Nemyslete si, že Rusové se jen tak změní. Většina z nich má zcela své představy o světě

Piotr Skwieciński (* 1963) vystudoval historii na Varšavské univerzitě. V osmdesátých letech byl aktivní v hnutí Solidarita, od devadesátých let pracoval jako novinář, dotáhl to na šéfa Polské tiskové agentury (PAP). Co je však pro dané téma podstatné: později pracovně působil v Rusku. Nejprve jako zpravodaj polského listu Rzeczpospolita, v březnu 2019 začal šéfovat Polskému kulturnímu institutu v Moskvě, z níž byl v dubnu 2022 vyhoštěn – spolu s desítkami polských diplomatů. Kniha Konec ruského světa? svou povahou autorově profesní cestě odpovídá: Jako vystudovaný historik v ní provádí nejednu exkurzi do minulých staletí. Jako novinář napsal text publicistický, bez poznámkového aparátu, s několika bezmála reportážními vsuvkami, jež jsou v textu pro odlišení vysázeny kurzívou. Politika je dozajista Skwiecińského doménou, nicméně na řadě míst svého výkladu zmiňuje spisovatele i filmaře, jmenuje konkrétní díla, která se podle něho něčím důležitým vztahují k povaze „ruského světa“.

Kdo se o reflexi ruských politických způsobů soustavněji zajímá, ten si nejspíš povšimne, že Skwiecińského Konec ruského světa? má v tuzemské nabídce svého „předchůdce“, totiž publikaci o generaci mladšího polského sociologa a filozofa Pawla Rojka Rusko: Prokletí impéria s podtitulem Zdroje ruského politického chování. Ta vyšla česky v roce 2015, autor ji sepsal v září a říjnu předešlého roku a nepopiratelným motorem Rojkovi při psaní byl fakt anexe Krymu, k němuž došlo zjara 2014. A Skwiecińského při psaní očividně motivovala nová fáze ruské agrese, útok na celou Ukrajinu – a kniha vyšla v Polsku ještě v roce 2022. Nikoliv náhodou oba tituly přeložil Josef Mlejnek a produkovala je brněnská konzervativně laděná nakladatelství – první připravilo Centrum demokratické kultury (CDK), druhý značka Books & Pipes, která navazuje na někdejší nakladatelství Barrister & Principal.

Jak Rojek, tak Skwieciński náleží ke konzervativní části polské inteligence. A brněnský konzervativní okruh knihami a časopisem Kontexty zprostředkovává kromě jiného právě i současné polské myšlení. To pro nás může být inspirativní zejména tím, že (a jak) analyzuje aspekty civilizačního vývoje, a Evropy především. Jde o reflexi, k níž dle všeho česká intelektuální obec postrádá kapacitu, vůli či zájem. Polské uvažování o Rusku a jeho záměrech, a vůbec o nastavení Evropy je vyšponované bolestnou historickou zkušeností i dlouhodobou ambicí Varšavy být velkým evropským hráčem.

„Budu se zabývat především idejemi, ale ne praxí. Vyplývá to z fundamentálního předpokladu, že lidé jednají ne na základě toho, jak se věci mají, ale na základě toho, jak myslí, že se věci mají,“ píše v úvodu své knihy Pawel Rojek. Ta slova se značnou měrou dají vztáhnout i na svazek Piotra Skwiecińského, i když v něm se, jak bylo řečeno, objevují poloreportážní vsuvky-kurzívy. Ale ani Rojek nevyužívá poznámkového aparátu. Zkrátka oba autoři upřednostňují výklad-apel, poněvadž došli k tomu, že nastalá situace to vyžaduje.

V neustálém ohrožení

Základní nastavení Piotra Skwiecińského je možné přiblížit dantovskou parafrází „zanechte vše nadějí, kdo…“ – kdo si tady v Evropě myslíte, že s Ruskem pohnete, že ono pochopí svoji svéráznost a bude ochotné s „námi“ jako se sobě rovnými komunikovat a konat. V přístupu ruských mocenských elit se přitom vyskytuje řada silných a podstatných paradoxů, domnívá se autor.

Skwieciński se ohrazuje proti nezřídka se vyskytujícímu mínění, že Rusko vlastně není evropský stát, že jeho mentalita je asijská, ostatně většina rozlohy tohoto největšího státu světa se nachází na asijském kontinentě. Rusové se však za Asiaty nepovažují, neustále se vnitřně poměřují s Evropou a Amerikou. A co je podstatné – ani obyvatelé asijských zemí nepovažují Rusy za Asiaty. Současně však v Rusku existuje a má vliv koncept Eurasie, tedy jednotného evropského a asijského prostoru, který však jeho hlasatelé nemíní ani tak geograficky (termín totiž v 19. století zavedl geolog Eduard Suess), nýbrž kulturně – jako prostor, jemuž by ruská politika a kultura měla dominovat.

Rusko má tedy obrovské ambice a živí v sobě představy o své vlastní jedinečnosti, vyvolenosti a nároku spoluurčovat nebo dokonce dominantně určovat světového pořádku, jenže zároveň, píše Skwieciński, „převládajícím prvkem ruského národního charakteru je neustálý strach o národní a kulturní identitu. Identitu, kterou může snadno narušit cizí (západní) zásah a infiltrace.“ Rusko má potřebu kolonizovat, ale souběžně jej svírá úzkost, že bude kolonizováno – v jeho představách kolektivním Západem. Ostatně v putinovském Rusku, zejména posledních let, je vývoj na Ukrajině vnímán coby beranidlo onoho kolektivního Západu, a proto z Kremlu zní, že „speciální vojenská operace“ se sice odehrává na Ukrajině, ovšem její smysl dalekosáhle přesahuje sousední zemi, neboť jde o civilizační svár mezi Západem a Ruskem.

Putinův způsob vládnutí má v ruské minulosti – podle polského pisatele – na co navazovat nejen ideově, nýbrž i instrumentálně. Centralizace moci je setrvalým principem tamních dějin a jestliže se centralizace v moderních ruských dějinách někdy drolila, zpětně to bylo vnímáno jako úpadek, rozvrat, jako smuta, jak zní ruský výraz. Takovou smutou byla pro mnohé Rusy i devadesátá léta minulého století. A pocit ponížení, které jelcinovská smuta Rusku přinesla, totiž fakt, že se někdejší supervelmoci přestal svět náhle bát, se silně podepsalo na mentalitě Putina & spol., míní Skwieciński. Tohle už nikdy! – řekli si. A polský pozorovatel soudí, že nyní se naplňuje jedna z centralizačních kapitol ruské moci a že cílem stávající války bylo nejen dobytí Ukrajiny, nýbrž i „dovršení procesu totalizace pod kouřovou clonou války“.

Nahrává tomu skutečnost, že Rusové nemají rádi změny. Stabilizace společnosti slouží jako zaklínadlo. Stát se zdráhá nechat padnout zastaralé a nerentabilní provozy, v nichž má vliv. Sociální ohledy však jdou ruku v ruce s drsnými kapitalistickými praktikami šéfů, kteří se chovají jako kořistníci, přičemž se však „nemohou považovat za plnoprávné vlastníky“, neboť je Kreml kdykoliv může zbavit přepychu, pokud se ústřední mocenské skupině znelíbí. Tento mix zapříčiňuje, že až na výjimky ruská produkce technologicky stagnuje, špičkový vývoj jí uniká.

Kdo není s námi…

Jedním z plusů náhledu Piotra Skwiecińského je srozumitelné podání vztahu současné kremelské moci vůči komunistické éře. Tento vztah označuje za synkretický, nejednoznačný, rozporuplný. Lenin je pro ruskou současnost méně živý než Stalin proto, že zakladatel bolševického státu původní impérium oslabil, zatímco jeho nástupce vrátil ruskému živlu imperiální sílu připojením dalších území. A že nechal povraždit nebo hlady zahynout ještě daleko více obyvatel státu než otec-zakladatel, to se opět bere jako téměř nutná daň. Autor ve výkladu používá výstižné sousloví „doktrína celkové kontinuity“, za jejíž emblematické vyjádření pokládá kupříkladu koexistenci „carské dvouhlavé orlice se sovětskou armádní symbolikou a melodie sovětské hymny s novými slovy“.

V této souvislosti Skwieciński cituje jednu z postav filmu Pavla Lungina Oligarcha (2002): „Moji předkové sloužili naší vlasti po deset generací. Carům, komunistům – všechno jedno. Považovali za hřích přemýšlet o tom, je-li car dobrý, nebo zlý. U nás se dědí úcta k moci, dar vycítit její nepřátele a bez milosti je trestat.“ A zase paradox par excellence: před invazí na Ukrajinu jen necelých jedenáct procent Rusů cítilo odpovědnost za to, co dělá jejich stát, ale současně stát pro ně je „něčím na způsob strašlivé pohanské modly, které je třeba sloužit a přinášet oběti“.

Ruská politika vnímá a koná výhradně v kategorii zájmů a dokonale „vidí pouze to, co je cynické a bezohledné”. Nedovede si představit, že by ten druhý mohl jednat z ušlechtilých pohnutek – a pokud je někdo hlásá a nedej bože podle nich i činí, Kreml jej považuje za slabocha. Na jednu stranu tedy cynismus, vypočítavost, na stranu druhou oddávání se duchovní extázi, emocionálním pohnutkám. (V důsledku to někdy vede k těžkým omylům: například k předpokladu, že Ukrajina padne za několik dní po zahájení invaze.)

Skwieciński toto své mínění podporuje příklady z ruské kultury, kdy cituje nebo parafrázuje výroky o propletenci Dobra a Zla, což samozřejmě není ruské specifikum, nicméně v ruském kolektivním vědomí je představa, že aby Dobro porazilo Zlo, tak se musí stát Zlem, vrostlá mimořádně hluboko a přijímaná zcela samozřejmě. Mesianismus a přesvědčení, že kdo není s námi, je proti nám a zaslouží si ztrestat, v krajním případě i vyhladit, do nemalé míry vysvětlují agresivnost vůči sousedním státním útvarům, které svoji existenci odmítají odvozovat od Ruska a jeho zájmů.

Nespí se úplně dobře

Z dosud uvedeného je to nejspíš patrné, ale řečeno by to mělo být jasně a jednoznačně: Piotr Skwieciński frekventovaně nakládá se zobecňujícími, esejisticko-publicistickými pojmy, jimiž uchopuje ruskou společnost, ruský stát, ruský charakter, ruskost jako takovou. To je pochopitelně ošemetné, nicméně v rámci žánru přijatelné. Ale má-li výklad dvě a půl stovky stran, je těch zobecnění někdy až příliš.

Několikrát se Skwieciński pokusí o vtip či ironické domýšlení věcí, a to mu opravdu nejde. Kupříkladu píše, že Rusko se stůj co stůj snaží nabízet ideologicko-kulturní alternativu vůči Západu, takže „s trochou nadsázky můžeme zariskovat tvrzení, že kdyby v první dekádě jedenadvacátého století v západní Evropě a Americe vládla nějaká svého druhu kulturní pravice, Rusko by se mocensky vyvíjelo opačným směrem a Kreml by dnes byl útočištěm genderové ideologie a střediskem pochodů LGBT.” I v nadsázce to tvrdit je hloupost, protože Kreml dobře ví, že ruský národ na bezproblémovou toleranci k LGBT zatím není ani zdaleka nastaven – to za prvé. A za druhé: Nebyla náhodou vláda George Bushe jr. „svého druhu kulturní pravicí” – i když, pravda, proti Trumpovi to byla žabařina?

Autor se zmiňuje o dokumentárním filmu Vitalije Manského Svědkové Putinovi (snímek z roku 2018 se promítal i v Česku, vysílala jej ČT). V něm prý je patrné, že na začátku svého prezidentství byl Putin jiný, přívětivější a odmítající vládnout dlouho, že se prostě časem změnil, že to tradice a prostředí ruské politiky jej semlely. Z toho filmu jsem si odnesl jiný dojem: všech, kteří Putinovi pomáhali s nástupem, se posléze programově zbavoval, jeho jednání bylo o samého počátku „účelovka”, i když zprvu, to ano, se značnou dávkou nejistoty, zda to vyjde.

Skwieciński usuzuje na „nadetnický a nerasistický charakter ruského nacionalismu”, kromě jiného na základě toho, že „se s prvky spontánní podpory vlády a války mnohem častěji setkáváme v autonomních neruských územích než v základní části země obydlené etnickými Rusy”. Ale jak potom vysvětlit prokazatelný rasismus vůči zakavkazským národům ve velkých ruských městech, Moskvě zejména?

Do hájemství fantasmagorie autor nahlíží v jedné z poměrně početných partií, v nichž zmiňuje polsko-ruské potýkání. Kdyby prý sovětská Moskva, v níž vládnul L. I. Brežněv, změnila svoji rigidnost a „v příhodný čas souhlasila s finlandizací Polska podle jakékoliv verze, určitě by nezažila šok ohrožení Solidaritou v letech 1980–1981“. Copak  brežněvovská klika mohla něco takového dopustit, když se o měkkou finlandizaci pokusilo v roce 1968 Československo a SSSR to rázně uťal?!  Takové „kdyby“ nemá žádný smysl.

Ale jako celek kniha Konec ruského světa? smysl má. Někde v její polovině se nachází „nenápadná”, ale podstatná pasáž obrácená směrem do vlastních, západních řad. Piotr Skwieciński se v ní odvolává na známého bulharského, v západní Evropě působícího, i u nás publikovaného politologa Ivana Krasteva. Ten tvrdí, že Rusko se svými společenskými procesy nepřibližuje Západu, nýbrž Západ degeneruje a přibližuje se Rusku. Podle Krasteva jsou volby v západních zemích „stále výrazněji poznamenány manipulativní mocí peněz či polarizací společnosti” a Rusko je inspirativním „lídrem špatných změn” směrem k systému „v němž se hrstka velice bohatých a nikomu se nezodpovídajících vládců dokáže udržet v čele rozdělené společnosti bez užití příliš velkého násilí. Tento politický model – ani demokratický, ani autoritativní, ani vykořisťovatelský v marxistickém smyslu, ani nerepresivní ve smyslu liberálním – představuje obraz budoucnosti, který by nás neměl nechat spát,” napsal Ivan Krastev.

Od publikace těchto Krastevových slov i Skwiecińského knihy v originále mezitím uplynul nějaký čas. A nedá se říct, že bychom nyní mohli být klidnější. Naopak.