Seriálový Zaklínač je bizarním mixem lacinosti a předstírané fantasy epiky

Podle čísel a producentských pouček je Zaklínač horkým zbožím. Literární předloha Andrzeje Sapkowského má ve střední a východní Evropě kultovní status, celosvětově se prodalo čtyřicet milionů kopií populárních videoher a na rozdíl například od Carnivale Row z Amazon Prime nebo Jeho temných esencí od HBO nabízí látka hned několik silných postav napříč pohlavími i věkem, s nimiž se může divák identifikovat – titulním zaklínačem Geraltem počínaje, čarodějkami Yennefer nebo Triss pokračuje a mladou Ciri nebo lehce zbabělým bardem Marigoldem konče. Navíc rozjezd seriálu nepotřebuje ani moc velké investice. O to podivuhodnější – bohužel spíš v negativním či v bizarním slova smyslu – je produkt Netflixu.

Trailer seriálu Zaklínač, foto: Netlix

Náš Sapkowski

Přijetí Zaklínače je především v České republice svým způsobem prekérní. Sapkowského povídky totiž pomáhaly formovat tuzemskou představu o fantasy a dodnes se zde v tomto ohledu jedná – vedle Howardových povídek o Conanovi – o nejvlivnější texty, jak dokládají například populární cykly o Koniášovi a Baklym Miroslava Žambocha, ale i prózy Vladimíra Šlechty nebo některé texty takzvané české akční školy (Kulhánek, Kotleta, Kopřiva etc.). Sapkowski totiž těžil z velmi dobré znalosti západní fantasy (o níž ostatně posléze napsal několik zajímavých esejů i popularizační příručku Rukopis nalezený v dračí jeskyni, která na české vydání stále čeká).

České publikum, které nemělo náležitou představu o desítky let trvajícím vývoji tohoto žánru, tak vnímalo jako navýsost originální autorovy příběhy profesionálního lovce monster (více než jen trochu inspirovaného noirovým Philem Marlowem), jenž se potuluje kvazistředověkým světem a naráží jak na nenávist a opovržení těch, které chrání, tak na známky náboženského či rasového fanatismu. (Tolerantní Sapkowski si mimochodem programově bere na paškál kruciální body polského fanatismu a šovinismu.) Ke zdejší blízkosti těch textů napomáhala skutečnost, že základem Sapkowského povídek byly klasické pohádky, v nichž – slovy Ondřeje Neffa – „něco je jinak“. Tak kupříkladu Sněhurka je tu proroctvím předpovězená zrůda, kterou chce macecha odstranit z obav o osud království. Kráska zamilovaná do netvora není kupecká dcera, nýbrž nešťastná upírka. Mořská panna se snaží přesvědčit krále, že je třeba „trochu se obětovat“ a tření není až tak špatným způsobem, jak ukájet chtíč. Vznikl mýtus, že Sapkowského cyklus je prototypickou slovanskou fantasy.

Polský autor sice uznává inspiraci Janem Drdou, ale stejně tak bratry Grimmy. A zdaleka nejen to: Sapkowski vedle nejrůznějších stereotypů tolkienovské fantasy (využívání rasové palety od trpaslíků a elfů po draky) masivně a ironicky pracuje především s Artušovským mýtem. Samotné nastavení jeho světa je univerzalistický středověk střední Evropy, kde jsou doma jak Poláci, Češi, Němci či Litevci (především díky historii Řádu německých rytířů), tak i Švédi (království Kovir). Zaklínač je tedy široce přístupná látka a nemá smysl vyčítat Netflixu, že jeho adaptace není dostatečně slovanská. Nemusí být. V tom problém seriálu neleží.

Hranice možností adaptace

Osmidílná první série po svém zpracovala motivy z povídkových sbírek Poslední přání a Meč osudu a představuje osudy tří zásadních postav, mezi jejichž příběhy se v seriálu pravidelně přeskakuje – přičemž na divákovi je, aby si dovodil, že běh jednotlivých linií není chronologický.

Geraltova linie zahrnuje nějakých dvacet let: od získání přezdívky Řezník z Blavikenu přes aplikaci Zákona překvapení až po setkání s čarodějkou Yennefer a rozhodnutí přihlásit se o princeznu Ciri, jež je mu dle zmíněného Zákona překvapení souzena. Yennefeřin příběh je ještě obsáhlejší a tvůrci seriálu do něj kromě jiného zakomponovali v pozdějších autorových románech naznačené drsné dětství této Geraltovy femme fatale – z hrbatého děvčete se stane čarodějka-solitérka, která se rozhodne zapojit do obrany království Severu před invazí vojsk císařského Nilfgaardu. Události okolo princezny Ciri jsou pak v sérii časově nejsevřenější. Popisují v podstatě několik dní, které uběhnou mezi vpádem Nilfgaardu do království Cintra, smrtí Ciriny babičky královny Calanthé, dívčiným útěkem z hořícího města do lesa Brokilonu a setkáním s Geraltem. Mimochodem, právě tato linie, v níž scenáristé Netflixu nejvíc vařili z vody, je nejslabší, nejzmatenější a nejzbytečnější (proč je zde Brokilon?).

Rámcově je rozhodnutí vsadit na osudy tří jmenovaných postav funkční – divák získá solidní představu o jejich zázemí a schopnostech. Což je o to důležitější, že seriál Zaklínač v podstatě rezignuje na podrobnější výstavbu fikčního světa (podobná zkratkovitost, jakou byla mapa v titulkové sekvenci Hry o trůny, ale už předtím v prologu Jacksonova Pána prstenů, tady citelně chybí). V konkrétním provedení až příliš spoléhá na znalost zdrojových příběhů. Proč bychom totiž jinak měli u seriálu výrazněji prožívat finální scénu setkání Geralta a Ciri? I vzhledem k typu představitelky seriálové Ciri se ona scéna nachází spíše někde na pomezí The End of the Fucking World a young adult verze klasického hororu Omen. Problém tkví v tom, že v povídkách se Geralt s Ciri již setkali, jenže tehdy zaklínač odmítal přistoupit na Zákon překvapení – přestože s děvčátkem navázal silné otcovské pouto. A výsledný emoční dopad tak v próze byl mnohonásobně silnější.

Podobně problematické je převyprávění některých povídek. První epizoda seriálu vychází především z povídky Menší zlo. V té Geralt navštíví starého přítele, starostu vesnice Blaviken. Setká se zde se starým čarodějem žijícím v opevněné věži, který si jej chce najmout na „skutečné“ monstrum – bývalou princeznu Renfri, přezdívanou Strakuše. Ta chce čaroděje zabít, protože jej (oprávněně) viní z toho, že ji její macecha chtěla jako děcko nechat zabít a ona se nakonec musela protloukat coby členka zbojnických tlup. Geralt čarodějovu nabídku odmítá, ale pak – díky mimoděčné poznámce starosty – odhalí, že princezna Renfri plánuje takzvané Tridamské ultimátum – vezme jako rukojmí návštěvníky chystaného trhu a bude je zabíjet tak dlouho, dokud se jí čaroděj nevydá napospas. Geralt tedy nakonec zvolí menší zlo: brutálně Renfri i její tlupu zmasakruje a vystaví se tak znechucení a opovržení ze strany nevinných, kteří však netuší, že je zachránil. Tolik Sapkowského povídka.

V seriálu bohužel chybí jak postava starosty (a tedy ani závěrečná vlna nenávisti obyčejných Blavikeňanů není tak působivá) a jakákoliv zmínka o Tridamu. Což je o to absurdnější, že slovem ultimátum se v seriálu zaklínají hned dvě postavy. Geraltovo rozhodnutí střetnout se s Renfrinou bandou je tak postavené čistě na vnuknutí, anebo na předpokladu znalosti předlohy, kdy si divák náležité motivace dosadí sám. Většina podobných změn přitom není podmíněná nutností zkratky či rozpočtových ohledů.

Na koníčka si vyskočím a nestvůru pobiju, foto: Netlix

Otázka ceny

 Jinak ovšem otázka rozpočtu Zaklínače není od věci. Ihned po předvánočním uvedení se seriál dočkal pejorativních přirovnání k nechvalně známým devadesátkovým seriálům Hercules či Xena. Velká část triků totiž působí v Zaklínači dost levně – čert i drak jako kdyby vypadli ze simulátoru některého pozdního Star Treku minulého tisíciletí. Interiéry jsou na úrovni českých štědrovečerních pohádek. Mlha je nadužívána zřejmě proto, aby nebylo třeba pracovat s bohatší mizanscénou; paradoxně však tvůrci mlhu opustí ve chvíli, kdy by s ní měli pracovat nejcitlivěji (bitva o Soddenský pahorek). Rozložení investic navíc působí problémy i v uvěřitelnosti celého fikčního světa Zaklínače.

V první epizodě jsme svědky bitvy mezi Nilfgaardem a Cintrou – je do ní zapojeno několik desítek postav, pomocí triků se daří navodit pocit masivnosti a vše podtrhuje adekvátní krvavost a špinavost. Jenže o několik dílů později je odboj proti králi Foltestovi (který v závěrečném díle vede mnohatisícovou armádu Severu) tvořen hrstkou opilých horníků a brannou moc celého království tvoří asi desítka zbrojnošů (a dvůr jeden ministr). Již zmíněná bitva o Soddenský pahorek je degradována na oddělené střety hrstek protivníků, které způsobně čekají, až na ně přijde řada. Hned v úvodní scéně seriálu navíc máme věřit, že několikametrová kikimora bojuje se zaklínačem ve zhruba půl metru hluboké bažině, aniž by se rozvířila hladina – a ta samá kikimora se záhadně vejde na Geraltova ikonického oře Klepnu.

Situaci zachraňuje především titulní zaklínač v podání Henryho Cavilla. Ten skvěle vystihl určitý cynismus postavy, stejně jako její únavu ze světa a neustálé nenávisti lidí ke všemu odlišnému. Zaklínač pak vyloženě exceluje v bojových scénách. Blavikenský masakr, bitka na zásnubách cintránské princezny nebo střet se strigou (která se slovy seriálu živila „petrifikovanou dělohou vlastní matky“) jsou úžasnou ukázkou moderní choreografie, surovosti, ale také až hororových momentů. Rovněž velmi dobře si Cavill vede v hedonistických scénách: krčmy, bordely, lázně, okázalé hostiny… tam všude se zaklínač Geralt cítí dobře jak u Sapkowského, tak u Netflixu. Jen škoda, že se nezapojuje do šťavnatých dialogů, jichž byly původní povídky i pozdější romány plné a v nichž se setkávala Sapkowského erudice s lidovou bodrostí a potměšilým černým humorem. Dokonce i ikoničtí trpaslíci vedení Yarpenem Zigrinem v seriálu vyhlížejí spíše jako irští rváči než životem otřískaní ogaři z autorových povídek. Právě tady se možná nejvíc projevuje určité hraní na jistotu – to jest opomíjení kvalit předlohy na úkor očekávání a představ o fantasy světech a postavách vyvolaných především úspěchem Hry o trůny.

Výsledkem je bizarní mix lacinosti a předstírané fantasy epiky. Seriál strádá snahou spojit dvě verze předlohy (autorovy uvolněné a čím dál osudovější povídky a zároveň jeho románovou postmoderní pentalogii) a naroubovat je na nyní převládající představu o žánru. Totéž se před časem přihodilo režisérovi Jacksonovi při jeho návratu do Středozemě, když se pokusil o syntézu epického Pána prstenů a vyloženě pohádkového Hobita.

Seriálový Zaklínač tak ve výsledku nabízí věrnou, ale poněkud zmatenou a nedofinancovanou adaptaci. Na každé dobré rozhodnutí nebo výstižnou scénu připadá hned několik – v lepším případě – problematických. Je proto snadné si jej oblíbit, ale ještě snadnější jej nenávidět. Pokud někde platí, že druhá sezóna bude zlomová, je to právě zde. Snad se dočkáme jasnější profilace a ne pouze fanouškovského servisu jedné postavy. Ona druhá sezóna byla oznámena již před premiérou té první a natáčet by se mělo začít v dohledné době.

Jeden z plakátů k seriálu Zaklínač, repro: Netflix

Zaklínač (USA / Polsko, 2019, 1. série, 8 epizod, celková stopáž 7 hodin 57 minut)
Tvůrce a scénář: Lauren Schmidt, režie: Tomek Bagiński, Alik Sakharov, Alex Garcia Lopez, Charlotte Brändström, Marc Jobst, scénografie: Andrew Laws. Hrají: Henry Cavill, Freya Allan, Joey Batey, Emma Appleton, MyAnna Buring, Tom Canton, Anya Chalotra, Eamon Farren, Björn Hlynur Haraldsson, Adam Levy, Jodhi May, Lars Mikkelsen, Maciej Musiał, Mimi Ndiweni, Royce Pierreson a další.
Premiéra na Netlixu 20. 12. 2019.