Spisovatel Jakub Stanjura: Věřím, že literatura může něco změnit – v lidech i ve společnosti
Málokterý debutový román v posledních letech vyvolal tolik reakcí jako Jakuba Stanjury. Je úspěšná prvotina výhodou pro další tvorbu, nebo ji autor vláčí jako příslovečnou kouli u nohy? A co dává spisovateli naději, že literatura může pozitivně ovlivňovat životy svých čtenářů a čtenářek? Na to mimo jiné odpovídal Jakub Stanjura, s nímž jsme se především bavili o jeho druhé knize.
Zatímco Srpny pojednávaly o manipulacích ve vztazích, Medúzy se zaměřují na přátelství dvou žen, třicátnic. Vypravěčkou Stanjurova druhého románu je korektorka, kterou pojí blízký vztah k novinářce Monice. Také jí však do života začnou zasahovat nepříjemné zdravotní potíže, kvůli nimž musí leccos ze svého dosavadního života přehodnotit. A k dalšímu přehodnocování ji přiměje Moničino náhlé zmizení, po němž se vypravěčka začne nořit do minulosti společného přátelství a odkrývat věci, které měly zůstat skryté.
Jak bylo náročné pustit se po úspěšných Srpnech do další knihy?
Potřeboval jsem mít od Srpnů odstup; věděl jsem, že když se jimi a jejich odezvou nechám unést, začnu cítit tlak. Ideální tak pro mě bylo nic neřešit a rovnou začít psát. Nějakou dobu jsem si dělal rešerše. Pak mi také trvalo, než jsem přišel na to, jaký bude příběh druhého románu. Nejprve jsem plánoval, že bude jen o ústředním přátelství dvou žen, postupem času však do tohoto přátelství začala zasahovat vypravěččina nemoc, tudíž jsem zpracovával dvě témata, která se prolínají, a jedno druhé ovlivňuje. Nicméně o celku knihy jsem zkoušel nepřemýšlet z pohledu nakladatelství, z pohledu čtenářů a čtenářek a jejich očekávání. Kladl jsem důraz na to, jak já chci, aby druhá kniha vyzněla. A to mi snad pomohlo zbavit se tlaku Srpnů a soustředit se na román jako takový.
„Srpny vyšly na jaře před dvěma lety, a už když se začaly objevovat první známky jejich úspěchu, říkal jsem si, že bude nejrozumnější, když si nic z toho nebudu připouštět a rovnou se pustím do dalšího psaní,“ řekl Jakub Stanjura v rozhovoru pro web nakladatelství Host, foto: Host – Věra Marčíková
S toxickou manipulací v nejrůznějších druzích vztahů, o níž jste v debutu psal, se potýká leckdo a někteří z takových lidí vám po přečtení Srpnů psali, jak jste se vyjádřil i v rozhovorech. Necítil jste tlak i z této strany? Z pozice spisovatele jste byl vlastně tlačen do pozice terapeuta…
Role terapeuta mi nepřísluší. Zdálo se mi, že lidé, kteří se na mě obrací, často chtějí, aby je někdo vyslechl, podpořil. Víc než s prosbou o pomoc se na mě obraceli proto, že byli nějakého zážitku plní a potřebovali jej sdílet. Některé čtenářky mi psaly, že se na základě mé knihy rozešly s partnerem či to plánují. Když četly Srpny, uvědomily si, že mají doma Štěpána, antihrdinu mé první knihy, který manipuluje s protagonistkou. Jedné takové ženě jsem nabídl, že kdyby potřebovala pomoc, může se na mě obrátit, řekl jsem jí, že se pokusím být po ruce, ale nějaké knížecí rady jsem udílet nechtěl. Neznal jsem ji, neznal jsem vztah, v němž žila.
Když si spisovatel zvolí podobně ožehavé téma, s nímž má množství lidí nepříjemné a traumatizující osobní zkušenosti, je podle vás morálně odpovědný za to, jak s ním pracuje?
Nevím, zda lze v této otázce generalizovat, ale já jistou morální odpovědnost cítím. Ptám se, co má kniha může způsobit, koho a jak se může dotknout. Když se na mě někdo obrátí a chce o tématu, o němž píšu, mluvit, je myslím správné, abych měl dveře otevřené. Bylo by nefér, kdybych to neudělal, poté co dané osobě svou knihou nějak nabourám život. Je to sice náročná role, ale odpovědnost k mému psaní patří.
Obálka románové prvotiny Jakuba Stanjury, autorkou grafické úpravy je Alena Gratiasová, repro: Host
V souvislosti s vašimi knihami se bavíme o tématech, jako je gaslighting v případě Srpnů, toxické přátelství a chronické onemocnění v případě Medúz. Chcete takzvaně otevírat důležitá témata? Předkládat určité problémy k širší společenské diskuzi?
Asi ne. Nepíšu proto, abych nějaké téma otevřel, ani to nevyhledávám čtenářsky u jiných autorů a autorek. Na druhou stranu potřebuju nosné téma, aby kniha fungovala. Ale nehledám je, spíš je při psaní objevuju.
Platí to i o Medúzách?
Ano. Jak už jsem naznačil, původně jsem chtěl stvořit morálně komplikovanou postavu a tuto komplikovanost jsem hodlal ukázat na vztahu, protože mezilidské vztahy jsou pro mě v literatuře důležité. A po Srpnech, v nichž jsem se zabýval partnerskými a rodinnými vztahy, jsem obrátil pozornost k přátelství. Začalo mi docházet, že přátelství všichni udržujeme, ale po třicítce je náročné nová přátelství navazovat, případně stará ukončit. Takže si některá přátelství tak nějak vlečeme životem. Když jsem začal přemýšlet o aspektech přátelství, už jsem věděl, že Medúzy budou o dvou ženách a že jedna z nich znenadání zmizí. Tento námět mi připadal podnětný, protože díky němu mohla má vypravěčka reflektovat vztah, ale nemohla si o něm promluvit s člověkem, který ho spolu s ní tvořil.
Co se týče vypravěččiny nemoci, ta se tam přenesla z mého života. Onemocněla mi kamarádka, pak jsem onemocněl já sám a chronická nemoc se stala důležitým tématem mého života. Jako chronicky nemocný člověk jsem zaznamenal, že se mé vztahy mění podle toho, jak se zrovna cítím. Chronická nemoc může ovlivnit život od základů, a to nejen v mém případě, ale i v případě mé rodiny, mého okolí, ovlivnila koneckonců i můj partnerský život.
Nebudu se ptát na vaši nemoc, ale vyjadřujete se o ní celkem otevřeně. Jste připravený, že budete v některých situacích tlačen k tomu, abyste o své nemoci mluvil detailněji, například před publikem?
Jsem připravený o své nemoci mluvit.
Jakub Stanjura žije v Praze. Vystudoval anglistiku a bohemistiku na Univerzitě Karlově, foto: Host – Věra Marčíková
A nedostáváme se tím k již zmíněnému otevírání témat? Vydání Medúz možná zapříčiní, že budete veřejně hovořit o své nemoci, což se v české společnosti moc nenosí. Člověk má pocit, že jsou všichni zdraví, ale když někdo začne mluvit o tom, že se potýká s určitými zdravotními obtížemi, často záhy zjistí, že v tom zdaleka není sám.
V případě první knihy mě možná lákalo otevřít debatu o tom, jak máme vztahy nastavené a že manipulace ve vztazích je častější, než si mnozí myslí. U Medúz si nejsem jistý, nakolik jsem potřeboval téma chronických nemocí takzvaně zvednout. Chronické nemoci totiž přece jenom lidé znají a na rozdíl od gaslightingu si je uvědomují. Chtěl jsem nabídnout perspektivu nemocného člověka, která v literatuře není běžná a která by snad mohla být důležitá. Lidé, kteří s chronickým onemocněním nežijí, si totiž nejspíš neumí představit, jak je nemoc omezující a co všechno je třeba jí obětovat.
Jak v Srpnech, tak v Medúzách je protagonistkou žena. Stála za tím vědomá volba podívat se na svět z perspektivy, která je vám zákonitě méně vlastní?
Jednalo se spíš o přirozenou volbu. Jako čtenář se zaměřuju na autorky. Vyrůstal jsem obklopený ženami, pohyboval jsem se v ženských kolektivech. Paradoxně mám pocit, že ženy znám důvěrněji než muže.
V novém románu píšete mimo jiné o prekarizaci, nedostupnosti bydlení, nedostupnosti lékařské péče, což jsou témata, která si leckdo spojí s angažovanou literaturou. Považujete se za angažovaného autora?
Mám problém s tím, že nevím, jak přesně lze angažovaného autora či angažovanou autorku definovat. Nicméně věřím, že literatura může něco změnit – v lidech i ve společnosti. Kdybych v to nevěřil, asi nebudu psát. Znamená to, že jsem angažovaný autor? Pokud ano, tak jím jsem. Říká se, že literatura dnes nic nezmění, ale já vidím právě v možnosti věci měnit její podstatu. Lidé si pod angažovanou literaturou často představí pamflet či manifest, ale stačí, když kniha nabídne zkušenost, kterou neznáme, která se v literatuře zatím neobjevila.
Obálka druhé Stanjurovy knihy, autorkou grafické úpravy je opět Alena Gratiasová, repro: Host
Obzvlášť u Medúz je patrné, jak důležitá je pro vás románová kompozice. Postupně se při čtení dostáváme k tomu, co se stalo se zmizelou Monikou a jakou roli ve zmizení sehrála vypravěčka. Knihou prolínají řecké mýty, které těsně souvisejí s hlavním příběhem. Víte dopředu, kudy se bude román ubírat a jak skončí?
Na začátku si obvykle sepíšu nějaké scény, které chci v knize mít, a postupně hledám mezi těmito scénami spojnice, zjišťuju, do které části příběhu ta která scéna zapadá. Nedovedu psát chronologicky. Dlouho jsem si myslel, že právě chronologicky člověk psát musí, a byl jsem kvůli tomu autorsky zablokovaný. Prospělo mi, když jsem si dovolil psát každý den něco jiného, pohybovat se v příběhu volně. Je to samozřejmě složité, protože musím kontrolovat, aby vše drželo pohromadě.
U Medúz jsem začínal se scénou, kdy hrdinka přijde do bytu své kamarádky Moniky, objeví zde krev, a nic neudělá. Je to pro mě nosný úvod – zajímalo mě, proč vypravěčka nic neudělala, co se mezi ní a Monikou stalo. Věděl jsem tedy, že tato scéna bude na začátku. Postupně jsem také zjistil, že se budou prolínat časové linie – jedna se bude odehrávat v přítomnosti, po Moničině zmizení, druhá bude odhalovat minulost ústředního přátelství.
Medúzy jsem psal jinak než Srpny. Zatímco z debutu jsem vždy napsal kus a pak jsem ten kus upravoval, u Medúz jsem napsal vše najednou, připravil jsem si v podstatě první draft. Byl hrozný, nedával na mnoha místech smysl – ale důležité pro mě bylo napsat něco, co můžu vnímat jako celek, a s tím jsem následně pracoval. A to mi pomohlo.
A jak vám při psaní Medúz pomohl úspěšný debut, co se řekněme materiálních záležitostí týče?
Lepší podmínky na psaní, které mi debut poskytl, byly nespornou výhodou. Mohl jsem si dovolit na Medúzách pracovat i přes den, nemusel jsem psát pouze po večerech. Samozřejmě se psaním neživím na plný úvazek, ale Srpny mi poskytly možnost zakomponovat psaní do mého pracovního života – alespoň jeden den v týdnu můžu pouze psát. Po Srpnech jsem odešel ze zaměstnání a jsem nyní na volné noze. Velmi důležité pro mě je, že se psaní můžu věnovat ráno, kdy mám energii. Mnozí lidé si neuvědomují, jak propastně rozdílné je pro člověka psát, když je při síle a když je naopak vyčerpaný po celodenní práci. Medúzy jsou podle mě propracovanější než Srpny, a to především proto, že jsem při jejich tvorbě měl na psaní čas.
„Někteří literární kritici v době vydání psali, že text kromě tématu nic nenabízí, a aniž bych se chtěl vůči podobným reakcím zhrzeně vymezovat, mně osobně na románu vždycky přišlo důležité i to, jakým jazykem o gaslightingu vypráví,“ řekl Stanjura v rozhovoru o své prvotině Srpny v rozhovoru pro web czechia2026.com, foto: Host – Věra Marčíková
Rozruch nedávno způsobil článek spisovatelky Doroty Ambrožové Máš na to? A nemyslím tím talent, který publikoval Tvar. Autorka narážela na špatné podmínky pro uměleckou tvorbu, jimž většina spisovatelů a spisovatelek v České republice čelí. Jak by se podle vás tato situace dala řešit? Status umělce nás ve své současné podobě asi nezachrání.
Status umělce je nefunkční. Přesto jsem rád, že se o podmínkách k umělecké práci hovoří a něco málo se mění. Nicméně zaráží mě, že dlouhodobě opomíjíme, jak se dělí tržby za knihy – autoři a autorky by neměli skončit s nejmenším podílem z tržby. Distribuce totiž získávají z prodané knihy obvykle více než padesát procent. To mi připadá minimálně zarážející. Pokud by se to změnilo, podmínky pro tvůrce a tvůrkyně, ale i pro nakladatelství by mohly být lepší. Myslím, že toto téma je důležitější než status umělce – tedy alespoň co se týče literatury.
Srpny se nakonec dostaly na jeviště, v režii Jiřího Honzírka vaši knihu adaptovalo brněnské Divadlo FESTE. Jaké pro vás bylo nechat příběh ožít v jiném médiu?
Byla to zajímavá a podnětná zkušenost. Několikrát jsem se před uvedením inscenace s Jiřím Honzírkem viděl. O textu jsme se spolu bavili, aby mohl do knihy proniknout ještě hlouběji, pak už jsem mu však práci přenechal, a jsem rád, že jsem se tak rozhodl. S výsledkem jsem velmi spokojený. Líbí se mi například, že se celá inscenace odehrává v kuchyni. Při psaní mi ovšem nedošlo, jak jsou vaření, nádobí a jídlo pro knihu důležité, jak často spolu postavy interagují během krájení, vypínání a zapínání všelijakých spotřebičů.
Jakub Stanjura se svou druhou knihou, foto: Host – Jan Žižka
Jste celkem aktivní na sociálních sítích, kde své knihy zručně propagujete. Je to podle vás něco, čemu by se spisovatelé a spisovatelky měli obecně věnovat více?
Je dobré, když to spisovatelé a spisovatelky dělají, ale nemyslím, že by se to po nich mělo vyžadovat. Ne každému je to příjemné, ne každý na to má prostředky a chce to dělat. Spisovatelé a spisovatelky by měli v první řadě psát. Svoji tvorbu propaguji rád, můžu díky tomu přemýšlet o tom, jak svou knihu představit jiným způsobem, než jaké jsou běžné, zaměřit se třeba na její vizuální podobu a jejím prostřednictvím ji nabízet lidem. Zároveň musím říct, že mám prostředky a podmínky pro to, abych se svým knihám takto věnoval. Pracuju jako copywriter, pohybuju se v prostředí marketingu, vím, co funguje a co ne. Můj partner je navíc grafik, vytváří weby, takže i v součinnosti s ním zvládnu leccos. Ale to rozhodně neplatí pro všechny a myslím, že když už by se měli spisovatelé a spisovatelky propagovat, často by jim pomohla podpora od nakladatelství – které by samozřejmě mělo knihu propagovat v první řadě.
