Práce osvobozuje, práce zotročuje. Dva vídeňské výstavní pohledy na tohle velké téma

Název expozice Hej-hou má evokovat popěvek z pohádkového animovaného filmu Walta Disneyho Sněhurka a sedm trpaslíků. Hej hou, hej hou. Na bezmála automatickou představu radostné cesty z práce a do práce, na zvnitřněnou představu, že práce je něco, co nám má dělat radost, reaguje multimediální výstava v Českém centru ve Vídni.  „Tahle nejednoznačnost názvu mě baví. Nekřičí, o čem výstava je. Musíte pátrat a zjistit to sami,“ říká Miljana Mirovič ze srbsko-českého kurátorského dua. Vernisáž na konci listopadu, těsně před rakouským lockdownem, tým českého centra a kurátorky Anežka Jabůrková a Miljana Mirovič ještě stihly. Výstava to však provozně nemá úplně snadné: S Vánoci vstoupila do prázdninové pauzy a k vidění bude zas od začátku ledna.

Zdraví to škodí, ale bude to čisté

Podivuhodná ta expozice je především výběrem umělců. Zastoupení samozřejmě mají ti čeští, ovšem pro kurátorku Českého centra ve Vídni Jabůrkovou bylo důležité, aby sestava byla mezinárodní. A tak se vedle Němky Anny Witt, tureckého umělce Buraka Deliera, Karin Marii Pfeifer z Rakouska, srbské umělkyně Jeleny Micič, Slovenky Kataríny Csányiové (obě žijí ve Vídni) a Slovenky Jany Kapelové vybrala díla Barbory Kleinhamplové, Zbyňka Baladrána, Jiřího Skály nebo Jakuba Valenty.

Videoart jako nejzastoupenější médium doplňuje bazének plný toxického čisticího prostředku navržený Jelenou Micič, prostorová instalace úklidových kbelíků Karin Marie Pfeifer, terapeutické křeslo u projekce MPEG Girl Barbory Kleinhamplové, pracovní stůl, knihovnička zásadních světových publikací ke kritickému zkoumání práce a velkoformátové fotografie Jiřího Skály. Různorodost materiálu a uměleckých forem celkovému dojmu vysloveně svědčí. Nůžky se v jednotlivých dílech tematicky rozevírají poměrně doširoka: Od toho, jak práce formuje a devastuje naše těla, po vlastní identifikaci a vytváření sebehodnoty skrz určitou profesi, prekérní podmínky přeshraničních pracovníků nejen v ošetřovatelských službách, neustálou sebeoptimalizaci pro lepší pracovní výkon nebo unifikaci a výchovu k pracovnímu životu už ve školství. Jiří Skála a Jakub Valenta dokonce společně vytvořili pro tuto akci aplikaci a video konceptualizující pracovní svět a digitalizaci. Na krátkém videu si třídí soubory v počítači podle toho, jestli slouží placené, nebo neplacené práci.

Kritika těžké, mnohdy podhodnocené a v šedé zóně se pohybující manuální práce (především migrantů a lidí stojících mimo pracovní zákoník té země, kde práci vykonávají) se vyjímá jako téma především v zastoupení umělkyň tvořících v Rakousku. Katarína Csányiová se nechala zaměstnat do náborové agentury čtyřiadvacetihodinových ošetřovatelek, které si najímají rakouské rodiny především ze Slovenska, aby natočila jejich autentickou výpověď. Jelena Micič nějaký čas pracovala v úklidových agenturách, které jí doporučovaly používat zdraví škodlivý, zato vysoce efektivní „betazit rosso“. Karin Maria Pfeifer ve svém díle komentuje podmínky manuálních úklidových prací, které se vyskytují v různých kontextech. (Jednou v intimním rámci vlastní domácnosti a podruhé jako veřejná činnost, která skrz mzdu také umožňuje vylepšování vlastní domácnosti.)

Barbora Kleinhamplová: MPEG Girl; instalace (video, audio, objekt), 2016. Z výstavy Hej-hou, foto: Kristýna Jordánová & Anežka Jabůrková

Jak to vidíme ve střední Evropě

„To téma mě dlouhodobě zajímá,“ říká kurátorka Českého centra ve Vídni Anežka Jabůrková o výstavě Hej-hou dotýkající se proměn vztahu k sobě, k vlastnímu tělu a definici vlastního já skrze pracovní podmínky a vlastní pracovní profesi. „Koronavirová krize dobře ukázala na některé profese a černé díry v našem vnímání práce. Odpadly pracovní síly, které nemohly přejet přes hranice z pohraničních oblastí anebo ze vzdálenější ciziny. A najednou nebyli lidé, kteří by sbírali sezonní ovoce a zeleninu, kteří by se starali o potřebné seniory.“

Repetetivnost, motónnost pracovní činnosti, tlak na flexibilitu, výkon a neustálou optimalizaci, slévání volného a pracovního času vedou k odcizení od sebe sama v rámci našeho dnešního vnímání úlohy práce jako životní náplně. To se výstavě Hej-hou podařilo velice dobře předestřít. Funkční se zdá být především současný středoevropský kontext. Tím, že kurátorky přizvaly umělce/umělkyně rozličných národností, nicméně pohybujících se na orbitě kolem tzv. střední Evropy, daly vzniknout funkčnímu rámci přemýšlení o současném světě práce.

Dalo by se pochopitelně polemizovat, že komplexní problematika lidské práce je zde nahlédnuta velmi fragmentárně, že neobsahuje řadu dalších projevů a souvislostí. Ovšem s ohledem na prostorovou omezenost českého kulturního centra a jednorázovost výstavy se dá ve Vídni zavítat do Technického muzea, které má stálou a obšírnou expozici k historickému vývoji práce a pracovních procesů, podmínek a celosvětového kontextu s názvem In Arbeit (V práci).

Pohled do expozice In Arbeit v Technickém muzeu ve Vídni, foto: Technisches Museum Wien

Vyhořet může být docela snadné

V Technickém muzeu se návštěvník může seznámit například s vývojem odborového hnutí či institutu pracovního, sociálního a zdravotního pojištění v Rakousku. A nahlédne i do hrůzně rozdílných pracovních podmínek v současném světě. Důmyslně, jednoduše a názorně vyvedené globusy s překreslenými obrysy kontinentů podle toho, jak se na tom kterém kontinentu využívá dětská práce, těží těžké kovy nebo produkují IT technologie, tento nepoměr ilustrují velmi dobře. Užitečný je také například popis pracovních podmínek telefonistek, které počátkem minulého století spojovaly v centrále jednotlivé telefonické hovory skrz kabely; pracovaly v osmihodinových směnách, během nichž se nemohly najíst, napít či protáhnout – což až mrazivě připomíná dnešní podmínky prodavaček v hypermarketech.

Možná vůbec nejzajímavější je závěrečná část této stálé expozice, která akcentuje sociální a zdravotní dopady vykonávané práce na člověka. V tom se výstava v Technickém muzeu potkává s akcí Hej-hou. V současném kontextu je více než výmluvné video zdravotníků pracujících na jednotce intenzivní péče (z doby před pandemií), kteří mluví o náročnosti svého povolání a jeho prostupování do všech sfér jejich života. Vitrína s několika policemi plnými prášků, předepisovaných na problémy vznikající v důsledku pracovního přetížení, ovlivňujícího buď fyzickou, nebo duševní kondici, mluví sama za sebe. Menší oddíl je věnován tematice burn-outu, syndromu vyhoření, a jeho právnímu zakotvení coby následku pracovního procesu. Jako kdyby zde už jen chyběla instalace Barbory Kleinhamplové Overload, která zdobí výlohu Českého centra ve Vídni.

Výstava v Technickém muzeu ve Vídni při opravdu detailním pohledu nabízí i řešení pracovního paradoxu ve vztahu ke zdravému a naplněnému lidskému životu a nabízí náhled do teorií základního nepodmíněného příjmu. Na muzeum technického zaměření je to pohled nezvykle senzitivní a se společenským přesahem.

Výstavu Hej-hou lze v Českém centru ve Vídni zhlédnout do 25. února letošního roku.