Rychlíková & Uhlová: Vždy bude dost chudých lidí ochotných pracovat v otrockých podmínkách
Patnáct hodin denně na německé farmě při krájení zeleniny nebo sklízení salátů. Nekonečné stlaní postelí v irském hotelu. Péče o seniory v Marseille, kdy ani nestihnete mezi klienty přejíždět, kolik jich je. To zachycuje dokument Hranice Evropy, který po domácí premiéře na Jednom světě právě zamířil do českých kin.
Novinářka Saša Uhlová (* 1977) se nechala v rámci vzniku dokumentu Hranice Evropy režisérky Apoleny Rychlíkové (* 1989) na čas zaměstnat v nízkopříjmových pracích, za nimiž nejčastěji migrují gastarbeiteři z východu Evropy. Snímek navazuje na sedm let starý titul Hranice práce, který podobnou formou přiblížil prostředí některých nízkopříjmových zaměstnání v České republice.
Při sledování Hranic práce jsem měla pocit, že lidé, které vidíme pracovat v Česku ve špatných podmínkách na mizerně placených pozicích, neměli jinou volbu, protože se většinou ocitli v prekérní životní situaci. U Hranic Evropy mi však přišlo, že už ti lidé, byť měli různé motivace, na výběr přece jen měli – mohli zůstat pracovat ve své zemi, sice za méně peněz, ale zůstali by se svou rodinou, zatímco v cizí zemi je vyšší výdělek vykoupený jejich zdravím i rozpadem rodiny.
Saša: Motivace těch lidí jsou opravdu hodně různé. Někdo si jede vydělat za hranice na malý byt a zajistit se na stáří, některé ženy opustil manžel, zůstaly na děti samy, a tak je daly k sestře a odjely si vydělávat do jiné země, odkud domů posílají peníze. A pak jsou tam případy lidí, kteří přišli o práci, protože už měly svůj věk, nikdo je doma nezaměstnal, a tak odjeli vydělávat do zahraničí a stali se na tom závislí. Už nejsou schopni se vrátit zpátky. Začali třeba pít…
Trailer k filmu Hranice Evropy, zdroj: YouTube Nezkoušela jste takovým lidem nějak pomoct?
Saša: To nejde. Těch lidí je tolik a každý z nich má jinou motivaci. Navíc tam všichni nejsou hluboce nešťastní. Někdo přijme takový svět za svůj a ztratí vlastní vůli, ale někteří si ji přesto udrží, a ti jsou pak schopni odejít a najít si podmínky, které jim víc vyhovují.
Apolena: Já si nejsem jistá, že to je věc volby. Určujícím momentem je touha mít lepší život, které ti lidé hrozně moc obětují. Například polské ženy, které vidíme v našem dokumentu pracovat na německé farmě, podle mě neměly volbu – jely tam, aby vydělaly víc peněz, ale v určitém momentu je to semlelo.
Záměrně jsme ve filmu hledali věkově odlišné skupiny lidí, kteří mají různé důvody, proč odjíždějí do západní Evropy za prací. Kromě Polek, které na německé farmě obvykle zůstávaly déle, jsme natáčeli v irském hotelu, kde pracovali většinou mladší lidi ze Slovenska, pro něž je to i určitý typ dobrodružství a kteří vědí, že tam nemusí zůstat napořád.
Právě slovenský pár, který vidíme v dokumentu pracovat v irském hotelu, otevírá další problém gastarbeiterů: ve své zemi byli v dluhové pasti, proto jeli splatit své dluhy do zahraničí. Je to častá motivace pracující migrace z východu Evropy?
Saša: V irském hotelu bylo hodně lidí, kteří byli v exekuci a vydělávali si tam na splacení dluhů. Ale zrovna tihle dva lidé splatili své dluhy na Slovensku docela rychle, ale pak se z vlasti do irského hotelu vrátili: chtěli si našetřit na domeček a na rodinu, protože s příjmy v pohostinství na Slovensku, které jsou pod čtyři eura čistého na hodinu, by toho doma nedosáhli. Když se do Irska vrátili, už si tam vydobyli trochu lepší podmínky.
Saša Uhlová v dokumentu Hranice Evropy, foto: Pilot Film
Kde se bere i bezmála pětatřicet let po pádu železné opony v lidech vize, že lepší život získá člověk prací na Západě? Přitom pracovní podmínky tam mají stejně špatné, ne-li horší…
Apolena: Mně je nepříjemné lidi i jejich motivace či životy hodnotit. Důvodů, proč se takhle rozhodli, může být spousta. Spíš se bavme o tom, jaký příběh Západ sám o sobě vypráví, proč jsou lidé motivovaní jezdit právě tam? Jak je možné, že je tu stále ten sdílený narativ o tom, že na Západě budou mít lepší podmínky a víc peněz? Tolik let po rozpadu železné opony pořád žijeme ve světě, kde Západ znamená lepší svět. Je to součást globálního narativu, který si v sobě pěstujeme. Možná v počátcích je touha si rychle vydělat, na chvíli někam odjet. Problém je, že se tam ti lidé zaseknou. A to jsme zdaleka nevyprávěli ty nejhorší příběhy o nuceném otroctví, o zabavení pasu. I tyhle příběhy se dějí.
Jak jsme na tom my, Češi? Patříme k východním gastarbeiterům, kteří dojíždějí za prací na Západ, nebo spíš zaměstnáváme jiné národnosti na pozicích, které se nám dělat nechtějí?
Saša: Tím, že máme dlouhou hranici s Německem a Rakouskem, je u nás hodně rozšířené pendlerství. A myslím, že kvůli tomu u nás míň lidí za prací dojíždí dál do zahraničí. Sice na Západě najdeme české gastarbeitry i jinde než v příhraničí, zejména ošetřovatelky, ale není to podle mě tak masové jako v případě Poláků či Rumunů.
Apolena: Rozdělení na Východ a Západ Evropy je ve vztahu k migraci mnohem komplikovanější. Když jede člověk na Západ, má vidinu západních standardů práce. Ale může se dostat do situace, ve které se ocitla Saša, tedy že zaměstnavatelé nedodržují ve vztahu k pracující migraci vlastní zákoníky práce, a tím pádem se nechovají „západně“. Člověk má představu, že odjede pracovat za minimální německou mzdu, která činí dvanáct třináct eur, ale pracuje ve výsledku za šest, někdy i za míň eur. A tamní stát to nekontroluje. Na Západě uplatňují standardy sociálního státu na své původní občanstvo, ale když se jedná o migranty, dochází k porušování jejich vlastních zákonů.
To se ale jistě děje i u nás…
Apolena: Bezesporu ano. Ve vztahu k pracující migraci si podle mě Západ s Východem nemá co vyčítat. U nás je však sociální stát celkově nedovyvinutý ve srovnání se západními zeměmi.
Saša: Na Západě většinou nikoho kontrola dodržování pracovních zákonů u migrantů nezajímá. Viděla jsem to na německé farmě, kde jsem pracovala. Přišli tam lidé z inspekce práce a vůbec je nezajímalo, co se tam děje. Nevzali si ani tlumočníka do polštiny, ačkoliv věděli, že tam pracuje většina lidí z Polska, ani se na nás nepodívali.
Saša Uhlová v brýlích se zabudovanou skrytou kamerou se převléká do obleku pokojské v irském hotelu, foto: Pilot Film
Jako filmařky a novinářky jste téma pracovní migrace z východu na západ Evropy otevřely a nemusíte přicházet ve filmu s jeho řešením. Přesto: napadá vás nějaké systémové řešení téhle situace?
Apolena: Tyhle věci se musí řešit na evropské úrovni, ale moje míra důvěry v to, že by to bylo uplatnitelné ve vztahu k členským státům, které by si to nechaly líbit, je nízká. Mně by stačilo, kdyby státy, kam míří pracující migrace, dokázaly dodržovat svoje vlastní zákony. Pak by nevzniklo dumpingování ceny práce. Kdyby příchozí měli mzdu třeba ve výši 1,2 tamní minimální mzdy, nedocházelo by k tomu, že se místní bojí, že jim migranti podhodnotí cenu práce. To je historická zkušenost s pracující migrací. Téma pracující migrace je potom totiž snadno zneužitelné krajní pravicí pro vytváření polarizace a rozpadu EU, jako jsme to viděli u Brexitu. Jenže to samé může v budoucnu nastat i v případě Španělska, Portugalska nebo Itálie, kde se prosazují krajně pravicové strany. A migrace v tom hraje ústřední roli.
Bylo by tedy podle vás řešením třeba sjednotit či zprůměrovat evropskou minimální mzdu?
Saša: Podle mě by se k tomu mělo směřovat. Ale musí se to dělat postupně. Právě nerovnost v příjmech generuje neustálou migraci. Mělo by se přemýšlet nad tím, že taková nerovnost v rámci Evropy nemůže dlouhodobě fungovat.
Jenže migrace na starém kontinentě už není pouze vnitroevropská. Do Evropy přicházejí i migranti z Afriky či ze Sýrie…
Saša: Na světě prostě vždycky bude dost chudých ochotných pracovat v otrockých podmínkách, aby zajistili sebe a svoji rodinu. Speciálně v případě zemědělství se v Evropě říká, že to nemůžou dělat místní lidé, protože pracovní podmínky jsou otřesné. Ve Francii, na jihu Itálie nebo ve Španělsku často pracují lidé ze severní Afriky a slyšela jsem, že to je peklo. Máme tady relativně levnou zeleninu mimo jiné proto, že v zemědělství pracují lidé, kteří pocházejí z východní Evropy nebo mimo EU. Pokud by byli tihle lidé důstojně zaplaceni, byly by zemědělské produkty i u nás citelně dražší.
Apolena: Schválně jsme našemu filmu dali podtitul Jaká je cena západního blahobytu, protože jsme chtěli apelovat na pohodlí, ve kterém můžou lidi na západě Evropy žít i díky tomu, že využívají neviditelné práce migrantů.
Saša Uhlová v Hranicích Evropy, foto: Pilot Film
Hranice Evropy uvedly světové festivaly. Promítal se na prestižním festivalu CPH:DOX v Kodani, dále ve Švýcarsku či ve Francii. Jaké jsou dosavadní reakce na váš film právě na Západě?
Saša: Byla jsem na uvedení filmu v Paříži a v Ženevě a vlastně si myslím, že film bude víc rezonovat na Západě, protože se tam to téma lidí vysloveně týká. Film ukazuje, že žijí na úkor pracovních migrantů. Pokud jsou lidé sociálně citliví a jdou na takový dokument, uvědomí si, že právě díky zahraničním pracovníkům mají levnější jídlo nebo hotel, než by měli, kdyby takoví lidé byli adekvátně zaplaceni. Všech se navíc dotýká téma péče, které rozvádíme v závěrečné epizodě z Marseille. O stárnoucí Evropany se budou starat špatně placené migrantky. Na francouzském systému vidíme, jaká je kvalita takové péče: pečující přebíhají od jednoho klienta k druhému a na každého mají jen chvíli. Čím budou uštvanější, tím ta péče bude horší.
Apolena: Já mám zkušenost z projekce v Kodani a v Ženevě a přijde mi, že západní publikum to nevnímá jen individuálně, ale že o tom přemýšlí jako o velkém systémovém problému, který může reálně rozložit Evropskou unii.
Saša Uhlová v dokumentu Hranice Evropy, foto: Pilot Film
Jak se vám spolupracovalo na dálku, když většinu materiálu natáčela Saša skrytou kamerou umístěnou v brýlích? Viděla jste, Apoleno, některé lokace dopředu, abyste odhadla, jaké typy scén a záběrů Saša přiveze?
Apolena: Natáčelo se ve čtyřech destinacích: na německé farmě, v Británii, irském hotelu a v Marseille. Ve Francii to bylo nejjednodušší díky francouzskému koproducentovi, který zaplatil fixéra. Ten hledal místa, která jsem do filmu potřebovala, vše natočil a poslal předem, například místa na pobřeží moře, tramvajové linky, ulice města. Na německou farmu se nedalo dostat, byla na odlehlém místě a komplex je to nepřehledný, to jsem si hledala jen na Google mapách. A do irského hotelu jsme se vypravili až na konci, po Sašině natáčení. Také jsme Sašu doprovázeli do Velké Británie, kde jsme s ní byli několik dní, během nichž si hledala neúspěšně práci.
Dostala od vás Saša instrukce, jaké typy záběrů má pořídit? V podstatě se z ní stala kameramanka filmu.
Apolena: Saša měla velký cit pro natáčení a kreativně nad tím přemýšlela, protože sama dřív fotila. Třeba jízda na traktoru je filmařsky skvělá.
Saša: S těmi brýlemi je problém, že člověk ne vždycky vidí, kam zaměřuje. A když jsem byla ve stresu, tak jsem několikrát nenatočila to, co jsem chtěla.
Saša Uhlová s otcem Petrem Uhlem na rodinné oslavě, zachycené v dokumentu Hranice Evropy. Petr Uhl bohužel při natáčení dokumentu zemřel, foto: Pilot Film
Stejný způsob natáčení a spolupráce jste si vyzkoušely v sedm let starém dokumentu Hranice práce. Bylo něco, co vám díky tomu tentokrát líp fungovalo?
Apolena: Ano, tehdy jsme si vyzkoušely, že je dobré občas brýle někam odložit a natočit víc celků, kde je vidět i Saša.
Sašo, vy jste Apoleně posílala denní materiál, který jste natočila?
Saša: To vůbec nešlo, práce byla často tak náročná, že jsem už na to večer neměla sílu ani čas. Neměla jsem energii ani na psaní deníku, proto jsem volala manželovi Tomášovi, který si naše rozhovory natáčel. Jinak bych si spoustu věcí už nevybavila. Co si člověk nezapíše ten den, jako by nebylo.
Neměla jste toho natolik dost, že jste někde skončila dřív, než jste plánovala?
Saša: To se nestalo. Mám naopak problém z těch míst odjíždět. Je to asi těžké pochopit, ale člověka na té manuální práci něco drží. Na jednu stranu je to otroctví, na druhou stranu vytváří rutina prostor, kam člověk uteče od svých starostí doma. Myslím, že v takovém stavu byla řada žen, které tam pracovaly. Už se nechtěly vracet zpátky domů, kde měly spousty problémů.
Plakát k filmu, zdroj: Pilot Film
Apoleno, měla jste předem napsaný docela podrobný scénář. Proč jste ho psala, když nebylo jasné, jak to na místě bude vypadat?
Apolena: Bylo mi pochopitelně jasné, že se budu muset spoléhat na dokumentární nahodilost a na situace, které Saša natočí. Ale současně jsem věděla, že pokud chci vystavět film narativně, aby dával smysl a byl srozumitelný, potřebuji mít předem scénář. Už ten jsem konzultovala s mou skvělou střihačkou Kateřinou Krutskou Vrbovou, která je pro mě zásadní partnerka v diskuzi.
Spolupracovala Saša nějak i ve střižně? Ve filmu slyšíme celou dobu její čtený komentář…
Apolena: Ve střižně už nebyla. Když film poprvé viděla, byla překvapená, že je v něm řada věcí jinak. Je to dáno tím, že můj hlavní cíl byl, aby šlo o srozumitelný film. A proto se některé Sašiny úvahy a deníkové postřehy musely zestručnit, aby se vytvořila narativní linka. Potřebovala jsem z množství Sašiných postřehů a poznámek dostat hodinu mluveného komentáře, který na sebe navazuje trošku jinak, než v deníkovém vidění. Na každou scénu jsem potřebovala vhodnou větu, k tomu vytvořit ruchy a nakonec i hudbu. Nejvíc je redukce patrná v pasáži z Francie, kde se Saša starala o několik seniorů, ale my jsme pro film nakonec vybrali jen některé, aby se na ně divák mohl emocionálně napojit. Není to zkreslení reality, ale její redukce ve prospěch jednotnosti filmu.
Trailer k dokument Hranice práce, který vznikl v rámci cyklu Český žurnál, foto: archiv ČT, zdroj: YouTube Představuje film Hranice Evropy právě v té snaze o kompaktní celek posun oproti vašim předešlým dokumentům?
Apolena: Ne. V mém životě budou vždycky nejdůležitějším filmem Hranice práce. Kdybych ho nenatočila, tak pravděpodobně už netočím. Seběhly se tam dvě hodně důležité věci. Zaprvé šel můj muž tehdy na rodičovskou dovolenou s druhým dítěte a já mohla jít natáčet. A zadruhé to byla placená práce. Jako zázrakem jsem zrovna v takové životní etapě dostala nabídku z televize, oslovila jsem s projektem Sašu a vymyslely jsme koncepci. Dostala jsem za práci zaplaceno a mohla jsem jezdit po festivalech, protože můj muž byl doma s dětmi. Kdyby se to nestalo, tak si to nemůžu dovolit natočit. Tehdy jsem poprvé pochopila, že reálně můžu točit, že jsem toho schopná. Nebýt tohoto filmu, tak ani nevím, že to umím.
Ve vašich slovech jako by rezonovalo téma, které nedávno otevřela ve svém projevu na Českých lvech Darja Kaščejeva: nevyhovující podmínky pro práci filmařek-matek. Při natáčení Hranic práce šel na rodičovskou dovolenou váš muž. Teď máte děti o sedm let starší. Jaká dilemata nyní řešíte jako filmařka-matka? Co vám systémově chybí?
Apolena: Jsem ráda, že Darja debatu rozvířila. Systémových řešení musí být celá řada. Zhruba před rokem jsem spoluzakládala spolek Ženy v médiích a od té doby problém víc sleduju. Myslím, že by nám prospěla hloubková datová analýza. A výzkum, kde by se zjistilo, pro jaké profese je co potřeba. Dost se to různí. A určitě není řešením jen dětský koutek a hlídání během natáčení. Teď mnohem víc prožívám, že musím po večerech být na debatách a festivalech s filmem a že se velká část industry networkingu odehrává po večerech, kdy bych chtěla být doma s dětmi. Celé je to pro mě náročnější než samotné natáčení. Film si slávu nedobude sám, člověk ho musí promovat, ale za to už nemá skoro žádné peníze. Naráží to na nastavení filmového průmyslu jako takového, který není dostatečně inkluzivní. Bylo by skvělé, kdybych na festival mohla přijet promovat film na pár dní s celou rodinou. Toto téma se ale netýká jen žen, ale rodičů obecně.
Začínal jsem v továrně, skončil jsem v továrně
Manžel Saši Uhlové, odborník na rozvojovou problematiku Tomáš Tožička, pracuje přes tři roky v německé továrně poblíž hranic s Českem. Rodina je kvůli jeho práci rozdělená: nejmladší syn žije s otcem na chalupě v Německu, kde chodí do školy, a tři starší synové studují střední školu v Praze a dohlíží na ně babička. Saša mezi nimi pendluje. Rozdělení rodin kvůli práci, tak typické pro pracující migranty, tedy pociťuje na vlastní kůži, ačkoliv důvod její rodinné situace se liší.
Proč se váš muž rozhodl pracovat v Německu v továrně?
Saša: V roce 2009 si na svůj Facebook napsal, že Izrael je fašistický stát. Šlo o reakci na článek Marka Švehly o situaci v Gaze po operaci Lité olovo. K tomu Tomáš nasdílel fotku, kde byla izraelská vlajka s Davidovou hvězdou předělanou do tvaru hákového kříže. Tomáš byl tehdy hrozně naštvanej, jak se u nás o konfliktu referuje. A je vznětlivej. Brzy nato si ten facebookový profil zrušil. Když ale v roce 2020 kandidoval na post senátora v Teplicích za Piráty, Věra Tydlidátová to na něj vytáhla, a bylo to ve všech možných českých médiích. Nikdo ho tady pak nechtěl zaměstnat. A tak odjel na chalupu do Německa a nastoupil tam do továrny.
Co jste tomu říkala?
Saša: Na Tomášovi obdivuju, že v situaci, kdy jsme se ocitli jen s mým platem novinářky a se čtyřmi dětmi a bylo jasné, že neuživím rodinu, tak prostě šel do továrny. On už to znal: za minulého režimu, až do roku 1990, pracoval v dělnických profesích. Sám říká: Začínal jsem v továrně, skončil jsem v továrně. Nejdřív šel pracovat do skladu, po pár letech už trošku povýšil, už to není ta úplně nejhorší práce, je to ale pořád blízko minimální německé mzdě a pořád to je dost namáhavá práce.
Rozdělení rodin kvůli práci za hranicemi je jedním z témat filmu Hranice Evropy. Je to důsledek migrace za prací. Ovlivnila vás tahle osobní zkušenost při práci na projektu?
Saša: Bylo zajímavé, že když jsem říkala ostatním, kteří se mnou pracovali na farmě v Německu, kde bydlí můj muž a moji synové, všem to přišlo normální. Všichni tam mají rodiny rozdělené a často své děti dlouho nevidí a stará se o ně babička nebo teta.
Apoleno, netajíte se tím, že uvažujete do budoucna spíš o hraném filmu, než o dokumentu. V čem vám dokument, který jste i vystudovala, nevyhovuje?
Apolena: Mám problém instruovat lidi. Přijde mi to nepatřičný. A zároveň nejsem typ situační filmařky, která nechá věci plynout a nezasahuje do toho. Potřebuju mít věci hodně pod kontrolou, takže mi nedělá dobře, když se před kamerou děje něco, co neovlivním.
Saša Uhlová maskuje kameru v brýlích ve filmu Hranice práce, foto: archiv ČT
Ale v hraném filmu byste musela taky dávat instrukce. Ne sice sociálním hercům, ale hercům v roli. To je cesta?
To já právě taky nevím. Jsem extrémně rozpolcená v tom, co chci dělat. A vím, že to není dlouhodobě udržitelné. Aktuálně pracuju na dokumentu o sterilizaci Romek a píšu scénář hraného filmu, takže se to hromadí. Ale říkám si, že už nechci nikoho instruovat. Zkusím jít jinou cestou. Třeba vytvořit esejistický tvar založený na střihu. Chci jít od postav směrem k filmové matérii, obrátit to.
V čem je pro vás rozdíl, když téma zpracováváte jako novinářka a jako filmařka?
Apolena: Upřímně řečeno jsem si řekla, že jestli Hranice Evropy nevezmou na žádný festival, můžu tuhle svou roky trvající schizofrenii, jestli jsem filmařka, nebo novinářka, utnout. Prostě by to bylo znamení, že filmy dělat nemám. Ale film vybrali na CPH:DOX v Kodani, čehož si hrozně vážím, a dilema je zpátky. Dopadlo to pro mě vlastně nejhůř. Najednou mi totiž došlo, že mám film ráda, že ráda točím a je to pro mě důležitá součást života, v níž mám klid a bezpečí.
Na druhou stranu právě teď rozjíždím mediální projekt s Jakubem Zelenkou, který chceme spustit na jaře a kde si plním jeden velký sen: chtěla bych mít na všechno víc času. Proto v novém projektu chceme dělat pomalou žurnalistiku. Jsem totiž ve všem hrozně rychlá až zrychlená, a přitom bych ráda věci víc promýšlela… Mám ráda naraci, storytelling a chci se ji lépe učit, rozvíjet se.
A mám ráda reportážní literaturu, té bych se ráda věnovala. Důraz na naraci bych chtěla přetavit i do filmu. Tam se potkává ta novinářka a filmařka ve mně: můžu točit filmy, ať hrané, nebo dokumentární, a psát reportáže. Ale schizofrenie novinářka-filmařka zůstává. Je to jiný typ práce, jsou to jiné typy povinností.
Neuvažovala jste, že byste se v dalším dokumentu zaměřila na podmínky práce novinářů a filmařů, potažmo pracovníků v kultuře, která je taky prekarizovaná a na její kritické podmínky upozorňuje poslední dobou iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš?
Apolena: Neuvažovala. Týká se to exkluzivní vrstvy lidí a pro mě je strašně důležitý v dokumentech hledat cesty, jak oslovovat ty, kteří stojí mimo mediální pozornost. Jsem ráda, že vznikla iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš a že sami lidé uvnitř komunity tahle témata zvedají, ale film bych o tom točit asi nedovedla. Chci zviditelnit témata, která jsou upozaděná.
Apolena Rychlíková (vlevo) a Saša Uhlová při rozhovoru o Hranicích Evropy, foto: Hedvika Edie Ptáčková
