Fotografka Dorota Holubová: Je těžké najít motivaci žít nadále na Slovensku

Co přesně se – z vašeho pohledu – stalo v záležitosti zrušeného nákupu vašich fotografií do připravované sbírky Inkluze ve Slovenském národním muzeu – Historickém muzeu?

Vezmu to popořadě. Loni v říjnu byli v centru Bratislavy před kavárnou Tepláreň zavražděni dva lidé z LGBTQ+ komunity. V reakci na to Slovenské národní muzeum – Historické muzeum založilo sbírku Inkluze. Začalo do ní nakupovat díla s touto tématikou – ať už od queer umělců, nebo od lidí, kteří takové umění tvoří, jako třeba já. Muzeum mě oslovilo, že by mělo zájem odkoupit nějaké fotky ze série Neskrývaná láska. A vedle toho mě kurátorka sbírky Inklúzia kontaktovala ohledně připravované kolektivní výstavy, do níž chtěla zařadit i další moje LGBTQ+ projekty – tématu se totiž věnuju už od roku 2018.

Vaše fotografie z protestu za práva lidí LGBTQ+ vyhrála letošní hlavní cenu Slovak Press Photo, již uděluje mezinárodní porota. Podle e-mailové komunikace s kurátorkou sbírky Miroslavou Schiller Maurery, jejíž úryvky jste v minulých týdnech zveřejnila na sociálních sítích, mělo Slovenské národní muzeum – Historické muzeum právě o tuto fotku velký zájem… 

To je pravda. Vyměnili jsme si ohledně plánované výstavy s kurátorkou mnoho e-mailů a několikrát se osobně setkaly. Chtěla po mně tedy i fotky z Neskrývané lásky, které byly u příležitosti návštěvy královského holandského páru vystaveny právě v kavárně Tepláreň. Byla jsem tehdy nemocná a nemohla si fotky převzít, takže je majitel kavárny předal přímo muzeu, které je tak fyzicky vlastně už dostalo. Diskutovali jsme převážně cenu a podrobnosti.

Vítězný snímek Grand Prix Slovak Press Photo 2023 od Doroty Holubové nese název Protest za Matúša a Juraja (Kričiaci a plačúci aktivisti), foto: Dorota Holubová

Proč k dohodě nakonec nedošlo? 

Po volbách jsem přišla do muzea, kde mi kurátorka oznámila, že nová ministryně kultury udělala za všemi LGBTQ+ projekty tlustou červenou čáru a označila je za propagandu. Takto to alespoň kurátorce, podle jejích slov, sdělilo vedení muzea (zda muzeum plánovanou výstavu zrušilo samo z obavy budoucího zásahu, anebo zda ji zrušilo na popud nově jmenované ministryně Martiny Šimkovičové, to není známo – pozn. red.). Takže vše, co jsme chystali, se ruší a že jestli chci, mohu muzeu věnovat fotky zadarmo. Fotografie by se tak staly majetkem státu a třeba by jednou, za jiné politické konstelace, mohly být i vystaveny. Kurátorce to bylo očividně líto. Dokonce mi nabídla, že mi pomůže výstavu zorganizovat v Česku.

Jak jste reagovala?

Okamžitě jsem se zeptala, jestli má vyrozumění od vedení muzea písemně? Řekla, že nemá. Z toho je, alespoň podle mě, zřejmé, že vedení muzea nechtělo, aby se o zrušení výstavy příliš mluvilo. Aby nikdo nedržel v ruce důkazy, které by někoho usvědčovaly z cenzury. Mně to nedalo. Že zakazují výstavy a fotky… budiž, ale že budou cenzurovat lidi za sexuální orientaci? To jsem nemohla zůstat zticha.

A tehdy jste se rozhodla zveřejnit část e-mailové komunikace s kurátorkou? Proč jste však jméno instituce i kurátorky začernila? Měla jste strach? 

Chtěla jsem ještě počkat na vyjádření od vedení muzea. Čekala jsem, že se mi ozvou a nějak mi to vysvětlí. Jenže oni místo toho poskytli vyjádření médiím s tím, že „muzeum nevedlo oficiální komunikaci s fotografkou Dorotou Holubovou o realizaci výstavy jejích fotografií ze série Neskrývaná láska na Bratislavském hradě.“ Tehdy jsem už neměla důvod nezveřejnit, o jakou instituci se jednalo. Ministerstvo kultury se k tomu postavilo tak, že celou záležitost „hodilo“ na Slovenské národní muzeum. To je v situaci, kdy post ministryně kultury zastává žena, jejíž homofobní vyjádření nejsou žádným tajemstvím a která byla dokonce v anketě Institutu lidských práv nominována na ocenění Homofób roka, opravdu úsměvné.

„Ahoj, ano, tak počkáme ještě po volbách,“ napsala vám kurátorka v jednom ze zveřejněných e-mailů. Na co se podle vás mělo čekat? 

Přesně na to, co se stalo – na cenzuru, na to, že jim výstavu nová vláda zatrhne anebo ji sami zruší v obavě, jak by se k takovému tématu nová ministryně postavila. Kurátorka se mi dokonce svěřila, že se jim to už jednou – ještě před volbami – stalo. Udělali výstavu, která obsahovala dílo, jež reagovalo na to, co se stalo v kavárně Tepláreň. Podle kurátorky přišel do muzea kdosi z parlamentu oznámit, že takové dílo tam nemůže být vystavené. Muzeum tedy patrně jednalo na základě předchozí zkušenosti s podobnými zásahy.

S jakými jste se setkala reakcemi na váš příspěvek? 

Přišly zprávy, v nichž mi lidé vyjadřovali podporu. Jenomže přišlo i hodně reakcí nenávistných. Zpráv, mailů či veřejných komentářů. Projekt Neskrývaná láska, jak už název předjímá, je především o lásce – lidé na fotografiích různých párů se na snímcích objímají. O to děsivější pro mě byly zprávy projevující nenávist nikoliv vůči mé tvorbě, ale přímo vůči těm lidem, které jsem fotila.

„Nemyslím si totiž, že láska, která je selektivní, je tou pravou láskou. Láska nemá být podmíněná nějakými kritérii. Pro mě je to skutečná akceptace a bezpodmínečné přijetí,“ řekla prezidentka SR Zuzana Čaputová v rozhovoru pro web Queer Slovakia. Čaputová nechce v blížících se prezidentských volbách post obhajovat. Najdou queer lidé na Slovensku politické zastání? 

Dobrá otázka. Druhé ve volbách skončilo liberální Progresívne Slovensko (politická strana z níž původně vzešla i prezidentka Čaputová – pozn. red.). Bude jejich opoziční hlas dost silný? Kdo ví. Jsem skeptická. Volby proběhly a Slováci ukázali, co chtějí. Tak to dostali. A prezidentka Čaputová se sama potýkala s tolika nenávistnými reakcemi, že se jí nedivím, že mandát nechce obhajovat. Člověk si vždycky musí zvážit, jestli mu běh hlavou proti zdi stojí za to. A v tomhle případě to podle mě už nemá cenu.

Když jsme u toho narážení hlavou proti zdi… Týdeníku Respekt jste sdělila, že vám bylo doporučeno, abyste „si výstavu udělala v nějaké soukromé instituci“, vy jste reagovala tak, že už nemáte chuť na Slovensku vystavovat a že zvažujete odchod z rodné země. Byla to šoková reakce, anebo se opravdu chcete ze Slovenska odstěhovat? 

Už jsem Neskrývanou lásku vystavovala na Slovensku víckrát na různých místech – vždy ovšem v nezávislých galeriích, ne ve státních institucích. To, co se nyní stalo, mi otevřelo oči: Moje fotografie nic nezmění. Proč vynakládat tolik energie? Proč vůbec dělat projekty, jež Slováci nechtějí? Nadto jsem po tomto skandále zjistila, že ani samotní LGBTQ+ aktivisté o mou práci nestojí. Nikdo z nich se mě nezastal, a někteří mi dokonce napsali, že tím, že se ozývám, jen škodím jejich věci. Takže ano, opravdu přemýšlím, že se odstěhuji, ale jasný plán zatím nemám.

Jsem freelancerka a fotkou se živím už deset let, částečně i v zahraničí… Emigrace tedy není úplně nereálná představa. V cestě mi samozřejmě stojí různé praktické věci, nedávno jsem si například vzala hypotéku na dům. Není jednoduché odejít, ale zvažuju to. Nevidím důvod, proč dál pracovat a tvořit na Slovensku, když mi stát hází klacky pod nohy.

Slovensko se dlouhodobě potýká s odchodem mladých lidí. Odjíždějí studovat jinam a často se už nevrátí. Kladete si otázku, jestli máte být další člověk, který zemi opustí „a nechá ji v tom“?

Samozřejmě, že kladu. Jasně, když odejdou všichni, kdo tady udělá změny k lepšímu? Jenomže, proč tu mám bojovat, když o to nikdo nestojí? Všichni máme pouze jeden život. Roky volím a chodím na náměstí, ale situace se pořád jen zhoršuje. Proč zůstávat? Proč tu platit daně a podporovat tím zemi, v níž se nic nelepší? Nějakou dobu jsem žila a pracovala v Asii, ale vrátila jsem se, protože jsem chtěla fotit a dokumentovat to, co se děje u nás. Už jsem zpátky šest let a vidím, že lidé o můj pohled na místní situaci nemají zájem.

Připadá v úvahu, že byste odešla do Česka? 

Když přemýšlíte nad odchodem ze Slovenska, je to první země, která vás napadne. Máme k sobě blízko a nemáme jazykovou bariéru. Navíc jsem v České republice vystudovala jednu vysokou školu. Druhou jsem vystudovala na Slovensku a úroveň je v Česku nesrovnatelně lepší. Obdobnou zkušenost mám i s českými versus slovenskými nemocnicemi. Takže, když vidím, že to u vás v různých oblastech funguje o tolik lépe než u nás, už mě toho moc doma nedrží.

Jak lze usuzovat z povolebních kroků premiéra Roberta Fica, čelí slovenská demokracie velké zkoušce. Není pak úkolem národních institucí, jako je například Slovenské národní muzeum, demokracii a svobodu slova hájit? Byla reakce muzea na postoj či popud ministryně kultury k tematice LGBTQ+ podle vás adekvátní?

I kdyby to ze strany muzea byla autocenzura, je to pořád cenzura. Lidé, kteří v muzeu chtějí udělat sbírku zaměřenou na příslušníky LGBTQ+, nemůžou být zticha, když se je vláda snaží umlčet. Musí si přece za svou prací stát. Rozumím samozřejmě tomu, že se možná bojí o svá pracovní místa, ale kvůli tomu přece nemohou čtyři roky jen čekat na nějakou novou, snad „normální“, vládu. Jedna jediná zaměstnankyně mi soukromě napsala, že stojí na mojí straně, ale nikdo ze zaměstnanců muzea se mě veřejně nezastal. Ostatně i kurátorka mi v jednom ze zveřejněných e-mailů napsala, že mám odvahu. Proč se za to nepostavíte? Ptala jsem se jí. Prý má strach.

Z čeho? 

Nevím. Asi ze všech slovenských homofobů. Ale přece se nemůžeme všichni nechat zahnat do kouta! Ironií osudu jsem ve stejný den, kdy mi kurátorka oznámila, že se chystaná výstava ruší, měla schůzku s ředitelkou Slovak Press Photo. „Tady to funguje už stejně jako za komunismu,“ sdělila mi v kontextu tematiky LGBTQ+. „To není pravda,“ mávla jsem nad jejími slovy rukou. Jenže ještě tentýž den jsem jí musela dát za pravdu – třicet čtyři let po revoluci žijeme v zemi, kde nám vládní zmocněnci diktujou, co můžeme a nemůžeme vystavit, co tvořit a koho zobrazovat.

Má podle vás demokratická vláda právo – v určité formě – zasahovat do dramaturgie národních kulturních institucí? 

To rozhodně nemá. Naopak by měla instituce v jejich činnostech maximálně podporovat. Obzvlášť, když chce Slovenské národní muzeum vytvořit pietní sbírku za vraždu z nenávisti. Ministryně kultury není od toho, aby diktovala, co má kdo tvořit a prezentovat. Slovenské národní muzeum by se takové cenzurní či autocenzurní praxi mělo postavit. Vždyť na ministerstvu kultury pracují ve velké většině pořád ti samí lidé jako před volbami. V nadsázce řečeno: Změnila se jedna ministryně a jeden státní tajemník (funkce slovenského státního tajemníka de facto odráží pozici tuzemského náměstka – pozn. red.). Tak z čeho mají všichni takový strach?!

Ovšem do ulic opakovaně vyrážejí tisíce lidí, kteří proti současné vládě protestují. Možná se všichni tolik nebojí… 

To sice vyrýážejí, ale my už tolikrát protestovali, že si fakt říkám, jestli to má ještě smysl. Vždyť Ficův Smer a nacionalistický Hlas volilo milion lidí. Nás liberálů je o hodně míň. Většina Slováků Ficovy kroky podporuje.

Bratislavský protivládní protest z 12. prosince 2023, který svolaly opoziční strany v reakci na snahu vlády zrušit elitní útvar slovenské prokuratury, foto: ČTK – Patrik Uhlíř

Na druhou stranu Ficova vláda v programovém prohlášení schválila bod: „Vláda bude věnovat pozornost i aktivitám, které zabezpečí kulturní potřeby národnostních menšin, marginalizovaných a znevýhodněných skupin obyvatelstva.“

To prohlašují, ale reálné kroky vedou opačným směrem. To se netýká pouze kultury. Fico za těch pár týdnů stihl podniknout kroky ke zrušení  specializované prokuratory, dotace pro nevládní organizace a s určitými médii nová vláda na Ficův popud nekomunikuje. Ten, kdo má ještě nějaké morální hodnoty, z veřejné scény odchází.

Panuje na Slovensku kulturní válka?

Ani nevím, jak to, co se děje, nazvat. Už jen prostý fakt, že jsem se rozhodla nemlčet, bylo na současné místní poměry odvahou. Nevím, co víc jako jednotlivec zmůžu.

Ministryni kultury Martinu Šimkovičovou rovněž pobouřil obraz dvou nahých líbajících se mužů na výstavě Ne(s)pútaní v Galerii Slovenského rozhlasu. Jeho autorem je queer umělec Andrej Dúbravský. Co mohou se situací dělat slovenští umělci a umělkyně?

Když došlo na cenzuru Andrejovy tvorby, z médií to vypadalo, jako kdyby se to dělo výhradně jemu. Já aspoň napsala status ve smyslu: Podívejte, další umělec v problémech, nejsem jediná. Vidím rozdíl i v přístupu k jeho a k mojí osobě – ministryni jeho tvorba pobouřila, ale nikdo mu výstavu nezrušil, dokonce se ho zastali někteří politici. Myslím, že důvodem může být i to, že Andrej je součástí LGBTQ+ komunity, kdežto já ne. A nadto je prostě muž, i to hraje svou roli. Ať se mi to líbí, anebo ne.

Ale zpět k otázce. Rozhodně by se umělci měli bránit. Ale copak mě se výtvarná komunita zastala? Ozvalo se mi soukromě pár jedinců, mí známí. Ale v rámci umělecké komunity nejsme soudržní, jak bychom mohli – a v současné situaci i měli – být. Obávám se, že se každý stará jenom sám o sebe. Lidé jsou už možná unavení řešit cizí problémy. Někteří se dlouhodobě bojí kontroverze a s ohledem na to i patřičně tvoří. Možná by pomohlo, kdyby umělci přestali spolupracovat s veřejnými institucemi. Jenže neslyším mezi zdejšími umělci silný hlas volající po právech a svobodě slova. Možná umělecká komunita není natolik silná, aby proti nové ministryni něco reálně zmohla. Ostatně občanská společnost je na Slovensku rozdrobená.

Novinová stránka slovenského Denníku N ze 4. prosince 2023 s reprodukcí obrazu Andreje Dúbravského, zdroj: profil deníku na sociální síti X

Obáváte se, že premiér Fico vědomě kráčí v krocích svého maďarského protějšku Viktora Orbána?

To už není otázka, to je fakt. Fico je v Orbánových botách dávno obutý. Není cesty zpět. Nevím, co by to mohlo zvrátit. Ministryně kultury v rámci konsolidačního balíčku dělá škrty v rozpočtu veřejnoprávní televize. Nedokážu si představit, jak budou fungovat veřejné finanční zdroje pro umělce: Audiovizuální fond (obdoba českého Státního fondu kinematografie – pozn. red.) nebo Fond na podporu umění (obdoba Státního fondu kultury ČR – pozn. red.). Slovenská kultura je roky podfinancovaná a ještě se bude z toho nic ukrajovat.

Témata, jež ve vašich fotografiích reflektujete – láska LGBTQ+ lidí či například zneužívání dětí v katolické církvi – působí v současné slovenské společnosti kontroverzně. Neuvažovala jste tematiku změnit?

A co bych měla fotit?! Západy slunce? Fotka je můj nástroj, jímž se chci vyjadřovat k tomu, co se děje, rozšířit povědomí, ale přitom odmítám společnost ještě více polarizovat. Realita je však taková, že jsem chtěla například natočit film o právech LGBTQ+ lidí, jenže už dva roky se mi nedaří sehnat peníze. Když jsem projekt prezentovala před komisí Audiovizuálního fondu, členové a členky komise mě ponižovali právě kvůli tématu. Tuzemské komise jsou totiž strašně homofobní, a to v nich – alespoň z mé zkušenosti – většinově seděli lidé v mém věku, tedy okolo třiceti let. Přitom ti by měli mít otevřenou mysl a rozhled a měli by podporovat umění vyjadřující se k palčivým společenským otázkám.

Odkud čerpáte příjmy? 

Ze státních peněz nedostávám nic. Konkrétně na Fondu na podporu umění posledních šest let žádám neúspěšně, ačkoliv všechny objektivní podmínky splňuju – mám uměleckou školu, tvořím, na kontě mám asi třicet výstav, nicméně moje projekty nemají podle komise umělecký přínos. Na Slovensku jsem nejspíš na nějakém blacklistu, protože zahraniční galerie si mě s uměleckými projekty, o něž doma nestojí, samy zvou. Například Neskrývanou lásku jedu koncem ledna vystavovat do Lisabonu.

Už v minulosti jsem si všimla, že umělci a umělkyně, kteří na Slovensku nedostávali prostor pro tvůrčí vyjádření, nakonec odešli a tvoří dál v zahraničí. Třeba režisérka a performerka Sláva Daubnerová (slovenská umělkyně, která působila mj. i v Národním divadle v Praze – pozn. red.), režíruje po Evropě operní i dramatické kusy. Čím dál víc to vidím jako možnou cestu i pro sebe… Ale abych odpověděla na vaši otázku. Peníze získávám od zahraničních ambasád. To je moje jediná šance, jak dělat nejen komerční, ale i uměleckou fotku.

Od zahraničních ambasád? 

Moji tvorbu už několik let podporuje Holandské velvyslanectví. Zaplatilo mi například tisk fotografií Neskrývané lásky a pronájem galerie.

Na druhou stranu na Slovensku platí takzvaný status umělce, o nějž v České republice v současnosti usilují různé iniciativy. 

Ale reálně je to u nás úplně k ničemu. Neplynou z toho žádné sociální ani jiné benefity. Status je spíš forma registru umělců na Fondu na podporu umění. Já se tam ani nezapsala, nevidím důvod. Uvedu jeden příklad za všechny: Když chcete jako umělec či umělkyně uspořádat na Slovensku výstavu, musíte za to galerii zaplatit pronájem. Přitom umělci by měli za práci dostat honorář. Veškerou uměleckou činnost dělám vlastně ve volném čase.

Spatřujete v tom, co se stalo a děje, nějakou naději?

Nedávno se nám s novinářem Michalem Dudoněm podařilo, navzdory všemu, vydat k projektu Neskrývaná láska stejnojmennou knihu. Jsou v ní jednak moje fotografie, jednak rozhovory s lidmi z LGBTQ+ komunity, které na snímcích zobrazuji. Jde o moji první fotografickou publikaci. Dokonce jsem na ni získala „obecní“ grant, tedy od Nadace města Bratislavy – nepochybně díky tomu, že bratislavský primátor Matúš Vallo (nezávislý kandidát za Progresívne Slovensko – pozn. red.) je liberálního smýšlení. A část nákladů pokrylo opět Holandské velvyslanectví. Tím, že knihu vydávám sama, nemohl její tisk nikdo zrušit. Navzdory tomu, co se v posledních týdnech stalo, z ní mám upřímnou radost.

Dorota Holubová

Dorota Holubová je slovenská dokumentární a portrétní fotografka. Fotografii vystudovala na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Její snímky posbíraly různá ocenění. Opakovaně se umístily kupř. v různých kategoriích Slovak Press Photo, přičemž letos získala Holubová v této soutěži dokonce hlavní cenu, a to za fotografii z protestu za práva příslušníků LGBTQ+. Dorota Holubová žije na venkově nedaleko Bratislavy.