Esej: Byl Dubček hrdina, nebo zbabělec? Dokument Roberta Kirchhoffa se ptá, co zbylo z jeho odkazu
AKTUALIZOVÁNO / Nový snímek Všichni lidé budou bratři slovenského dokumentaristy Roberta Kirchhoffa vznáší otázku, co dnes zbylo z odkazu politiky „s lidskou tváří“? Dokument pečlivě skládá obraz moci i bezmoci a vítězství i prohry. Snímek nyní uvádí festival Jeden svět a jeho otázky nabývají na aktuálnosti právě v těchto dnech, kdy probíhají na Slovensku prezidentské volby.
Pohled na předměstí dnešního Biškeku, kyrgyzské metropole kdysi nazývané Frunze, je zvláštní zážitek. Právě sem umístil prolog svého celovečerního dokumentárního filmu věnovaného Alexandru Dubčekovi režisér Robert Kirchhoff (* 1968). Proč začínat film o legendě Pražského jara tady? Protože právě v těchto místech se formovala povaha jedné z klíčových osobností československé politiky 20. století. Když strávíte v sovětské říši dobu od čtyř do sedmnácti let, zanechá to na vás stopy.
Dnešní Biškek pomáhali ve dvacátých a třicátých letech minulého století budovat i levicoví idealisté z Československa. Svého času vybudovali ve městě tak důležité provozy jako elektrárnu nebo továrnu na nábytek. Činnost družstva Interhelpo dnes viditelně připomíná místní klubovna, tak trochu ve stylu sokolovny, dále pamětní deska s citátem Alexandra Dubčeka a také vcelku bídný, ale dosud zachovaný domek, ve kterém s rodiči a bratrem strávil pár formativních dětských let.
Místní vzpomínají na své předky „Interhelpáky“ s jistým dojetím a respektem, však taky kdysi přicházeli do prostředí, kde se lidé dívali na traktor jako na „satana na kolech“, jak praví jedna roztomilá historka. Celkově ale dnes Biškek ovládá beznadějná „poezie“ postsovětské reality. K tomu patří i rozvaliny hřbitova s ostatky někdejších družstevníků. Nemoci, bída, častá úmrtí, stalinský teror, gulagy – to všechno československým přistěhovalcům hrozilo.
Štefan a Pavlína Dubčekovi měli to štěstí, že se se svými syny vrátili domů relativně v pořádku. Jejich syna Alexandra zjevně pobyt v SSSR poznamenal na celý život. Bylo to cosi jako rodinná a sociální anamnéza.
Jak zobrazit ikonu?
Film Všichni lidé budou bratři se zpočátku rozvíjí pomalu. Sedí se u ohně, potomci přistěhovalců klábosí o všem možném, koně se toulají po horizontu a celé se to zdá být trochu nekonečné. Poklidného tempa se bude film důsledně držet po celé bezmála dvě hodiny. A teprve postupně se začíná vynořovat Dubčekův politický a psychologický portrét, tak jako když jste se v éře klasických fotografií v rudé záři temné komory dívali, jak se z vývojky postupně vyloupne fotka.
Tady úlohu „vývojky“ tvoří jednotlivá zastavení na Dubčekově životní cestě. Film nám zprostředkuje nejrůznější setkání s amatérskými i profesionálními vykladači Dubčekova života. Jsou mezi nimi vysloužilí politici, mladí i seniorní historici i celá řada pamětníků, kteří se s Dubčekem setkali třeba jen letmo, ale zanechal v nich nějakou stopu nebo dojem. Za všechny uvedu alespoň dokumentaristu Karla Vachka nebo tlumočnici z jednání v Čierné nad Tisou v roce 1968, Tamaru Reiman, manželku exilového historika Michala Reimana. Z jejich výpovědí si Kirchhoff vždy vybere to nejcennější svědectví do mozaiky a jde dál.
Možná byl tento způsob vyprávění jediný možný. Opravdu blízcí Dubčekovi přátelé nebo spolupracovníci buď nežijí, nebo už jsou ve velmi pokročilém věku, jako v případě Dubčekova tajemníka Huberta Maxy. Film je v tomto směru nemilosrdný a vlastně by se chtělo říct: Pokud nikdo včas nevyzpovídal lidi, kteří s Dubčekem pracovali a žili, můžeme si za to sami.
Ale nejspíš by ani blízcí přátelé nebo lidé z rodiny nedokázali Dubčeka srozumitelně charakterizovat a interpretovat pro dnešek. Čili s respektem, ale zároveň kriticky. Dubčekův život a vystupování trochu připomínalo usměvavou sfingu. Co se za ní skrývalo? Především věrnost odkazu svých rodičů, své generace a svých mladých let. Odkazu střeženého tak věrně, až to hraničilo s jakousi generační zabedněností. Jako politik se jí držel až do chvíle vlastní politické sebevraždy.
Na čem to vlastně jedu?
Řekněme to rovnou – život Alexandra Dubčeka je samozřejmě atraktivní téma, je to drama velkých ideálů rozdrcených tanky. Při bližším ohledání se ale život tohoto „party bosse“, jak ho kdysi nazval časopis Newsweek na titulní straně, jeví v mnoha ohledech nejasně, rozostřeně, často téměř nepochopitelně. Už jenom vyznat se v partajní politice a systému vládnutí, té nepřehledné pavučině politbyra, ústředního výboru KSČ, různých předsednictev, složek jakési Národní fronty a dalších dobových nesmyslů je trochu nad síly každého filmu. Kirchhoff se o to naštěstí nepokouší, i když tím pádem musí počítat s aspoň trochu poučeným divákem.
Další problém je, že některé etapy Dubčekova života jsou zmapované bohatě, jiné velice málo. Typicky léta poklidného stranického vzestupu od počátku padesátých do poloviny šedesátých let, kdy se v jeho politickém životě nic převratného nestalo a kdy v poklidu vystoupal až do funkce šéfa slovenských komunistů. Nebo přelom osmdesátých a devadesátých let a jeho reflexe vlastních prezidentských ambicí v listopadu 1989.
Mimochodem, dodnes neexistuje reprezentativní Dubčekova biografie (oslavné spisky vynechme), srovnatelná s biografiemi Václava Havla a dokonce i Gustáva Husáka. Ani Dubčekovy paměti Naděje umírá poslední z roku 1993 nejsou vlastně úplné. Vyšly krátce po jeho smrti paralelně ve Spojených státech i u nás, ale Dubček už je kvůli osudné autonehodě a předčasnému skonu (7. listopadu 1992) vlastně nestihl autorizovat a v zásadě ani dovyprávět jejich editorovi, novináři Jiřímu Hochmanovi. Jejich hlavním problémem je, že ke krizovým okamžikům od podzimu 1968 dál se Dubček vrací občas nerad, ne vždy přesně a některé momenty zamlčuje, například své osudné dva telefonáty s Brežněvem začátkem srpna 1968, jejichž přepisy ještě počátkem devadesátých let nebyly k dispozici.
I ve filmu tento přístup párkrát odhalíme – příkladem může být Dubčekova interpretace jeho životního karambolu. V srpnu 1969 jako předseda federálního parlamentu Husákovi nakonec podepsal obludné „zákonné opatření“ nebo chcete-li pendrekový zákon, což byl soubor opatření, který posloužil k perzekuci lidí, kteří byli nespokojeni s poměry ve státě a s opouštěním Dubčekovy politiky „socialismu s lidskou tváří“. Byla to prostě tragédie a ubohost, nikoli jen dílo „hektické a nervózní chvíle“, jak argumentuje Dubček. V pamětech této chyby lituje, ale zároveň ji bagatelizuje a zdvořile řečeno mlží.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Hledáme-li jeden z argumentů normalizačního cynismu i u běžných lidí, pak toto je klíčový okamžik: Jestliže miláček národa legislativně i symbolicky pokryje i takovou věc jako je zabití mladé holky při potlačování demonstrací k prvnímu výročí okupace, je to neodpustitelné. Ti lidé skandovali Dubček, Dubček a mimo jiné právě jeho podpis jim v mnoha případech polepil, ne-li zničil osobní i profesní životy. Mnoho lidí mu to nikdy nezapomnělo. Jistě, to opatření podepsali i prezident Svoboda a předseda vlády Černík. Ale od Dubčeka to bolelo nejvíc.
Vraťme se však k filmu a k jeho snaze zobrazit dilemata člověka, který se kromě vlastní píle dostal tak trochu náhodou do soukolí dějin a dokonce geopolitiky. Jak mu nekřivdit jako historické postavě a zároveň nebudovat znovu idylu o „socialismu s lidskou tváří“? Robertu Kirchhofovi se to zdařilo víc než všem dosavadním filmům o Dubčekovi, včetně hraných opusů jako byl Dubček z roku 2018.
Pro příklad se vraťme na okamžik do Biškeku a k jedné historce, kterou místní dávají k lepšímu. Dubček jako malý chlapec prý odjel na velbloudu někam do stepi a po několika hodinách se jako zázrakem v pořádku vrátil. A je vlastně jedno, co všechno je v té historce legenda a co skutečnost. Zazní totiž klíčová poznámka: Ale on nikam nejel. Ten velbloud ho tam prostě odnesl….
Nevím, jestli je to vědomá režisérova metafora, ale Dubček skutečně patří k politikům, kteří se nechali vědomě spíš unášet poměry a okolnostmi. Zatímco jeho politický život do roku 1967 připomínal partajní nudu, jeho instalování do čela KSČ přestavovalo doslova jízdu ne na velbloudu, ale na kříženci tygra s nosorožcem. Není jasné, zda si to Dubček dostatečně uvědomil. V každém případě – neuměl to zvíře ovládat.
Homo antipoliticus
Při zobrazování atmosféry a zvlášť politických dramat šedesátých let narážíme také na obecný problém, jak zobrazit něco, co se tvářilo jako politika, ale ve skutečnosti bylo pouze karikaturou politiky v té formě, jak ji známe z liberální demokracie. Přes všechnu dobrou vůli reformátorů zůstávalo všechno při starém: Dubček a jeho reformátoři rozhodovali o tom, co ve státě povolí a co zatrhnou a koho pustí nebo nepustí do politické soutěže, rozhodovali o rozpočtu státu, volili prezidenta, pletli se do zemědělství i zdravotnictví, do těžkého průmyslu i do umění. Předstírali zahraniční politiku. A buďme spravedliví: začali se o moc tak trochu dělit s vládou, justicí a dokonce s parlamentem.
Ale pořád to byli členové strany, která před dvaceti lety za pomoci Sovětů unesla československý stát a institucionálně ho rozložila a zničila během několika málo let. Pokus o reformu znamenal, že jsme vyměkli a už nevíme, jak dál.
Nebyli si zároveň vědomi toho, co tak přesně popsal Ludvík Vaculík v manifestu Dva tisíce slov: tím, jak měli v rukou všechnu moc, ztratili politickou profesionalitu, pokud ji vůbec kdy měli. Nikdo z Dubčekovy generace nemusel projít třeba zátěží volební kampaně a svou pozici si opravdu zasloužit jinak než kuloárním jednáním. Své soupeře ze stranických útrob byli zvyklí odstranit spíš intrikou než politickou prací. Nebyli zvyklí se zodpovídat médiím nebo nedej bože veřejnosti. Jak píše Vaculík: Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit.
Ani Dubček vlastně moc vládnout neuměl. Kde by se to taky měl naučit? Ve stranické škole v Moskvě? Přitom na něj najednou spadla dějinná role, pod kterou by klesl mnohý politický profesionál. Nebyl to samozřejmě jen jeho problém. Reformisté, kterým se teprve sesazením Novotného otevřela reálná možnost změn v systému, si ve skutečnosti už od pozdního jara 1968 přestali být jisti sami sebou a hlavně tím, čemu otevřeli stavidla. Už jenom základní myšlenka, jestli chtějí připustit politickou konkurenci, a tedy svobodné volby, je musela strašit ve spaní, a nejen kvůli Brežněvovi.
A právě proto, jak se snažili najít a řízeným a kontrolovaným způsobem dovést zemi k jakémusi kompromisu mezi autokracií a demokracií, byl postupně jejich mandát slabší a slabší, pod tlakem domácí veřejnosti na jedné straně a na druhé pak „spřátelených“ Sovětů.
A najednou se v Moskvě po okupaci ocitli ve stavu totální odpovědnosti za zemi, kterou reprezentovali, aniž je o to někdo žádal. Partajníci bez mandátu, kteří už z principu těžko mohli obstát, protože jejich loajalita byla nastavena takto: nejdřív hájíme socialismus, pak národ, a pak teprve demokracii. I proto všichni kromě v Moskvě podepsali to, co podepsali. A co mělo ještě zůstat v tajnosti! A Dubček měl navíc handicap: nechtěl jít proti své druhé vlasti. Nikdy to takto neřekl, ale bylo to v podstatě jasné.
Film Roberta Kirchhoffa nedává jasnou odpověď na otázku, zda Dubček byl hrdina, nebo zbabělec, foto: Film Expanded Držet se funkce jako klíště
Je dobré si všímat detailů i v archivních záběrech, které film používá vcelku úsporně, ale maximálně funkčně. Mnohé z nich uvidí český divák poprvé. Počínaje bratislavskou tryznou za Stalina, na které lze zahlédnout mladého funkcionáře KSS Dubčeka, přes pečlivě vybrané záběry z osmašedesátého, kde víc než Dubčekovy zpravidla nudné a často zmatené nebo těžko srozumitelné projevy zaujme okolní atmosféra. Dubček mluví a zezadu na něj z tribuny zasedání civí bezradné a lehce otrávené obličeje: kam ten člověk míří? Zajistí nám jeho kroky další bezproblémovou budoucnost? Z atmosféry hmatatelně cítíte, že aparát KSČ z doby Novotného musel být z principu obrovskou brzdou takzvaného „obrodného procesu“ čistě proto, že žádný aparát žádné strany nemá sám od sebe vůli věci měnit, není-li vystaven konkurenci. A ostatně ani v samotném nejvyšším patře KSČ neměli reformisté jasnou většinu.
Velmi výmluvná je také scéna z 18. října 1968, kdy v parlamentě došlo k ostudnému odhlasování smlouvy o „dočasném“ pobytu vojsk Varšavské smlouvy a kdy se jednoznačně vzepřeli jenom čtyři stateční poslanci, jejichž jména tu nebudiž zapomenuta: František Kriegl, Gertruda Sekaninová – Čakrtová, František Vodsloň a Božena Fuková. Pár dalších se zdrželo a někteří se hodili marod.
Ale jinak šlo všechno jako po drátkách. Ikonická „velká čtyřka“ bývalých reformátorů – Dubček, Svoboda, Černík i Smrkovský – se tady už zcela zřetelně staví do čela dlouhého kolaborantského průvodu, který dojde až do listopadu 1989, kdy všichni odhodí mávátka a budou se tvářit, že se vlastně nic tak moc nestalo. Je celkem jedno, že kromě Ludvíka Svobody budou ti tři další dřív nebo později stejně odkopnuti. Jak pravil Gustáv Husák: politika je rizikové povolanie, vieme.
Pozornému divákovi neujde, kým je při projednávání smlouvy v parlamentu Dubček obklíčen: Jakešem, Biľakem a samozřejmě Husákem. Pokud kdy Dubček propásl poslední chvíli, kdy mohl odejít středem a zůstat národem milován (což nepochybně chtěl), pak to bylo před tímto hlasováním. Nakonec jedině Kriegel svým moskevským nepodpisem a pak hlasem proti okupantské smlouvě a vedle něj Zdeněk Mlynář si svým odchodem z předsednictva strany v listopadu 1968 zachovali „lidskou tvář“. Nikdo další z reformistů nepochopil, že po této národní hanbě nemá v politice co pohledávat.
Dubček samozřejmě měl možnost po srpnové moskevské internaci podat demisi z funkce prvního tajemníka a odejít ze scény v pravý okamžik, i kdyby to bylo ze zdravotních důvodů. Cítil se však povolaným ještě něco uhrát v rámci ústupových bojů. Kirchhoffův film vlastně poprvé zobrazuje, že se mu to z větší části nepodařilo. Jeho sestup byl pozvolný a od loutkové funkce předsedy parlamentu se nakonec dostal až k naprosto nedůstojné sinekuře, velvyslancování v Turecku od ledna do června 1970.
Mimochodem státník – a mnozí mají dodnes tendenci za něj Dubčeka považovat – by se nikdy zpětně neoháněl opravdu „chlapským“ argumentem, že ho k tomu dotlačila jeho choť, tak jak to Dubček dělá v pamětech. Kdysi v jednom rozhovoru řekl scenárista a spisovatel Edgar Dutka: „My jsme ho milovali, podávali jsme mu na prvního máje svačiny na tribunu, a on se pak nechá kopnout do zadku někam do Turecka…“
Film přináší mimo jiné řadu historických záběrů, které se skrývaly v zahraničních archivech. Takže máme poprvé možnost se podívat i do Ankary. A kromě odhalení totožnosti agenta StB – Dubčekova řidiče, který na něj po celých pět měsíců donášel do Prahy, máme možnost spatřit unikátní záběry stále ještě urostlého a elegantního muže, jak se vcelku energicky prochází ulicemi okolo československé rezidence. Škoda, že Kirchhoff vůbec netitulkuje osoby ani události – třeba u těchto záběrů by bylo dobré mít potvrzeno, zda je pořídila přímo StB, nebo někdo jiný. Nutno uznat, že to Dubčekovi stále sluší – vzpřímená chůze a svižný krok. Estetická stránka v jeho masové oblibě nepochybně hrála roli. Po Gottwaldovi, Zápotockém i Novotném – jaká to změna! Bohužel, zdání klame. Mimochodem, tvrdého dohledu StB se pak Dubček nezbaví až do listopadu 1989. Sarkasticky řečeno – za to málo, co během těch dvaceti let pro oslabení Husákova režimu udělal, byl ten dohled až příliš krutý. Nemůžu ani do města, tak jaká Paříž? směje se otázce západního reportéra někdy ve druhé polovině osmdesátých let.
Satisfakce v Itálii, rozpaky doma
Koncem osmdesátých let začala Dubčekova hvězda zjevně v souvislosti s Gorbačovovou perestrojkou opět stoupat a v listopadu 1988 ho režim přece jenom pustil do Itálie, převzít čestný doktorát univerzity v Boloni při příležitosti 900 let její existence.
Byl to triumf – setkal se s mnoha celebritami italského politického a společenského života. Režisérovi se tady podařil brilantní kousek, když dostal před kameru i Romana Prodiho, bývalého předsedu italské vlády z devadesátých let, který byl v roce 1988 také u toho. A dočkáme se i ukázek z diskuze s Dubčekem v italské televizi, kterou moderuje Umberto Eco.
Jestliže západní levice tehdy Dubčeka znovu začala adorovat, doma svou partii během listopadu 1989 v zásadě prohrál. Náplastí se mu stal návrat do funkce, kterou před dvaceti lety musel pustit, stal se opět předsedou Federálního shromáždění.
Dubčekův návrat do politiky byl ovšem i tak politické drama. A tady se ukazuje už zmíněná slabina filmu: nejvíc si ho asi vychutnají ti, kdo mají Dubčekův politický život v podstatě zmapovaný a k tomu leccos pamatují. Bez toho si například nelze plně užít scény, kterou na dávných záběrech Originálního videožurnálu sledují Saša Vondra, Jáchym Topol, Milan Kňažko a John Bok.
O co šlo: při Havlově mezipřistání v Bratislavě na cestě do Košic 20. prosince 1989, kdy se Havel měl setkat s Dubčekem v letištním salonku, se ukázalo, že Dubček tak trochu „stoná“. Havel se svým doprovodem nelenili a bleskově se za ním vydali do jeho bratislavské vily. Potřebovali z nekonečně lavírujícího Dubčeka konečně „vylámat“ definitivní slib, že už přestane dělat potíže se svými prezidentskými sny. Byla to pro něj koncem roku 1989 vlastně těžká chvíle, když poznal, že ani na Slovensku a mezi slovenskými disidenty nemá zdaleka takovou podporu, jakou by snad čekal.
Co se hodí do krámu
To, čím dokument Všichni lidé budou bratři definitivě graduje, nejsou archivní záběry, jakkoli atraktivní. Podařilo se skoro nemožné – skrz několik unikátních setkání a situací vytvořit komunikační most mezi Dubčekovým světem a dnešní realitou, především tou slovenskou. Srovnání je kruté.
Možná je klíčové to, co o něm řekl Fedor Gál: Dubček je vlastně vábivá, ale klamná iluze. Naprostá vyprázdněnost, s jakou si třeba Matice Slovenská zprivatizovala Dubčekův odkaz do stavu idyly, kterou nám tu nebude nikdo narušovat, vypovídá dostatečně o tom, co dnes představuje jméno Dubček pro slovenskou politiku i veřejný život, především na národovecké scéně. Připomínat třeba Dubčekův rok 1969 jako by dnes na Slovensku bylo málem trestné.
Důkazem problematičnosti jeho odkazu nebo spíš jeho dnešního chápání je množství patosu, frází a plácání se po ramenou. Není pochyb o tom, že k Dubčekovi se bude dnes hlásit na Slovensku kdokoliv, komu se to bude hodit do krámu.
Slovenský plakát k filmu, foto: Film Expanded
Úsměv, který na všechno nestačil
Film Roberta Kirchhoffa nedává jasnou odpověď na otázku, zda Dubček byl hrdina, nebo zbabělec. A je to zcela na místě. Nebyl zvyklý stavět na odiv své zásluhy, stejně tak mu ale nedělalo potíž zakrývat svá selhání.
V jeho životě jsou světlé okamžiky, dokonce i mimo politiku – málo se třeba ví, že se účastnil Slovenského národního povstání a byl při tom raněn (jeho bratr Július při přestřelce zemřel). Jeho zásluhy v předokupačním období roku 1968 jsou vcelku mimo diskuzi, přes veškeré klopýtání za reálným vývojem. A dokonce i v temných sedmdesátých letech dokázal sednout a napsat dopis Federálnímu shromáždění i Husákovi osobně, což velkého normalizátora rozpálilo do běla a přinutilo vydat speciální vnitrostranickou příručku proti „renegátům“. Ale třeba není tak důležité dopustit se konečného verdiktu. Byl prostě malý pěšák na hrozné šachovnici světa, jak ve filmu říká Pavel Kohout.
Kirchhoffova zásluha je v tom, že jde do důsledků, aniž by přitom vnucoval svůj pohled. A jak říká ve filmu Saša Vondra, navzdory všem svým výhradám k Dubčekovi: mít takový úsměv je prostě dar. Dá se to říct i jinak: Dubček prostě doplatil na to, že mít rád lidi samo o sobě nestačí. A v politice už vůbec ne.
Autor je filmový historik a publicista.
Všichni lidé budou bratři / Všetci ľudia budú bratia (Slovensko / Česko, 2023, stopáž 116 min)
Režie a scénář: Robert Kirchhoff, kamera: Juraj Chlpík, hudba: Miroslav Tóth, střih: Janka Vlčková, Marek Šulík.
