Kulturní média online. Šéfredaktor Headlineru: Zajímá mě reflektovat třeba i Marka Ztraceného

Začínali jste v roce 2014. S jakým záměrem?

Když se rodila prvotní idea, ještě jsem u toho nebyl, i když jsem pak už byl zapojený do výroby prvního čísla. To bylo tak: Pracoval jsem v deníku MF Dnes jako hudební redaktor. A do toho za mnou přišel publicista Jarda Konáš, že mají s podnikatelem Danym Stejskalem ideu vydávat elektronický hudební časopis pro tablety a chytré telefony. Tehdy nastal boom tabletů a digitální publikování byla nová věc. Já zrovna byl v doktorandském studiu a v jeho rámci jsem napsal odborný článek o konci hudebních časopisů. Takže když za mnou přišli s nabídkou na hudební časopis, zasmál jsem se. Nicméně jsem se nabídl, že když budou potřebovat editora, vypomohu. Kluci ani nevěděli, k čemu editor je, zastávali fanzinovský přístup. Dany, který měl a má společnost OPTIO CZ – začínala jako DTP studio a díky ní se Headliner rozjel – jednak viděl potenciál v digitálním publikování, jednak je to hudební fanda. Byla tu idea časopisu, který bude „živý“, interaktivní, například umožní hned si pustit ukázku toho, o čem se píše. 

V tomhle nadšeneckém módu se Headliner rozběhl coby měsíčník a já dělal editora jako „vedlejšák“. Šéfredaktorem byl Jarda Konáš. V Mafře, kterou v roce 2013 koupil Babiš, ovšem po čase nastaly věci, které se dotkly i kultury v MF Dnes, mně se nelíbily a začal jsem se poohlížet po jiném místě. Souběžně Jarda Konáš přišel s tím, že už šéfredaktorem být nechce, a Dany se poohlížel po někom novém, kdo by Headliner posunul z fanzinovské fáze. Pak jsme tohle paralelní hledání na sebe vzájemně zjistili a v září 2015 jsme se dohodli. Ale protože Dany nevěděl, jestli mě uživí, do provozu OPTIO CZ jsem se zapojil i coby copywriter, jakkoliv to slovo nemám rád. Prostě když je třeba něco udělat s reklamními texty v zakázkách, které firma má, rád to udělám. A mám možnost psát o muzice nezávisle. 

Výřez z home page webové verze Headlineru, repro: ČT art

Když jste byl autorem textu o konci hudebních časopisů, s jakou ideou jste se Headlineru coby šéfredaktor ujal? 

Ujal jsem se toho s tím, že to je práce snů – přejít z deníku do měsíčníku a pořád psát o hudbě. Paradoxem je, že nyní možná nastává nový rozkvět  hudebních časopisů. V tištěné podobě se na scénu vrátil jako měsíčník legendární titul NME a zřejmě se podobně vrátí i časopis Q. Základem zůstávají on-line verze. Ale existují lidé, kteří milují tištěný časopis a jsou ochotni za něj zaplatit. Papírové verze se stávají jistou limitovanou exkluzivitou. Vývoj ovšem těžko předvídat. Kdo by před patnácti lety řekl, že dneska budou tak populární vinyly?

Nic z toho jsem tehdy nemohl vědět. Přistupoval jsem k Headlineru od čísla k číslu, za pochodu jsem se učil řídit redakci. Základní motiv byl asi tento: Nikdy jsem nechtěl dělat věci do zdi. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak psát o hudbě v rámci svých možností zasvěceně, ale zároveň čtivě. Jak vyvažovat složku populární a odbornější. Tenhle proces a tohle hledání od roku 2015 neustalo. 

Vím, že se dneska říká, že vztah hudebník–fanoušek už nepotřebuje prostředníka, že existují sociální sítě a všichni to mají napřímo. Jenže žijeme v takové záplavě hudby, že ani já zdaleka nestíhám poslouchat všechno, co mě zajímá. A říkám si, jak se v tom asi orientuje člověk, který nemá sledování hudby jako zaměstnání. Pro řadu lidí je důležitý nějaký filtr. A tím může být časopis. 

Pohled na část titulních stran z roku 2016, kdy součástí časopisu byla i příloha Tři veteráni vedená Vojtěchem Lindaurem, repro: ČT art

Když uplynulých osm let přehlédnete, vidíte v práci nějaký přelom?

V září 2016 jsme začali vydávat přílohu Tři veteráni, kterou vedl Vojtěch Lindaur, dělal ji společně s Josefem Vlčkem a Sašou Neumannem. Jejich pojetí mě přitáhlo k tomu, že je dobré se víc věnovat české populární hudbě a její historii. Do té doby jsem ji tolik nevnímal, sledoval jsem především to, co se děje ve světě, a aktuální věci. Zjistil jsem, že se na české scéně stále nachází řada témat a osobností, kterým stojí za to se věnovat. Navíc to bylo patrné i z ohlasů, ze čtenosti.

Česká scéna je tedy pro čtenáře přitažlivá?

Ano. Ale musím předeslat, že zpočátku byl náš akcent na domácí scénu, kterým se dnes profilujeme, vlastně trochu nezáměrný. Okouzleni možnostmi nových médií jsme pravidelně vyráběli i pohyblivé titulní strany, což znamenalo přípravu s hudebníky. Museli jsme s nimi ten pohyb natočit. Až na pár výjimek to bylo možné produkčně zařídit jen s českými umělci. 

Co chci však říct především: Nemám rád označení „zatuchlej českej rybníček“. Je tady spousta muzikantů, jejichž tvorba stojí za pozornost, dá se s nimi povídat a třeba ani nekopírují zahraniční vlivy, anebo je kopírují invenčně. V každém žánru tady narazíme na někoho, kdo má zajímavý přístup, a stojí o tom psát. Jako jeden z motivů uvnitř redakce se postupně formulovala právě podpora českých muzikantů. Některým z nich jsme dali prostor, který v tu dobu v jiných médiích prostě nedostali.

Rozloučení se s Vojtěchem Lindaurem na stránkách Headlineru; po jeho smrti příloha Tři veteráni skončila, repro: ČT art

S jakou návštěvností jste začínali?

To je složitá věc, protože jsme „divný médium“ – tím myslím, že jsme sami sebe zpočátku definovali jako digitální časopis pro tablety a telefony. Začínali jsme se zhruba pěti tisíci staženými aplikacemi během pár měsíců. Dneska tu aplikaci má staženo a pravidelně do ní kouká asi třicet tisíc lidí. A obsah časopisu zároveň celý zobrazujeme na webu, takže to jsou další čísla. A poslední tři roky – což je pro Headliner velký zlom, který s sebou přinesl covid – připravujeme i denní web, protože zůstávat výhradně na měsíční periodicitě se ukázalo jako neoperativní. Kromě toho posíláme newsletter a natáčíme podcasty. 

Takže Headliner jako digitální časopis je měsíčník obsahující větší materiály, dále seriály, recenze a podobně. Když si otevřete webový Headliner.cz, tak kromě toho, že si časopis můžete celý přečíst i na webu, máme tam oddíl Hudební zprávy, kde jsou vedle zpráv i názorové věci, tedy glosy či reporty z koncertů. Poslední dva roky navíc obsah syndikujeme na Seznam.cz, na jejich homepage, což nám přineslo skokový nárůst čtenosti. Letos od května máme na webu stabilně milion čtenářů, což jsou čísla, o nichž jsme dříve ani nesnili. Prostě hledáme všemožné cesty, jak se ke čtenářům dostat. Náš rekord padl teď v listopadu, kdy jsme měli skoro 1 600 000 zobrazených stránek. 

Původně jste byli médiem pro tablety a chytré telefony. Ale tablety jako zařízení mají vrchol popularity nejspíš za sebou. Co to pro vás znamenalo?

To, že od určité doby – nejsem teď přesně schopen říct datum, kdy se tak stalo, – nás čte, pokud jde o aplikaci, víc lidí na telefonech než na tabletech.

Od začátku jste zdarma. Uvažovali jste někdy o zpoplatnění? 

Neuvažovali. Základní idea vydavatele Danyho Stejskala byla a je tato: Aby se časopis dostal k co největšímu počtu čtenářů, tak by měl být zdarma. 

Honza Vedral v redakci Headlineru před obrazem Lubomíra Typlta Vlasatice (2016), foto: ČT art – Josef Chuchma

Ale doba se změnila a lidé dnes menší média podporují…

To je pravda. Ale stále nám vychází, že je pro nás zajímavější vytvářet médium, které má velkou čtenost, a poradit si s jeho financováním, než si rapidně zmenšit publikum, dávkovat materiály a schovávat je za paywall. Bál bych se toho, co jsem říkal na začátku, že naše produkce půjde „do zdi“.

Pravdou také je, že během dosavadní existence Headlineru jsme čtyřikrát zorganizovali crowdfunding. Dvakrát na provoz redakce, dvakrát na speciální papírové vydání, které bylo výběrem nejlepších materiálů za určité období. Pokaždé se nám cílovou částku podařilo vybrat. Crowdfunding je dobrý v tom, že médium dá o sobě vědět i touhle cestou a publikum si k němu najde ještě jiný než čistě uživatelský vztah. 

Jak jsou pro vás důležité sociální sítě?

Postupně jsme zjišťovali, že velmi. Naše výhoda je v tom, že jsme malé médium, které se svými čtenáři může – jakkoliv strašně to zní – „vytvářet komunitu“ a sdílet události nebo témata. Například před pár dny si v naší skupině na Facebooku lidé začali spontánně vzájemně doporučovat hudební dokumenty. To mi přijde skvělé a sám jsem si jich pár zapsal.

Osm titulních stran z letošních roku, repro: ČT art

Na domácí mediální scéně existuje několik hudebních časopisů. Jak si definujete svoji pozici, jak máte pojmenováno „své území“? 

Prosím, aby to, co teď řeknu, nebylo chápáno jakkoliv pejorativně, já si práce kolegů opravdu vážím a rád je čtu. Ale proti Headlineru jsou například Full Moon a UNI úzce zaměřená média. Jejich podoba a styl jsou jistým způsobem elitářské, založené na premise: My píšeme o té dobré, správné a zajímavé hudbě, zatímco o mnohém dalším psát nebudeme, protože je to pod naši úroveň, nebo se nám nechce. U Full Moonu je to podtržené i tím, že mají také vlastní hudební vydavatelství, klub a promotérské aktivity. V rámci alternativy si tedy chytře vytváří celý vlastní ekosystém. Kdežto ideou Headlineru je, jak už jsem říkal, psát nezávisle o jakékoliv hudbě a o jakémkoliv hudebním dění. Dá se o tom psát vkusně a tak, aby čtenář pochopil fungování daného žánru. Proto se snažíme o mix a věříme, že čtenáře, kterého třeba lapíme na známé popové jméno, můžeme v rámci celého časopisu přivést k hudbě, o níž dosud nevěděl, nebo netušil, že by jej mohla oslovit. 

Řeknu příklad. Na titul letošního listopadového čísla jsme zvolili skupinu November 2ND. Je to česká alternativní kytarová kapela, která má zenit své popularity dávno za sebou, ale natočili po dlouhé době album – a podle nás výborné. Tak to řekněme naplno a dejme jim otevírací materiál. V trochu jiném gardu jsme uvažovali například nad rapperem Calinem ještě několik let předtím, než získal Slavíky a Anděly. Všimli jsme si, že začal být u určité části českého publika obrovsky populární a má miliony zhlédnutí na YouTube. Nikdo s ním ale dosud neudělal velký rozhovor. Tak jsme s ním ten titulní udělali. A i když naši čtenáři mají asi obecně spíš sklony ke kytarám než k rapu, rozhodli jsme se jim ho představit. Zkrátka: Když je to zajímavé, zkusme zjistit, o co jde, a nějak to předat dál. A hlavně pojďme s těmi lidmi mluvit. To je naše filozofie, kterou nabalujeme nové čtenáře.

Předseda rady České hudební akademie Honza Vedral ukazuje sošku Anděla 21. února 2022 v Praze na tiskové konferenci k nominacím na hudební ceny Anděl za rok 2021, foto: ČTK – Kateřina Šulová

Jste čtyřicátník. Stává se vám, že určité fenomény na hudební scéně už takzvaně nedáváte, protože prostě jsou záležitostí lidí o dvě generace mladší, a vy sháníte autorky či autory, kteří by o tom dokázali napsat?

Neustále. Člověk nasává hudbu do té doby, než přejde do svého  produktivního věku a má děti, pak se po zbytek života vrací k tomu, na čem vyrůstal, protože s tím má spojené nostalgické vzpomínky, kdy byl mladý a neměl tolik starostí. Samozřejmě by to neměl být můj případ, protože se vnímáním hudby zabývám profesionálně, ale také s tím bojuju, ne, že ne. Když přijdou nové kapely, tak si mnohdy řeknu: No ale tohle jsem slyšel v roce devadesát šest. Jenže se píše rok 2023 a jako novinář musím brát v potaz, že pro nové generace je to prostě nová hudba. Takže neustále se dívám po lidech schopných psát o muzice.

Jak to jde?

Nic snadného. Například na Fakultu sociálních věd UK jsme dávali inzerát a neozval se, pokud se dobře pamatuju, nikdo. Když se někdo sám ozve, většinou chce hned psát recenze, ale já jsem raději, když začne zprávami, rozhovory a podobně, aby jeho jméno nejprve vstoupilo do čtenářského povědomí, osahal si terén, a pak recenze začnou mít určitou váhu. Jenže už v této rané fázi hodně zájemců odpadne. 

Jsem osobně nastavený tak, že pokud chce být člověk hudební novinář, měl by za prvé zvládnout základy řemesla. A za druhé populární hudbu poznat v co největší šíři, a tedy třeba jednou zajít i na takového Michala Davida nebo na Kabáty – a to proto, aby jejich svět a svět jejich fanoušků viděl na vlastní oči. Mnoha lidem se tohle nechce, chtějí prezentovat své názory na to, co sami poslouchají, všechno, co je populární, kritizovat a víc se nerozhlížet. Mě naopak přitahuje pop kultura jako taková. A která kultura je tady dnes skutečně „pop“? Například  Marek Ztracený. Zajímá mě reflektovat ho. Zajít na jeho koncert, mluvit s ním o tom, proč jako nesporně talentovaný muzikant dělá podbízivou hudbu. Ztracený mi potom řekl, že jsme ze záplavy rozhovorů, které dal, skoro jediní novináři, kteří se s ním nějak hlouběji bavili o hudbě. Pro mě populární kultura není sprosté slovo ani stav, proti kterému je třeba bojovat a vymezovat se. Snažím se ji reflektovat a právě skrze ni líp pochopit povahu světa, ve kterém žijeme. 

Hudební publicista Honza Vedral a herec Kryštof Bartoš představili nominace na Ceny Anděl, 16. února 2023, Praha, foto: ČTK – Kateřina Šulová

Kdo je váš typický čtenář?

Když jsme s Headlinerem začínali, mysleli jsme si – díky tomu, že využíváme současné technologie –, že cílíme na mladé publikum. Brzy jsme zjistili svůj omyl. Tablety byly drahé a chytré telefony také. Takže jsme se dostali ke třicátníkům a čtyřicátníkům jako hlavní čtenářské skupině. Ale s webem a s agregací do Seznamu.cz se to proměnilo a vlastně máme cílovek několik. Odvisí od způsobu, jakým k Headlineru čtenáři přijdou. Máme jiné čtenáře díky Seznamu a jiné přes aplikaci a jiné třeba přes Facebook. 

Vaše existence je zcela závislá na inzerci?

Inzerce je základ, ale utáhnout to jen z ní se nedá. Anebo dalo by se, ale za určitou cenu – daleko ostřeji bychom zvažovali, co se nám vyplatí finančně, a museli bychom nejspíš omezit prostor věnovaný alternativním žánrům a novým kapelám. Pobíráme i grant od ministerstva kultury. Poprvé jsme si zažádali za covidu, kdy jsme ekonomicky měli největší krizi, inzerce prostě nebyla. Plus dvakrát jsme zorganizovali zmíněný crowdfunding. Drtivá většina inzerce pochází z hudebního byznysu, tedy od labelů a od pořadatelů koncertů. Myslím, že za těch necelých deset let existence Headlineru jsme tento sektor navykli na to, že pokud chtějí mít u nás prostor a chtějí, aby tu médium jako Headliner bylo, není to zadarmo a že existují pravidla. Včetně toho, že držíme od sebe jasně oddělené názorové texty a PR texty a inzerci.  

Jak se ministerstvo k žádosti o grant stavělo vzhledem k tomu, že jste za prvé médium o pop music a za druhé, že jste médium internetové? 

Pro mě do té doby bylo grantové prostředí zcela neznámé. Například tam byla kolonka počet stran. Tak jsme naše jedno vydání přepočítali na normostrany a to číslo jsme tam napsali. Když jsem poprvé za existenci Headlineru sepsal na papír, co děláme, proč to děláme a čeho chceme docílit, najednou jsem si nad tou žádostí, z jakéhosi odstupu, uvědomil: Ale jo, to, co děláme, není blbý. Zní to legračně, ale snad mi rozumíte… Komise to viděla podobně. Když dneska píšu žádost o grant, pokaždé tam vytyčím nějaký cíl, co za ty peníze nabídneme. Vlastně mě to nutí přemýšlet v určitém horizontu a s určitou vizí a ještě víc se v tom, co děláme, soustředit na podporu české hudby. Znovu se vracím k tomu, že chci vytvářet obsah, který má u lidí ohlas. 

Ale pozor, Headliner není zdaleka jen médium o pop music. Máme skvělý ohlas na naše každoroční žebříčky českých hudebních nadějí, ve kterých sledujeme kapely ještě před vydáním prvního alba. Nebo na rubriku Feedback, kde nabízíme českým muzikantům recenzi na jakoukoliv jejich novou píseň, kterou nám pošlou. Pořádáme i showcasové Headliner Pontony, kde si řada z nich i může zahrát na pražském Střeleckém ostrově… Smyslem Headlineru je dívat se na českou hudební scénu jako na celek. 

Část sekce Hudební zprávy na home page webové verze Headlineru, repro: ČT art

Prošli jste si koncepční krizí, kdy jste se sami ptali, jak dál?

Jednu dobu nás dohnala možnost nekonečného digitálního prostoru. Došli jsme až k tomu, že jsme v jednom čísle měli, když jsme to pak spočítali, až pět set normostran textu. To už bylo neúnosné jak po redakční stránce, tak honorářově, protože za materiály platíme. Covidová krize nám rozsah pomohla zracionalizovat. 

Kolik lidí dnes tvoří redakci?

Pět. Dany Stejskal jako vydavatel. Já jako šéfredaktor. Šárka Hellerová se stará o web. Pak máme korektorku Magdalenu Plosovou, kolegyni grafičku Martinu Šulcovou. Máme také nového kolegu Lukáše Rešla, který byl u nás na praxi, nyní pracuje na půl úvazek a zkoušíme to vymyslet tak, aby mohl zůstat nastálo. Obsahově se ale opíráme o širší redakci asi dvanácti stálých spolupracovníků, kteří píší do časopisu i na web. Jsou mezi nimi známá jména jako Josef Vlček, Ondřej Bezr nebo Antonín Kocábek i naši vlastní kmenoví autoři, bez kterých by to nešlo. Mezi ně patří otec zakladatel Jarda Konáš, Wlado Sejk, se kterým točíme podcast NOTY VOLE, Michael Švarc, Liv Boková, hledač talentů Marek Reinoha nebo Radek Pavlovič a několik dalších.  

Jaká je výše honorářů v Headlineru?

Titulní materiály se pohybují mezi dvěma až čtyřmi tisíci, nejmenším útvarem v časopise je krátká recenze, ta je za pětistovku, album měsíce, což je delší recenze, za osm set. Na webu honorujeme glosy pětistovkou a nějaké vysloveně krátké zprávy dvěma třemi stovkami. A chtěl bych dodat: Platíme i fotografům. Fotky honorujeme s tím, že nechceme, aby se pak objevovaly jinde. A máme zaplacenou Profimedii, z níž kupujeme fotky. Zakládáme si na tom, že autorská práva k obrazovým materiálům máme zcela profesionálně ošetřena. Co jsem slyšel, tím se od některých ostatních hudebních médií nejspíš také odlišujeme… 

Ve výtvarné nebo literární či divadelní publicistice a kritice je zcela evidentní nástup žen. Je tomu tak i u pop music?

Kytara dlouho byla víc klučičí píseček, když to řeknu trochu blbě, a o tomhle druhu muziky přirozeně víc psali chlapi. Dneska je v hudbě ženský fenomén nesrovnatelně silnější, ale v psaní o ní tomu u nás zatím tak není. Ale já tohle dělení nikdy moc neprožíval. Jednou ze stěžejních autorských osobností Headlineru je od jeho vzniku Šárka Hellerová; dneska u nás šéfuje dennímu provozu webu. Léta pro nás o tvrdém rocku píše Liv Boková. Redakcí prošly i další autorky, nikdy jsme tedy nebyli ryze klučičí parta a nikdy jsme to genderově neřešili. 

Vezměte si ovšem hudební branži jako celek: Je tady česká studiová zvukařka? Je tady producentka? Je tady koncertní zvukařka? Tak jedna prý je, co jsem slyšel… Je tady osvětlovačka? A takhle byste mohl jít profesi po profesi a zjistíte, že výskyt autorek v hudební publicistice je aspoň o něco vyšší než žen v jiných profesích spojených s branží jako takovou. Jsem zastáncem přirozeného vývoje. Věci se hýbou, síla žen–autorek obecně roste, to je jasné. Ale nemá cenu tlačit na pilu tak, že budeme sledovat za každou cenu proporcionalitu, když o tu aktivitu nemá jedno či druhé pohlaví takový zájem, aby proporcionalita nastala. V tomhle jsme od začátku věrní té původní, idealistické Konášově představě hudebního časopisu, která se vlastně překvapivě shoduje i s tím, co jsem kdysi zažil u Vojty Lindaura v Rock & Popu: Chceš psát o muzice? Máš nápad, chuť a alespoň trochu talent psát? V Headlineru prostor pravděpodobně najdeš. 

Honza Vedral (* 1981) se narodil v rodině dramatika a divadelního dramaturga Jana Vedrala, proto byl zprvu uváděn jako Jan Vedral ml. Přešel raději ke jménu Honza. Absolvoval mediální studia na FSV UK. Působil v časopisech Živel, Rock a Pop, byl editorem časopisů Ultramix a Filter. Pracoval jako hudební redaktor v MF Dnes. Od září 2015 vede online časopis Headliner a byl šéfredaktorem časopisu ArtLover o současném umění. V letech 2016 a 2017 obdržel cenu Hudební novinář roku na odborné konferenci Nouvelle Prague. V roce 2004 spolu s otcem publikovali knihu Jiří Horčička – rozhlasový režisér. Podílel se na knižním projektu Kmeny. Napsal biografie Mira Žbirky, Ivana Krále, Katherine Žbirkové a jamajského zpěváka Roye Ellise. Je předsedou rady České hudební akademie (ceny Anděl). Sám je aktivním hudebníkem, například léta hrál na saxofon v mezinárodní skupině The Chancers. A jako hudebník nyní prý opět „něco chystá“. Pominuta by neměla být také Vedralova spolupráce s ČT art. Připravuje hudební cyklus Doupě od jeho vzniku s Mekym Žbirkou až po jeho současnou podobu (5. řada se bude natáčet příští rok), dramaturgicky připravil narozeninový přímý přenos z Doupěte k deseti letům ČT artu.