Otužilý ruský člověk. Leccos se mu doma nelíbí, ale pořád lepší, než zhroucený Západ

Na portrét vystudovaného fyzika, který však na svoji původní kvalifikaci rezignoval (v Novosibirsku se přitom nacházejí výzkumné ústavy, v nichž by se nejspíš uplatnil) a živí se příležitostnými manuálními pracemi, lze nahlížet „čistě“ filmově. Filip Remunda (* 1973) kombinuje záběry natočené se svým štábem s videy, která si režisérův vrstevník Vitalij Panasjuk pořizoval akční kamerkou a zavěšoval na YouTube. V zásadě běží o banální příspěvky, v nichž „no name“ muž středního věku překotně sděluje, kde vyrůstal, jak žije a co zrovna provádí (a přeje v nich titulní „štěstí a dobro všem“). Počet zhlédnutí se převážně počítá v pouhých desítkách – příslušné číslo je vždy zasazeno do obrazu spolu s názvem příspěvku.

Remunda však Vitalijova zbytná videjka zasazuje do časosběrného celku, jenž vznikal mezi roky 2016 až 2024. Jsou organickou součástí portrétu, jehož co do stopáže nejvydatnější linií jsou observační pozorování Vitalijových pracovních melouchů, otužileckých kousků, hádek s rodiči (s matkou především či neohrabaného komunikování s (novo)manželkou. A pak je zde vyprávěcí linie sice časově střídmá, avšak neméně podstatná, v níž kamera Jakuba Halouska spočívá na panoramatech krajiny v Novosibirsku a jeho okolí a naznačuje „nekonečnou“ dimenzi ruské země, v níž se párkrát zjeví nepatrné tečky – to je Vitalij, popřípadě se svými blízkými. A do této řekněme duchovní, „metafyzické“ či pocitové linie náleží i detaily ker plujících po řece Ob, jež protéká městem a která zpravidla zamrzá na šest měsíců v roce. Některé kameramanem Halouskem „nakreslené“ obrazy podporuje „bezhraniční“ atmosférická hudba nizozemského skladatele Minca Eggersmana.

Filip Remunda zde prokazuje režisérskou zkušenost, vědomí vyprávěcí funkčnosti. Formálně je jeho snímek na první pohled „obyčejný“, žádný experiment, ovšem dojem vtahující normálnosti divák nabývá na základě vcelku sofistikované obrazové a střihové skladby.

Otužilci v Novosibirsku. Záběr z Vitalijovy svatby z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Za Sovětů, to se žilo!

Ale snímek Štěstí a dobro všem téměř jistě nevznikal proto, aby dokumentoval nenápadnou režisérskou vytříbenost, nýbrž hlavně proto, aby podal zprávu o jednom z typů soudobého „ruského člověka“, což ostatně napovídají úvodní titulky, v nichž mimo jiné stojí: „V roce 2014 Rusko zažehlo konflikt na východě Ukrajiny, anektovalo Krym a v únoru 2022 rozpoutalo celoplošnou válku. Putin nadále vyhrával volby, v těch posledních získal 87 %. Seznamte se s Vitalijem Panasjukem, který ztělesňuje jeden z těchto hlasů.“

Skočila tam za ním. Vitalij se svojí ženou, svatební polibek. Záběr z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Panasjukův hlas je ovšem subnormální, to je třeba konstatovat bez obezliček. Není to ostatně poprvé, co Remunda volí nestandardního protagonistu filmu, na němž se podílí (viz Dobrý řidič Smetana nebo Jak Bůh hledal Karla, oba spolurežíroval Vít Klusák). Vitalij je očividně stižen neurózou, těžkým motorickým neklidem, ale i značným empatickým deficitem. A v náhledu na dějiny i přítomnost se nevyjadřuje úplně tak, jak by se mohlo očekávat od vystudovaného fyzika, pokud tedy takový specialista není naprostý fachidiot, jehož mysl je ohraničena jednou jedinou disciplínou, v tomto případě fyzikálními veličinami a rovnicemi.

Vitalij (vpravo) vede svoji ženu, vlevo jeho matka. Záběr z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Vitalij náleží do odrůdy samorostů na jedné straně sociálně vychýlených, na straně druhé politicky konformních, i když se jeho postoj nedá označit za maloměšťácky zařezávající. Svoji manželku přesvědčuje o skvělosti teorie severokorejské státní ekonomické a ideologické doktríny čučche, kterou formuloval diktátor Kim Ir-sen. Je schopen tvrdit, že Rusko je nejsvobodnější zemí na světě, což vyhlíží skoro jako opilecký blábol, ale Vitalij je abstinent. Zaletí do Moskvy, kde s obdobně smýšlejícími druhy nahlas a s vlajkami podporuje Putinovu kandidaturu, přičemž na mostě nedaleko Kremlu, kde byl zastřelen opoziční politik Boris Němcov, napadnou pietní místo vraždy i stařenku, která se tam zrovna nachází a snaží se v tom chlápkům zabránit. Ale jindy Vitalij vykřikuje, že nynější doba je „debilní“, že se žije „mnohem hůř“ než v časech Sovětského svazu a všecko dobré a slušné v Rusku zničil kapitalismus. Prostě samá krajnost: odevzdanost i velkohubost, extrémní splývání s přírodními živly i vzývání násilí na druhých lidech, ale také na sobě (neboli trvalá potřeba prát se, boxovat, udeřit i přijmout rány, způsobovat i zakoušet bolest, být vždy připraven na možnost násilností ve veřejném prostoru).

Шиpока стpана моя pодная (Širaká straná maja radnája). Záběr z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Vitalij žije na předměstí Novosibirsku a na okraji společnosti. Matka mu jeho přístup vyčítá, současně připouští svoji chybu, že když byl syn malý, nemazlila se s ním, neprojevila mu lásku, protože měla za to, že je to změkčilost a nesluší se to. (On ji okřikuje, ať si nechá tu svoji freudovštinu.) Jinak ovšem matka ještě víc než Vitalij nedá na éru SSSR dopustit, byly to podle ní správné a šťastné časy, lidi měli náležité zásady. A Západ je ten, kdo přivodil v zemi rozvrat a chce Rusko zničit. Výroky matky dokonale souzní s kremelskou propagandou, žena je však nevyslovuje proto, že musí, nýbrž ze svého pevného přesvědčení.

Manželská idyla v Novosibirsku. Vitalij se svoji ženou. Záběr z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Obecnější nostalgie po sovětských časech je pak patrná na prvomájové manifestaci v Novosibirsku, natož na oslavách Dne vítězství 9. května, obou svátků se Vitalij účastní. To jsou ovšem – kromě několika záběrů výzkumných ústavů, které ve městě sídlí – jediné „objektivnější“ pohledy na metropoli Sibiřského federálního okruhu, v níž žije přes jeden a půl milionu obyvatel. Vitalije tak Remunda nahlíží téměř výlučně v jeho mikrosvětě. Nelze si tak z filmu učinit konkrétnější představu, nakolik je jeho figura v rámci kultury a charakteru města a života v něm výstřední a nakolik do celku organicky vrostlá. Což volně přitahuje otázku, zda by se týpek takové ražby nenašel i třeba v Česku nebo v jiné zemi evropského kontinentu, do níž sahají chapadla ruské propagandy.

Do Moskvy daleko, ale to nevadí

Při pokusu o odpověď na tu otázku se dostáváme k další rovině filmu Štěstí a dobro všem. Tou je prostý povrch nasnímaných reálií, běžné úkony, atmosféra a uspořádanost interiérů a exteriérů. Vitalij a lidé v jeho okolí vykazují typicky ruskou lhostejnost k detailům (což je sice ošemetný termín, ale jestli jste v Rusku někdy byli, tak víte, že „typická ruskost“ v lecčems skutečně existuje). Předměty působí zašle, zacházeno je s nimi veskrze užitkově a hrubě, idea (třeba i jakkoliv eklektická) je svatá a vítězí nad hmotou.

Шиpока стpана моя pодная (Širaká straná maja radnája). Záběr z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Nejen z toho, že se Vitalij rád rve (výmluvná je scéna, jak na odpočívadle mezi patry v paneláku boxuje a zápasí s kamarádem až do krve), ale i z mimovolných promluv či pohybů je patrné, že je tamní  společnost prostoupená každodenní (mikro)agresivitou a principem násilí, nemluvě o billboardech adorujících armádu. V této mimoděčnosti je tak obsažena i podstatná část odpovědi na to, zda je Štěstí a dobro všem pouhým portrétem jednoho ruského výstředníka, nebo specifickou zprávou o soudobém Rusku jako takovém. Novosibirsk je sice od Moskvy daleko (konkrétně přes 3300 kilometrů), ale povaha centrální moci s jejím nacionalismem a imperialismem zdá se být v sibiřském regionu uvědoměle přítomna. Mimochodem: Ukrajina je ve Vitalijových očích samostatná jen omylem a dočasně, bere ji jako samozřejmou součást Ruska.

Novosibirsk, řeka Ob, kra, ryba… Symbolický záběr z filmu Štěstí a dobro všem, foto: Hypermarket Film

Osud Filipu Remundovi přihrál do značné míry překvapivé finále. Ohlašuje je skvělý záběr (z dronu) na otužilce Vitalije osaměle plavajícího v ledové vodě a doprovázený smířlivou hudbou a ovšem i „chrčivým“ zvukem simulujícím dýchání či tep. Ačkoliv zprvu jsem měl při sledování filmu Štěstí a dobro všem pochybnosti, zda si režisér jen nevybral bizár a v něm se bude hodinu a půl rochnit, v konečném účinku je jeho film pozoruhodnou zprávou o civilizaci, s níž chtě nechtě máme co do činění, a dojem z tohoto snímku má dlouhý dojezd.

Plakát k filmu Štěstí a dobro všem, repro: Hypermarket Film

Štěstí a dobro všem (Česko/Nizozemsko/Francie, 2024, stopáž 96 minut)

Režie a scénář: Filip Remunda, kamera: Jakub Halousek, hudba: Minco Eggersman, zvuk: Michal Gábor, Ranko Paukovic.
Česká premiéra 27. února 2025.