Román Šedé včely vypráví o životě na Donbase, kde válka dýchá na záda z obou stran

Andrej Kurkov, velmi úspěšný spisovatel-humorista a scenárista, jehož knihy jsou přeloženy do třiceti šesti jazyků, vydal román Šedé včely v roce 2018, tedy před velkou rusko-ukrajinskou války započatou v únoru 2022. Nad románem začal přemýšlet rok po okupaci Krymu a zahájení bojů na Donbase, kdy se vydal s několika dalšími ukrajinskými spisovateli na východ, na debaty s místním obyvatelstvem. Velmi ho překvapilo, že se s ním lidé na ulici odmítali bavit, o politice nechtěl mluvit nikdo. Během této cesty pochopil, že ve vesnicích kolem Donbasu žijí lidé s jinou mentalitou, než jakou znal u Kyjevanů. 

Tento fenomén hlouběji zkoumal a výsledkem je román o Serjožovi nazvaný Šedé včely: Hrdina zůstává ve svém chatrném domku ve vesnici ostřelované z obou stran, tedy ukrajinskými i separatistickým/ruskými vojsky. Druhou živou duší v celé vesnici je Sergejův spolužák ze základní školy; všichni ostatní odešli hned ze začátku ozbrojeného konfliktu. Sergeje tu drží jeho životní vášeň – včely.

V románu Kurkov zužitkoval svůj mimořádný pozorovací talent. Autor sám se narodil nedaleko Leningradu (dnes Petrohradu) v roce 1961 a do Kyjeva se přestěhoval v raném dětství. Má ukrajinské občanství, ale mluví a píše rusky. Své práce začal vydávat samizdatem v osmdesátých letech, přelomovou knihou se stal humoristický román o bláznivých devadesátých letech na Ukrajině Tučňák a smrt (česky 2010.) Jen na Ukrajině se prodalo na čtvrt milionu výtisků tohoto vyprávění o neúspěšném spisovateli Viktorovi a jeho netradičním domácím mazlíčkovi – tučňáku Míšovi. 

Sovětská mentalita, nové mýty

Jestliže jeho kniha s tučňákem v hlavní roli velmi dobře vystihuje devadesátá léta, pak Šedé včely skvěle líčí život v zapadlých koutech východní Ukrajiny. Autor sám přiznává, že chápe obyvatele východní Ukrajiny jako pohrobky sovětské mentality. Ve vyprávění rozpracovává především dva fakty: Východní Ukrajinu tvořily stovky a stovky vesnic s obyvatelstvem spíše nižšího vzdělání. Tito lidé také patřili k nejméně pohyblivé populaci na celé Ukrajině, byl pro ně typický život tam, kde se narodili, kde stál jejich dům, neměli potřebu cestovat nebo jezdit někam za prací. A takový je i hlavní hrdina Kurkovovy knihy, postavička z plejády „obyčejných malých lidí“, sám o sobě ničím nevýrazný, šedý, stejně jako jeho vesnice a poměrně chudá okolní příroda. Válka v těsné blízkosti onu nuznost či šedost ještě zvýrazňuje – rozbité fabriky, rozmlácené kostely, bahnité cesty a neudržované domy s deskami přebitými přes okna. 

Obálka českého vydání Šedých včel, repro: Paseka

Ale i toto prostředí má své mýty, a právě ty dělají život šedých lidiček zajímavý. Kurkov velmi dobře ukazuje, jak na postsovětském ukrajinském východě po rozpadu Sovětského svazu nenabyly na síle ani patriotismus, ani náboženská víra. Tento prostor spíše formovaly pravidla polomafiánského městského světa (Doněcka). Místo modliteb a ideálů si lidé vyprávěli novodobé legendy, místní bossové o sobě nechávali kolovat historky jako o nových Robinech Hoodech. Z velkých nakradených peněz ve velkých městech tak občas něco znenadání spadlo do klína i lidičkám v nejzapadlejší vesnici. A právě takový příběh je pro Serjožu v jeho životě zásadní (nebudeme prozrazovat zápletku), neustále se k němu vrací a dává mu jistotu toho, že nežije zbytečně. 

Krym má dvojí tvář

Ještě zásadnější roli hrají pro Serjožův život jeho včely. Román je vystavěn na napětí mezi organizovaným životem včelího roje s jasnými pravidly i potřebami, a neodhadnutelným vývojem událostí v životě Serjoži. Ve včelím neměnnému řádu života nachází Serjoža sílu, když se kolem něj realita rychle proměňuje. A také mu jeho včely produkují med, který se v prostředí bez peněz stává směnnou valutou. Právě med hrdinovi umožní odjet jednoho jara z vesnice a vydat se hlouběji na Ukrajinu. Bohužel v románu se ukazuje, že lidské společenství je neodhadnutelné jak v zóně mezi bojujícími armádami, tak i v týlu. Na Serjožu se nabalují nečekané události a on se od nich zkouší vzdalovat, odjíždí se svými úly dál a dál. 

Související článek

Artem Čech dává nahlédnout na válku na Ukrajině dávno před rokem 2022

• Josef Chuchma

Pro román je zásadní ještě jeden prostor – Serjoža během své odysey dorazí i na okupovaný Krym. Přijede do krymské čarokrásné vesnice Albat. Ta je obývaná především národnostní menšinou krymských Tatarů. Sovětský a oficiální název vesnice je Kujbyševo, ale Tataři mu říkají původním jménem. Serjoža postaví úly se včelami pod dominantním horským masivem a z výšky sleduje dění ve vesnici. I v tomto v přírodním ráji ho však dohoní lidská realita: Vidí, pod jakým nátlakem žijí Tataři na okupovaném Krymu, jak mizí její lídři, jak se vyrábějí smyšlené trestné činy na tatarskou mládež, co hrozí místním vdovám a jejich dcerám. Krym tak má v románu dvojí tvář: magickou, plnou cvrčků, ptáků, barev a poblikávajících světel v útulných tatarských domácnostech – tento čarokrásný prostor Serjoža nazývá Albat. Ovšem při častých výpadcích elektřiny, při policejní libovůli a trvalém nátlaku ze strany ruských tajných služeb před sebou Serjoža vidí jen a pouze – sovětské Kujbyševo. Krymští Tataři v knize vystupují jako největší oběti ruského záboru poloostrova. 

Andrej Kurkov byl vždy výrazným kritikem sovětské mentality a tato kniha to jen potvrzuje. Ukrajinští recenzenti přijali román kladně, ovšem objevily se i hlasy, které autorovi vyčítaly, že román není dost patriotický. „Je to pravda,“ přiznal v jedné z diskuzí spisovatel, který vnímá nebezpečí pro svého hrdinu jak z ukrajinské, tak z ruské strany. „Já jsem totiž nepsal o válce, ale o životě, kdy vám válka dýchá na záda. A už vůbec jsem nepsal o politice, zajímali mě jen a pouze lidé.“

Autorka je básnířka, překladatelka a ředitelka Českého centra v Sofii.