argumentovat záleží!

Žádná pravda někde uprostřed

Pokud byste si měli z četby Holého eseje odnést jednu jedinou věc, tak tuhle: Putin není diktátor, tyran, populista, psychopat (no, s tím by se možná dalo pracovat). To všechno jsou slova a jazyk médií, která jsou zdvořilá a nakonec nudná a nezajímavá a uspávající. Podle Holého je Putin zm*d, a proto ohledává hranice jeho zm*dství. V ideálním světě by se takhle o nejslavnějším jezdci na medvědech mluvilo i v televizních novinách: „Zm*d Putin si dnes opět zalhal.“ Právě skrze takovýto slovník si onu bolest a šok, které vpádem na Ukrajinu vůdce z Kremlu způsobil, můžeme pamatovat a udržovat si pochopení, že tady nejde o nějakou „pravdu někde uprostřed“, nýbrž o čiré zlo.

Holý v knize přitom uznává, že než válka skončí, umře strašně moc lidí a nejlepší, v co může Ukrajina – pokud bude Putin vládnout Rusku – doufat, je dlouhá neprohra. A trochu se autor obává toho, o kolik víc lidí umře a nakolik se ona neprohra změní v prohru v důsledku postupující otupělosti Západu a sílící touhy začít zase řešit „naše“, ne „jejich“ problémy. Je zbytečné někomu jako Putin budovat auru skryté racionality (která beztak dle Dugina, jak Holý připomíná, nemá v Rusku co dělat a jen rozvrací tamní tradice) či legitimního hráče světové politiky.

Mimochodem na onu otázku k Putinovu duševnímu stavu ve svém původním článku odpovídá Holý tak, že existují dva typy špatných politiků. První, Adolfové, dělají hnusné věci z přesvědčení. Druzí, Tomiové, z prospěchu. A Putin, tvrdí autor, začal jako typ Tomio, aby skončil jako typ Adolf. Ze spousty důvodů, klidně i proto, že dvacet let ve vedení Ruska prostě udělá z člověka magora. Aneb jak definoval britský historik Michael Grant ve svých knihách o prvních římských císařích, když se snažil vysvětlit, proč jich tolik pořádalo masové popravy nebo vyřezávalo vlastní dítě z břicha sestry: Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Pokud máte zatím pocit, že Válka na Ukrajině: kontext je vtipná knížečka plná bonmotů, která plní terapeutickou funkci poté, co se velká část národa minimálně pár týdnů reálně bála jaderné anihilace všeho živého, tak proč ne? Málokteré shrnutí ruské každodennosti je vtipnější a zároveň trefnější než toto: „V Rusku Putin doufá, že když zakáže teplé (v uvozovkách) průvody, tak si lidé nevšimnou, že jim neteče teplá (bez uvozovek) voda.“  K tomu si můžete nahrát QR kód ke stavu ruských nemocnic.

Prezident a jeho filmař. Vladimír Putin gratuluje filmovému režisérovi Nikitu Michalkovovi k udělení státního vyznamenání; Moskva, Kreml, 12. června 2022, foto: Kremlin.ru / TASS

Kdy USA napadnou Česko

Jenže nakonec dojde i na Holého erudici v politice a ideologii velmocí. Cenná je poznámka, že bez Nord Streamu by byla invaze na Ukrajinu pro Putina příliš drahá i bez sankcí. A pak je tu především autorův rozbor uvažování vybraných mocností na téma, jak se chovat k suverénním státům. Jestliže naprostou suverenitu jakéhokoliv státu adoruje současná Čína, pak aplikace takového přístupu na ni znamená, že doma si může dělat s Ujgury, co chce, a zbytek světa si dříve nebo později koupí. O EU se mluví jako o vymáhání lidských práv bez klacku v ruce, zatímco o USA o vymáhání lidských práv s klackem v ruce (a zajímavý je popis, jak moc se Americe do této pozice nechtělo). A Rusko? To si prostě jen chce překreslovat mapy a je hrozně frustrované, že to s ním nikdo nechce dělat, takže je pak „překvapivě“ samo za toho špatného.

Čímž se dostáváme k druhé zásadní věci, kterou nám Petr Holý mile nabízí, především pak všem těm, kteří sympatizují s Ruskem a argumentují hnusárnami, jichž se dopustil kdokoliv kdykoliv na Západě. Aby někdy invazi do České republiky podnikly Spojené státy, je třeba splnit tři podmínky (ty nejsou vymyšlené, to je prostě jen shrnutí posledních padesáti let a všech podobných případů): 1. My nebo USA přestaneme být demokratickou zemí. – 2. Bude u nás probíhat genocida (třeba Romů nebo Slováků). – 3. Na Hodonínsku se objeví velká ložiska zemního plynu nebo ropy (protože USA jsou už máváním klackem unavené, takže z toho aspoň něco chtějí mít). Na druhou stranu, aby k nám podniklo invazi Rusko, je třeba splnit toto: dát mu k tomu sebemenší příležitost.

Obálka knihy Petra Holého, repro: Gnóm!