Spisovatel Radek Wollmann: Vždycky existuje možnost vyhnout se násilí, jenže…

Kdy jste se rozhodl knihu Krev Kruh Černá napsat?

Takový niterný impuls popisuju v úvodu – věci, které jsem považoval za uzavřené, odváté časem, se mi najednou začaly připomínat; cítil jsem, že jsou ve mně a že s nimi potřebuju něco dělat, nějak je zpracovat.

V roce 2017 jsem proto uspořádal výstavu svých ilustrací a veršů, které vznikaly zhruba v době, kterou v knize zachycuji. Jednalo se o pokus období zpracovat touto formou, ale když jsem výstavu uklízel, tušil jsem, že si to období řekne ještě o nějaké další zpracování. Téma ve mně dlouhodobě zrálo. Navíc roky plynou a já chtěl přiblížit i dobu, v níž se to všechno odehrávalo. Když mluvím s mladšími lidmi, vidím, že ty časy jsou pro ně už vzdálené.

Nechtěl jsem v knize svoje tehdejší já adorovat, prezentovat svoje postoje a skutky jako ty jediné správné, psaním totiž sám sobě pokládám otázky ohledně toho, co se to dělo a co se děje. Posledním záměrem psaní bylo zachytit rozpor této násilné životní etapy a pozdějších zkušeností s adopcí. Ač to může znít zvláštně, pro mě jsou to dva způsoby, jak čelit témuž.

Z dějin české Antify: pochod 19. září 1998 ulicemi Brna proti rasismu, fašismu a otevřenému násilí, foto: ČTK – Otto Ballon Mierny

Co jste tedy psaním o sobě či o době zjistil?

V knize jsou přetištěny i verše, které jsem v té době psal. Verše byly můj prostředek, jak komunikovat se sebou samým, neměl jsem ambice něco z toho zveřejnit. A psaní knihy byl v podstatě podobný proces, jen v jiné podobě. Takže bych neřekl, že mě psaní nějak překvapilo, protože už jsem pro sebe to období jednou reflektoval.

Musel jste text cenzurovat? – Třeba proto, že něco z toho, co jste prožil, bylo až moc drastické či dramatické… Případně proto, že jste chtěl někoho chránit? Ostatně naprostá většina postav vystupuje ve vyprávění pouze pod počátečním písmenem, nikoli po celým jménem…

V textu jsem se pokoušel být hodně otevřený, ale už během psaní jsem přemýšlel o tom, kam nechci zajít. Díky tomu jsem nemusel zpětně škrtat. Odmítal jsem zabíhat do osobních, vztahových záležitostí, protože tím by se podoba textu naprosto změnila. Použil jsem několik konkrétních jmen převážně lidí, kteří už nejsou mezi námi, jde například o Jakuba Poláka, a to především proto, že jejich osobní přínos byl mimořádný a oni si zaslouží, aby byli připomínaní.

K napsání knihy jsem se rozhodl sám, nesu za text plnou odpovědnost a necítil jsem právo do něj napřímo vtahovat další osoby. Proto jsem i jednotlivé situace popisoval tak, aby nebylo možné přímo rozpoznat, kdo se jich účastnil a o jaké události se konkrétně jednalo.

Z dějin české Antify: shromáždění konané na pražském Těšnově 13. prosince 2008 pod heslem Proti rasistickým pogromům, proti sociálnímu vyloučení, za důstojný život pro všechny, foto: ČTK – Stanislav Peška

Na několika místech popisujete, že kdyby se o vaší identitě příslušníka Antify dozvěděli členové neonacistických kruhů, mohlo by to pro vás být fatální. Tyto obavy tedy po letech opadly, když jste napsal takovou knihu a podepsal se pod ní?

Neopadly. Ale rozhodl jsem se ty zkušenosti otevřeně popsat. A zároveň doufám, že otevřenost může být způsobem obrany. Ale nic nepodceňuju a uvědomuju si, že nějaký útok může přijít i teď, po dlouhých letech…

Text je to také dost sebereflexivní. Popisujete například, že v hnutí bylo málo žen, kladete si otázky o přiměřenosti násilí. Jak se na svoje tehdejší já s odstupem díváte?

Vždycky existuje možnost vyhnout se násilí. Jenže z dnešního pohledu je doba zachycená v mé knize hrozně těžko představitelná. Když jsem po jejím vydání mluvil se svými dávnými kamarády, vzpomínali jsme, jak někteří z nich museli jezdit domů oklikami, protože party neonacistů se shromažďovaly na konečných stanicích či místech rozjezdů nočních autobusů. Čekaly tam na kohokoli, kdo vypadal jen trochu divně. Byla to součást reality, která byla většinové společnosti nejspíš trochu skrytá, ale mnozí lidé se s ní museli vypořádávat den co den. A možností, jak si pomoct, příliš nebylo. Neonacisté si v některých městech dělali, co chtěli. A já se rozhodl čelit jim násilím.

Už tehdy jsem věděl, že to není ideální řešení, člověk se násilí rád vyhne, pokud není nutné. Nebylo ničím, co bychom si vybrali. Prevenci násilí vidím v dobře fungující společnosti – když se lidi vzájemně zastanou například v MHD či kdekoli jinde a vystupují proti nenávisti včas, neposkytují těmto tendencím takovou moc.

Z dějin české Antify: na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad se sešlo 25. dubna 2016 na pět stovek lidí, kteří protestovali proti popsání několika podniků a stanice metra v Praze hesly s neonacistickou symbolikou, foto: ČTK – Michal Krumphanzl

Posunuli jsme se jako společnost k lepšímu? Nebo se ta síla, s níž jste zápolili, pouze proměnila a projevuje se jinak?

To je komplexní otázka. Dlouho jsem věřil v postupnou kultivaci společnosti. Ovšem šokem pro mě byla reakce na takzvanou uprchlickou krizi v roce 2015, kdy jsme i z nejvyšších míst společnosti slýchali vyjádření, o nichž jsme si mysleli, že takřka vymizely. Politici se fotili s puškami či brokovnicemi a dávali najevo, že přes naše hranice neprojde jediný uprchlík. Nebyli schopní připustit si, že ti lidé utíkají z válkou zasažených zemí a že bychom měli být schopni jim pomoct. Od té doby se tyto názory a tendence staly součástí mainstreamové politiky. Neprojevují se násilím na ulicích, ale přítomností obchodníků se strachem a příznivců autoritářské politiky v parlamentu. Je to úplně jiná situace, která vyžaduje i úplně jiné reakce.

Může být způsobem, jak této nové situaci čelit, třeba i vaše kniha?

Popravdě, nevím. Těší mě, že mi píše mnoho mladších lidí, kteří jsou dnes aktivní a kteří si pokládají podobné otázky, jaké si pokládám já. Možná ani ne tak kniha samotná, ale širší komunikace, dění kolem ní a prostor, jaký snad otevře, můžou pomoci zamyslet se nad současnou podobou věcí, které popisuju – a i nad způsobem, jak jim čelit. 

Antifa ve světě začátkem roku 2026: propalestinská demonstrace 17. ledna v německém Lipsku, foto: NurPhoto / Shutterstock Editorial / Profimedia – Tonny Linke

To je i důvod, proč se poslední kapitola – apelativnější než ty předchozí – týká současné Palestiny a kniha nese podtitul O squatech, antifě a Palestině?

Psal jsem ji během probíhající genocidy v Gaze. Vedle už zmíněné uprchlické krize byl tohle další moment, kdy se mé vnímání světa převrátilo naruby. To, co se v Gaze dělo a stále děje, můžeme sledovat takřka online. A šokoval mě rozpor, kdy v případě Vladimíra Putina byl mezinárodní zatykač vydaný Mezinárodním trestním soudem považován za potvrzení zločinného režimu v Rusku, ale když ta samá instituce vydala mezinárodní zatykač za zločiny proti lidskosti na představitele Izraele, najednou byla českými politiky zpochybňována její legitimita i mezinárodní humanitární právo jako takové. Poslední kapitola byla pro mě částečně i důvodem, proč jsem knihu vůbec dokončil; ukazuje, jak se rasistické tendence ve společnosti prolínají. Jednou se rasismus projevuje násilným útokem na Romy, jednou tím, že představitelé české vlády nepřiznávají lidství Palestincům. Jsou to pro mě jiné projevy téhož.

Antifa ve světě začátkem roku 2026: federální agenti HSI zadrželi 5. února v americkém Minneapolis „antifa“ demonstranta, foto: AFP / AFP / Profimedia – Charly Triballeau

V jedné partii vypisujete rasové útoky, k nimž v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí došlo. Když jsem ten seznam četl, překvapilo mě, kolik jich bylo…

Chtěl jsem ukázat, jaké jsou následky rasové nenávisti a kam až mohou takové tendence vést. Nešlo totiž o to, že se mezi sebou mlátily dva gangy mladých lidí, ale o to, že bylo nutné čelit neonacistickému hnutí, jehož násilí ústilo až k rasově a ideologicky motivovaným vraždám, o nichž píšu. A vzhledem k počtu násilných útoků, k nimž tenkrát docházelo, je vlastně štěstí, že obětí nebylo daleko víc. Přesto byly někdy spáchány třeba tři vraždy během měsíce a půl, jako například na konci léta roku 1993. Často se navíc jednalo o kolektivní násilí, takže pachatelé vyvázli pouze s tresty za výtržnictví, protože nebylo možné určit konkrétního viníka.

Navíc tou dobou nebylo samozřejmé pokládat takové útoky za projevy rasové nesnášenlivosti, které je třeba adekvátně trestat. A jen díky velkému úsilí množství lidí začaly být vnímány jako opravdu společensky nebezpečné. Chtěl jsem, aby se ty útoky udržely v naší kolektivní paměti – mladší lidi o nich už třeba vůbec nemusí vědět. Je důležité si uvědomit, kam může rozdmýchávání rasové nesnášenlivosti vést.

Antifa ve světě začátkem roku 2026: protestující v sobotu 14. března u Postupimského námětí v Berlíně Antifa; v ten den se v německé metropoli konaly demonstrace jak na levicovém, tak na pravicovém spektru, foto: PRESSCOV / Sipa USA / Profimedia

V knize se objevují, jak už bylo řečeno, vaše dobové verše. To však není jediné ozvláštnění: někdy je i „hlavní text“ v podstatě nasekaný do veršů. Jak jste o formě při psaní uvažoval?

Text poznamenalo, že je mi blízký volný verš, jsem na něj zvyklý. Rád pracuju s opakováním, s rytmem. Básní bylo mimochodem v textu původně mnohem víc. Ale Jan Bělíček, redaktor knihy z nakladatelství *Alarm, které knihu vydalo, mi hned na začátku sdělil, že je musíme zredukovat, ačkoli mi do zbylého textu zas tak moc nezasahoval. Jak svoje básně, tak motta z tvorby jiných autorů, která stojí na začátku kapitol, pokládám za doplnění obrazu, který předkládám – aby bylo patrné, že se za tím mnohdy šíleným děním, které popisuju, skrývaly hlubší pocity. Díky nim je text barevnější.

Váš debut je označen jako román, ale setkal jsem se s tím, že jej někteří čtenáři vnímají spíš jako publicistiku, memoár. Čím je pro vás?

Asi je těžké tu knihu zaškatulkovat. Vychází z reflexe doby. Ze žánrových, ale i z bezpečnostních důvodů jsme se shodli na tom, že ji budeme označovat jako román. Neměl jsem ambici podat vyčerpávající svědectví a klást na něj faktické nároky. Zkrátka: zachytil jsem konkrétní, vytržené a osobní momenty, které ilustrují určité společenské procesy, ale těch procesů se odehrávalo mnohem víc, někdy podstatnějších. Tohle je koláž událostí, které byly důležité pro mě.

Příběh Antifašistické akce čili tuzemské Antify se začal psát 4. května 1996, letos tedy tomu bude třicet let. A na začátku letošního května se k tomuto jubileu bude konat AFA fest, v rámci něhož proběhnou koncerty, promítání, diskuze i přednášky, zdroj: antifa.cz

Když jste po výstavě napsal knihu o událostech, které pro vás byly důležité, už je pro vás toto období umělecky uzavřené?

Určitá část asi ano. Ale v poslední době mě rozčiluje – a inspiruje –, jak se o některých záležitostech hovoří ve veřejném prostoru. Především se to týká genocidy v Gaze, ale i dalších událostí mezinárodní i domácí politiky. To je takové metatéma vznášející se nad knihou – jak o krizích, nespravedlnostech mluvíme, jak se s nimi vypořádáváme. Tyto otázky mě dál děsí a rozrušují.