Dokonalý příběh o dobru a zlu. Pro nejchudší u nás právo nefunguje, ukazuje film Dům bez východu

U jednoho z hlavních dopravních tahů v brněnských Židenicích stojí rozhlehlý bytový dům. „Má čtyři patra, 48 bytů, je v něm recepce, bydlí tam Romové i ne-Romové,“ shrnuje na začátku Zdena, jedna z obyvatelek bytovky v ulici Markéty Kuncové, zvané Kuncovka. „Vládne mu král, kterej se jmenuje Hrdina, a královna Hrdinová. Šaška mají taky, pak vymahače, je tam zima a smrad,“ dodává ironicky.

Nerovná diskuse. Trailer filmu Dům bez východu, zdroj: YouTube

Robert Hrdina je majitelem domu, jehož způsob pronajímání bytů není jen „běžným“ obchodem s chudobou, kdy se za nevyhovující prostory účtují přemrštěné nájmy, na něž obyvatelům přispívá stát. „Na Kuncovce to nefunguje jako na normální ubytovně, že si zaplatíš a jede ti elektřina a teplá voda celej den. I když máš zaplacený, tak nesvítíš. Divili jsme se, že nechtěl peníze i za vzduch,“ říká druhá z hlavních postav filmu, Milada. Dokument vypráví příběh domu, kde majitel drží v šachu vzorek nejchudší společnosti, která nemá jiné možnosti, než se nechat dennodenně vydírat.

Kromě běžného nájmu totiž Hrdina po nájemnících nárazově vyžaduje tisícové částky, pokud si přejí mít v bytech teplo a světlo. „Nemáš? Tak běž šlapat,“ radí nájemnicím.

Žít ve tmě a bojovat

„Jak to začalo?“ ptá se ve filmu zmíněné Milady antropolog a expert v oblasti kriminologie Petr Kupka. Na mysli má aktivní odpor nájemníků Kuncovky. Dokument je převyprávěním událostí, které začaly už před sedmi lety, a byl u nich nejeden brněnský aktivista i novinář. „Tehdy tu dostal nájemní smlouvu takovej suprovej pán, starej. Chodil si za mnou povídat na vrátnici. Jednou jsem šla ráno za ním, že mu přišel důchod, jeho kamarád ho budil a on byl zmrzlej, mrtvej. Ten den jsem si řekla, že musíme něco udělat, začali jsme volat o pomoc. Ale co se týká města, tak se nedělo nic,“ vypráví Milada.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Snímek popisuje úsilí obyvatel několika desítek bytů domoci se spravedlnosti. Den co den řeší, jak umýt své děti, když neteče teplá voda, a jak žít bez topení a umělého osvětlení. Majitel Hrdina pravidelně nechává své zaměstnance nebo nájemníky domu, kteří se ho bojí, vypínat elektřinu. A lidé žijí ve strachu, že je vyhodí, když nebudou mít na další nesmyslný příplatek.

Režisér Tomáš Hlaváček (* 1988), který přehlednosti vyprávění napomáhá tím, jak postavy představuje a přepíná z jedné na druhou, s kamerou přihlíží, jak do domu začínají pravidelně docházet aktivisté a sociální pracovníci včetně Jana Miloty z brněnského IQ Roma Servis. Ten vystupuje i v jeho předchozím filmu Bydlet proti všem (2021) o brněnském projektu sociálního bydlení Housing First. V jednom z rozhovorů pro média později Hlaváček poznamenal, jak se při natáčení styděl, že jeho sociální herci platí za nájem dvakrát tolik co on, nájemní smlouvy mají na měsíc, a přitom živoří ve zcela nedůstojných podmínkách.

Policie? K ničemu

Za pomoci několika právníků se lidé z Kuncovky snaží při mnoha příležitostech, kdy na Kuncovku volají policii, její příslušníky přesvědčit o tom, že podstatu problému nelze označit za občanskoprávní spor. Muži v uniformách to však vytrvale tvrdí – s tím, že kvůli tomu nemohou na místě nic dělat a nikoho nutit, aby elektřinu zapínal. Přitom sami vidí, že v domě bydlí rodiny s malými dětmi navlečenými v zimě do mikin a bund, aby v noci vůbec usnuly. Přivolané hlídky na rodiny často viditelně pohlížejí jako na potížisty, kteří zbytečně zdržují. Rasismus hraje v problému klíčovou roli. A nejen u policistů.

Podnikavec Hrdina podle svých slov „nemá rád barevné“ a rasisticky se vyjadřují i někteří další natočení lidé. Rasismus je současně důvodem, proč řada nájemníků na Kuncovce zůstává. V době, kdy najít si bydlení má problém i leckterý bílý student, nemají čeští Romové často kam jinam jít.

Téma obchodu s chudobou, jehož extrémní verze se tady ukazuje, je pro audiovizuální zpracování mimořádně těžké. Režisér se musel popasovat nejen s tím, aby aktérům zobrazovaným v otřesných podmínkách zanedbaného domu nesebral důstojnost, ale také s nutností převyprávět spletitý vývoj co nejpřehledněji. Ovšem povedlo se mu toho mnohem víc. A to jak díky jeho obeznámenosti s tematikou, tak díky osobní angažovanosti – sám byl jedním z aktivistů přítomných na místě a s aktéry měl možnost se dobře seznámit. Dům bez východu je komplexní výpovědí o tuzemském zneužívání bytové situace nejchudších. Je i potenciální příručkou pro politiky, jak neblahé status quo měnit. A také je příběhem o dobru a zlu s postavami, jimž snadno porozumíme a na něž se napojíme.

Záporákem dobrovolně

Po průvodkyních filmem Miladě a Zdeně, nejaktivnějších nájemnicích, které se rozhodly jít si pro pomoc a rozpoutat tím boj s nenasytným Hrdinou, film rovněž představuje Julka, romského aktivistu, pro nějž je tahle bitva vším. Pochopitelně, zdejší lidé bojují o vlastní důstojnost a někdy i o své životy.

Starého domovníka, kterého majitel domu využívá k tomu, aby elektřinu vypínal, antropolog Kupka během rozkrývání Hrdinovy netransparentní podnikatelské struktury označuje za nastrčenou osobu. Kupka přirovnává vnitřnosti Hrdinova obchodního impéria ke struktuře velkých obchodních korporací, které podstatu svého podnikání potřebují skrýt.

Před kamerou se nestydatě objevuje i sám Robert Hrdina a jeho manželka, familiérně oslovující své nájemníky i samotného režiséra. Majitel Kuncovky často hýří sebevědomím – sází na to, že ti, kteří budou v potenciálním sporu vykládat zdejší zákony, je vyloží v jeho prospěch a ke škodě ubytované chudiny. Netřeba se tomu divit: Úřady se ve filmu chovají podobně jako policisté, když dávají najevo především své rozčarování z toho, že je chtějí lidé z Kuncovky jen „připravit“ o jejich drahocenný čas. A je třeba zmínit i propojení Hrdiny s jednou místní radnicí. O tom, že bývalá starostka Brna-sever Sabina Tomíšková (ODS) s ním uzavřela smlouvu, na základě které radnice na Kuncovky posílala rodiny vystěhované z obecních bytů, psala regionální redakce MF DNES/iDnes.

Aktivisté působí jak akcelerátor událostí, který do jejich běhu vnáší naději na záchranu. Po počáteční euforii se však začne zdát, že přítomní sociální pracovníci, akademici, právníci, studenti a další sympatizanti sice dokážou problém dostat do médií, ovšem k nápravě potřebnou sílu mít nebudou.

Dobro a zlo bez nuancí

To, co nás po celé téměř dvě a půl hodiny, co snímek trvá, udržuje zorientované, je Hlaváčkova blízkost zúčastněným osobám i kolektivům a lidskost, s níž režisér vypráví. A k tomu nutno připočíst koncentraci na skutečně podstatné okamžiky dění, z nichž tím finálním je soudní slyšení. V české veřejné debatě běžně přehlížené téma, nad nímž navíc politici zavírají oči, dostává v Domě bez východu adekvátní velikost.

Letošní vítěz jihlavského festivalu při komplexnosti náhledu na problém ukazuje, že některé příběhy jsou prudce černobílé. Velmi mu k tomu pomáhá samotný Robert Hrdina, který se neváhá po Židenicích producírovat s drahým autem, obrovským psem a s manželkou v drahém oblečení, zatímco kolem pobíhají romské děti z bytů, v nichž vypíná elektřinu. Dům bez východu je příběhem o dobru a zlu, které se nedají relativizovat, přestože se o to řada lidí snaží. Systém, který byl vytvořen pro ochranu všech, nefunguje právě pro ekonomicky nejslabší. Zatímco pro ty, kteří bez skrupulí chtějí vydělávat na lidském neštěstí, funguje snadno.

Není to žádná nová zpráva, ale v Česku, kde neexistuje záchranná síť v podobě zákonem definovaného sociálního bydlení, je třeba ji formulovat stále hlasitěji. Fakt, že dokument odvysílá příští rok Česká televize a v jednání jsou i regionální projekce v rámci festivalu Jeden svět, dává naději, že Hlaváčkova práce bude mít ještě dopad.

Plakát k filmu Dům bez východu, repro: GPO Platform