Kdo a kde je kacíř? Skvělá rozhlasová hra o Pussy Riot a putinovském Rusku

Nejprve základní fakta pro připomenutí. Pussy Riot je feministická punková skupina založená v říjnu 2011 v Moskvě. Uskutečňovala výpady na různá místa ruské metropole. Atakovala jimi veřejné pořádky: upozorňovala na cynismus moci, rozevřené sociální nůžky, diskriminaci menšin. Ve světovou známost vešla poté, co 21. února 2012 pět členek tohoto volného uskupení v Katedrále Krista Spasitele začalo křičet text písně Bohorodičko, vyžeň Putina. Příliš toho nestihly, ochranka je vyvlekla.

Vladimír Putin a patriarcha Kirill vzápětí zaúřadovali: v březnu byly zatčeny Marija Aljochinová, Naděžda Tolokonnikovová a Jekatěrina Samucevičová. První dvě byly odsouzeny na dva roky nepodmíněně, Samucevičová vyfasovala podmínku. Roky 2011/2012 byly pro určitou část ruské střední střídy dobou nadějí, že by se přece jen bohatnoucí společnost mohla vydat cestou demokratičtějšího uspořádání, že éra Putinova prezidenství by mohla skončit. Proces s Pussy Riot byl jedním ze symptomů marnosti takových nadějí. Režim přitvrdil – a v utahování šroubů neustal dosud…

Jiří Adámek Austerlitz tato i další fakta umně vetknul do celkého, devětačtyřicetiminutového tvaru, takže se posluchač/ka může dobře orientovat v událostech a jejich souvislostech, ačkoliv kompozice hry a použité výrazové prostředky jsou sofistikované, žádný realismus a rozhlasový standard. Kromě jiného se tu přelévají časové roviny. Autor v jednu chvíli učiní návrat do devadesátých let, kdy postsovětské jelcinovské Rusko, deptané ekonomickými problémy, postrádalo národní ideu. Jenže, jak se praví ve hře: „S pravou národní myšlenkou nikdo nepřichází/ Nezbývá než chopit se plánu/ na nové budování starého chrámu.“ Neboli: ideové vakuum bylo zaplněno návratem k náboženství a znovuvystavěním gigantického svatostánku, který Stalin nechal v centru Moskvy kdysi zbourat – a znovu tedy povstala, i díky velmi podezřelým penězům, Katedrála Krista Spasitele. Ke konci hry pak Adámek Austerlitz protáhne časový rámec naopak téměř k současnosti a v mistrném „akordu“ zazní předzvěst příští, tedy nynější války na Ukrajině.

Ve hře se vyskytují pasáže ve stylu veřejných prohlášení či historických miniexkurzů, ale základním nastavením je modlitba, její dikce mluvená i zpívaná. Herečky Kateřina Císařová, Vendula Holičková a Bára Mišíková hovoří a pějí jak sólově, tak (velmi často) v souzvuku typickém pro mše. Adámek Austerlitz využívá repetitivnosti, návratnosti motivů, herečky se vyjadřují se řečí volnou i vázanou. Autor do textu někdy vloží expresivní výrazy a „kacířské“ významy, jimiž pojmenovává úlisnost, kagébácké agentství či synkretismus bez skrupulí míchající dědictví pravoslaví, carismu a bolševismu.

Nenasazuje však protestní zlobu a rozhořčení, nýbrž v podstatě jemnou (pro někoho možná postmoderní) ironii spočívající třeba jen v položení faktů a citací vedle sebe: „‚Vládu Vladimira Vladimiroviče Putina považujeme za zázrak boží.‘ – Jeho Svatost Kirill, patriarcha Moskvy a celé Rusy, bývalý horlivý agent KGB, současný horlivý ctitel Vladimira Putina. / ‚Podle ústavy je církev oddělena od státu, ale v našich duších jsou neoddělitelně spojeny.‘ – Vladimir Putin, prezident Ruské federace, bývalý horlivý agent KGB, současný horlivý vyznavač pravoslaví. / ‚Díky Vladimiru Putinovi se vztah mezi ruským státem a církví stal dokonalou harmonií.‘– patriarcha Kirill.“

Adámek Austerlitz, autor a režisér v jedné osobě, adekvátně k synkretismu putinovského Ruska využívá synkretismus výrazových prostředků: vedle proslovů a modliteb pokládá i popové popěvky, voice-bandový přednes, ozvuky ruské hymny, fanfáry, paletu doprovodných zvuků. Hudební a zvuková složka je v inscenaci vůbec zcela rovnocenná tvárnému herectví a sladěnému zpívání Císařové, Holičkové a Mišíkové.  V úhrnu to utváří vtipný, hravý, ironický, vposledku však mrazivý i strašidelný obraz bizarnosti a krutosti. Věci se zde pojmenovávají přímo, výsledek však nelze označit za dokumentární nebo publicistická drama, nýbrž běží o svébytný umělecký tvar, o slovně-zvukový obraz totality, obraz přesahující aktualitu.

Inscenace Matko Boží, vyžeň Putina s podtitulem Vymítání diktátora podle Pussy Riot je příkladem toho, že žánr rozhlasového dramatického útvaru nadále může být plodný a sugestivní, respektive – nezastupitelný!

Jiří Adámek Austerlitz (* 1977) vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kde nyní působí jako pedagog. Svůj specifický přístup k jazyku a řeči rozvíjí především se skupinou Boca Loca Lab. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem jako autor i režisér; jeho Hra na uši (2019) získala mezinárodní Karl Sczuka Preis, Grand Prix Nova v Rumunsku a české ocenění Prix Bohemia, foto: Studio Hrdinů – Tereza Bartůňková