Spisovatel Eli Beneš: Jednadvacáté století pravděpodobně bude stoletím AI
Před dvěma roky vydal Eli Beneš svůj první román Nepatrná ztráta osamělosti odehrávající se v období po druhé světové válce. Dva roky po publikaci této knihy, která se dočkala Magnesie Litery v kategorii debut roku, vychází Elimu Benešovi další titul, román Všechno bude super. Tentokrát se namísto roku 1945 vydáváme do ospalé Prahy sužované pandemií.
Protagonistu nového autorova románu, korporátního zaměstnance, který vede oddělení storytellingu, ohrožuje nejen nástup umělé inteligence, ale i krize středního věku. Co udělá nástup AI s literaturou? A jak psát o něčem, co se vyvíjí tak překotně jako umělá inteligence? Na to Eli Beneš odpovídá v našem rozhovoru.
Začátek vašeho románu mi připomínal film Truman Show režiséra Petera Weira – hrdina pracuje v korporátu, pije dvě latté denně; je lapený v rutině, čemuž odpovídá i ospalé vyprávění plné repeticí. Doma to taky není ideální, žena trpí těžkými psychickými problémy, tříletý syn věčně vysedává na gauči s tabletem, nemluvě o tom, že venku řádí nepojmenovaná pandemie, za niž si každý dosadí covid. Celou dobu jsem si kladl otázku, zda jste začal román psát v období covidu, protože právě tehdy svět na leckoho působil takto bezútěšně.
Román jsem začal psát v post-covidu. Během covidu jsem začal pracovat na jiném textu, z nějž nakonec vznikla povídka pro magazín Reportér – nepíšu povídky, ale požádali mě o ni, a tak jsem původní nápad na román využil pro kratší text. Námět je takový, že vláda nemá v pandemii kvůli uzavřeným sportovištím kam poslat peníze, a tak je vrhne do literatury. Umělecký obor je samozřejmě podfinancovaný a prekarizovaný, ale díky penězům z ministerstva chce v té mé povídce najednou každý psát prostě proto, že jsou v literatuře peníze.
Jsem rád, že jsem ten nápad odbyl povídkou, protože by na román nevydal, jednalo se o jednorázovou záležitost. Zároveň mě však post-covidová, poněkud dystopická nálada zaujala a začal vznikat román Všechno bude super. Začal jsem ho psát jako dystopii, jemnou dystopii – v technologickém slova smyslu bych řekl, že je dystopická linka až nenápadná. Podtitul knihy je Zpráva o konci éry; měl jsem v té době silný pocit, že se něco technologicky láme, a tento pocit jsem chtěl v knize zachytit.
Obálky dvou dosavadního románů Eliho Beneš, repro: Arkropolis a Argo
Koncem jedné éry narážíte na nástup umělé inteligence?
Ano i ne. Nástup AI je bezpochyby zlomový – odhaduju, že jak bylo devatenácté století stoletím páry, jednadvacáté století bude stoletím AI. Nacházíme se v bodě, kdy bude jakákoli snaha řekněme lidského elementu přebitá technologickým pokrokem. Pokrok je samozřejmě fajn, ale v jisté chvíli se nám může vymknout z rukou. Podívejte, pracuju v takzvaně starých médiích, což neznamená papírových, ale v elektronických, ovšem i ta jsou dnes vlastně stará. Zaráží mě, jak sociální sítě stará média převálcovaly. Něco, co bylo pevné, se hroutí. My se tomu vesele smějeme a ještě se na tom podílíme – a tenhle proces jsem chtěl v knize přiblížit. Nástup AI se do románu promítne, ale spíš jsem sledoval mezigenerační výměnu.
V knize sledujeme de facto nástup umělé inteligence. Vypravěč pracuje v oddělení storytellingu a jeho práci AI postupně přebírá. Nepřišel však tento román trochu s křížkem po funuse? Chat GPT je dnes tak samozřejmou součástí našich životů, že je pro nás v podstatě nepřirozené představit si svět, kde jej nemáme k dispozici.
Máte pravdu. Koncept toho románu je čtyři roky starý a taková prodleva se musela projevit. Chtěl jsem, aby román vyšel letos, původně měl vyjít začátkem roku, nakonec jej v Argu vydali během podzimního Velkého knižního čtvrtka. Nicméně pravda je taková, že AI se vyvíjí tak rychle, že naše myšlenky a představy o ní stárnou nikoli v řádu měsíců, ale v řádu dní. Nástup AI se oproti nástupu jiných velkých a zlomových vynálezů lidských dějin odehrává zcela jinou rychlostí – dekády například trvalo, než si lidé zvykli na vlak, s AI jsme se naučili pracovat velmi rychle. Ta rychlost je důvodem, proč jsem v knize nezmiňoval žádné technické detaily.
Když jsem si dělal k románu rešerše, poučil jsem se u jiných, u Karla Čapka, Aldouse Huxleyho – nejsměšnější na jejich futurologických dílech je, když se pouštějí do technických detailů, jimž nerozumí. R.U.R. je nadčasová hra, ale když vidíte, jak si Karel Čapek představoval konstrukci robotů, celé dílo se tím znevěrohodňuje. Proto je v románu Všechno bude super co nejméně detailů. A to přesto, že se v oblasti AI pracovně pohybuju, v divizi Seznam Zpráv, kde jsem tehdy pracoval, jsme vyvíjeli několik technologií spojených s umělou inteligencí a tento obor mě zajímá.
Eli Beneš: „Pokrok je samozřejmě fajn, ale v jisté chvíli se nám může vymknout z rukou.“ Foto: Václav Mašinda
U vašeho protagonisty se projevuje jistá skepse k umělé inteligenci, zatímco jeho kolega Viktor, který AI systém přímo vyvíjí, se na věc dívá úplně jinak. Vy sám, jak jste uvedl, se v oblasti vývoje AI pohybujete. Zažíváte třenice a spory o to, co můžeme umělé inteligenci dovolit, kam ji můžeme pustit?
Nedávno jsem byl na jedné debatě s člověkem, který umělou inteligenci vyvíjí. A zarazilo mě, že na mikrofon říkal něco a potom mi, už mimo debatu, prozradil, že jeho jako vývojáře etická stránka věci moc nezajímá. Důležité pro něj je, zda systém funguje, nebo ne.
Viktor je v mém románu opakem protagonisty, protože nechce při vývoji AI systému na nic čekat, chce, aby se vše hýbalo kupředu. Neklade si otázky, nekouká nalevo napravo, chce, aby systém začal fungovat, a pak se teprve uvidí, co to bude znamenat. Mnozí lidé uvažují právě jako Viktor – i když dobře vědí, že je AI může v konečném důsledku zničit, připravit o práci, chtějí systém uvést do chodu, mimo jiné proto, že se často zodpovídají svým akcionářům.
Jak už jsem naznačil, román plyne v repeticích: Opakovaně sledujeme vypravěčovu cestu do práce, přípravu první kávy, pak druhé, hovory s kolegyní Annou, která za ním zničehonic začne docházet do kanceláře. A mezi těmi všedními událostmi se vyloupne celkem dost témat, která na první pohled příliš nedrží pohromadě – nástup AI, krize středního věku, covid, stárnutí, otcovství, neoddiskutovatelná je i milostná linka –, a přesto v textu nejsou výrazné švy. Je pro vás některé z těch témat ústřední?
Zčásti jde o text autofikční – i když ten termín nemám zrovna v lásce, protože svádí k voyeurismu, přikláním se v tomto ohledu spíš k smrti autora – a od počátku jsem věděl, jaký zhruba příběh chci vyprávět. Ale když říkám příběh, nemyslím příběh sám o sobě, příběh by měl v románu nést nějaká témata, a to tak, aby obě složky románu byly v rovnováze. Pokud bych měl přece jenom jedno zásadní téma vymezit, řekl bych, že to je psaní, byť z knihy asi nevystupuje tolik jako třeba covid nebo krize středního věku. Zároveň je v knize důležitý střet nového a starého, s nímž většina i vámi zmíněných témat souvisí.
Ve čtenářských reakcích se už objevují zmínky o tom, že v románu je příliš témat, případně že román má otevřený konec. Nemyslím si to, ale takové interpretace mi nevadí, zajímavě dílo otevírají; nejsem fanoušek „totalitních tendencí“ Milana Kundery, který by nejraději diktoval, jak přesně máme jeho knihy vnímat.
Eli Beneš představuje svůj román Všechno bude super v pražské Knihovně Václava Havla, foto: Jan Hromádko
Zmiňujete smrt autora, koncept Rolanda Barthese z roku 1967, podle nějž můžeme při intepretaci díla pominout osobu autora. Není však právě osoba autora něco, co v době nástupu AI literaturu ochrání? Člověk, který svou zkušeností do jisté míry ručí za dílo, může být bariérou mezi romány psanými lidmi a těmi, které bude produkovat umělá inteligence. Ty už se ostatně hojně objevují…
Ano, AI dnes produkuje díla spotřební literatury. S nějakými literárně hodnotnějšími díly je to složitější. Umělá inteligence si zatím neumí moc hrát. Je však zásadní, čím ji trénujeme. Zatím se AI učí spíš na průměrných, konzumních dílech. Věřím však tomu, že kdyby se zdigitalizovala veškerá literatura, nebude pro AI problém vytvořit hodnotný román.
A co se smrti autory týče, tak je pravda, že roboti nemůžou nic cítit. Veškerá jejich činnost je napodobování. AI může předstírat city, ale na rozdíl od člověka nemůže nic prožít. To by nás mohlo chránit, na druhou stranu literatura je z drtivé většiny právě to spotřební zboží. A kdyby Tajemství všech tajemství nenapsal Dan Brown, ale jeho avatar, jaký je v tom rozdíl?
Musíme si položit otázku: Proč čteme literaturu? My dva bychom asi odpověděli jinak než většina lidí, ale předpokládám, že většina vyhledává čistě čtenářský prožitek. A v takovém případě asi nezáleží na tom, kdo nám tento čtenářský prožitek dopřeje, jestli Dan Brown, nebo jeho avatar. Dost možná je to nutný pokrok – truhláři v devatenáctém století si taky nemysleli, že jednou přijde IKEA se sériovou výrobou. Většina literatury prostě bude brzy psaná AI či s její pomocí.
Sériové výrobě nemůže malý truhlář konkurovat, na druhou stranu si teď shodou náhod doma pořizujeme nový stůl a oslovili jsme uměleckého truhláře, který nám, doufáme, poskytne něco víc než jen kus dřeva, který bychom si koupili v IKEA. Nemůže to platit i pro literaturu? Velkovýrobu zařídí AI a pak zde budeme mít nevelký počet umělců a umělkyň, kteří nám poskytnou něco, co AI nezvládne?
Když se stočí řeč na podobná témata, rád poukazuju na béčkový film Demolition Man z roku 1993, který se odehrává v budoucnosti, v níž rozmrazí Sylvestra Stallonea. V odhadu toho, jak bude budoucnost vypadat, se tvůrci tohoto snímku příliš nemýlili, sledujeme v něm videokonference, sociální kredit a další věci, které známe ze světa, v němž žijeme. Ale v tamním podzemí žije něco jako sekta, kde lidi navazují běžné vztahy, kouří, pijí, jedí maso, zkrátka žijí postaru, tak jak se žilo v době, kdy film vznikal. Řekl bych, že taková skupinka se vždycky najde – a může přísahat na cigarety, vinylové desky, stůl od uměleckého truhláře, nebo třeba na „poctivou“ literaturu vytvořenou lidmi.
Eli Beneš, autor románu Všechno bude super: „Podtitul knihy je Zpráva o konci éry; měl jsem v té době silný pocit, že se něco technologicky láme, a tento pocit jsem chtěl v knize zachytit.“ Foto: Václav Mašinda
Eli Beneš (* 1976)
Narodil se v Praze. Vlastním jménem se jmenuje Petr Eli Beneš, později vystupoval zejména na hudební scéně jako Pierre Beneš. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obory anglistika/amerikanistika a český jazyk a literatura, později na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy žurnalistiku a mediální studia s televizní a rozhlasovou specializací. Absolvoval Paidea Project Incubator na European Institute for Jewish Studies ve Stockholmu či program Ami Ad v Tel Avivu. Čtrnáct let byl moderátorem Rádia 1, kde se věnoval primárně českým elektronickým projektům a kapelám, byl vlastníkem hudebního vydavatelství či skladatelem hudby pro Českou televizi či další média. Kromě toho pracoval v tištěných médiích, byl například šéfredaktorem hudebního časopisu Filter. V současné době pracuje pro mediální dům Seznam.cz.
Hrdina vašeho románu píše román, ale s vědomím, že dost možná nebude nikoho zajímat, že si jej jednou nepřečte ani jeho syn. Smrt románu už byla ohlašovaná mockrát, přesto tady s námi romány pořád jsou. Věříte, že to tak zůstane?
Umění nezmizí, jedná se o základní potřebu člověka vyjádřit se. I já jsem měl potřebu napsat román, přestože kdybych energii a čas, které jsem do psaní vložil, věnoval třeba budování instagramového účtu, finančně by to dávalo větší smysl. V literaturu věřím. Její přínos je dokonce prokázaný vědecky, Maryanne Wolf v knize Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě popisuje, že žádná jiná aktivita nerozzáří mozek natolik jako prosté přečtení jednoho slova, a co teprve když se do textu skutečně ponoříme. To je zajímavý „tvrdý“ fakt, který dokazuje, že číst literaturu má smysl. Samozřejmě, je to pouze jedna ze složek, která je při čtení důležitá. Když čtete, můžete se dostat do hlavy jiné postavy, kam běžně přístup nemáte.
Když se však bavíme o technologickém pokroku, nevylučuju, že i tyto zkušenosti bude zanedlouho možné zprostředkovat jinak, že je kniha staré médium.
V rozhovoru s Kateřinou Kadlecovou pro časopis Reflex jste mluvil o knihách, které jste načetl při rešerších na svůj první román. Ten se však odehrával po druhé světové válce a asi není zas tak těžké představit si, o jaké tituly se jednalo. Co však v případě nové knihy?
Čtu v rámci možností hodně a ničemu se nevyhýbám. Přečtu knihu od Michala Viewegha i od Itala Calvina a z obou se pokouším něco si odnést. Mému druhému románu neposloužila nějaká kniha jako přímá inspirace, ale když jsem měl autorský blok, přepisoval jsem si některé erotické scény – které jsem pak vyškrtal – ve stylu jiných spisovatelů, například Harukiho Murakamiho.
Neustále zde spolu kroužíme kolem důvěry v literaturu. Tak mi to nedá, abych se nezeptal trochu přízemně: Co vás vedlo k tomu, že jste vůbec začal psát? Byl jste hudební procent, působil jste jako DJ. Proč jste se jednoho dne rozhodl, že namísto abyste založil ten profil na instagramu, napíšete román?
V polovině devadesátých let jsem začal studovat filozofickou fakultu, a to proto, že jsem se chtěl stát spisovatelem. Že se tam však naučím psát, byla samozřejmě naivní představa. Literární teorie a psaní jsou velmi vzdálené disciplíny. V osmnácti jsem ale psal, jenomže poté jsem začal studovat žurnalistiku, vrhl jsem se do světa médií a najednou ze mě byl manažer, který na psaní neměl čas. A v osmatřiceti letech jsem si řekl, že jestli se k psaní nevrátím teď, tak už asi nikdy. Vrhl jsem se do toho po hlavě a pohltilo mě to.
Svůj první román jsem dlouho rešeršoval, načítal jsem knihy, všelijaké rozhovory. Ještě jsem nepsal, psaní jako takové je spíš rutina, každodenní datlování, ale tuhle fázi příprav jsem si užíval. Pak jsem román vydal, splnilo se mi něco, po čem jsem vskrytu duše toužil, a myslel jsem, že je pro mě psaní uzavřená kapitola. Jenomže se ukázalo, že není a že mě psaní baví dál. To je totiž na psaní nejdůležitější, jakkoli vznešeně o něm budeme mluvit – musí člověka bavit.
