Básnířka Anne Carson je úžasnou svědkyní všeho, co se v lidském nitru děje, říká její překladatel

Spolu s Margaret Atwood je Anne Carson druhá dlouholetá čekatelka na Nobelovu cenu za literaturu z Kanady. Zatímco tu první v Česku dobře známe, Carson je většině zdejšího publika neznámá. Proč se ve světě těší takovému renomé?

Lidí čtoucích poezii v angličtině je ve světě hodně, navíc je to jazyk, z něhož dovede spousta lidí překládat. Díky tomu je takzvaně technicky možné, aby někdo píšící poezii mohl mít „věhlas“, který je ovšem co do počtu čtenářů s Atwood samozřejmě nesrovnatelně menší.

Navíc Carson má těchto malých věhlasů více, je také jedinečnou překladatelkou antických textů, esejistkou, některé její knihy se inscenují, mají formu odlehčených přednášek nebo jsou třeba propojené s komiksem či operou. Pohybovat se na pomezí žánrů je jedna věc, ale být takřka ve všech mezi nejlepšími, to už je výjimečné.

Mají její texty nějakou spojnici?

Autorka nestaví do popředí svou poetiku, její texty spíše vyzařují vědomí toho, co je podstata umění a hlavně jaký to má vztah k lidskému životu. Žádná její stylizace nás nevzdaluje, vždy jde o přiblížení. A to i když třeba na začátku Autobiografie rudé stojí menší esej s několika dodatky. Posvátná bázeň, jakou cítíme před literárním bohatstvím antiky, nás může jímat právě i z toho úvodního eseje, ale Carson nás obojím provádí tak bezprostředně, jako bychom se od ní učili mateřský jazyk. Do značné míry se jej skutečně učíme: myslím, že mnoho čtenářů bude mít při čtení pocit, že pochopili něco nového o poezii, umění a vůbec o smyslu promluvy. A bude jim připadat, pokud sami psali, že možná dosud nepsali dostatečně volně a zároveň dostatečně k věci.

K jakým autorům či autorkám má její dílo blízko?

Když se Carson jeden novinář zeptal, co by čtenářům kromě svých knih doporučila k četbě, tak odpověděla: „Homéra, vždycky říkám Homéra.“ Ale jak můžeme vidět ze samotných jejích textů, byla inspirována také Gertrude Steinovou, Samuelem Beckettem, Haroldem Pinterem, Emily Dickinsonovou, Emily Brontëovou, Marcelem Proustem, Johnem Ashberym, Virginií Woolfovou, G. W. F. Hegelem, W. B. Yeatesem, Waltem Whitmanem, Biblí, védami a tak dál. Ale myslím, že můžu bezpečně říct, že ještě daleko větší množství autorů a autorek inspirovala ona sama. V českém překladu Jana Škroba nedávno vyšla kniha Sevření od Richarda Sikena, která svým jazykem silně připomíná Autobiografii rudé a samotný autor se k jejímu dílu hlásí.

Obálka sbírky Sevření, kterou vloni na české pulty dodalo nakladatelství Kontrast a již Tomáš Gabriel v rozhovoru zmiňuje, repro: Kontrast

A jaké jsou podle vás důvody toho, že Anne Carson v češtině vychází až nyní první kniha, ačkoli se jedná o jednu z nejzásadnějších básnířek současnosti?

Důvody jsou myslím finanční; kniha poezie si na sebe v českém prostředí ani při dobrém prodeji nevydělá, natož aby vydělala na odpovídající plat pro překladatele. Překládal jsem po večerech nesoustavně asi dva roky a odměnou mi je řekněme menší měsíční plat. Dovedu si představit, že nějaký profesionální překladatel by knihu přeložil rychleji, jenže pracovní pozice překladatel poezie neexistuje. To se dělá po večerech a z nadšení, což platí i pro nakladatele.

Možná to někomu zní romanticky, ale výsledkem je, že toho ze současné světové poezie prostě moc přeloženého nemáme. Je pro náš národ cennější mít jednoho korporátního zaměstnance, nebo raději každý rok dva tři překlady současné světové poezie? Osobně si myslím, že by nebylo špatné, kdyby existovalo státní vydavatelství, které by dávalo překladatelům možnost za slušný plat soustavně vydávat světovou literaturu, nehledě na výdělečnost.

Básnířka Anne Carson na 75. ročníku Národních knižních cen v New York 20. listopadu 2024, foto: ČTK / AP – Andy Kropa

Autobiografie rudé je považována za možná nejzásadnější dílo Anne Carson, ale je vhodné se s autorkou seznámit právě jeho prostřednictvím?

Autobiografie rudé je na seznámení s Carson ideální. Na jednu stranu pochopíte, s jak komplexně uvažující autorkou máte tu čest, zároveň se jedná o báseň v próze, která má vcelku dobře sledovatelnou narativní linku, a je to příběh lásky, takže se pravděpodobně nebudete moci odtrhnout. Žádné dlouhé meditace nad tím, jak co bylo myšleno, vše nás pohlcuje srozumitelným jazykem, a čemu nerozumíme, to nám nebrání v postupu vpřed, inspiruje nás to. Dojem poetičnosti se dostavuje zpětně, když se kolem sebe rozhlížíme a ptáme se, kam jsme se to dostali, co to spoluprožíváme. Popravdě bych však čtenářům doporučil ještě před Autobiografií rudé navštívit YouTube a najít si tam pár záznamů autorčiných přednášek. Pokud trochu umíte anglicky, seznámíte se s jejím neformálním a velmi charismatickým způsobem přednesu. Představovat si jej při čtení jejích knih je pro mne neodmyslitelné.

Kniha je označena jako „román ve verších“, ovšem lze se setkat i s dalšími charakteristikami: queer Bildungsroman, autobiografie, která není autobiografií. Jak byste ji charakterizoval vy?

Kniha, která vás vtáhne do všech situací. Když v úvodní části Carson píše o jednom z Héraklových skutků, zabití netvora Geryona a jeho psa, aby se Héraklés zmocnil jeho stáda dobytka, sledujete to z hlediska Geryona jako náhlé zjevení absurdního násilí. Když si dva stejně pojmenovaní kluci, Hérakles a Geryon, po milování chvíli hrají na gorily, jste především svědky té spontánní chvíle. Když Geryon vleze do posledního zapadlého tango baru v Limě, jste spolu s ním v tom malém dobrodružství, jakým rozhodnutí vlézt v cizině do podezřelého lokálu vždycky je. A když se v dodatku k úvodnímu eseji píše o oslepení Stésichora Helenou Trojskou, jste přítomni trapnému rozhodování, jestli se za svůj předešlý rouhavý, leč pravdivý spis hanobící Helenu má autor omluvit, aby mu byl zrak vrácen.

Příběhy samotné jsou důležité, ale nejsou podstatou této knihy, jsou jen stopou životních situací – jejichž prožívání v tom kterém okamžiku je tím podstatným. Carson je maximálně empatickou a vnímavou svědkyní všeho, co se v lidském nitru děje. Geryona popisuje coby vnímající bytost, nejen jako Héraklova němého přítele – postihuje vnitřní pochody silně introvertního člověka, romanci dvou mužů. Samotný fakt, že jde o queer milostný příběh, se tu vůbec neproblematizuje, v tomto je kniha zcela transparentní, prostě lidská.

Autorem obálky českého vydání Autobiografie rudé je Pavel Růt, repro: Argo

A co ta titulní „autobiografie“?

Co je zde myšleno označením autobiografie, to je zajímavá otázka. V textu je autobiografií nazván Geryonův dětský projekt, který se pohybuje na pomezí slepeniny rozstříhaných bankovek a záznamů jeho myšlenek o povaze světa. Myslím, že autobiografií tu je způsob rozšířeného vnímání existence, která se vždy odehrává celá naráz a je v každém bodě hodná zaznamenání, což právě Carson dělá. Její kniha se tím podobá Proustovu Hledání ztraceného času, ale odpadá čas, zbývá jen oslnivost vnímání existence se všemi detaily a s důrazem na všudypřítomný hlas mysli.

Už jste zmínil, že Anne Carson pracuje v Autobiografii rudé – tak jako ve většině svého díla – s řeckými mýty, konkrétně s mýtem o Geryonovi, netvorovi, jehož zabil Héraklés. Nejedná se však o nějaké převyprávění nebo moderní adaptaci. Kanadská básnířka využívá spíš strukturu tohoto mýtu, na jejímž základě vypráví příběh o mladém fotografovi, který se do muže jménem Héraklés zamiluje. Právě za to, jak pracuje s mýty, je Carson velmi oceňovaná. V čem spočívá její inovativnost?

Příběh o zabití Geryona Héraklem tu má paralelu v příběhu lásky dvou chlapců, kteří se dramaticky liší svou povahou. Geryon je introvertní, extrémně vnímavý, zatímco Hérakles je extrovertní a extrémně působivý. První má tendenci se až chorobně fixovat, druhý zas až necitelně realizuje svou nezávaznost. Tyto dvě konfigurace si odpovídají jen částečně a jedna druhou proto rozvíjí.

Když Carson překládá stará řecká dramata, je jim věrná jen tak na sedmdesát procent, zbytek je možno nazvat mystifikací, parafrází či prostě vlastním textem. To vše v zájmu zrušení našeho odstupu od podstaty hry. Překladatelé se často pokoušejí modernizovat jazyk, Carson však modernizuje samotnou situaci, a to nejen aby odfiltrovala vliv času. Něco podobného se u nás pokouší dělat Petr Borkovec ve svých překladech Bakchantek a Médey, Carson si ale dovoluje ještě víc než on. Když odhlédneme od překladů a přejdeme k jejím vlastním textům, tento efekt je v nich ještě umocněn. Když v přednášce Lecture on History of Skywriting mluví Bůh, respektive obloha o stvoření světa, prožíváme, jaké je tvořit svět a vidět v něm svého syna umírat, jaké to je vidět ve svém světě válku.

Z toho, jak o díle Anne Caron mluvíte, je asi patrné, že je plné odkazů a vystavené na základech z dalších textů. Co všechno jste musel kvůli překladu přečíst?

Knihu jsem přeložil impulzivně pod vlivem poslechu několika autorčiných přednášek. O autorce jsem si postupně zjišťoval namátkové informace, které mne zrovna zajímaly, ale nečetl jsem o ní žádnou monografii a ani žádnou jinou její knihu. Dokonce jsem dopředu nečetl ani celou Autobiografii rudé, tu jsem dočetl až s dokončením překladu. Jinými slovy: maximalizoval jsem své potěšení z překladu a starosti o to, jestli mi něco podstatného neuniká, jsem ponechal budoucnosti a také redakci. A Marek Torčík, který dílo redigoval, odvedl výbornou práci, našel spoustu míst, kde autorka například citovala Homéra či narážela na Becketta nebo na báseň od Gertrude Stein, aniž by to bylo jasně signalizováno. Kromě toho Marek i odpovědný redaktor Petr Onufer pomohli odhalit množství anglicismů či neobratně formulovaných míst, které jsem pro autorskou slepotu přehlédl.

Překlad je vždy plný sporných a těžko přeložitelných míst, která když zvládnete překonat, máte pak tendenci vidět další místa nekriticky, jako ta, jež jsou samozřejmě v pořádku. Jenže ještě teď nacházím v textu místa, která by měla být přeložena uvolněněji, přirozeněji. Namlouvám si, že v dalších překladech budu schopen odhalovat podobná místa účinněji.

Když jsme se dostali k překladu, je třeba zmínit, že Autobiografie rudé není jen první kniha, která Anne Carson vychází česky, je to taky první kniha, kterou jste přeložil. Proč jste si vybral právě ji?

Chtěl jsem přeložit něco, co je zvládnutelné, takže jsem vynechal například autorčinu knihu Nox, která je plná autentických výstřižků, fotek, ručních zápisů, kresbiček a podobně. Když jsem viděl, že Autobiography of Red má čistě textovou podstatu, a navíc je považována za autorčino nejdůležitější dílo, neváhal jsem. Jak už jsem však řekl, co je to za knihu, jsem se dozvídal až při překládání.

Jaké byly vedle odkazů na jiná díla a anglicismů další výrazné překážky při překladu Autobiografie rudé?

Můj předchozí větší pokus o překlad, to byla první část básně Litany od Johna Ashberyho, kterou jsem si vybral podobně impulsivně jako posléze Autobiografii rudé. Tento překlad jsme četli v kavárně Fra a nedopatřením pouze část také vyšla v časopise Souvislosti. Až později jsem zjistil, že jsem si vybral autora, který je považován za extrémně náročného na překlad, a skutečně mi při práci šla hlava kolem. Redakce Olgy Pek mne množstvím zásahů vyděsila. Nejtěžší bylo odlišit, kdy je nějaký obraz úžasně komplexní a fantastický a kdy jsem jen něco špatně pochopil. To se při překládání Autobiografie rudé nedělo, dílo se překládalo velmi prozaicky, tedy až na charakteristická místa, ve kterých se zdá, že Anne Carson používá nějaké v angličtině funkční, ustálené spojení, jenže ono ani funkční, ani ustálené není, a je pouze potřeba to stejně odvážně převést do češtiny.

Carson někdy ve vypjatých okamžicích povolí uzdu nejen fantazii, ale i logice větné stavby a pár slov jen seskupí podle citu k sobě. Jsou to gesta spontaneity, spoléhající na to, že si rozumíme, i když se zdá, že se rozpadá jazyk. Jsou to taková citoslovce poskládaná ze skutečných slov. Skutečně těžkých míst však až tolik nebylo, spíš jsem se občas prostě zmýlil a redakce to napravila. Možná by se dalo říct, že těžký je ten překlad v obecné rovině, bylo totiž třeba dosáhnout nenucenosti výrazu, měl by připomínat sice energií nabitou, ale přirozenou a vtipnou řeč.

Jaké další autorčiny knihy by mohlo české publikum poznat?

Kromě dvou knih přeložených do slovenštiny, což jsou Krása manžela a Krátké rozhovory, by mne osobně lákaly knihy klasičtěji veršovaných básní Glass, Irony and God, Float nebo nejnovější Wrong Norma. A bylo by skvělé, kdyby si někdo troufnul na její eseje.

V roce 2022 jste o překladu mluvil v kavárně Fra a ve stejnojmenném nakladatelství měla Autobiografie rudé taky vyjít. Proč nakonec skončila v Argu?

Knihu jsem začal překládat jen tak, a protože jsem byl každou nově přeloženou částí nadšený, rozesílal jsem blízkým lidem ukázky. Petra Borkovce jsem se při té příležitosti také zeptal, jestli by dílo nevydal. Jenomže Fra se později dostalo do problémů, a tak si na vydání už netrouflo. Petr mi však pomohl hledat jiného nakladatele, kterým se nakonec díky osobě Petra Onufera stalo Argo, které se už dříve o práva na toto dílo zajímalo.

Konec značky Fra mě vede k obecnější otázce: Nezúžil se u nás až příliš prostor pro vydávání překladové poezie?

S nakladatelstvím a kavárnou Fra zanikla jedinečná česká scéna pro poezii, která umožňovala novým lidem stát se čtenáři české i zahraniční poezie. Dramaturgie setkávání ve Fra byla založena na aktivním hledání toho nejzajímavějšího, co u nás vychází, a to často mimo okruh lidí kolem Fra – ti měli sice v programu básnických večerů své místo, ale zrovna tak měli místo v hledišti, kde se nechávali překvapit tím, koho Petr Borkovec uvedl. Když někdo překládal něco zajímavého, nebylo těžké se zde s texty dostat na scénu dlouho před vydáním. A všechny večery se nahrávaly, takže nebyly určeny jen pražskému, jihlavskému, ostravskému či brněnskému publiku. Mohl jsem se účastnit klidně z vesnice v pohraničí a dozvědět se o tom, že vůbec nějaká poezie vyšla, lhostejno, zda v překladu, nebo původní.

Pro lepší orientaci jsou na české scéně samozřejmě také určeny výroční diskuse a ceny, ale ty se soustředí na vytvoření žebříčků a jedinečnost knih implicitně rámují srovnáním, což nezakládá vhodné prostředí ke čtení. A festivaly a místní čtení – které se nadále odehrávají i poté, co kavárna zavřela – roli Fra suplují jen částečně: dramaturgie nebývá dostatečně otevřená a nevytváří dojem cílevědomého identifikování toho podstatného; taky obvykle nebývají k dispozici záznamy. Tyto dvě věci souvisejí, protože ve Fra za záznam nestály jen samotné čtené texty, ale i vše kolem. Samotné vydavatelství Fra je nahraditelné, problémem jsou spíš peníze na vydávání, protože náklady na vydávání básnických knih se z prodejů nevracejí.

Vy jste založil malé nakladatelství Dusot, jež má za cíl „vydávat výrazné kratší texty, které by jinde vyšly jedině jako součást většího celku, ale přitom by si zasloužily samostatné vydání“. Budete zde publikovat i překlady?

Zatím to vypadá, že je to nakladatelství pouze mých knih, tak to ale nebylo zamýšleno, i když se to nejspíš výrazně nezmění. Nabízíme totiž mizerné PR, knihy neposíláme do distribuce i s podporou od ministerstva kultury jsme v mínusu, a to svůj díl práce děláme zdarma. Nakoupit práva na překlad jsme zvládli jen jednou, a sice práva na překlad jediné básně Halyny Kruk Zvládnu udělat ještě dva kroky, kterou přeložil Alexej Sevruk. Kniha má formát skládací knížky z jednoho listu A4, který si můžete sami zdarma vytisknout a složit. Jsme otevřeni spolupráci, ale překladové knihy si myslím zaslouží všechny marketingové výsady, které mohou nabídnout větší nakladatelství.