Tohle není doba na romány, říká ukrajinský spisovatel Andrej Kurkov, host Světa knihy
Jedním z hostů právě skončeného veletrhu Svět knihy byl i ukrajinský spisovatel a scenárista Andrej Kurkov. I během války zůstává na Ukrajině a komentuje tamní situaci pro světová média. Za román Šedé včely byl v roce 2023 nominován na Mezinárodní Bookerovu cenu. Tentýž rok vyšla kniha i v češtině v překladu Libora Dvořáka, který se spisovatelem na Světě knihy vedl rozhovor.
Začněme vaším románem Šedé včely. O čem je především – viděno vašima očima?
Mám na to takovou stručnou floskulku: Je to příběh šesti včelstev, dvou mužů, tří žen a jedné války. Ve skutečnosti je to román o Donbasu, o mentalitě jeho obyvatel a také o třech Ukrajinách: o Ukrajině svobodné, o Ukrajině zabrané separatisty a o anektovaném Krymu. Je v tom zkrátka její geopolitika i její geopoetika.
Existuje nějaký skutečný příběh, z něhož jste vycházel?
Nene, to jsem si celé vymyslel. Pak jsem ale našel zprávy o dvou skutečných událostech, kdy včelaři vyváželi své úly z pásma aktivních bojů.
Jak důležité jsou vztahy mezi Ukrajinci a Rusy nejen v tomto románu, ale ve vašem životě vůbec?
Víte, on dnes na psaní románů vlastně není čas. Všichni píšou non-fiction, vedou si válečné deníky, já sám už jsem takové válečné deníky sepsal tři, zato další romány o Ukrajincích a Rusech se hned tak neobjeví.
Proč?
Protože by asi hodně připomínaly vztahy Němců a občanů okupovaného Sovětského svazu v letech druhé světové války. Dnes je první emocí ve vztahu Ukrajinců k Rusům nenávist. Vše ruské v nás vyvolává podráždění. Proto takovému soudobému románu hrozí, že se bude pohybovat na pomezí politické karikatury, což znamená, že seriózní román na válečné téma aktuálně vzniknout nejspíš nemůže.
Obálka českého vydání románu Andreje Kurkova Šedé včely. Kniha však vyšla v roce 2018, tedy před velkou rusko-ukrajinskou války započatou v únoru 2022. Nad románem začal spisovatel prý přemýšlet rok po okupaci Krymu a zahájení bojů na Donbase, foto: Paseka
Narodil jste se v Rusku, ale skoro celý život jste prožil na Ukrajině, navštěvoval jste ukrajinské školy… Považujete se po tom všem za Rusa, nebo za Ukrajince?
Sám sebe už dávno považuji za Ukrajince. Nejsem etnický Ukrajinec, ale na podobné otázky dávám upřesňující odpověď: nenarodil jsem se v Rusku, ale v Sovětském svazu. A to jsou dva naprosto odlišné světy. V Sovětském svazu bylo jedno, kde jste se narodil – lidé se pohybovali sem a tam, třeba za prací, a národy se různě mísily. Například já pocházím z rodiny donských kozáků. Ti se, když je Kateřina II. zakázala, proměnili zčásti v Ukrajince. Rodina pravoslavných kněží, do níž se narodila moje matka, pocházela ze severního Ruska. Jsem tudíž produktem nikoli ruské, ale sovětské geopolitiky. V mládí jsem se nějaký čas hodně ztotožňoval s Kyjevem a považoval se hlavně za Kyjevana. Protože Kyjev je krásné město, kde jsem strávil plných dvaašedesát let z těch čtyřiašedesáti, co jsem na světě. Když pak začala válka, dostal jsem ukrajinské osobní doklady a stal se ukrajinským občanem. A taky politickým občanem Ukrajiny, protože pro mě je důležité, aby politická Ukrajina vypadala jinak než politické Rusko.
Psát jste ale začal rusky…
Když jsem začal psát básně, to mi bylo sedm let, psal jsem je rusky. Když mi ale bylo osmnáct, psal jsem verše dál. Jenže tentokrát už rusky, ukrajinsky a anglicky. A zajímavé je, že každý z těch jazyků si přímo diktoval svou vlastní intonaci. Takže mé anglické básně byly depresivní, ruské absurdní a ty ukrajinské komické a překypující paradoxy. Ukrajinsky jsem se naučil ve škole, a když jsem pak začínal svou pracovní kariéru redaktora, redigoval jsem ukrajinské překlady cizojazyčných textů, třeba Hemingwayových… Na vlastní prozaické texty jsem však vždy používal ruštinu. Takže moje próza dodnes vzniká v ruštině, kdežto literaturu faktu píšu v ukrajinštině, ruštině a angličtině a dětské knihy zase výhradně ukrajinsky.
Andrej Kurkov (vpravo) na debatě Knihou proti nesvobodě s běloruským spisovatelem Sašou Filipenkem a rusistkou Radkou Rubilinou, jež se konala v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu coby akce Světa knihy nazvaná Literatura na Hradě speciál, foto: Svět knihy
Psát rusky je ale pro vás přece jen nejjednodušší…
Pokud jde o prózu, tak určitě. Protože jakmile píšete v cizím jazyce, musíte i své tvůrčí záměry podrobit míře svých vlastních jazykových znalostí. Vzniká tak cosi jako lingvistická cenzura. Proto se v prozaické tvorbě budu až do smrti držet ruštiny, v níž můžu třeba i vynalézat verbální novotvary nebo neotřelé syntaktické konstrukce, kdežto literaturu faktu či dokumenty můžu klidně dál tvořit i v ukrajinštině a angličtině.
Jak fakt, že doposud píšete rusky, vnímají vaši čistě ukrajinští spoluobčané?
V intelektuálním prostředí samozřejmě narážím na záporné reakce…
A mezi prostým lidem?
Prostý lid nečte. Statistiky říkají, že čte asi deset procent lidí, což jsou ti, kteří podporují ukrajinskou kulturu, samozřejmě hlavně ukrajinskojazyčnou. V zásadě jsou to obránci ukrajinské identity. Proto má podle nich včetně kritiků i ukrajinská literatura vznikat výhradně v ukrajinštině. Já si to nemyslím a říkám, že Ukrajina je země indidvidualistů, kde má každý právo na svůj názor.
Andrej Kurkov (vpravo) v družném hovoru s běloruským spisovatelem Sašou Filipenkem a rusistkou Radkou Rubilinou po debatě na letošním Světě knihy v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, foto: Svět knihy
Myslíte si, že by mělo smysl zakazovat na Ukrajině ruštinu?
Jazyk se nedá zakázat. Rusko po tři staletí zakazovalo ukrajinský jazyk. Jenže ukrajinština přežila a teď se vrací na území, kde ho Rusko vymýtilo. Ruský jazyk u nás dnes také žije – třeba na západní Ukrajině, v Zakarpatsku, v Oděse, v Charkově i v Kyjevě, což by podle zákona být nemělo, ale je to tak. Veřejná vystoupení v ruštině jsou úplně zakázána, což uzákonil parlament. Na veřejných místech se třeba nesmějí zpívat ruské písně a nemůžete si je ani pouštět z rádia. Lidé si je ale stejně pouštějí, jsou z toho skandály. Faktem je, že proti ruským písním je celá společnost. Když o tomhle problému ale někdo promluví veřejně a na ulici rusky, rozhodně k vám nikdo nepřistoupí a neřekne, že rusky se na Ukrajině mluvit nesmí.
Tenhle rozhovor natáčíme přesně v den, kdy po více než třech letech konečně opět jednají ruská a ukrajinská delegace. Kdy podle vás tento konflikt skončí?
Inu, protože tohle je poslední Putinova válka, můžeme předpokládat, že její definitivní konec přijde až po jeho smrti. Protože dokud živ bude, nevzdá se svého cíle navracet pod moskevskou kuratelu někdejší a nedávno odtržené části ruské carské říše a naplňovat tak slogan Make Russia Great Again. Zkrátka a dobře – dokud nezemře, bude se snažit tento cíl naplňovat.
A co bude po jeho smrti? V Kremlu a jeho okolí ihned propukne bitva o moc, na níž se budou podílet asi tak čtyři klany. Jeden z nich tvoří ruští oligarchové, a pokud zvítězí, válka skončí rychle. Pokud ale získá navrch někdo jiný, válka bude pokračovat.
Andrej Kurkov coby tehdejší předseda ukrajinského PEN klubu 15. listopadu 2021 v Kyjevě na akci na podporu ukrajinských politických vězňů nezákonně uvězněných v Rusku a na Krymu, foto: Olena Khudiakova / Zuma Press
To znamená, že se stane totéž, co po Stalinově smrti v roce třiapadesátém?
Něco takového bych viděl rád, opravdu rád, ale tak zvané ruské elity mezi sebou nemají nového Chruščova. Mohl by se samozřejmě objevit nečekaně – těžko říct. Protože opozice byla doslova fyzicky zlikvidována, a pokud někdo mluví o tom, že ruská opozice přece existuje v Evropě, jde o skupinky lidí, kteří na dění v Rusku nemají žádný vliv. Proto také v současné době změna ruského režimu není možná. Ačkoli – pokud se v Putinově okolí pohybuje nějaký zrádce, tak ano, pak by to myslitelné bylo. Jenže pokud by se v tomto prostředí někdo podobný objevil, tak už by ho dávno zabili.
Dojde někdy k narovnání rusko-ukrajinských vztahů?
Teprve po změně ruských elit: Pokud Rusko přizná, že se na Ukrajině dopustilo zločinu, jestli se ruské elity rozhodnou pro pokání a pokleknou, pak by byl myslitelný počátek velmi pomalého procesu. Nikoli smíření, ale obyčejné normalizace vztahů.
Když mi bylo jedenáct, musel jsem si vybrat, na jaký cizí jazyk chci chodit. K dispozici v naší třídě byla angličtina a němčina. Řekl jsem, že německy se nebudu učit nikdy, protože němečtí fašisté zabili mého dědečka. Psal se rok pětasedmdesát. Německy jsem se naučil v sedmatřiceti, když mě o to poposil můj švýcarský nakladatel… Proto si myslím, že takových dvacet třicet let se u nás rusky nebude chtít učit nikdo. Změnit to snad bude možné za předpokladu, že se změní režim v Rusku, a to ještě tak po uplynutí nějaké půldruhé generace.
Andrej Kurkov, foto: Wikimedia Commons
Andrej Kurkov (* 1961)
Ukrajinský spisovatel, scenárista a publicista. Jeho knihy byly přeloženy do více než čtyřiceti jazyků. Za román Šedé včely (2018; česky vyšel v roce 2023) získal v roce 2022 prestižní francouzskou literární cenu Médicis, za svůj starší román Jimi Hendrix živě ve Lvově (2012) byl v roce 2023 nominován na Mezinárodní Bookerovu cenu. Stále žije na Ukrajině a tamní situaci často komentuje pro světová média.
