Loach & Louis. Dialog s několika myšlenkami, jež stojí za diskuzi. Ale jeho knižní podoba je řídká
Britský filmový scenárista a režisér Ken Loach a francouzský spisovatel Édouard Louis. Dělí je od sebe několik generací, ale řeč spolu nacházejí jednoduše. Spojuje je fakt, že ve svých dílech tematizují osudy lidí, kteří jsou v současné západní společnosti prekarizovaní, odsouvaní, jakoby neviditelní. Systém se k nim chová tvrdě, ekonomická a kulturní privilegia drží jiní.
V prosinci 2019 se v londýnské centrále televize Al Jazeera English, v pořadu Studio B: Unscripted, sešli – před několika desítkami přítomných diváků, kteří také měli možnost klást otázky – žijící klasik britské sociálně zacílené kinematografie Ken Loach (* 1936) a mladá hvězda francouzské literatury Édouard Louis (* 1992). Hovořili spolu zhruba tři čtvrtě hodiny. V roce 2021 byla ve Francii publikována knížka, která z debaty vychází. Nyní pražská Paseka přinesla překlad tohoto svazku pod názvem Dialog o umění a politice. V tiráži stojí, že jej Sára Vybíralová (v minulých letech pro Paseku přeložila hned několik Louisových knih) pořídila z francouzského originálu. Primární dialog je veřejně dostupný na YouTube a když si jej pustíte, zjistíte, že byl ovšem veden v angličtině. Francouzský originál tudíž není úplným originálem, vznikl překladem z angličtiny a samozřejmě redakcí přepisu mluveného slova; základní stavba se však drží toho, co bylo ve studiu proneseno. Rozdíl je v tom, že dvě části, na něž byl dialog rozdělen už v televizním pořadu, mají na papíře ty části pojmenovány: Práce a násilí se jmenuje první, Politika a transformace pak ta druhá. Jak je z názvů patrné, řeč se vede více o politice než o umění.
Ken Loach a Édouard Louis v pořadu Studio B, Unscripted britské redakce televizní stanice Al-Džazíra, zdroj: YouTube Četba s ohledem na zdejší situaci
Levicově smýšlející umělci Loach a Louis nedojdou při společném sezení ani jednou k místu, v němž by nenašli společnou řeč; česká redakce na záložce píše, že tím rozhovor ukazuje, co „vlastně znamená etika dialogu“. Etika dialogu však netkví nutně v tom, že se na sebe diskutující usmívají a s pochopením se doplňují, jak je tomu v hovoru britského filmaře a francouzského spisovatele. Etiku dialogu lze zachovat i u hovoru názorových protiv.
V Dialogu o umění a politice lze „aspoň“ nalézt jedno dvě místa, v nichž jeden aktér upozorňuje na potenciální úskalí toho, co druhý prezentuje jako hodnotu. Když Loach vyzdvihuje pozitivní roli komunity, která může lépe bránit zájmy určité vrstvy, Louis připomíná, že komunita může mít opresivní tendence a argumentuje – jako již tolikrát v textech i rozhovorech – svojí dětskou a mladickou gay zkušeností v dělnickém prostředí.
Je-li v dialogu obou mužů něco polemického, potom jsou to – kromě implicitně i explicitně přítomného fundamentálního nesouhlasu s neoliberálními ekonomickými pořádky – poznámky a postřehy narušující některé ideové vzorce a myšlenkové stereotypy, demaskující určitá tvrzení. Narazit na ně lze především u Louise, který neostentativně vykazuje sečtělost, teoretický background. Když je tázán, jaký má názor na empatii, poznamená, že tento pojem většinou nepoužívá, protože je na něj „až moc abstraktní“. Zajímá jej spíše, „jak to udělat, aby se čtenáři a čtenářky museli konfrontovat se situací“, kterou dílo ukazuje. Tato poznámka zní velmi případně v současném tuzemském kontextu, neboť empatie se tady stala zaklínadlem. Vzývatelů empatie jsou tu teď zástupy, přičemž ji vyžadují především od druhých (a vůči sobě). Za vysloveně naléhavou považuji Louisovo vyprávění, jak jeho prostí rodiče a jejich okolí v neprosperujícím regionu volili krajní pravici a vysvětlovali, že tak konají proto, že levice na ně kašle, nezajímá se o ně. „Nejvíc si připadala neviditelná v projevech progresivistické levice,“ říká Édouard Louis o své matce. Právě! – progresivistická levice je mimořádně háklivá na slova, která kdo v komunikaci použije, formuluje řadu nároků, ohání se onou empatií, ale většinou to bezpečně praktikuje nikoliv ve vyloučených lokalitách, nýbrž v teple ekonomicky silných center.
Ken Loach z dialogu vychází více jako praktik, bojovník v poli, angažovaný tvůrce, jemuž není zatěžko promítat své filmy v různých nekinařských sálech a sálcích lidem z těch vrstev, o nichž jeho díla vypráví. „Umění musí být subversivní. Pokud v sobě nemáte dostatečné množství hněvu, je lepší sedět doma,“ říká.
Čeho se však Loach s Louisem prakticky nedotýkají, jsou globální souvislosti, v nichž jejich státy existují a z nichž ekonomicky spíše těží, než aby na nich tratily. Louis na základě osobní zkušenosti s dělnickým prostředím (vyrůstal v průmyslovém kraji a viděl, jak tovární práce ničí sedřené dělnictvo), přiznává, že když „se někde zavírá nějaká továrna, chtě nechtě cítím jistou úlevu nebo radost, smutnou radost, ale přece radost“. Těší jej, že lidé budou ušetřeni továrenské dřiny. Současně však chápe, že dělníci a dělnice protestují proti uzavírání provozů, neboť skončí bez práce, vystaveni bezprostřednímu existenčnímu ohrožení.
„Nemáme se zabývat spíš distribucí bohatství a povinností poskytnou sociální pomoc než se strachovat o přežití průmyslu…?“ táže se Louis a tvrdí, že „díky automatizaci a technologickému pokroku bychom v dnešní době mohli žít ve společnostech, kde by lidé pracovali méně“. Volá po vyšším zdanění robotů, kapitálu, trhu. Už však v dialogu nedomýšlí, a nikdo z publika mu takovou otázku nepoloží, jak to realizovat v situaci, kdy se státy permanentně zadlužují. (Konkrétně státní dluh Francie činil v roce 2019, kdy rozhovor probíhal, 98,1 % HDP a následující rok stoupl na rekordních 115,7 % – nejvíc od konce druhé světové války.) A jak v Evropě udržet životní úroveň, respektive zkvalitnit ji dle představ lidí Louisova ražení za situace, kdy se evropské státy musí na globálním kolbišti vyrovnávat s konkurencí na jedné straně americkou, na straně druhé čínskou, jejíž výrobních kapacit navíc Evropa intenzivně využívá a zákazníci levné výrobky mohutně konzumují.
Kromě toho Ken Loach upozorňuje na psycho-sociální roli práce, která člověku může dávat pocit vlastní hodnoty a smyslu, k čemuž Louis podotýká, že kdyby lidé méně pracovali, mohli by se věnovat jiným, třeba uměleckým, sportovním či jiným činnostem, které by jim rovněž poskytly pocit hodnoty a smyslu.
Záběry do publika pořadu Studio B, Unscripted: With Ken Loach and Edouard Louis, který v prosinci 2019 vysílala britská redakce televizní stanice Al-Džazíra, repro: ČT art Nataženo a sečteno
Svazek má 104 stran. Sazba je řídká, už na straně 73 začíná skromná fotogalerie, která přináší celkem šest černobílých reprodukcí fotek (s rozšířenými popisky) z Loachových filmů Já, Daniel Blake (2016) a Pardon, nezastihli jsme vás (2019), o nichž padne v dialogu zmínka. Závěr patří doslovu filozofa Tomáš Koblížka, jenž u aktérů rozhovoru pozoruje „útěk do nového jazyka”, který se podle něho vyznačuje dvěma aspekty. Tím prvním je úsilí o to, aby umělecká díla učinila z nějakého společenského fenoménu věc nejen viditelnou, ale i takovou, která diváka / čtenáře / posluchače vede do konfrontace a žádá po něm „zaujetí určitého postoje”. Zní to povědomě, taková snaha a takový apel nejsou v umění ničím novým, jde tu spíše o aktualizaci jednoho z téměř klasických požadavků na moderní umění, které má ambici být aktivní společenskou silou.
Druhý aspekt je zajímavější. Tomáš Koblížek parafrázuje a domýšlí postoj, který je patrný zejména u Louise: „Tento nový jazyk bude jako jeden ze svých nezanedbatelných aspektů také zahrnovat mlčení k otázkám, které jsou ponižovaným vnucovány zvnějšku.” Neboli: „nový jazyk” nebude naskakovat na každý podnět, který vyvolává polarizaci, přispívá k fragmentarizaci a rozhádanosti společnosti, nýbrž bude usilovat o svou vlastní, suverénní, pozitivní, respektive mobilizující agendu, která by v důsledku mohla napomoci učinit svět snesitelnějším právě i pro lidi neprivilegované, různým způsobem vysávané a vykořisťované.
Filozof Koblížek tedy v doslovu nazvaném Od násilí k novému jazyku sumarizuje a v náznaku domýšlí to, co zaznělo na několika předešlých desítkách stránek dialogu mezi britským filmařem a francouzským spisovatelem. Koblížkův intelektuální digest je čtenářskou službou určitě kvalitnější než zbytná fotopříloha, avšak zastává i doplňovací/nafukovací funkci, aby materiály v úhrnu vydaly na vázaný svazek, který se může (poly)graficky postavit vedle těch, které Paseka od Édouarda Louise publikovala již předtím. V podstatě je však jádrem knihy dialog, jehož rozsah odpovídá delšímu příspěvku v nějaké tlustší revue.
Obálka knihy s ilustrací Jindřicha Janíčka, která vychází z reálného dialogu Loache & Louise, repro: Paseka
Ken Loach, Édouard Louis: Dialog o umění a politice
Přeložila Sára Vybíralová, redakce překladu Jovanka Šotolová. Doslov napsal Tomáš Koblížek. Paseka, Praha, 104 stran, doporučená cena 249 korun.
