Stojí spisovatel Édouard Louis skutečně stále tam, odkud vzešel?
Název nejnovějšího románu Édouarda Louise – Monique na útěku – odkazuje k jedné epizodě v životě spisovatelovy matky. Původně chtěl psát o svém bratrovi, jeden noční telefonát však záměr změnil. Sdělení prózy, jež v originále vyšla vloni, se přitom ve srovnání s autorovými předchozími knihami v podstatě nemění – obžaloba sociální determinace v prostředí současné Francie.
Jen bytím se odsuzujeme ke ztrátě nevinnosti, parafrázuje francouzské existencialisty svým nejnovějším románem Édouard Louis (* 1992). V centru příběhu Monique na útěku stojí opět jeho matka. Žena, která dokázala opustit venkov severu Francie, vystěhovat manžela, znovu uvěřit, zamilovat se, nalíčit si rty a začít žít na břehu Seiny. Ve vzpomínce ji sice potkáváme takto šťastnou, ale s dalším a dalším zklamáváním se v násilnickém vztahu, který spisovatelovu matku v Paříži potkal, se jí do hlasu vrací unavený tón. „Pomoz mi, topím se, potřebuji vytáhnout,” šeptá Monique do telefonu Eddymu.
Společně pláčou nad svobodou, která je oba svým způsobem zraňuje. Kde se zabydlela víra srdce, že právem každé lidské bytosti je uniknout předurčenosti dané zrozením, tam nastává zklamávání. Co když sama volím cestu, na níž nebudu už nikdy šťastná? ptá se Monique s hrůzou i nadějí v hlase. Město na Seině už není vítězstvím, konejšivou náručí, nýbrž výhružná volnost omámená fascinací nekonečnými možnostmi. Volba tady bolí.
Část zadní strany obálky knihy Édouarda Louise Monique na útěku, foto: Paseka
Bolí Édouarda, bolí Monique. Dvě separovaná těla, která se vracejí v jedno společnými prožitky. Teď se však mění role: to syn nyní ukazuje směr matce, přestože on sám dál tápe pod břemenem nejistoty, která v něm vzešla právě a jen od matky. Kruh se uzavírá podruhé.
Pokud jsme odsouzení ke ztrátě nevinnosti, měli bychom stát ve svobodě. Jenže Sartrova slova o ustavičné (sebe)volbě bez pomoci řádu, která vede k absolutní volnosti, narážejí na Louisovy značné limity. Jeho svoboda je vydřená a vyžaduje neustálé sebepotvrzování. V jeho posledních knihách se právě tohle sebepotvrzování projevovalo i v samotném způsobu psaní. Čím výše stoupal, tím tvořil komplikovanější schémata. Příjemná dostupnost v knize Skoncovat s Eddym B. se v Jak se stát jiným změnila v jazykovou exhibici. Asi pochopitelně. Vždyť kdo jiný by měl a chtěl hledat metodiku vlastního tápání než ten, kdo si potrpí na konstrukt.
Na druhou stranu je pro čtenáře Louisova vůle k vlastnímu štěstí ozdravná nebo svým způsobem inspirativní. Je spojencem nešťastníků, spojencem salónních levicově smýšlejících intelektuálů, spojencem těch, jejichž životy determinuje sociální otázka. Téma, které logicky proniká rovněž do českého prostředí. Édouard Louis stále ještě (paradoxně) nabízí intelektuální přesah právě proto, že jeho pocity méněcennosti místy viditelně demaskují snahu o egoistickou převahu. Možná tady dává víc než kdy jindy smysl záměrně nečíst dílo přes autora, přestože se to nabízí, a navíc k tomu pisatel nepokrytě vybízí. Ale do jaké míry může být všechno autofikce? Do jaké míry si vzpomínky na to, co se nestalo, sami utváříme?
Louis se potýká s podobnými problémy jako v textu Kdo zabil mého otce. Tedy: píše důležitý, ale neobjevný příběh o tom, jak je žena z nižší společenské vrstvy – bez vzdělání a peněz – zranitelná; jak se snadno dostane do pasti domácího násilí a jak v něm má tendenci setrvávat, protože jí chybí zdroje jak hmotné, tak intelektuální. Akademická literární otázka je Monique na útěku nahrazena praktickou – a ne úplně originálně: k osvobození ducha ženy je zapotřebí vlastní pokoj.
Obálka knihy s ilustrací Jindřicha Janíčka, autorem grafické úpravy je Vojta Sedláček, repro: Paseka
Édouard Louise: Monique na útěku
Přeložila Sára Vybíralová, Paseka, Praha 2025, 152 stran, doporučená cena 349 korun.
Monique se podobná situace přihodila již třikrát. Její poslední rozchod by tak s sebou mohl nést téma souboje ženy s vlastními limity. Tvrdošíjná touha podat výpověď o třídní nerovnosti ve Francii jednadvacátého století bere textu dynamiku. V knize Jak se stát jiným jsme mohli sledovat autorovu brilantní schopnost ilustrovat svůj měnící se postoj skrze ostatní. Pojmenovat svůj vlastní růst tím, že vrhne měnící se světlo na svoje okolí. Na odcizování se sestrou poté, co začal studovat a číst knihy, ukazuje principy třídního násilí.
V osobní a rodinné historii Édouarda Louise spolu všechno se vším souvisí. Před více než dekádou šokoval matku svým literárním debutem. Cítila se zrazená a veřejně bojovala za čest svojí rodiny. Zdiskreditovala tak svého syna, který naopak cítil křivdu z její strany. Nyní si Édouard a Monique uvědomují, že oba měli svoje důvody. Porozumí si, možná si odpouští. A v tom by se mohla projevit lidskost, nevypočítavá vášeň. Krása všednosti a skutečný cit přece tkví v detailech. Jenže Louis toho na příběh hromadí příliš mnoho, oheň dusí kobercem salónní analýzy. Z momentu, který by mohl být odhalující, se stane pamflet, jemuž je těžké uvěřit. Stojí autor skutečně stále tam, odkud vzešel? Nebo jeho třídnímu boji zaoblil hrany úspěch a hlavně schopnost problém intelektualizovat?
Pokud bychom to řekli hodně banálně: Kapitalistické elity nevypadají tak zle ve chvíli, kdy jednoho pustí mezi sebe a dotyčný učiní to, že navenek nadále udržuje původní postoj, který je teď už zdrojem jeho exkluzivity, neřku-li obživy.
