Co jsme ve filmu budovali patnáct let, může teď být za rok zničeno, říká slovenský režisér Peter Kerekes
Do kin přichází dokumentární komedie slovenského režiséra Petera Kerekese Je to ve hvězdách. Představuje neapolskou astroložku, která posílá své klienty na nejrůznější místa světa v den jejich narozenin, protože věří, že jim to přinese štěstí. Snímek měl premiéru na benátském festivalu.
Natočit dokument o svérázné astroložce z Neapole Lucianě vám rakouský producent Ralph Wieser navrhoval tři roky. Čím vás nakonec přesvědčil?
Přesvědčila mě sama Luciana. Když jsem ji potkal, asi za deset minut jsem se rozhodl do toho jít. Bylo to jako scéna z Felliniho filmu. Přišli jsme k jejímu domu, což je takový zámek s vysokou věží, a Luciana tam zrovna křičela z okna na nějakou klientku z Říma v kožichu a v červeném Porschi, že má hodinu zpoždění a ať se obrátí a jede domů. A to Porsche se opravdu otočilo a odjelo.
Pak jsem viděl, jak Luciana pracuje. Funguje to v podstatě jako terapie. Pořád se vás ptá, ale nikdy nedává odpovědi. Díval jsem se na to a říkal si: „To je mnohem lepší než seriál Terapie! Ti lidi mají tak širokou škálu emocí a hrají líp než herci. To musím natočit.“
Trailer k filmu Je to ve hvězdách, zdroj: YouTube Vy ovšem nemluvíte italsky.
Ne. Měl jsem překladatelku, ale ta nemohla přerušovat proces Lucianiny práce, a jen mi po každém klientovi shrnula, o čem se mluvilo. Ale právě proto, že jsem jim nerozuměl, jsem o to víc mohl sledovat jejich gesta, atmosféru v místnosti a její proměny. Víc jsem se soustředil na filmové věci.
A také jsem se během prvních natáčecích dní nějak dostal do svého hlubokého dětství. Pocházím z maďarské rodiny, v níž se mluvilo jen maďarsky. Rodiče mě pak hodili do čistě slovenské školky jako do studené vody, abych se tam naučil slovensky. Abych přežil, musel jsem se naučit odhadnout, co po mně lidé chtějí, aniž bych jim rozuměl. Musel jsem vyčíst z řeči těla, jestli mě chtějí nakrmit, nebo mě chtějí zmlátit. Do stejné mentální situace jsem se dostal při natáčení s Italy. Bylo to strašně nepříjemné, protože nevíte, co se říká, ale zároveň velmi zajímavé, protože se plně soustředíte.
Neapolská astroložka Luciana (na snímku) posílá své klienty a klientky na místa, která pečlivě hledá podle zeměpisné šířky, délky a efemerid na mapách, foto: Artcam
Ovlivnilo to vizuální jazyk filmu?
Určitě. Protože jsem nerozuměl, točili jsme strašně dlouhé záběry, dvaceti až třicetiminutové. A díky tomu se lidi před kamerou úplně uvolnili. Prvních pět minut se hlídali, aby seděli rovně, ale pak z nich začaly vycházet krásné a emocionálně silné věci. Ty bychom neměli šanci natočit, kdybychom se soustředili na to, co říkají, a kdybych do toho mohl aktivně vstupovat. Ve filmu zazní zajímavé věty, ale co mu dává hodnotu, jsou ticha – když se někdo zamyslí a zadívá jinam. Kdybych italsky uměl, tyhle scény bych asi odřízl jako nepodstatné. Ovšem tím, že jsme se soustředili na emoci, nechali jsme je tam a teď výsledku dodávají pěkný rytmus. V těchto momentech se taky divák může dostat do hlav protagonistů. Přes to ticho se dívá na svět jinak.
Jak vypadal střih materiálu v pro vás neznámém jazyce?
Všechno jsme otitulkovali a pak to celé dvakrát prošli, abychom nepřehlédli nic zásadního. Některé věci působí banálně a repetitivně, ale vždycky se tam někde skrývala jedna geniální věta. Jakmile jsme se tím materiálem prokousali, střih byl hotový za měsíc.
Giovanni by potřeboval dědice svého pohřebního ústavu. Co na hledání manželky ale říká jeho maminka? Z filmu Je to ve hvězdách, foto: Artcam
Luciana s natáčením hned souhlasila, nebo jste ji museli přemlouvat?
Souhlasila, jen nám dala určité přísné podmínky, které jsme nakonec všechny porušili. Ani nikdo z jejích klientů s filmováním neměl problém. Hrají tam sami sebe, jejich rozhovory jsou autentické. Luciana má hypnotický dar, že po pár minutách každý zapomněl, že tam je s nimi i kamera, světla a mikrofony.
Luciana astrologii kombinuje s terapií a koučinkem. Zkusil jste její metodu i na sobě?
Na to jsem moc pověrčivý.
Jak jste z jejích klientů vybírali protagonisty?
Natočili jsme rozhovory s patnácti lidmi. Dopředu jsem věděl jen, kolik jim je a co dělají, ne jaký mají problém. Luciana své klienty posílá na výlety na daleká místa, kde mají strávit své narozeniny, a nám bylo jedno, kam je pošle, jen jsme ji žádali, aby neposílala dva lidi do stejného města. Z těch patnácti jsme pak vybrali pět lidí, jejichž rozhovory byly nejintenzivnější, a sledovali je dál. Aniž bychom věděli, jestli na onen výlet opravdu pojedou, nebo ne. Třeba v Brazílii jsme měli stále připraveného koproducenta pro výlet jednoho z protagonistů – pohřebáka Giovanniho.
Valentinu poslala astroložka na daleký sever. Cesta se dá ale zařídit i z pokoje, když máte potřebné kulisy… Z filmu Je to ve hvězdách, foto: Artcam
Jste se svými hrdiny nadále v kontaktu?
Ano, všichni viděli film ještě před dokončením. Protože je pro ně tak intimní a ukazují tam i své rodinné vztahy, chtěl jsem si být jistý, že s mou interpretací souhlasí. Všichni dopředu věděli, že budou v dokumentu a vše, co řeknou, může být použito proti nim. I tak jsem se bál, že někomu zkazím život, a potřeboval jsem se ubezpečit, že je pro ně můj výklad v pohodě. Pro klienty i jejich příbuzné. Naštěstí jsme žádné změny dělat nemuseli. Zajímavé je, že když točím dokument o nějakých politických nebo historických záležitostech, vždycky si vyhrazuju, že mi do něj nikdo nemůže zasahovat. Pokud nesouhlasí, ať se klidně soudí. Tady to bylo jinak.
Měl jste tendence dávat hrdinům rady do života? Chtěl jste třeba říct pohřebáku Giovannimu, že jeho matka mu příliš kontroluje život?
To jsme udělali tím filmem. Všichni se mohli podívat, jací opravdu jsou. Přímo se bojím vstupovat lidem do života, radši točím filmy.
Luciana posílá lidi na daleká místa s tím, že samotný výlet by je měl změnit. Jak mění natáčení vás?
Nějak určitě. Díky předchozímu snímku 107 matek jsem strávil několik měsíců v ženské věznici a mluvil s ženami, které ze žárlivosti zabily své muže. To vám změní perspektivu. Díky filmu Je to ve hvězdách jsem neplánovaně zjistil, že všechny partnerské vztahy jsou založené na tom, jak jsme vyrovnaní se svými rodiči. Většina klientů přišla za Lucianou s tím, že hledají lásku. A nakonec řešili svého otce nebo matku.
Barbara by ráda našla životní lásku. Nejdřív je ale potřeba urovnat vztah s tátou. Scéna z filmu Je to ve hvězdách, foto: Artcam
Na festivale v Benátkách jste před třemi lety vyhrál cenu za scénář v sekci Horizonty za film 107 matek. Jak se to projevilo na vaší kariéře?
Určitě je o mě větší mediální zájem. Letos jsem si v Benátkách ani neměl moc čas vypít kávu. Lidi jsou zvědaví na další film od někoho, koho znají. Všechno je jednodušší.
U 107 matek jste rozostřoval hranice dokumentu, od té doby dokumenty několikrát vyhrály velké festivaly převážně hraných filmů. Jak se podle vás chápání tohoto žánru v posledních letech posunulo?
Jediný reálný rozdíl mezi hraným a dokumentárním filmem je v tom, že režiséři těch hraných bydlí v dražších hotelech. Já jsem realitou posedlý, nerad ji točím observačně, vždycky s ní nějak manipuluju, ale vždy z reality vycházím. A když o mně mluví jako o dokumentaristovi, nevadí mi to, ale neberu to jako žánrové ohraničení. Některé hrané filmy lépe zobrazují skutečnost i s herci a v kulisách, než řada dokumentů, které můžou být falešnější.
Je to ve hvězdách je čtvrtý slovenský film v řadě, který měl premiéru v Benátkách, na nejstarším filmovém festivalu světa. Co to vypovídá o současné slovenské kinematografii?
Trvá hrozně dlouho, než se nějaká kinematografie nastartuje. Když jsem před dvaceti lety začínal točit, vznikal u nás jeden film za dva roky. Jenže abyste dostali kvalitu, musíte mít kvantitu. Když vznikne pár titulů, jejich režiséři jsou ve stresu, že se musí líbit divákům i kritikům i festivalům – a to nejde. Každý má svou cestičku. Díky Audiovizuálnímu fondu, filmovému institutu a filmové komisi i faktu, že na filmaře nebyly politické tlaky, se na Slovensku vytvořila dobrá širokospektrální kinematografie. Začaly se točit divácké filmy, festivalové snímky, skvělé dokumenty… Všechno rozkvetlo a vrcholem bylo, když se film 107 matek dostal do Benátek. Když už jsme prorazili, lidi byli zvědaví, co dalšího se na Slovensku ještě točí. Vsunuli jsme nohu do dveří a i pro ostatní bylo jednodušší být vidět. Až se z toho stala taková pěkná tradice, mít slovenský film v Benátkách.
Plakát k filmu, zdroj: Artcam
Myslíte, že bude pokračovat i po nedávných politických změnách na Slovensku?
Podle nového zákona, který byl bohužel přijatý a prezident jej podepsal, o kvalitě projektu rozhodují komise, ovšem poslední slovo má politicky zvolená rada, kam většinu nominuje ministerstvo kultury. Takže jde o politické nominanty, ne profesionály. A když oni řeknou, že se jim film nelíbí… Je to ve hvězdách vznikalo sedm let a za tu dobu se u nás vystřídalo pět ministrů kultury. Ani chvíli jsem neměl pocit, že by to film nějak ohrozilo, protože filmový fond byl naprosto apolitický. Teď vůbec nevím, co bude. Když nastoupila současná ministryně kultury, vydala programové prohlášení, v němž řekla, že slovenská kultura má být „slovenská, slovenská a žádná jiná“. Snímek Je to ve hvězdách, o jehož kvalitě, myslím, svědčí jeho přijetí do Benátek, je natočený slovenským režisérem maďarské národnosti s českým a slovenským štábem, v italsko-rakousko-chorvatsko-česko-slovenské koprodukci a je o Italech. Kultura musí být přece otevřená.
Co s takovým vývojem můžete udělat?
Patnáct let trvalo, než se slovenský film vybudoval z naprosté nuly v kinematografii, která má každý rok film v Benátkách. A za rok se to může celé zničit, protože když se zruší výroba dobrých filmů a bude vznikat jen odpad, filmoví profesionálové odejdou jinam. Není většího nepřítele slovenské kultury než Slovenská národní strana. Tak protestujeme, snažíme se na situaci upozorňovat, ale je to boj s větrnými mlýny. Často se teď na Slovensku skloňují dva české citáty. Jeden od Jana Wericha, že s blbostí se nedá vyhrát, ale když proti ní přestaneme bojovat, ona vyhraje nad námi. A druhý od Václava Havla o tom, že mít naději neznamená přesvědčení, že to dopadne dobře, ale že to má smysl. Těmito dvěma citáty teď na Slovensku žijeme.
Slovenský režisér Peter Kerekes, foto: ČTK / Jaroslav Svoboda
Peter Kerekes (* 1973)
Slovenský režisér, producent a pedagog. Vystudoval filmovou režii na bratislavské VŠMU, kde posléze začal přednášet a spolu s režisérem Dušanem Hanákem se podílel na založení ateliéru hraného a dokumentárního filmu. Jako režisér je podepsán pod snímky Ladomírské morytáty a legendy (1998), 66 sezón (2003), Jak se vaří dějiny (2008) nebo Sametoví teroristé (2013). Jeho dokudrama 107 matek mělo premiéru v roce 2021 na MFF v Benátkách, kde získalo cenu pro nejlepší scénář v sekci Horizonty. Film byl dále nominovaný na Objev roku na Evropských filmových cenách a získal čtyři ocenění Slnko v sieti (nejlepší hraný film, režie, scénář a ženský herecký výkon). Na kontě má Kerekes také řadu dokumentárních TV seriálů. Jako producent se podílel mimo jiné na filmech Svět podle Daliborka (2017), Okupace 1968 (2018) nebo V síti (2020).
