Severní Korea – utopie, v níž se nedá žít. Dokumentární thriller o těch, kteří z ní utekli
Hranice oddělující Severní a Jižní Koreu patří dlouhodobě k nejpřísněji střeženým. Během covidové pandemie nechal diktátor Kim Čong-un uzavřít také sever země. Trasy vedoucí do Číny totiž využívali pašeráci, převaděči a zběhové. Dokument Útěk z Utopie je založen na jejich svědectvích. V české premiéře ho uvádí festival Jeden svět a rovnou míří do tuzemských kin.
Reporty o Severní Koreji se kvůli chabému množství primárních zdrojů někdy omezují na výčet bizarních aspektů života v tamější totalitě. Osmadvacet státem schválených účesů. Zákaz nosit džíny. Trest smrti za sledování porna. Namísto snahy o komplexnější pochopení je vytvářena iluze alternativní reality řízené natolik svébytnými pravidly, že vlastně nemá moc společného s naším světem. Americká dokumentaristka, střihačka a producentka Madeleine Gavin naopak život v KLDR zasazuje do kontextu a prostřednictvím výpovědí z první ruky přibližuje severokorejskou každodennost. Činí tak způsobem pozoruhodným i problematickým.
Směr Soul
Osu bezmála dvouhodinového filmu Útěk z Utopie tvoří dva příběhy Severokorejců na útěku. V prvním se dospívající chlapec snaží dostat ke své matce Soyeon Lee, jíž se podařilo uniknout před deseti lety. O jeho postupu se dozvídáme pouze zprostředkovaně. Naproti tomu rodinu Ro, tvořenou matkou, otcem, dvěma dětmi a osmdesátiletou babičkou, sledujeme v „přímém přenosu“ během jejich strastiplné cesty přes Čínu, Vietnam, Laos a Thajsko. Na každém kroku jim hrozí repatriace, vězení a smrt. Důvěřovat nemůžou policii, úřadům ani náhodným kolemjdoucím, kteří jsou finanční odměnou motivováni, aby uprchlíky nahlašovali.
Cílovou destinací rodiny je Soul. Odtamtud misi řídí pastor Kim Seungeun. Nijak se netají, že nejspolehlivějším prostředkem, jak přeběhlíky dostat do bezpečí, jsou úplatky. Ani ty však nezaručují, že některý ze zprostředkovatelů nezradí. Systém útlaku a atmosféru strachu v zemi, kde je oddanost vůdci běžnější než pomoc bližním, rozkrývají rozhovory s lidmi, kteří z KLDR v minulosti zdárně prchli, například s Lee Heyeon-Seo, autorkou bestselleru The Girl with Seven Names (přeložen byl do slovenštiny, česky nevyšel). Dozvídáme se například, že většinu severokorejského státního rozpočtu pozře zbrojení. Zatímco jaderný arzenál země se rozšiřuje, civilisté hladoví. Voda na pití nebo mytí představuje vzácnost. Lidské výkaly, využívané ke hnojení půdy, jsou cennou komoditou.
Jen kus pravdy
Útěky probíhající v přítomném čase jsou kromě toho prokládány exkurzemi do dávnější minulosti korejského poloostrova. Je sympatické, že režisérka Madeleine Gavin automaticky nepředpokládá diváckou obeznámenost s dějinnými okolnostmi. Historie však snímek předkládá krajně černobíle. Film, mezi jehož producenty najdeme i bývalou analytičku CIA Sue Mi Terry, zcela opomíjí americký podíl na korejské válce a následném rozštěpení národa a poloostrova. Kim Ir-sen je sice označen za někdejšího loutkového vůdce Severní Koreje, ale už nezazní, že na jihu byl Američany k moci dosazen despota Syngman Rhee, zodpovědný za věznění a smrt mnoha lidí.
Ambicí dokumentu zjevně nebylo podat vyčerpávající obrázek minulého a současného geopolitického napětí mezi Jižní a Severní Koreou. Určitou selektivnost tedy lze pochopit. Snaha o jednostranné vykreslení KLDR jako říše zla srovnatelné jedině s nacistickým Německem však vede k dalšímu zkreslování reality. Sice ne tak nápadnému, jakého se dopouští severokorejská propagandistická mašinérie, podle níž se Kim Čong-un ve třech letech naučil řídit auto, přesto problematickému. Zvláště v případě hermeticky uzavřené země, kdy jsme do velké míry závislí na informacích předkládaných podobnými dokumenty.
Pokus vměstnat do filmu celou historii jednoho státu se negativně odráží rovněž na jeho dramaturgii. Přemíra kontextualizujících odboček sice neustále zaměstnává naši pozornost, neumožňuje však věnovat se žádnému tématu podrobněji. Chvíli drama přeběhlíků a převaděčů, chvíli sugestivní svědectví o vychýlené severokorejské realitě, chvíli didaktické vsuvky. Výsledkem je spíš tříšť hledisek a postupů než soustředěná studie různých forem represe. Nekompaktnost celku je částečně vyvážena emocionální působivostí unikátních obrazových materiálů, které se dokumentaristům podařilo pořídit.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Vyždímat emoce
Svědectví o extrémní chudobě, mučení a popravách jsou podložena tajně pořízenými záběry, které navzdory absenci internetu a jiných otevřených komunikačních kanálů pronikly ven. K ilustraci některých výroků je užita jednoduchá ruční animace, připomínající kresby ze skicáku. Hrané rekonstrukce však režisérka – oproti jiným dokumentaristům, snažícím se pochopit situaci v KLDR – nevyužívá, jak nás upozorňuje úvodní titulek. Ono je také noční přecházení přes hory a řeky, při němž může kdykoli dojít k zadržení, samo o sobě dost nervy drásající (a obešlo by se i bez nadužívané a poněkud tuctové dramatické hudby).
Autenticita, hlavní lákadlo, na němž si Útěk z Utopie tolik zakládá, zároveň vzbuzuje pochybnosti ohledně mocenské dynamiky při natáčení. Pětice přeběhlíků byla naprosto závislá na lidech, kteří se jim rozhodli pomoci. Museli se přizpůsobit jejich podmínkám a nebezpečnou anabázi absolvovat za doprovodu zapnutých kamer. V jednu chvíli je pastor Kim dokonce instruuje, jak mají pro účely vznikajícího dokumentu sami natáčet svou cestu. Tvůrčí tým se dušuje, že by záběry nepoužili, kdyby k tomu od natáčených uprchlíků nezískali svolení. Přesto je na místě otázka, zda režisérka a její spolupracovníci nezneužili zranitelné pozice, v níž se rodina nacházela.
Mohli bychom jít ještě dál a ptát se, jaká je informační hodnota těchto záběrů. Většinou se odehrávají v noci a moc toho v nich není vidět. Zdá se, že dokumentu akorát přidávají na atraktivitě a proměňují jej v thrillerovou podívanou, kdy nelze odhadnout, co přijde v příští minutě. Víc než o třígenerační severokorejskou rodinu a bezpečnost jejich útěku na svobodu jde o napětí a vzrušení diváků. V tomto ohledu nepředstavuje Útěk do Utopie výjimečné dílo, jak je prezentován, nýbrž produkt uzpůsobený streamovacím platformám, poptávajícím přesně tento typ „zážitkových“ dokumentů.
Český plakát k filmu, zdroj: Artcam
Dokument Madeleine Gavin tak vzbuzuje frustraci nejen tím, že vypovídá o markantním porušování lidských práv, proti němuž si ostatní státy netroufají zasáhnout, ale také sázkou na silné emoce, jimž je podřízeno vše ostatní. Ale možná ten film naléhavostí a širokou srozumitelností přitáhne k poměrům v KLDR více mezinárodní pozornosti a alespoň zesílí tlak na čínskou vládu, aby zastavila repatriaci severokorejských uprchlíků. A třeba, ale to už se dostáváme spíš do oblasti utopického snění, přispěje k většímu porozumění pro jiné uprchlíky a uprchlice, překračující hranice, které se nacházejí mnohem blíž těm našim.
Útěk z Utopie / Beyond Utopia (USA, 2023, stopáž 115 minut)
Režie a střih: Madeleine Gavin, hudba: Adam Taylor, zvuk: Daniel Timmons.
Česká premiéra 21. března 2024.
