„Vždycky jsem si psal to, co jsem chtěl já,“ říká slavný polský spisovatel Andrzej Sapkowski
Po jedenácti letech se Andrzej Sapkowski vrátil ke kultovní postavě zaklínače Geralta z Rivie. Stejně jako v předešlém románu Bouřková sezóna, i próza Rozcestí krkavců sleduje osudy mladého zaklínače před tím, než proslul. Při příležitosti vydání nové knihy autor svolil k rozhovoru.
Knihy Andrzeje Sapkowského (* 1948) vycházejí po celém světě. Boom jeho překladů přitom odstartoval v Česku, kde měl autor i skvělou pověst mezi místními fanoušky, neboť se s ním – na rozdíl od řady anglosaských hvězd žánru – mohli setkávat na mnoha akcích osobně. Proto jsme interview s polskou hvězdou doplnili o bonusové dialogy s jeho dvorním překladatelem Stanislavem Komárkem a s tuzemským nakladatelem Robertem Pilchem. Ale nejprve tedy Sapkowski…
V prostředí fantasy fandomu je zaklínač Geralt z Rivie kultovní postava, nicméně tento rozhovor je pro médium, které má mnohem širší záběr. Proto položím poněkud provařenou otázku: Kde se Geralt vzal? A jak byl v Polsku v roce 1986 přijat? Například u nás v té době fantasy v podstatě nikdo neznal a pokud ano, mluvilo se o ní jako o feudální science fiction – což pochopitelně za dob komunismu nebyla nálepka, kterou by kdokoliv spojoval s čímkoliv pozitivním…
Inu, přemůžu se a zopakuji to, co už zaznělo mnohokrát. Jdeme na to: polský měsíčník Fantastyka vyhlásil v roce 1985 soutěž na fantastickou povídku. Já už tehdy docela dobře znal anglosaskou fantastiku, včetně fantasy. S myšlenkou, že tato fantasy je v Polsku prozatím málo známá, rozhodl jsem se napsat právě takovou povídku a vyhrát soutěž tím, že budu originální. Proto jsem si tenkrát sesumíroval, že fantasy je možné nejsnáze dělit na tři druhy.
První z nich je The Quest čili Výprava nebo Mise – to když nějaká družina putuje za jakýmsi svatým Grálem, aby zachránila svět před Zlem. V jednom z esejů o žánru jsem si později povzdechl, že tyto příběhy snadno sklouzávají ke klišé a proč někdy hrdinové kromě všech těch mečů, drahokamů či šperků musí Temnému pánovi zničit třeba pancéřovou podprsenku (míněn je esej V šedých horách zlato není, poprvé česky publikován v časopise Ikarie 6/1994 – pozn. redakce). Druhý typ fantasy bývá označován jako jack and slay, ve volném překladu „bij a zabíjej“ – to jsou příběhy, v nichž slabá zápletka vyplňuje mezery mezi jednotlivými boji. A konečně třetím druhem je euhemerizace čili nově vyprávěná pohádka, přičemž to obvykle znamená totální popření pohádkového stereotypu. A právě sem se hodil mnou vymyšlený zaklínač – profesionál provozující za peníze to, co v pohádkách dělají ševcovští učedníci a bludní rytíři.
Pravdou je, že v té době se fantasy, mezi čtenáři čím dál populárnější, u kritiků a takzvaných „znalců“ netěšila uznání. A dodnes se netěší, i když nyní si už názorů kritiků a „znalců“ málokdo všímá.
Přebal románu Rozcestí krkavců, zdroj: nakladatelství Leonardo
Jedním z kouzel původních povídek bylo právě propojení s konkrétními pohádkovými příběhy. V jednom z rozhovorů z devadesátých let jste prohlásil, že třeba bez pohádek Jana Drdy by zaklínač nebyl takový, jakého jej známe. Jaký jste měl vztah k pohádkám?
Bajky, pohádky a legendy dominovaly mému dětskému čtení. S postupem času jsem čím dál raději sahal po bájné a legendární non-fiction a v krásné literatuře po tvůrčích transformacích pohádek, jako byl právě Drda, nebo po fantasy, v níž jsem měl rád výše zmiňovanou euhemerizaci. Proto také, jak jsem řekl výše, jsem tento typ fantasy zvolil pro vlastní tvorbu.
Nedílnou součástí vašich knih je jídlo. Zaklínač sice často trpěl hlady, ale zároveň dostával příležitost pořádně si užít. Ostatně v novém románu je gastroscéna jednoho království doslova další postavou! Kam si v tomto ohledu chodíte pro inspiraci? Kam byste se se zaklínačem rád posadil na něco dobrého?
Umím vařit a vařím rád, sbírám kuchařské knihy a recepty z celého světa. Že by se odtud brala tendence vplétat „kulinářství“ do děje? Ale jestli se nepletu, zrovna s vámi jsem se před lety bavil o své zálibě ve staropolské kuchyni (při příležitosti vydání románu Bouřková sezóna – pozn. redakce). Takže bych se se zaklínačem posadil do nějaké staropolské hospody, kde by ideálně vařila moje babka, protože to byla nepřekonatelná kuchařka.
Herec Henry Cavill v roli zaklínače Geralta z Rivieseriálu v seriálu Zaklínač, jehož první řadu uvedl Netflix v roce 2019. Čtvrtá řada série bude na této streamovací platformě k vidění letos 30. října, foto: Netflix
Zaklínač dnes není fenoménem pouze literárním, ale i videoherním; rovněž existuje jak filmová, tak seriálová verze. Ponechme stranou jejich kvalitu, spíše mě zajímá, jestli jste se i na jejich základě někdy zamyslel, jaké by to bylo vyprávět příběhy – ne nutně zaklínačské – v jiném médiu. Americký spisovatel epické fantasy Tad Williams mi například kdysi řekl, že pokud by se narodil o deset dvacet let později, možná by snil spíše o psaní videoher než knih. Někteří mladší lidé v mém okolí už třeba nesledují filmy, ale opravdu masivně hrají hry… Dokážete si představit své jméno v kolonce scenárista/režisér/vývojář?
V kolonce scenárista? Proč ne? Přestože scénář není literatura, vzniká podobnou technikou – a tu ovládám. Nicméně s jednou výhradou: hovořím o scénáři filmu nebo seriálu. S výjimkou jistých naprosto marginálních pokusů v této oblasti se nevidím coby autor scénářů her. Povídal jsem si kdysi v Anglii se Stevem Jacksonem, autorem mnoha takzvaných gamebooků (knih, které fungují jako hra – čtenář pomocí různých mechanismů a rozhodnutí sám určuje, na jakou stránku půjde příště a jak příběh skončí – pozn. redakce). „Víš,“ zeptal se Jackson, „jak je těžké vymyslet ve hře pět různých vývojů událostí nějaké situace? Je to jako napsat pět knih!“ „A víš,“ odpověděl jsem, „jak je těžké vymyslet do knihy jen tu jednu jedinou správnou verzi?“
A to nejspíš nevěděl, že jste svého času jeden gamebook dokonce napsal! I řadu teoretických prací o fantasy. Čím to, že v době, kdy fantastice dominovala sci-fi, jste se tak hluboce věnoval právě tomuto žánru?
Před pár okamžiky jsem mluvil o soutěži měsíčníku Fantastyka a o své účasti v ní. Zmínil jsem se, že jsem napsal fantasy povídku, abych se blýskl originalitou, protože jsem si myslel, že je v Polsku ještě málo známá. Jak jsem se však dozvěděl později, fantasy povídek přišla do soutěže spousta, protože žánr, navzdory nepřátelskému přístupu kritiky k němu, začal rozkvétat. A dělo se to, připomenu, těsně před politicko-ekonomickou transformací.
Když k ní došlo, změnila spoustu věcí, včetně – last but not least –nakladatelského trhu. Najednou vzniklo mnoho nakladatelství, která věděla, po čem čtenář touží a na čem je možné vydělat. A čtenář, jak se ukázalo, toužil právě po fantasy. Fantasy explodovala. Během krátké doby se nejdříve vyrovnala SF množstvím vydávaných titulů a následně nechala SF daleko za sebou. Už nebylo možné tento žánr ani ignorovat, ani brát na lehkou váhu. I když podobné pokusy trvají dodnes. A já doufám, že svou troškou jsem k tomu přispěl. Nicméně dnes už potřebu vzdělávat čtenářstvo a veřejnost necítím.
Herečka Emma Appleton a její kolega Henry Cavill v seriálu Zaklínač podle románové série Andrzeje Sapkowského, foto: Netlix
Mimochodem, mluví se o vás jako o praotci slovanské fantasy, což mě osobně vždy udivovalo, protože konkrétně zaklínačův svět má ve svém DNA nejen středověká slovanská království, ale i odkaz hanzovních měst, skandinávské kultury a pochopitelně odkazy na latinu…
To abych oprášil svou kategorizaci žánru! Začnu od konce: za slovanskou lze označit takovou fantasy, která je založena na slovanské mytologii a démonologii a – podmínka sine qua non – tvůrčím způsobem je modifikuje pro potřeby vytvářeného příběhu. Taková fantasy existuje, ale podle mého naprosto subjektivního názoru jsou jejími nejlepšími příklady autorky píšící anglicky: například Josepha Sherma, C. J. Cherryh, Catherynne Valente, Ekaterina Sedia, Elizabeth Arden nebo v poslední době Naomi Novik. Za druhé, slovanskost není gen, nýbrž příslušnost k poměrně široké jazykové skupině. Do té bezesporu patřím. Ale co se týče mé tvorby, pak se za autora – a už vůbec ne „praotce“ – slovanské fantasy rozhodně nepovažuji.
Nepíšete výlučně o zaklínačích. Před několika lety jste napsal krátký román Zmije. Geograficky i časově – afghánská válka – je to příběh, který ve vaší tvorbě vyčnívá. Čím to?
Múza poletuje sem a tam, občas spisovatele osloví. Jiné vysvětlení neexistuje.
Výraznou součástí vaší literární dráhy je historická fantasy z dob husitských válek. Čím vás tohle téma zaujalo? A bylo obtížné přesvědčit nakladatele a fanoušky, že právě Husitská trilogie je tím, co od vás chtějí dostat příště?
Nápad – kromě výše zmiňované múzy – mi dodaly časté cesty do Česka a tehdy získávané četné české knihy, včetně těch o vašich dějinách. Přesvědčovat jsem nikoho nemusel, ani jsem nechtěl. O tom, co psát a jak psát, jsem vždy rozhodoval já a pouze já. Nebyl nikdo, kdo by se mě v tomto ohledu odvážil ovlivňovat nebo mi radit. Tak je tomu dodnes. I proto se směju všem, kteří například prohlašují, že nesnáším Geralta a musel jsem se s ním vnitřně nějak udobřit, abych o něm zase začal psát. Nemusel. Je to má postava a píšu o něm tehdy, když vím, co a jak chci psát. Neponechávám to náhodě. A protože mě k psaní vyloženě nic nenutí a nijak se v životě bez něj nenudím, někdy to prostě trvá déle – jako tomu bylo nyní.
BONUS PRVNÍ: Sapkowského překladatel Stanislav Komárek
Na úvod pro pořádek: Nezaměňovat, prosím, tohoto Stanislava Komárka (* 1960) s jeho stejnojmenným vrstevníkem, biologem, esejistou a spisovatelem Stanislavem Komárkem (* 1958). „Náš“ Komárek v kolonce zaměstnání uváděl technik komunikaci, co se týče sci-fi a fantasy, tak je nejen překládá, ale také sám píše i ilustruje.
Jak jste se dostal k překládání Sapkowského?
Začátkem devadesátých let se na jednom Polconu, tuším v Katovicích, s Andrzejem seznámil můj bohužel už nežijící přítel Jirka Pilch a navrhl, že tehdy začínajícího autora zkusí představit českým čtenářům. Pak přeložil jeho první povídku Zaklínač. Druhou povídku jsem už přeložil já, další povídky několik našich kamarádů z ostravského sci-fi klubu a v roce 1992 vyšla česky první povídková knížka Zaklínač – Stříbrný meč. Už ta měla úspěch srovnatelný s překlady angloamerických autorů, ale bohužel nastaly problémy s placením honorářů. Po tomhle zklamání se Jirka rozhodl založit vlastní nakladatelství Leonardo (ve skutečnosti u „původního vydavatele“ vyšly ještě dvě další zaklínačské povídkové sbírky – pozn. redakce). On se začal věnovat vydávání a já překladům Andrzejových knížek, tedy nejen zaklínačských.
Co je pro vás u překládání Sapkowského největší výzva? Živelnost autorova jazyka?
Pro mě osobně je největší výzvou přebásnění veršů, kupříkadu Marigoldových písniček. Přiznám se, že nemám správné „básnické střevo“. Pokud jde o trpaslíky, tak abych provždy popřel všechna různá tvrzení, na něž jsem porůznu narazil, třeba o hanáckém nářečí nebo ostravské chacharštině (kterou dokonce trpaslíci mluví i v seriálu – brrr), moji trpasličtí ogaři mluví valašsky!
Nakolik konzultujete svůj překlad s autorem?
Dříve občas, v současnosti minimálně.
Jeden z plakátů k seriálu Zaklínač, repro: Netflix
Co je váš nejoblíbenější zaklínačský příběh, případně scéna a proč? Respektive: je nějaká scéna, která za vás dokonale shrnuje to nejlepší na zaklínačské sáze?
Mám rád všechny příběhy, nejen s Geraltem, ale i s Reynevanem. Na jednu oblíbenou scénu jsem si teď po letech vzpomněl. Je to motivační promluva vojvody Bronibora k nastoupeným pěšákům před bitvou u Brenny v Paní jezera:
Jste coby překladatel v kontaktu s českými lokalizacemi – například u seriálu od Netflixu, u videoher či deskovek?
Spolupracuji na přípravě zaklínačských komiksů s nakladatelstvím Crew. Moje dcera je překládá a já se podílím na redakci právě té české lokalizace.
BONUS DRUHÝ: Sapkowského nakladatel Robert Pilch
Robert Pilch (* 1976) kromě vlastního nakladatelství Brokilon připravuje česká vydání Sapkowského děl pro nakladatelství Leonardo, které založil jeho otec a nyní řídí jeho maminka. A je jediným žijícím člověkem, který pronikl coby postava „Roberta Pilcha, dezertéra“ do zaklínačských příběhů…
Nakladatel Robert Pilch, zdroj: XB-1
Jaký je to pocit, když teď po letech držíte v rukou nový zaklínačský příběh?
Paráda! Setkání se starým známým. Jenom mě mrzí, že knížka není trochu delší, ale asi bych říkal totéž, i kdyby měla šest set stran. 🙂
Kdy jste poprvé Sapkowského zaregistroval?
Někdy kolem roku 1989, ještě jako kluk. V mé první vzpomínce je to sympatický a výřečný chlápek s knírkem, který patřil do skupiny polských fanoušků fantastiky, pravidelně se stýkajících s fandy českými. Teprve později jsem zjistil, že je to spisovatel – to když jsem dostal do ruky povídkovou sbírku Zaklínač: Stříbrný meč. Psal se rok 1992.
Jaké to bylo setkávat se s tímhle autorem v devadesátkách osobně?
Fajn. Vlastně všichni polští „scifisti“, s nimiž jsme se tehdy družili, byli fajn – společný koníček skvěle sbratřuje. Ve skupině Poláků, s nimiž jsme se kamarádili, bylo mnoho spisovatelů, překladatelů, redaktorů… S většinou z nich jsme v kontaktu dodnes. Ale je pravda, že kdykoli došlo na vyprávění historek, Andrzej na sebe okamžitě strhával pozornost – je to rozený vypravěč, navíc s neskutečným přehledem v mnoha zdánlivě nesouvisejících oborech. Vždycky byl zážitek poslouchat jeho vyprávění.
Architektonicky strohý trůnní sál království Cintra. Záběr z traileru seriálu Zaklínač, zdroj: Netflix
Nakolik cítíte odpovědnost své rodiny za česká vydání a udržování zaklínačského odkazu mezi zdejšími čtenáři?
Ta odpovědnost je samozřejmě obrovská, už kvůli odkazu mého táty. Snažíme se to s mámou dělat nejlépe, jak umíme, i když je jasné, že se nemůžeme zavděčit úplně všem. Ale rozhodně se snažíme nejen věnovat knihám náležitou péči, jak o tom svědčí i řada skvělých ilustrací Jany Komárkové, anebo to, že důsledně díla vydáváme v brožované i vázané podobě, ale také to, že se snažíme, aby na trhu neustále byla kompletní zaklínačská sága.
Proč?
Aby byla přístupná i úplným nováčkům.
V čem je pro vás největší kouzlo Zaklínače?
V opravdovosti zaklínačského světa. Jak v charakterech postav, tak v popisu děje a prostředí je Sapkowski fenomenální, všechno vypadá opravdově, i když jde o fantasy svět. Když popisuje bitvu, člověk cítí smrad bojiště a zmar. Andrzej však dokáže stejně skvěle popsat i milostné trápení mladé dívky nebo pocity starce unaveného životem a celým světem. V zaklínačském světě hrdinové chodí na záchod, ženy menstruují, záporní hrdinové mají kladné vlastnosti a kladní hrdinové záporné. Ten svět má mnohem blíž k reálnému životu než většina jiných fantasy ság. A navíc: Sapkowski ve svých knihách řešil otázky rasismu, šovinismu, xenofobie, ekologie, lidských práv, ženské emancipace a tak dále dávno předtím, „než to bylo cool“, jak se říká. A dělá to nenásilnou formou, protože u něho vše slouží příběhu, ne naopak.
A nemůžu se nezeptat, jak se žije s tím, že jste TEN Robert Pilch, dezertér?
V pohodě. Ani k tomu nemám žádnou historku. Občas se nad tím někdo pozastaví nebo zasměje, když to čte poprvé, ale že by mě přátelé oslovovali „dezertére“, případně na mě někdo pokřikoval „polibte mně prdel“ (poslední slavná slova této postavy před oběšením – pozn. redakce), to se mi opravdu nestává.
