Komentář: Na Velkém vlasteneckém výletu se vlastně nic nestalo

Na počátku byla výzva v médiích: „Myslíte si, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a dopadech ‚speciální vojenské operace‘ na Ukrajině? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu.“ Na casting se dostavilo asi šedesát lidí, se štábem Robina Kvapila (* 1982) nakonec odjeli tři občané středního věku – jedna žena (Petra) a dva muži (Nikola a Ivo). Aktéři nepopírají, že názorově náleží k těm, jimž jiné skupiny obyvatel říkají dezoláti.

Teď tedy dezolátské trio sedí, vidíme na plátně, s režisérem v autě směr Ukrajina. Dojde na to, že by si mohli zazpívat, aby cesta lépe ubíhala. Petra spustí sovětskou hymnu, jíž evidentně byla (coby dítě aktivní komunistické rodiny) odkojena. Muži se poněkud nesměle přidávají. Táž Petra později nad lesní půdou zbrázděnou stovkami děr improvizovaných hrobů pro oběti ruské okupace vyzve ostatní k Otčenáši, ke společné modlitbě. Co se to stalo? Respektive stalo se něco podstatného?

Už o tom nechci mluvit

Velké logistické manévry, které štáb vedený Robinem Kvapilem musel podniknout, aby s „nevěřícími“ absolvoval trasu až na východ Ukrajiny, blízko k frontové linii, vyjeví, že nedošlo k ničemu překvapivému, natož šokantnímu. Paní Petra je na pohřebišti sice pohnuta tím, co spatřila, ale na jak dlouho? Mnohem spíš to vypadá na chvilkovou reakci, než na hlubinné přestrukturování pohledu na svět – alespoň tak to snímek ukazuje. A jinak tomu není ani u Iva a Nikoly, který na konci filmu nepokrytě prohlásí, že kdyby na to došlo, bude po takových lidech jako je režisér Kvapil střílet.

Ivo (v pozadí), Nikola a trosky. Z filmu Velký vlastenecký výlet, foto: Punk Film – Stanislav Krupař

Není samozřejmě nezajímavé sledovat, co s relativizujícími „dezoláty“ dělá přímá konfrontace s hmatatelnými následky války – jejich pohledy, obavy, výroky, tón hlasů, všechny ty nuance. Nejsou z kamene, vnímají rozbombardované domy, obtížnost života ve městech, kde si nemůže být jistí, zda dožijete zítřka. Ale současně se v jejich myslích tyčí jakási stěna, za níž se rozléhá mentální bunkr, jenž je chrání před důsažnějšími otázkami – proč se to děje, kdo je v té válce kdo. Tato část myslí se u nich nachází ve stavu živých mrtvých. Možná zde stačí slovo zaslepenost.

Kvapilův realizačně velmi náročný koncept stojí na potvrzení psychického mechanismu, že jedinec vnímá svět nikoliv takový, „jaký je“, nýbrž skrze mřížku svých představ, obav, předpojatostí, chtění a dalších fenoménů. Například asi ne všichni popírači holocaustu jsou naprostí cynici, kteří „dobře vědí“, jak to bylo, ale navenek s chladnou racionalitou tvrdí, že se to nestalo; někteří ve skutečnost holocaustu prostě bytostně nevěří a můžete je protahovat osvětimskými baráky, jak chcete. Součástí štábu byli také na Ukrajině působící kriminolog Petr Pojman, jenž se primárně staral o bezpečnost výletu, dále psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe, který byl k dispozici, kdyby někdo výlet psychicky nezvládal, a překladatelka Lucie Řehoříková. Tato „opatrovnická“ trojice přichází do těsného kontaktu s Petrou, Ivem a Nikolou a spolu s režisérem se s nimi snaží diskutovat – ne proto, aby „dezoláty“ přesvědčili, nýbrž aby je pochopili. Příliš úspěšní v tom nejsou, ukazuje snímek. Překladatelka Řehoříková na cestě domů při jedné zastávce zapřede s Ivem rozhovor o tom, co je ruský režim zač a čeho se dopouští, muž jí však odvětí, že se o tom už nechce bavit.

Režisér Robin Kvapil 6. srpna 2025 při diskusi v pražském kině Atlas; její záznam si lze pustit na iVysílání České televize, foto: ČT art – Josef Chuchma

Velký vlastenecký výlet v zásadě zachovává chronologii oné road movie a vyprávění unese celovečerní stopáž. Je v něm několik silných pasáží (pro mě osobně jsou působivé záběry ze školy umístěné ve stanici charkovského metra), ale od určité chvíle film sice na pohled nadále svižně běží, ale vnitřně (významově, smyslem) se zastaví. Neboť Petra, Ivo a Nikola takzvaně spustili hledí – viděli, co viděli, ale dál to řešit nechtějí, nazdar, jeďme domů.

Míjení se

Nezapomínejme ovšem, že pořád je to jen film. Lidé před kamerou se vždy nějak staví, chtějí určitým způsobem vypadat a působit. To je základní rys a povaha dokumentu, pokud není založen na observaci, kdy snímaní lidé netuší, že jsou natáčeni. To je také základní noetické, řekněme poznávací úskalí dokumentu jako žánru. A Robin Kvapil buď lže sám sobě, anebo to dobře ví, ale zkrátka to píárově prodává, když protagonistům tvrdí, že „pro nás je důležité, abyste odtamtud přinesli svědectví, do kterého my vám vůbec nešáhneme“ – pro tento účel je vybaví miniaturními kamerami. Sekvence z nich jsou součástí výsledného tvaru. Jenže aby tomu tak bylo, režisér do záznamů „šáhnout“ musel, vybral si prostě z minikamer partie, které do celku organicky zapadly.

Velký vlastenecký výlet se podle režiséra uskutečnil proto, „abychom otevřeli oči všem těm, kdo u nás snad ještě nevidí, čeho je ruský režim schopný na Ukrajině. A že neexistuje důvod myslet si, že by toho nebyl schopný u nás.“ Film samotný je dokladem, že nově otevřených očí moc nebude. Petra, Ivo a Nikola jsou – alespoň dle vlastních vyjádření na kameru – vedeni pocitem téměř smrtelného ohrožení ze strany liberalismu a různých jeho projevů, například Green Dealu. (Výmluvný okamžik, kdy stařičký žigulík jeden z trojice vnímá – tuším, že Nikola – coby důkaz, že na Ukrajině jsou věci ještě v pořádku, protože tam nedolehl teror emisí.)

Plakát k dokumentu, zdroj: Punk Film

Nemohu si pomoct, ale česká kinematografie je vůči „dezolátům“ zatím bezbranná. Neví, co s nimi. Loňský pokus – Reportáž psaná na benzínce (2024, režie Zora Čápová) – velmi nedopadl. Reportérka časopisu Respekt Ivana Svobodová konfrontuje Daniela Sterzika alias Vidláka a některé další osobnosti dezinfoscény. Karty jsou tu rozdané velmi přehledně: na jedné straně ONA, na druhé straně ONI. Ovšem realitu jiných světů a naprostého míjení se lze zažít jednoduše tak, že vyjedete někam z Prahy do regionu a zavedete řeč s tamními – spíše dříve než později tam na nějakého „Vidláka“ narazíte. Přínosnější je pokusit se v hovoru dobrat jeho vnitřních motivací, než se ujistit, že je jiný. To však vyžaduje trpělivost a čas a k tomu dokumentární štáb není tím pravým partnerem. Takže na plátně trčí teze.

Jednou ze základních otázek, které si je třeba nad Velkým vlasteneckým výletem položit, je ta, komu je vlastně určen, koho chce opravdu oslovit. Vyhraněným liberálům určitě ne. Umírněným centristům asi rovněž nikoliv. Takže těm, kteří nevěří informačnímu a politickému „mainstreamu“ a mají za to, že celé je to dneska určitě jinak? Průběh Kvapilova dokumentu ukazuje, že ani tihle lidé nebudou tou pravou cílovou skupinou. Fixace šokem v tomto případě nefungovala a velmi pravděpodobně ani fungovat nemohla. A to proto, že fixace šokem je účinná tehdy, když se bytostně (do)týká života jedince, jeho „malého“ každodenního světa, když jsou mu rozbořeny ty nejtěsnější jistoty. Kvapilův štáb dělal vše proto, aby k žádnému šoku nedošlo, z pochopitelného důvodu usiloval o maximální bezpečnost výletu, aby se nikomu nic nestalo. Měl v tom štěstí, ale pro výsledek snímku i smůlu. Z Ukrajiny přivezl „ujišťovací“ obrázky. Petra, Ivo a Nikola byli použiti. O mechanismech jejich vnímání, o tom, kdy a jak byla vybudována jejich noetická mřížka a co stálo na počátku jejich víry či nevíry svého druhu, se nedozvíme prakticky nic.