Zpěvák Chino Moreno z dark synthpopového dua Crosses: Frustruje mě očekávání okolí

S oběma členy dua Crosses byla řeč o jejich druhém albu, které vyšlo loni v říjnu a nese název Goodnight, God Bless, I Love U, Delete. Objevilo se po značné pauze – eponymní albový debut publikovala dvojice v únoru 2014. Crosses budou po celý červen koncertovat po Evropě. Začínají v německém Hamburku ve středu 5. června a Praha, konkrétně klub Roxy, je následující den hned druhou zastávkou. Kromě toho budou hrát v Anglii, Itálii, Francii, Belgii, Rakousku a Chorvatsku.

Po pandemii jsem měl pocit, že se všichni snaží vrátit do starých kolejí a intenzivně koncertovat. Často se pak po štaci nabízela otázka, jestli koncertovat dál, anebo skládat nový materiál. Jaké byly poslední roky pro vás?

Moreno: Souhlasím. Byl to naprostý blázinec. Přišlo mi, jako by všichni hráli jeden přes druhého. Ale když to vztáhnu čistě na nás, tak jsme během covidu hodně skládali. Čas, kdy se nemohlo jezdit, jsme využili k napsání desky a řady dalších věcí. Jakmile bylo možné konečně vyrazit, chtěli jsme se k tomu kolotoči přidat, ale právě plánování se ukázalo jako nejtěžší věc, protože máme hodně spoluhráčů a všichni chtěli jezdit. Kromě toho oba máme řadu aktivit, takže najít adekvátní místo v rozvrhu byla výzva. Ale podařilo se. Určitým způsobem jsem rád, že jsme si na naše nynější turné počkali. Nevyrazili jsme totiž hned, kdy album vloni na podzim vyšlo, nechali jsme fanouškům prostor, aby si na skladby zvykli. Během koncertů v USA jsme viděli, že se to potvrzuje. Lidi si ke skladbám v mezidobí našli vztah a zpívají je s námi. To spojení se podařilo nechat dozrát.

Oficiální videoklip ke skladbě Invisible Hand, zdroj: YouTube

Z vašich osobních zkušeností, statistik, počtu streamů a dalších faktorů se dá vyčíst, nakolik je pro vás Evropa odlišná a unikátní. Slýchám občas, že v Evropě umíme být jako fanoušci hodně nerdovští a ocenit undergroundové projekty.

Moreno: Těžko říct. Za mě se lidé různí i od města k městu, třeba doma v USA. Na druhou stranu miluju, když jsou fanoušci nerdové a zajímají se o detaily. Se Shaunem jsme totiž oba přesně takoví, pokud jde o věci, které nás baví. V tomto duchu rádi pozorujeme tu antropologii, kterou jste popisoval – mezi různými městy, zeměmi a kontinenty. Značnou část plánování necháváme naší bookingové agentuře, která pečlivě zjišťuje, kde naše tvorba dobře rezonuje.

Lopez: Publikum ve Spojených státech se mi zdá být už celkem rozmazlené. V jiných částech světa, třeba v Jižní Americe nebo právě v Evropě cítím, že si fanoušci koncertů mnohem více váží a doslova si užívají, že jejich oblíbená kapela může jednou za pět let přijet.

Během pandemie jsem měl potřebu, a slýchávám to umělců také velice často, najít si klidné místo a tam se přehrabovat v krabicích se starými osobními věcmi, naposlouchávat starší alba a vracet se k osvědčeným věcem a základům. Měli jste to podobně?

Lopez: Bylo to hodně děsivé období. Svým způsobem jsem si užíval, že jsem byl ze začátku odříznutý od světa. Říkal jsem si, že budu schopen napsat mraky hudby a do určité míry se to potvrdilo, ale spíš jen na začátku. Měl jsem velkou potřebu se ponořit do poslouchání muziky a po malých krůčcích se pak začaly rodit první skladby druhé desky Crosses. Časem to v té izolaci bylo někdy lepší, jindy horší. I proto dokážu dobře pochopit potřebu uzavírat se do svých bezpečných zón.

Moreno: Stejně jako Shaun, i já mám potřebu neustále poslouchat hudbu, ale pravda je, že jsem byl během pandemie nostalgičtější. Bylo to příjemné, na druhou stranu jsem si všímal, že jsem méně schopen psát. Neuměl jsem se někam zavřít a být plně kreativní. Dost často funguju tak, že moje tvorba je otiskem doby, v níž vznikala. Tím, že to bylo tak podivné období, nějak jsem nechtěl tu fázi zapisovat. (smích) Někdy jsem muzikantskou práci ve studiu odvedl výborně, ale spíš jsem utíkal od reality, jak to jen šlo, včetně procházení své hudební sbírky.

Obal druhého alba uskupení Crosses nazvané Goodnight, God Bless, I Love U, Delete, repro: Amazon

A když už nepanuje pandemie a nejste zrovna na turné, tak vaše běžné dny vyhlížejí jak?

Moreno: Nechci znít jako hippie, ale často potřebuju vyrazit z města. Já i Shaun jsme pejskaři, takže hned zrána nás vždy čeká první vycházka. Každý sebemenší výlet nabízí prostor k přemýšlení a rozjímání. Žiju na okraji Portlandu, v Oregonu. Ráno začínám pochopitelně kávou, a pak buď nasazuju sluchátka, nebo si dopřeju klid a poslouchám okolí. Pravda je, že jsem si tyto zvyky nastartoval během pandemie a dnes se toho držím.

Lopez: Mám to hodně podobně jako Chino, jen ráno nechci poslouchat nic. Se sluchátkama se chodím projít hlavně večer a dost často i přes den. Cestování a poznávání nových lokalit kreativní lidi obecně ovlivňuje. Myslím si, že nám dřív nedocházelo, jak obecně je nutné se s lidmi aspoň trochu potkávat.

Moreno: Však také když mám psát hudbu sám, dost často se stává, že se mi prostě nechce. Nejlepší, co znám, je spolupráce s jinými. Když se potkáme se Shaunem, nejednou vznikne prakticky vše, co se pak dostane na desku. Jeden z nás vyloudí zvuk a druhý na to zareaguje. Z toho stavíme zbytek. Přijde mi to maximálně organické. Občas takhle začneme jen s nějakou jednoduchou melodickou linkou, prostým rytmem na bicích nebo jednoduše jiskrou, která to nastartuje. Pak už je to jen na interakci a komunikaci. To mě baví.

Oficiální videoklip ke skladbě Bitches Brew, zdroj: YouTube

Eponymní debutové album Crosses vyšlo před deseti lety. Jak jste si na sebe tenkrát zvykali?

Moreno: Já do Crosses přišel trochu později. Byl totiž ve hře ještě třetí člen, který se Shaunem složil základy prvních singlů. K těm kostrám jsem přidal vokály a pár rytmických nápadů. Nakonec jsme zůstali sami dva a ten partnerský systém od té doby pouze vypipláváme. Toužili jsme spolu skládat už od pozdní puberty, když jsme vyrůstali v Sacramentu. Když jsme se do toho pustili, nastavili jsme si, že vše musí probíhat organicky. Singly, album nebo turné proběhne, až my budeme chtít, bez žádného tlaku. Asi to zní trochu rozmazleně, ale po těch letech v oboru jsem rád, že si můžeme takový pracovní režim dovolit. Navíc s projektem, který trochu vybočuje od očekávání lidí, kteří o nás něco vědí.

Právě! Vybavuje se mi rozhovor, který jsem kdysi vedl s Gregem Puciatem z metalových The Dillinger Escape Plan, když zakládal synthpopový projekt The Black Queen a měl obrovský strach z toho, jak to jeho „tradiční“ fanoušci přijmou. Však také začátky neměli snadné. Třeba v Berlíně nás na ně vyrazilo nějakých čtyřicet lidí…

Moreno: Lidé kolem mají často různá očekávání, jaká by tvá tvorba měla být, a to mě unavuje. Nás psaní bavilo, na skladby jsme hrdí a jestli to s někým zarezonuje, tak fajn. Neměli jsme potřebu tlačit to do posluchačů na sílu. Jako fanoušek mám moc rád, když objevím něco, co nezná úplně každý. Když se přehrabuju mezi deskami a narazím na něco neznámého, mám z toho obrovskou radost.

Chino, vás v textech baví hrát si s metaforami. Ale našla by se nějaká konkrétní zkušenost, která se propsala do loňského alba?

Moreno: Hned mě napadá skladba End Youth, do níž jsem vložil to, o čem jsme právě hovořili. V mládí jsem hrál hodně agresivní hudbu a svým způsobem jsem rebeloval vůči okolí. Čím jsem starší, tím v sobě hněvu cítím míň. Na druhou stranu pořád mě baví údernější hudba, třeba i elektronická. Jsem poměrně klidný člověk, a to poslední, o čem bych psal, je třeba politika. Nicméně u End Youth jsem přece jen chtěl vyjádřit něco, co mě irituje. Totiž očekávání „fanoušků“ té hudby, kterou většinou dělám. Cítím, že řada z nich má svou představu, co, jak, kdy a kde bych měl tvořit. V té skladbě jsem sice trochu obrazně, ale zcela upřímně vyjádřil tuhle svoji frustraci.