Chudoba je ostrov, z něhož není snadné uniknout, říká skotský spisovatel Douglas Stuart
V českém překladu nedávno vyšel Mladej Mungo, druhý román skotského spisovatele Douglase Stuarta. Ten se svou prvotinou Shuggie Bain vyhrál Bookerovu cenu a české vydání získalo ocenění Magnesia Litera za nejlepší překladový román roku 2022. Nedávno autor zavítal na návštěvu Prahy, kde poskytl následující rozhovor.
Na úvod musím říct, že při čtení vaší prvotiny Shuggie Bain jsem zažíval doslova fyzické návaly deprese a hnusu z toho, čím si postavy prochází, co zažívají a v jakém prostředí musí žít. Byla to v nejlepším slova smyslu nepříjemná zkušenost. Proto mě dost překvapilo, že byť hrdina Mladého Munga nemá zrovna nejlepší život, byla zábava a potěšení si o jeho osudech číst…
Je pravda, že mi už několik lidí řeklo na základě mých knih, že Glasgow, kde se oba mé romány odehrávají, musí být depresivní peklo, ale pro mě to město znamená stále ještě domov. Místo, které si prošlo skutečně těžkými časy, přesto bylo vždy velmi živé a zábavné. Ve své první knize jsem zachytil především bolestivou zkušenost z oněch těžkých časů. Ale s Mladým Mungem máte pravdu, jeho energie je jiná.
Jak byste ji popsal?
V první řadě je to příběh první lásky dvou chlapců, to samo o sobě s sebou nese úplně jiné pocity než Hugh Bain zvaný Shuggie, který se musel starat o svou matku zničenou alkoholem a bezvýchodností vlastní situace. Ty pocity, kdy to k sobě začne mé postavy v Mladém Mungovi přitahovat, si snadno vybaví každý z nás z vlastní zkušenosti. Zároveň zde mám mladistvé gangy, což je pochopitelně strašná věc, ale zároveň je to něco, co mi umožnilo podívat se na některé motivy z jiného úhlu. Mungův bratr jeden takový gang řídí a je tu pnutí mezi tou třaskavou maskulinitou směřující k násilí, ale také určité vychloubačství a prostě blbnutí na ulicích, které se ovšem může snadno zvrtnout v něco tragického. Láska i sounáležitost se členy gangu znamenají, že Mungo se může občas radovat a bavit.
Obálka českého vydání románu Mladej Mungo, repro: Paseka
Přestože žije v Glasgow v jen o málo lepších časech než Shuggie…
Ano. Víte, když navštívíte Skotsko, zjistíte, že jsme skutečně vřelý národ, že vás budeme chtít hýčkat, abyste se cítili jako doma. A v Glasgow je to ještě výraznější. Není žádné takové místo na světě a tamní mají i v těch nejtemnějších časech jakýsi nezdolný optimismus a schopnost neztrácet smysl pro humor – protože někdy je smysl pro humor tím posledním, co vám zbývá.
V čem specifický glasgowský humor spočívá?
Glasgow je největší město ve Skotsku… ale především je to město pracující třídy. Oproti tomu Edinburgh je hlavní město a je velmi kulturní, mnohdy až snobský, na Glasgow shlíží z vrchu. Ale traduje se u nás, že na pohřbu v Glasgow si užijete víc zábavy než na svatbě v Edinburghu.
Uvažoval jste někdy, že byste si napsal vyloženě humoristický román?
Zatím ne, ale rozhodně často o humoru přemýšlím. Není to pouze protijed proti temnotě světa. Prostřednictvím humoru můžete například druhým lidem sdělit nepříjemné pravdy. Je to způsob, jak manipulovat se čtenáři, nebo jak je naopak propojit s postavami. Když má postava pronese něco vtipného a vy se zasmějete, vytvoří to mezi vámi okamžitě pouto.
Znovu se dostávám k tomu, že Glasgow byl městem dělnické třídy, a já píšu o komunitách, které neměly přístup k náležité zdravotní péči, k výdobytkům moderní společnosti… takže humor byl mnohdy právě tím, co tyto věci nahrazovalo, co lidem umožnilo vyrovnat se s tvrdými podmínkami, v nichž museli žít.
Obálka českého vydání románu Shuggie Bain, která přebrala obal originálu, repro: Paseka
Takže minimálně dokud budete psát o Glasgow, nějaký humor ve vašich knihách vždycky najdeme, že?
Ano, souvisí to i s tím, jak se vnímám coby vypravěč. Kdybychom se potkali někde v baru a já na vás vybalil svoje historky osekané jen na to bolestivé a hrozné, pravděpodobně byste utekl. Nebo byste už minimálně nechtěl takovou zkušenost prožít znovu. Ale když vám budu všechny ty hrozné věci vyprávět, a zároveň budu zábavný, promíchám hrůzu s humorem, pak si i těch hrozných věcí vyslechnete víc a budete o nich třeba víc přemýšlet. Vlastně se jako spisovatel snažím prostě o to, abych byl svým čtenářům a čtenářkám dobrým společníkem. Tak jednoduché to někdy je.
Zmínil jste, že Skotsko je vstřícná a pohostinná země. Přesto se ve vašich knihách moc pohostinnosti nenachází.
Jsme také země a národ kontrastů. Ve skotské kultuře jsou jasné tendence k násilí, dokonce i náš akcent působí násilně – včetně chvil, kdy chceme říct něco něžného. Stejně tak se v nás sváří humor se smutkem, kvůli řekněme kolektivní zkušenosti z drsných časů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy většina skotských mužů z dělnické třídy ztratila práci a rodiny čelily vážným existenčním problémům. Pro mě jako spisovatele to znamená, že mám skutečně o čem psát, protože má témata jsou mou bytostnou součástí.
Ony kontrasty se promítají i do milostných scén mezi Mungem a Jamesem v mé nové knize. Vždy je v nich obsažen určitý prvek násilí. Protože muži v naší kultuře nebyli vedeni k tomu být něžní k sobě navzájem. Nebyli na nic takového připraveni. Proto v Mladém Mungovi klíčové milostné scény často začínají nějakou potyčkou, agresivním škádlením – protože to byly jediné chvíle, kdy bylo povoleno, aby se muži vzájemně dotýkali. A teprve tyto násilnické doteky mohly občas vést k nějaké něžnosti, k lásce.
Za román Shuggie Bain získal Douglas Stuart v roce 2020 cenu Booker Prize. Foto z vyhlášení cen, foto: David Parry / PA Images / Profimedia
První román vám trvalo napsat údajně deset let. Bylo složité najít svůj hlas, nebo to byla otázka času a příležitosti?
Byla to otázka cizelování nejen románu, ale i sebe sama. Psal jsem totiž neustále a snažil se přijít na to, co mi funguje, a co ne. Moje psaní bylo zároveň hodně soukromou záležitostí, něčím, co jsem chtěl udržet především pro sebe. A rozhodně to nebylo jednoduché, ostatně první verze Shuggieho měla skoro dva tisíce stran, kdežto publikovaná verze je čtvrtinová. Zlepšoval jsem se tedy skrze své neúspěchy. Když jsem se někde zasekl, neustále jsem to zkoušel jinak a lépe.
Nakonec jsem našel svůj hlas v kapitole o dvou bratrech na výpravě za mědí. Tam jsem si řekl, ano, teď jsem na něco narazil a měl bych tuhle stopu následovat a držet se jí. A pak dojdete do stavu, kdy musíte udělat druhou verzi. Je to jako když stoupáte na horu, první verze je ta chvíle, kdy se dostanete několik kilometrů ze základního tábora a teoreticky si můžete říct, že už jste ušli kus cesty a máte splněno. Jenže nemáte, vaše skvělá kniha je až na opravdovém vrcholku a vy se musíte snažit dál.
Na druhou stranu: chci hlavně psát. Samozřejmě, publikovaná kniha je krásná, ty emoce jsou úžasné, ale já chci opravdu hlavně psát. Nemůžu se zastavit. Ve skutečnosti byl už i Mungo napsaný, když Shuggie teprve vyšel, a nikdo mi nemohl zaručit, že bude o můj román zájem. Kdybych nemohl psát, bylo by to, jako by mě trhali démoni zaživa.
Změnilo psaní nějak váš náhled na Skotsko?
Částečně ano, vzbudilo ve mně nejen stesk po domově, ale i po čase mého mládí. Otevřelo mi cestu k pochopení sebe samého. Ten stesk po domově souvisí i s tím, že jsem vyrůstal jako queer v chudobě, a to je zkušenost, o níž jsem nemohl s nikým mluvit. Jak by mohl úspěšný módní návrhář v New Yorku rozumět chudému queer klukovi z Glasgow, a naopak? Mou součástí byly věci, na které se nikdo z mých přátel neptal, protože jim prostě nikdy nemohly přijít na mysl.
Spisovatel Douglas Stuart coby držitel ceny Booker Prize za rok 2020 předává následující rok tuto prestižní literární cenu, foto: David Parry / PA Images / Profimedia
Je jednou z těch věcí i hrdost, která na mě působí v Shuggiem jako zabiják?
Jako dítě jsem byl veden k hrdosti na svůj domov, bez ohledu na to, jaký byl, protože nic jiného jsme neměli. K hrdosti na to, jak se ukazuji světu. Bylo důležité udržovat fasádu, že je vše v pořádku, že je vše hezké. Hodně se to odráží v obou rodinách, kolem kterých se točí mé knihy. Agnes Bain, Shuggieho matka, je symbolem Glasgowa, který byl opuštěn, zavržen vzdálenou vládou, ale má svou hrdost, byť to ničemu nepomůže. Hamishovi v Mungovi jsou součástí společnosti, která si už ani nepamatuje, že někdy bylo líp, a dlouhé roky nemá žádné náznaky, že by se situace mohla jakkoliv zlepšit.
V takovém prostředí musí být těžké zachovat si naději, uniknout tomu marasmu. Zajímalo by mě, jak se to povedlo vám, nebo lépe řečeno – jak vás vůbec napadlo, že by se to mohlo podařit?
Určitě to má hodně společného s tím, že jsem přišel velmi mladý o matku. Byl to pro mě šok, ale zároveň přede mě ta krutá ztráta postavila jasný úkol – zjistit, kým budu, totálně překopat sebe jako osobnost. Zároveň musím poděkovat tehdejší vládě, protože umožňovala i lidem z chudých poměrů studovat. Ve své rodině jsem nejen první, kdo má vysokou, ale kdo vůbec dokončil střední školu. Kdyby šlo všechno podle přání rodiny, našel bych si místo studia práci a platil za nájem a jídlo a tak. Já napřed udělal kompromis – pracoval jsem, každou noc během pracovního týdne a každou sobotu a neděli. Vzdělání jsem se však nevzdal. Tehdejší skotská vláda naštěstí opravdu podporovala lidi v touze po vzdělání a já jí za to budu nadosmrti vděčný, že jsem cítil její zájem, že nejsem zbytečný, že mě opravdu zvou do země příležitostí, jakou dobré vzdělání je. Že ve mě věří.
To, kam se západní civilizace v tomto směru posunula, mě znechucuje. Nevím, jaká je politika u vás, ale skutečně mě děsí, že by zvítězil model z USA, protože tam bohužel nevěří v právo – a smysl – chudých lidí na vzdělání.
Překladatelka Lenka Sobotová získala 17. dubna 2023 Literu za překladovou knihu za překlad románu Shuggie Bain, foto: ČTK / Michael Krumphanzl
S tím volně souvisí můj další dotaz – fascinuje mě, když se vaše postavy poprvé dostanou mimo Glasgow a vidí, jaké Skotsko ještě může být…
Glasgow je obří město a už jsem říkal, že jeho podstata je založená na kontrastech, což platí o celé zemi. Takže vedle čtvrtí, kde je naprostá chudoba, můžete narazit na čtvrti luxusní a bohaté. A ta hranice byla jasně rozeznatelná. Nejenže děcka z chudých čtvrtí nikdo nezval do těch bohatých, ale i když jste tam omylem zabloudili, cítili jste to odvržení, že tam nepatříte. Vzpomněl jsem to i ve svém proslovu na Glasgowské univerzitě, kam jsem sice teoreticky mohl volně vstupovat celý život, ale reálně jsem se do prostoru kampusu dostal až ve svých jednadvaceti dvaadvaceti. Protože jsem se prostě cítil nepatřičně a nezván. A když můžete stěží cestovat v rámci města, ještě těžší je cestovat mimo město.
V New Yorku často přijde na přetřes, že mi někdo řekne: „Hej, byl jsem ve Skotsku, užil jsem si to tam, nádherný týden nebo měsíc!“ Já si takhle hodně dlouho Skotsko užít nemohl. Chudoba je svého druhu ostrovem, ze kterého skutečně nemůžete jen tak zmizet. V přírodě jsem byl poprvé snad v šestnácti s bratrem. Vzal mě stanovat na sever Skotska a ta svoboda, že mohu najednou na jakýkoliv kopec, k jakémukoliv jezeru, mě reálně rozesmutnila. Protože mi došlo, že jako dítě města, na což jsem byl, jak už jsem říkal, hrdý, jsem najednou k ničemu, nevím, jak přežít v přírodě.
Existenční potíže, s jejichž následky se vaši hrdinové a vaše hrdinky potýkají, souvisí s ekonomickými škrty Margaret Thatcherové… Říká se, že každý muž, každá žena a každé dítě v Maďarsku dobře ví, co se stalo v Trianonu, po němž země ztratila dvě třetiny svého území. Jaká je pověst Margaret Thatcherové v dnešním Skotsku? Nemohu si nevzpomenout, že nedávno vznikl film, v němž je Thatcherová upírem, a třeba recenze české publicistky Jarmily Křenkové pro časopis Cinepur nesla název „The bitch is undead“…
Cha! Skotsko a Glasgow jsou dnes mnohem lepší místo k životu než v osmdesátkách. Dokonce se objevují na čelných místech žebříčků nejpříznivějších míst pro queer. Zvítězila typická skotská vřelost a ochota pomáhat.
Přesto nikdo nezapomněl, jak vláda ve Westminsteru prostě jednoho dne rozhodla, že skotský průmysl nemá budoucnost. Co nás zasáhlo nejvíc, byla krutost toho všeho. Byli jsme jeden z nejbohatších národů na světě, ale po tom všem se u nás věk dožití reálně snížil o celé roky. Někteří jedinci v Londýně si na tom navíc vydělali neskutečné peníze, ale spousta jiných v důsledku zániku tradičního průmyslu doslova bojovala o život a řada z nich prohrála. Takže ano, myslím, že i pětileté dítě v Glasgow stále ví, kdo je to Margaret Thatcherová a co udělala. A to jí nikdy neodpustíme.
Spisovatel Douglas Stuart, zdroj: nakladatelství Paseka
Douglas Stuart (* 1976)
Vyrůstal v Glasgow jako nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec rodinu opustil, když byl Stuart malý. Vychovávala ho matka, která bojovala s alkoholismem a závislostí a zemřela, když bylo Douglasovi šestnáct. Vyrůstal se svým starším bratrem. Ve Skotsku získal bakalářský titul na Scottish College of Textiles a poté magisterský titul na londýnské Royal College of Art. Ve svých čtyřiadvaceti se přestěhoval do New Yorku. Zde se významně uplatnil jako módní návrhář. Za román Shuggie Bain získal v roce 2020 Man Bookerovu cenu (kniha vyšla česky v roce 2022). V roce 2022 publikoval druhý román – Mladej Mungo (česky 2025). Stuart má dvojí občanství: britské a americké. Žije v East Village na Manhattanu se svým manželem, Michaelem Carym, kurátorem umění.
