Demokracie stojí na každém člověku, nejen na jednom, říká režisér dokumentu o Zuzaně Čaputové
Zuzana Čaputová byla v letech 2019 až 2024 prezidentkou Slovenské republiky. Jakou roli sehrála v tamní politice a společnosti? A proč podruhé nekandidovala? To vykresluje její dokumentární portrét Prezidentka, který natočil režisér Marek Šulík. Snímek právě dnes večer zahájí Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě.
Když se člověk podívá na vaši filmografii, najde tam hlavně sociální dokumenty. Časosběrný portrét slovenské prezidentky Zuzany Čaputové působí jako váš zatím nejambicióznější projekt. Jak vás napadlo o ní točit?
Prezidentka je jedním z mála projektů v mém životě, který vznikl z mého popudu. Do té doby jsem dělal hlavně dokumenty pro neziskové organizace, většinou na objednávku. Od sametové revoluce mě však zajímá vztah občana a státu a sám sebe považuji za angažovaného občana. Když Zuzana Čaputová kandidovala, vnímal jsem ji jako člověka, který je mi hodnotově velmi blízký. Doufal jsem, že porozumí tomu, když ji coby filmař budu provázet celých pět let a pokusím se dokumentovat to, co dělá. Na počátku byla zkrátka zvědavost, jak se dělá politika.
Jakou jste měl původní koncepci filmu a jak se měnila?
Na začátku jsme se štábem netušili, co nás čeká. Předem bylo jasné jen to, že budeme s kamerou mapovat dění v prezidentském paláci. Co se z toho ve střižně vyvrbí, je druhá věc. Základní metodou bylo tedy nekomentované pozorování. Vedle toho jsem čas od času vedl s paní Čaputovou rozhovory. Na počátku jsem měl představu pestré mozaiky různých událostí, které spojuje postava prezidentky: například amnestovaní lidé, ostatní politici, nebo lidé, kteří jí píšou dopisy a žádají ji o pomoc. Z toho nakonec ve střižně sešlo: film má hodinu padesát a my jsme natočili 350 hodin, musel jsem vybírat, jakou linku zvolit.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Nechtěl jste ve filmu přeci jen zajít víc za její veřejný obraz a natočit ji také v soukromí?
Snažil jsem se o to, protože její vnitřní prožívání věcí mě od počátku zajímalo, ale hned na začátku natáčení se objevily situace, kdy paní prezidentka nechtěla, aby byli lidé během určitých politických jednání natáčeni na kameru. Nepřála si také, aby se její rodina dostala pod ještě větší tlak. Populisté totiž pochopili, že je pro ně výborným terčem, na kterém se dají získat body, protože se snažila prosazovat slušný způsob komunikace. A u slušného člověka víte, že na něj můžete být hrubý, a on vám to nevrátí. Je to takový gándhíovský princip.
Navíc je žena snazším terčem…
Přesně tak. Hlavně žena v exponované funkci. Zdálo by se, že se během komunismu ženy na Slovensku emancipovaly, ale u nás dodnes přetrvává silná nedůvěra zejména vůči ženám ve vysokých funkcích. Toho populistická scéna využila. Navíc na ní bylo od začátku zajímavé, že se nesnažila nadbíhat očekávaným stereotypům. Slovensko se například prezentuje jako křesťanská krajina plná krojů, ale ona naopak v debatách uvedla, že má ráda východní filozofii a meditaci. Nikdy nepopírala vlastní identitu.
Zuzana Čaputová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy v dokumentu Prezidentka, foto: Aerofilms
Přesto ale lidé Zuzanu Čaputovou do té funkce zvolili. Co mělo vliv na to, že během jejího prezidentského úřadu klesla její popularita, jak ukazujete ve filmu?
Je to složitější. Po vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky byla v rozkladu ta část politického spektra, jež byla politicky spoluzodpovědná za katastrofální události v policii, které k těmto vraždám vedly. Proto nezískali tolik hlasů… Během čtyř dalších let se ale velmi dobře stmelili a nasadili těžké populistické zbraně, rozjeli lži a manipulace na sociálních sítích a díky tomu získali zpět obrovskou část voličů, a to jak v parlamentních, tak v prezidentských volbách.
Nebylo to způsobené i tím, že zrovna během tohoto období se stala řada věcí, které společnost polarizovaly? Pandemie, válka na Ukrajině, inflace.
To si nemyslím. Populistům nahrávala především elementární neschopnost prodemokratické koalice se dohodnout, nehádat se a přinášet konstruktivní řešení. Tehdejší vláda dávala populistům argumenty, protože se stále hádala. Krize samy o sobě nejsou důvodem rozdělené společnosti. Jak společnost, tak i člověk se v krizích sceluje.
Zuzana Čaputová cestuje na Ukrajinu. Z dokumentu Prezidentka, foto: Aerofilms
Nesouvisí pokles popularity Zuzany Čaputové s tím, že už znovu na prezidentku nekandidovala? Pro řadu lidí to bylo zklamání. Konkrétní důvody svého odchodu z politiky navíc veřejně nesdělila. Znáte je vy?
Také mi je nesdělila. Pospojoval jsem si to z náznaků toho, co říkala. Ty důvody jsou osobní, rodinné. A vyplývají z mého filmu.
Když Zuzana Čaputová končila své prezidentské období, hlavním mottem jejího projevu k veřejnosti bylo, že demokracie nestojí na jenom člověku. Vystihuje tohle motto podle vás to, co po sobě v politice zanechala?
Já myslím, že to není dobré poselství, které by po ní mělo zůstat. Dá se totiž použít jako výborné alibi pro každého. Taky jsem si mohl říct: Jsem hrozně unavený, tak ten film o prezidentce nedokončím. Bylo by lepší, kdyby řekla, že demokracie stojí na každém člověku. Tím by zapojila ostatní lidi. A navíc občas demokracie na jednom člověku stojí. Kdyby Eduard Beneš nepřijal demisi členů vlády, tak by možná Klement Gottwald nenastoupil k moci tak rychle. Nebo kdyby Churchill a Chamberlain neudělali, to co udělali, mohlo být všechno jinak…
To jsou ale jednotlivé činy, ne kontinuální práce.
Ale na těch činech stojí v té chvíli osud demokracie.
Zuzana Čaputová jede vlakem na Ukrajinu v dokumentu Prezidentka, foto: Aerofilms
Kde vidíte počátek toho, že se politické šarvátky na Slovensku zvrhly do kriminální podoby?
Současná situace na Slovensku se zdá složitá, ale není. Je modelovaná lidmi, kteří mají kriminální tendence a jsou součástí politiky. Děje se to od revoluce v roce 1989. Do politiky tehdy vstoupilo velké množství lidí, kteří neměli pozitivní záměry. Na Slovensku se během Mečiarovy vlády rozkradl stát, privatizace byla udělovaná na základě stranických příslušností, už tehdy unesli prezidentova syna Michala Kováče mladšího a zavraždili policistu Róberta Remiáše. To jsou nevyřešené události a pachatelé zůstali nepotrestaní. A každý zločinec chce být nepotrestaný. To je obrovský pud sebezáchovy, který tyto lidi žene, aby generovali jakékoliv strategie, které jim umožní vrátit se k moci a zabránit vyšetřování směřujícímu k politickým špičkám. Robert Fico je u moci 18 let, což je takřka polovina existence svobodného Slovenska. On je zodpovědný za současný stav naší justice, policie i zdravotnictví. Měl mnohokrát šanci vnést do společnosti reformní snahy. Ale dělá jen populistická rozhodnutí.
Zuzana Čaputová v dokumentu Prezidentka, foto: Aerofilms
Populismus známe dobře i u nás…
Ale je tam jeden podstatný rozdíl. U vás populisté usilují o moc, ale u nás usilují o moc proto, aby nebyli potrestáni. To je velká motivace. Je zřejmé, že politické špičky v naší zemi jsou minimálně politicky spoluzodpovědné za to, že se policie na Slovensku propojila s mafií. Sloužila kriminálním živlům, o čemž jsou důkazy.
Uvažoval jste, jakou roli může váš dokument sehrát na Slovensku právě v téhle době?
Když jsem film dokončoval, myslel jsem hlavně na diváky na Slovensku. Věřím, že by jim to mohlo pomoct porozumět zpětně těm pěti rokům, které jsme prožívali. Že by jim to mohlo pomoct dodat odvahu a chuť neodklonit se od myšlenky slušné reprezentace a existence.
Z dokumentu Prezidentka, foto: Aerofilms
Takže i tohle byla tvůrčí motivace, s níž jste do projektu šel?
Někde uvnitř asi ano. Dění v naší společnosti je tak negativistické, plné populismu a ponižování oponentů a nezdravé pro mezilidské vztahy, že je velká část společnosti traumatizovaná bezmocí, protože se vůči tomu neumíte bránit. Navzdory tomu, že je náš film smutný, protože zachycuje období pěti let, kdy si společnost prošla těžkými věcmi, může působit ozdravně.
Může působit nadějně?
Řekněme, že ano, ale se slovem naděje raději šetřím. V tom filmu je i hodně deziluze. Někdy je však dobré, že se člověk dotkne dna, aby se mohl odrazit.
Zuzana Čaputová v dokumentu Prezidentka, foto: Aerofilms
Slovensko je teď docela politicky na dně. Myslíte, že je možné se od něj odrazit? Naděje se upínají k iniciativám jako Otvorená Kultúra! či Kultúrny štrajk!.
Víte, je mi padesát a jsem z politiky už unavený. Od revoluce jsme stáli na těch náměstích strašně často. Když jsme demonstrovali za Mečiarovy vlády, tak si ministr kultury Ivan Hudec přehodil přes sebe kabát, aby odešel nikým nezpozorován. Bylo to zbabělé a trapné. Ale tihle lidé si ten kabát už nedávají. Už se ani nestydí za kroky, které dělají. Už ani neposlouchají naše výtky. Cítím bezmoc. Ale aby to nevyznělo příliš pesimisticky: Je samozřejmě důležité, aby se lidé semkli, dodává to energii.
To zní vážně pesimisticky. Jak vám my Češi můžeme pomoct? Předpokládám, že podpis petice online nestačí.
Ale stačí. Vaši podporu přece máme kontinuálně. V Česku našla domov spousta Slováků, nikdo tu na ně nenahlíží jako na cizince a zastávají tady i vysoké posty. Na Slovensku tomu tak není, je to nepoměr. I náš film koprodukovala česká strana, ačkoliv jde o slovenskou prezidentku. Navíc film zahajuje největší český dokumentární festival…
Marek Šulík, foto: Soňa Maletz
Marek Šulík (1975)
Slovenský dokumentarista, střihač a pedagog, absolvent bratislavské VŠMU, kde nyní vyučuje v Ateliéru dokumentární tvorby. Byl žákem Dušana Hanáka, s nímž ho spojuje zájem o lidi na okraji společnosti. Spolupracoval s neziskovými organizacemi jako Media 3, Návrat, IVO nebo Občan a demokracie. Specializuje se na sociální témata, romské problematice se věnuje ve filmech Cigarety a písničky (2010), Zvonky štěstí (2012) nebo Těžká duše (2017).
