Frontman kapely Berlin Manson: Východoevropanství je prokletím i požehnáním

Režisér, performer, textař i zpěvák Adam Dragun se intenzivně zajímá o situaci v zemích Visegrádské čtyřky (V4). Na Slovensku náleží k podporovatelům občanské iniciativy Otvorená kultúra. Jejím cílem je poukazovat na širší problémy kulturní politiky a propojovat aktérky a aktéry různých odvětví kultury napříč Slovenskem.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Solidní média o situaci na Slovensku informují. Silné byly třeba poznatky redaktorky Deníku N Kristiny Kratochvílové o tlaku, který zažíval její bratr, Jen Kratochvíl, který byl donucen odstoupit z pozice ředitele bratislavské Kunsthalle. Tisknou se trička „Slobodné národní divadlo“ či „Slobodná národná galéria“. Otvorená kultúra má veřejnou sbírku. Jaká je možnost podpory, tedy kromě financí a osvěty?

Je to dobrá otázka, kterou mi dává hodně Čechů. A tu samou otázku si často pokládá i řada Slováků. Všechny aktivity, které jste vyjmenoval, jsou fajn a správné. Mimo jiné jsem si všiml, že několik kurátorů a dramaturgů se snažilo vymyslet pomoc ve smyslu, že by do Česka přizvali slovenské umělce.

V rámci Otvorené kultúry se ke mně dostala informace, že ze slovenského ministerstva kultury uniklo, že se budou „restrukturalizovat“ kulturní instituce. Mělo by jít o největší restrukturalizaci od revoluce a padaly pojmy typu „vyvlastňování“.  Například Orbán byl znám tím, že vyvlastňoval majetek v rámci své ideologie. Tento scénář se začíná odehrávat i na Slovensku. A protože jsem konzervativní marxista, cítím, že prachy jsou v tom základ.

Snažím se hodně sledovat situaci v rámci celé V4. Žil jsem v Polsku. Česko a Slovensko znám, ale pár mých blízkých, včetně Patrika, mého spoluhráče z Berlin Manson, jsou Maďaři a sledují tamní politiku. Díky nim mám vhled i tímhle směrem. Vnímám silný návrat k nacionalistickým tendencím. To je na území střední a východní Evropy velmi silné téma.

Vy osobně jste – co se týká občanského angažmá – přesně zapojen v čem?

Pro mě je nyní dominantní iniciativou Otvorená kultúra. Ale nejsem součástí jejího týmu, který vymýšlí protesty. Až je vše poskládané, zavolají a požádají mě, abych s něčím pomohl, přečetl něco na pódiu nebo je s někým propojil. Nejsem součástí jádra, které maká od rána do večera. Jsem spíš v širším okruhu podporovatelů.

Je zřejmé, že obecná společenská situace graduje. Tušíte, proč asi?

Mně se hodně líbí český politolog Pavel Barša, který často mluví o tom, že to, co sledujeme dnes, je konec liberálně konzervativního konsenzu. Moderní evropská společnost byla založená na tom, že se liberálové a konzervativci neměli rádi. Nicméně, aby ta hádka mohla pokračovat, musela stát na nějakém respektu. Jednou vyhraje jeden, a ti druzí pak na něj nadávali, ale vždy respektovali vítězství protistrany. V průběhu času se střídali a dlouhodobě existoval konsenzus. Boj měl pravidla. Dnes se ten konsenzus rozpadá a nepřátelé bojují doslova na život a na smrt. To, co se děje na Slovensku mezi koalicí a opozicí, není politický boj. Jde o životy, je to masakr. V tom se nedá nic moc dělat, ani na úrovni politiky, ani na mezilidské úrovni.

Adam Dragun při koncertu Berlin Manson, zdroj: YouTube

Kdy podle vás na Slovensku došlo k posunu od politického souboje k „masakru“?

V devadesátých letech se mnoha lidem zdálo, že všechny bitvy jsou již vybojovány a nejhorší boje zůstaly vězet ve dvacátém století. Na počátku tisíciletí se jevilo, že žádné problémy třeba s akcemi typu Gay Pride snad už ani nemohou nastat. A teď je z toho jedno z kardinálních témat.

Ale proč?

Během uprchlické krize se objevovaly narativy, že imigranti znásilní ženy a paradoxně došlo k prohlášením a pocitům typu „naše evropská společnost je liberální a otevřená, ale právě PROTO ji musíte chránit před těmi barbary z venku“. A pak ještě nastal covid. Ocitli jsme se v podivné situaci, kdy od nás bylo vyžadováno, abychom nekriticky poslouchali instituce. V reakci na to se ozývaly hlasy: „Počkejte, proč najednou čekáte, že státní instituce jsou upřímné, spolehlivé a myslí to s námi dobře? My, Slováci, přece máme zkušenost, že ze strany státu dosud nebylo spolehlivé nic.“ Všechny strany se cítily být silně frustrované. A povšimněte si, že pokaždé to nějak souviselo s určitou tělesnou stránkou: LGBTQ+, rasa, covid…

Berlin Manson, foto: Karina Golisová

Když hovoříme o strachu, z čeho měl podle vás strach pronajímatel pražského bytu, který na poslední chvíli nechtěl, abyste se nastěhoval do pronájmu?

Zase to nějak souvisí s tělesnou schránkou. Vyšlo mu to tak v jeho mikroprůzkumu, který se odehrál během jedné sekundu v jeho mozku. Čistě podle vizuálu usoudil, že existuje velká pravděpodobnost, že v bytě budu pořádat parties. Přitom jsem doma neorganizoval večírek asi sedm let. Právě proto, že mám večírky každý víkend, doma medituju nebo si čtu a chci hlavně ticho. Víte, kdo dělá největší bordel? Slušně oblečení ajťáci, kteří vydělávají tři mega a fičí na koksu.

Ptám se na tuhle soukromou věc proto, že jste na internet zavěsil video, v němž jste se podělil o tuhle svou situaci, a to video mělo extrémně přesdílení…

Ano, až neuvěřitelné množství lidí věnovalo videu tu půl hodinu, co trvá, a pak třeba zavolali nějakým známým. Zajímavé je, že i tak se dva týdny nic nedělo, což svědčí o tom, že situace s bydlením je v Praze opravdu náročná. Nakonec se nám však pronájem sehnat povedlo…

Když se ještě vrátíme k bytu, který mně a přítelkyni nevyšel, bylo zajímavé potkat se s bývalou nájemnicí. Nějaká bývalá modelka a ředitelka. V bytě kouřila a všude měla bordel. Když je takový přetlak zájemců, jednoduše si jako pronajímatel můžete svévolně vybírat a nastavovat stále extrémnější a extrémnější požadavky. Na Slovensku takhle majitel bytu odmítl pár, protože žadatelé o pronájem nebyli sezdaní.

Slovenské duo Berlin Manson vzniklo jako bytová kapela v čase koronavirových lockdownů. Vlevo Adam Dragun, vpravo Patrik Nagy, zdroj: Art Cafe Banská Štiavnica

V poslední době jsem narazil na řadu příspěvků od lidí z kulturní branže ve stylu: Kde máme ve dvou vzít 35 000 korun na bydlení? Jak se žije uměleckému páru v Praze?

Moje partnerka je fotografka. Pracuje na doktorátu. Má vícero aktivit. Podílí se na vedení jednoho ateliéru nebo spravuje sítě nějakým kosmetickým značkám. Oba jsme na volné noze. Nemáme se špatně, ale půlka všech příjmů padne na nájem. Nezbývá nic než hodně pracovat. (smích) Máme štěstí, že děláme řadu věcí. Věnuju se hudbě, divadlu, trochu píšu a publikuju. Spolupracuju s vícero divadly a občas kurátoruju nějaké věci. Potřebuju být rozkročený mezi více oblastmi. Ideální je léto, když s kapelou vystupujeme na festivalech, zatímco zima není nic moc, ale aspoň začne divadelní sezóna…

Podle čeho filtrujete nabídky? V létě jste s Berlin Manson vystoupili jak na Colours of Ostrava, tak v sympatickém klubu Diera do sveta v Liptovském Mikuláši, kde pamatuju třeba vystoupení brněnských Sinks a vejde se tam, nevím, třicet lidí…

Diera do sveta je opravdu specifický příklad klubu, který jsme si vybrali sami. Bylo vtipné, že klub sám se trochu cukal. Mají opravdu malou kapacitu. Moc se nám líbí jejich filozofie a to, co reprezentují na Slovensku. Mají velmi feministické zaměření, organizují ArtWife festival a v rámci území Česka a Slovenska jde o ojedinělé místo. Nachází  se v centru Liptovského Mikuláše a nevěnuje se pouze hudbě, ale i literatuře a jiným intelektuálním záležitostem.

V případě ostatních mi to zatím přijde jako celkem dobrá symbióza. Kluby si vybírají nás a my se rozhodneme. Myslím, že se nikdy nestalo, že bychom stáli před nepříjemnou volbou. Možná jen v Bratislavě a Praze byly prostory, které jsme odmítli, ale to spíš proto, že jsme měli zaběhnutější vztahy s prostory typu Bike Jesus nebo Underdogs‘.

Kdy se to s Berlin Manson – co se zájmu týče – takzvaně zlomilo?

Když jsme vydali náš třetí singl Netancujem, kývem hlavou, začal o nás být mnohem větší zájem. A hodně i fungoval klip. Zase paradox: za hodinu jsme natočili klip a vydali písničku, která se nám nelíbila, přesto jsme si řekli, že to i tak dáme ven a třeba se časem zmůžeme i na nějaký lepší singl. Skončilo to tak, že track, který jsme považovali za top, je zapomenutý, zatímco věc, u níž jsme si mysleli, že je to volovina, se chytla. Možná tomu trochu pomohla i estetika klipu – tlačili jsme na jednoduchost.

Berlin Manson, foto: Lukáš Kollárik

Jak do filozofie kapely zapadá hrát na větších, třeba i komerčnějších festivalech typu Pohoda?

Je pravda, že jsem si říkával, že velké stage jsou hrozné, že my jako punková kapela na nich nemáme co dělat, ale pak jsem si je zamiloval, protože se na nich můžeme hýbat. (smích)

A k té předloňské Pohodě: Byli jsme rádi, že tam můžeme jet, i když zahrajeme zadarmo. Však nás taky bookli na třetí hodinu ranní a na maličkou Garage stage, takže jsme tomu nepřikládali valný význam. Nikdy jsme před koncerty moc nepili, ale teď jsme měli natolik šílené množství času, že jsme v sobě večer měli asi tisíc promile. Patrik ani nevěděl, jak se jmenuje. Jenže v průběhu večera zazvonil telefon a šéf Pohody Michal Kaščák nám oznámil, že mu na NAY Stage odpadla nějaká americká kapela a rád by nás tam přesunul. Tak jsme si řekli: „Super, budeme hrát aspoň dřív.“

Bylo půl hodiny do vystoupení, Patrik byl úplně mimo, já nervózní. A když jsem vylezl na stage, nebylo možné dohlédnout na konec davu; byl to prostor pro pět tisíc lidí. Vnitřně a energicky je člověk připraven na něco úplně jiného a bylo to poznat. Celé to bylo pro nás zvláštní. Lidé nám pak poprvé začali psát a mezi sebou debatovali ve stylu: „Co to proboha bylo? Buď neví, kolik je dva plus dva, anebo ví úplně všechno!“ (smích)

A jak to teď udržet? Rychle jste vystřelili nahoru. V textech jste silně kritičtí vůči tomu, co je trapné, kýčovité. Jak se nyní bránit tomu, abyste i vy sami nezapadli do vyjetých kolejí?

Nejhorší otázka, jakou můžu v rozhovoru dostat – a dostávám ji často –  zní: „Je Berlin Manson ještě punk?“ Tu otázku nesnáším, protože je špatně položená. Jakou čekají odpověď? Mám tendenci odpovídat: „Na punk se neptáš, jestli je to punk, nebo ne, ale spíš, kdy je to punk?“ A pokud bych odpovídal, kdy to byl punk, tak během prvního roku naší existence, kdy jsme sami nevěděli, co děláme. Po třech letech jsme jinde. Když jsme poprvé vešli na pódium, lidi nevěděli, jak nás brát. Jsme rap, techno nebo punk? Pak to pomine, stejně jako další fáze.

Jde o to zůstat aktuální?

Nejen aktuální. Jde o to, abychom dělali věci, kterým sami věříme. Vždy jsou k dispozici berličky. Dušan Vlk často používá figuru „chlapce ze zadní lavice“. V punku a v rapu se často objevuje role vyvrhele. Je to super koncept, ale já bych to nikdy nedokázal použít, protože takový nejsem. Nikdy jsem nebyl vyvrhel. Mám vlastní výzvy a problémy, ale nebudu si hrát na to, co nejsem. Trapné to začíná být, když tomu sám nevěříš.

Berlin Manson, foto: Karina Golisová

Když si tedy vezmu obsah letošního alba Poor but Sexy: Frustrace ze zakomplexovaných lidí v sousedních zemích, příběhy známých, kteří se během covidu protloukali tak, že dělali třeba v Amazonu. Takže hrajete a zpíváte o věcech, které se vás osobně dotýkají?

Musíš se věnovat věcem, které jsou aktuální, abys pochopil, že jsou aktuální tím, že je sám prožíváš. Ale stále trvám na tom, že něco napsat a vysledovat, co se všechno dá do textu procpat, je tvrdá práce. Téma východní Evropy, které je silné na našem letošním albu Poor but Sexy, je něčím, nad čím uvažuju opravdu dlouho a hledám, co je pro mě zastřešující téma.

Kapela se jmenuje Berlin Manson a v Berlíně jste i vystupovali. Jaká byla tahle zahraniční zkušenost?

Moc rád vzpomínám na náš první berlínský koncert. Byl jsem tehdy extrémně nervózní, protože mezi skladbami mám tendenci hodně mluvit. Celé je to vždy poloimprovizované, ale v Berlíně jsem měl regulérní strach, protože nejsem zvyklý improvizovat v angličtině a pak jsem taky měl nervy kvůli tématům, které náhodně otevírám.

Strach, aby v Berlíně rozuměli frustracím, které zažíváme my?

Ano. A protože jsme byli ve stresu, dali jsme si pár drinků a rozjel se humor v duchu „východoevropských primitivů“. Začali jsme si ze sebe dělat srandu a vlastně jsem se uklidnil tím, když jsem vše hodil do módu: „Ahoj, jsme Berlin Manson a omlouvám se předem, pokud řeknu nějaký rasistický vtip. Jsme z východní Evropy a nemáme za sebou berlínské univerzity.“ Nakonec to bylo fajn a svým způsobem jsem si uvědomil, že východoevropanství je prokletím a požehnáním zároveň. Tehdy mě téma východní Evropy začalo fascinovat, a proto se to mnohokrát projevilo na album Poor but Sexy.

V písni Aha mama, která otevírá letošním album, zpíváte: „Myslel si že je to sranda, že je to sranda/ Ocenenie za výkon ti predáva Daniel Landa/ A ty si na predaj a si zároveň zdarma/ Porota oceňuje to čo robí táto parta (…) Aha mama som v telke, prosím ťa neprestrihuj dráty/ Nestáva sa každý deň, že možeš byť svedkom toho, čo budem/ ľutovať navždy.“ Můžete vysvětlit, o co jde?

Před časem jsme dostali cenu od Nadace Tatra banky, jejíž hlavní přispěvatel je stejnojmenná banka. Je to největší soukromá nadace podporující na Slovensku umění. Mají obrovské projekty. Jsou sponzory Nové budovy Slovenského národního divadla nebo Slovenské národní galerie. Od nich jsme dostali cenu za něco na způsob „Nejlepší album mladých umělců“ (Ocenenie Mladý tvorca, pozn. autora). Nemůžu říct, že to pro mě bylo zcela neakceptovatelné, ale pořád je to spojené s tou bankou. Automaticky vás napadne, že si tím ta banka jen honí…

… veřejnou image pomocí artwashingu…

Přesně.

Adam Dragun (nahoře) a Patrik Nagy na fotografii k albu Poor but Sexy. Ve studiu i na koncertech dvojici ještě doplňuje bubeník Tomáš Tabiš, foto: archiv kapely

Zároveň ovšem tato nadace podporovala zmíněné instituce ještě v době, kdy se neuskutečnily radikální personální změny v režii nového vedení ministerstva kultury.

To ano, hned se k tomu dostanu. Nadace Tatra banky funguje v mnoha ohledech dobře. Mají obrovské poroty, které nominované projekty vybírají. Navíc mezi členy sedí mnoho lidí, které znám a maximálně respektuju. Působí tam také řada osob z Výtvarné akademie. Výhodou naší nominace byl i fakt, že jsme sami mohli někoho nominovat a zvažovat, komu bychom mohli opravdu pomoct. Z tohoto pohledu je to dobře fungující nadace.

Na druhou stranu: uvnitř kapely to způsobilo problém. Já to chtěl převzít, Patrik ne. Hádali jsme se. V té době jsem zároveň náhodně potkával lidi z té nadace, jimž se naše hudba líbí, chtěli nás tím upřímně podpořit, ale my byli vnitřně naštvaní, že jsme se vůbec v takové situaci ocitli. O tom ta písnička je.

Tak či tak, dnes to vidím jako zajímavou zkušenost. Cenu dostalo mnoho pozoruhodných lidí z oblasti divadla, výtvarného umění a já si připravil proslov, který byl trochu kritický a trochu srandovní. Faktem je, že ceremoniál se odehrál asi týden poté, co se Martina Šimkovičová stala ministryní kultury, a velice rychle bylo jasné, že kultura půjde do pekel. Já tam tak seděl a poslouchal ty zajímavé umělce, jak povídají, jak moc jim nadace pomáhá. Došlo třeba i na vděčné Slovenské národní divadlo. Byl to jednoduše kontakt se soukromým sektorem, vůči němuž jsem běžně hodně kritický, ale ukazuje se, že je to jedna z možných záchran kultury. Zajímavá rozporuplná pozice, ve které si těžko hledáte jasné stanovisko. Nechci působit jako někdo, kdo jen bude nadávat na sponzory.