Dvě na světlo znovu vytažené české spisovatelky: po přečtení naskočí husí kůže

O výbory ze starších domácích autorů se zde stará Petr Boček, v současné době asi největší badatel na tomto poli, nadto sám autor řady knih. Takto nám připomněl zapomenutá temná dílka Jaroslava Havlíčka, F. X. Svobody či Karla Švandy ze Semčic. My si ovšem nyní všimneme dvou autorek, které byste v seznamech povinné četby hledali marně: Růženy Jesenské (1863–1940) a Amálie Vrbové (1863–1936) píšící pod jménem Jiří Sumín.

Už se nedostavuje pocit znechucení

Růžena Jesenská, teta slavnější Mileny Jesenské, byla učitelkou, později spisovatelkou a redaktorkou. Přátelila se s významnými literáty, do písemnictví ji stihl ještě uvést Jan Neruda, bližší jí však byl okruh autorů Moderní revue, kam také přispívala. Kromě básní často baladické povahy se věnovala především próze. V té u ní dominovalo zachycení jemného přediva citů, vypjaté osudy, podvečerní nálady, ale věnovala se i životům reálných lidí, například vlastní autobiografii v románu Dětství či životu dcery Karla Havlíčka Borovského, jehož ztvárnění publikovala pod titulem Legenda ze smutné země.

Nedávný výbor z jejích temných próz, nazvaný Astaroth, má na obálce detail obrazu Hlava Medúzy od Franze von Stucka. Vidíme na ni detail dívčí tváře s očima doširoka otevřenýma, hledícíma jakoby mimo náš svět. Mimo svět se ostatně jmenuje autorčina sbírka z roku 1909. Její nadobyčej kultivovaný, elegantní styl ji řadil k vysoké literatuře, avšak svými tématy dobové čtenáře znepokojovala, cítili v tom nepříjemný rozpor: „Po přečtení naskočí čtenáři husí kůže a dostaví se znechucení přes to, že byly vypravovány slohem tak brilantním a tak poutavým,“ psala jedna tehdejší recenze na jmenovanou sbírku.

Značnou část do Astarothu sebraných povídek Jesenská vytvořila v prvním desetiletí minulého století. Přesný sloh a zasněná atmosféra připomenou básně Karla Hlaváčka, stejně jako jejich aristokratická, ornamentální nota, která se však nevylučuje se zájmem o sociální problémy. Autorka se podobně jako tehdejší naturalisté zajímá o vyhrocené, vykloubené osudy nešťastných lidí. Nejsou jí cizí látky jako prostituce či sebevražda, ač by se zdálo, že nejsou pro ženu té doby vhodné. Povídky jsou plné silné vizuální obraznosti. Tak třeba hned první povídka Tajemné setkání jako by byla diktována obrazem Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých. Když hrdinka proplouvá na lodi kolem podobného ostrova, setká se na palubě s cizincem, v němž po jeho odchodu rozklíčuje E. A. Poea. Tím se také autorka přihlásila k jednomu ze svých vzorů.

Jesenská se pohybuje od zasněných fantaskních povídek, jako je třeba Pravdivá historie kamenné sochy vyprávějící o zamilovaném muži, který se při toužebném a marném sledování své milé promění v sochu, až po nečekaně realistickou črtu Hřích o sedlákovi, jenž chce spáchat pojistný podvod a nedopatřením připraví o střechu nad hlavou celou vesnici.

Obálka svazku próz Růženy Jesenské vydaného v edici Temnosti kroměřížského nakladatelství Carcosa, repro: Carcosa

Strach, ten záludný, šeredný druh

Jedním z klíčových textů je rozsáhlá povídka Ztracené slovo. Rozehrává psychologické drama na odloučeném panství, kde žije matka se synem ve šťastné symbióze. Syn je do matky zamilován láskou přesahující synovský cit. Oba vyhlížejí příjezd osudového básníka, s nímž se žena před lety seznámila a jehož tvorbu syn obdivuje. Příležitost ke šťastnému konci však už minula. Pokus o navázání rozpojeného citu končí pro osazenstvo panství tragicky: zatímco básník prchá před marnými nadějemi uplynulých možností, syn si představuje jeho vášnivé setkání s matkou a v záchvatu žárlivosti spáchá sebevraždu.

Vrcholem sbírky je povídka Mimo svět. Odvážně si pohrává s motivem lesbické lásky. (Vznikla pouhých čtrnáct let poté, co byl ve Velké Británii odsouzen Oscar Wilde na dva roky vězení za „nechutnou nemravnost“, vztah s jiným mužem. Časopis Moderní revue se tehdy postavil na Wildeovu obranu.) Vypravěčka Marta vzpomíná na podivnou epizodu, kdy ji pozvala krásná a panovačná dáma Tereza Elinsonová na svůj zapadlý zámeček pojmenovaný právě Mimo svět. Zámecká paní vypravěčce naznačuje, že s ní již na zámku zůstane navždy. Zároveň však každou noc navštěvuje kryptu, kde v rakvi odpočívá její bývalá družka. Je zřejmé, že vypravěčka má být její náhradou. Po neklidné noci, kdy zámecká paní slídí kolem vypravěččiných dveří a šeptá Martino jméno v chorobné touze, prchá návštěvnice ze zámku, který se začal proměňovat v dusivou past.

Ač Růžena Jesenská nepsala vysloveně horory, její příklon k temným strunám lidského života je zřetelný. Jak připomíná editor v obsáhlém doslovu, Jesenská podrobně analyzovala různé příčiny strachu ve fejetonu v Národní listech z roku 1922: „Ale strach je záludný, šeredný druh. I lidé prostí všech mátožných věr bývají jím přepadeni náhle, že se zatají dech, že se srdce sevře. Jdeme lesem, nastane noc. Daleko široko nikdo, cosi nás ovane, cosi na nás sáhne. Zasmějeme se hlasitě, ale jsme sami a nikdo, živá duše neslyší toho vyzývavého smíchu, aby se zasmála s námi.“

Spisovatelka Amálie Vrbová (pseudonym Jiří Sumín) na snímku z roku 1899, zdroj: Wikipedia.org

Kotvy, jež táhnou ke dnu

V prózách Růženy Jesenské se naturalismus, tento odvážný, zapuzovaný proud prózy 19. století, objevuje pouze místy. Zato povídky Amálie Vrbové alias Jiřího Sumína z jeho temné energie čerpají měrou vrchovatou. Jesenská působí v očích současného čtenáře jako exotická můra z jiných světů, avšak Sumín je hlasitým zabušením černé paže na dveře, jimiž se spořádaný měšťanský svět uzavřel před vším pudovým, divokým a nevysvětlitelným. Zároveň nás až pojme závrať, s jakou bravurou Sumín své příběhy vypráví, jak nečekané zákruty před čtenářem staví a jak moderně ten expresivní sloh i dnes zní. Sumín se po předložení tohoto výboru začíná jevit jako jedno z nejvíce neprávem odstrčených jmen z literárního kánonu. Pokud bychom u toho jména hledali literární vzor, nejbližším „podezřelým“ by byl patrně Guy de Maupassant.

Sumín se nenechává unášet výpary dekadence do aristokratických sfér, mimo svět. Nejčastěji sahá po prostředí současné vesnice, mezi lidi z okraje společnosti. V takových prostředích jsou zejména mužské postavy hybatelem dějů. Hrdinové povídek jsou mlčenliví siláci, rozervaní vnitřními démony. (Otec Vrbové vedl nezřízený život a opustil rodinu nedlouho po autorčině narození.) Ženy jsou vesměs trpnými oběťmi hrubého mužského světa, byť i zde se vyskytují výjimky, třeba energická hospodská v povídce Krčma.

Perlou výboru a jedním z vrcholných děl českého hororu je povídka Až za hrob. Student Vláďa se nechá svézt povozem temnou nocí a z čeledína vedoucího koně postupně začne padat ponurá historie lásky k ženě, kolem jejíhož příbytku často projíždí. Žena je ovšem v moci jejího zemřelého muže a sama se ve vyprávění začíná jevit čím dál více jako přízrak spíše než jako živá bytost. Vše je korunováno okamžikem, kdy vůz zastaví proti vůli poutníků u ženina domu, a oni s hrůzou oknem pozorují její kdovíjak dlouho zetlelou mrtvolu. Typický postup Sumína: zdánlivě zcela realistická povídka s velmi zostřeným smyslem pro detail krajiny se postupně začne překlápět v chaos a šílenství.

Obálka svazku próz Jiřího Sumína vydaného v edici Temnosti kroměřížského nakladatelství Carcosa, repro: Carcosa

Podobný postup vidíme v povídce Krčma, jež také začíná jízdou vozem noční krajinou. Zvrtne se po příjezdu hrdinů do pochybné krčmy a s odhalením mladé travičky konající pod vlivem přízraku tajemného myslivce; vše pak končí krvavou řeží pocestných podloudníků s oddílem policistů.

Temnota v nás

Veškeré touhy po dobru jsou u Sumína odsouzeny ke zmaru, protože karty osudu a sociální i psychická predestinace hrdinů jsou kotvou, jež je vždy stáhne ke dnu. Zejména ve vesnickém prostředí jsou mladí hrdinové smýkáni předem danými rolemi, z nichž vystoupit je možné jedině smrtí nebo útěkem do ciziny.

Fascinující psychologickou studií je povídka Strach. Mladičký lesnický příručí Bukovjan v lesní přestřelce zastřelí vůdce pytláků a je přítomen jeho krvavému skonu. Domů si na podrážkách přinese krev, jeho kabát je načichlý smrtí. V noci jej pronásledují výčitky, ba dokonce přízrak mrtvého. Za svůj čin je povýšen, ale musí sledovat šest hladových dětí, které v nuzném příbytku po jeho oběti zbyly. Jednoho dne je pověřen, aby byl průvodcem uherského hraběte Gézy proslulého surovostí vůči zvěři i pytlákům. Doufá, že vedle hraběte opředeného krvavými historkami jeho vlastní čin vybledne, nebo že najde sobě rovného hříšníka. Z hraběte se však vyklube jen ustrašený, výčitkami zmítaný chudáček, což Bukovjanovi poskytne nadhled na jeho vlastním životem.

Amálie Vrbová a Růžena Jesenská se narodily ve stejném roce. Obě spisovatelky zůstaly neprovdané. Vrbová stejně jako Jesenská vedla bohatý spolkový život a hodně cestovala, obě autorky byly literárně mimořádně plodné. Ač se v povídkách Sumína-Vrbové často objevují temné síly a démoni, jsou to téměř vždy démoni v nás, nikoli mimo nás, jakkoli může být pověrčivá duše prostého člověka přesvědčena o opaku. Jen málokdy nacházejí hrdinové těchto próz spásu či rozhřešení. Častěji jsme svědky popisu jejich zkázy, jako by šlo o nějakou přírodní pohromu, neodvratitelnou, mimo lidskou moc. Jako kdyby i tady platila slova z citované studie o strachu od Růženy Jesenské: „Jsme malincí vůči ohromnosti vesmíru a tajemství jeho životů.“