Když maluje duše. Tři připomínky medijního, duchovního a art brut umění

Básník Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) je nejčastěji vnímán jako představitel české dekadence. Pozdější generace ovšem doceňovaly jeho roli v nesmělé queer kultuře první republiky i zájem o hermetismus. Byl členem hermetické společnosti Universalia. Hermetismus i queer prvky najdeme v jeho ústředním prozaickém díle, trilogii Román tří mágů (1907–1925). První z nich dokonce nedávno vyšel v překladu do angličtiny a byla to právě Karáskova pozice v těchto „menšinových“ světech, která amerického vydavatele přiměla k vydání knihy.

Podobně jako mnozí další gayové s uměleckým cítěním, rovněž Karásek se obklopoval symboly krásy: jeho stále se rozšiřující sbírka umění vyústila v založení veřejné Karáskovy galerie. Zpřístupněna byla v květnu 1925 v Tyršově domě na Malé Straně (a roku 1955 byla jejjí existence ukončena). K onomu 100. výročí připravil Památník národního písemnictví výstavu Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století. Její hlavní autor Karel Kolařík si položil otázku, jak v dnešní době vystavovat staré umění tak, aby k nám promlouvalo. Nabízí dvě linie: umění jako průvodce od sebestředného Já k přátelskému, kolektivnímu My. Návštěvník se od solipsistických grafik krásných, leč osamělých těl postupně propracuje ke skupině bust vytvořených zejména ukrajinskými umělci-emigranty po bolševické revoluci. Busty mohou představovat početné Karáskovy přátelské kontakty.

Pohled do výstavy Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století, která je instalována v pražském letohrádku Hvězda, foto: Památník národního písemnictví

Zároveň však na výstavě můžeme sledovat linii druhou, totiž duchovní cestu od beznaděje ke spirituální spáse. Během ní projdeme kolem nábožensky laděné literatury, skrz působivou „kapli“ s mohutnou dřevořezbou Pašijí od Slovince Toneho Kralje až do poslední místnosti, kde jsme až hypnoticky přitahováni k zářící ploše s fotografií nebe.

Výstava, která potrvá celé léto, je příhodně umístěna do letohrádku Hvězda, který sám je považován za stavbu vysoce hermetickou, do níž je zakódována symbolika alchymistického Velkého díla. Za „zámek postavený z kamene mudrců“ považoval Hvězdu i surrealistický básník André Breton. A v roce 1994 publikoval Martin Stejskal, malíř, esejista a esoterik hlásící se k surrealismu, knihu Hvězda: Pokus o vymezení pražského letohrádku jako filosofického obydlí.

Nevím, co ruka kresliti bude

Od duchovní výstavní architektury je krůček k duchovnímu umění samotnému. Po návštěvě Hvězdy můžete otevřít knihu Zbožní zítřka, která je v podstatě rozšířeným katalogem výstavy, jež se předloni konala v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích pod názvem Zbožní zítřka. Umění vidět. Mystici, esoterici, mediumici a automatici v českém výtvarném umění. Naštěstí se z této mimořádné výstavy zrodila publikace, která přetrvá. Litoměřická galerie se pyšní sbírkou medijního a neškoleného umění. Propojení těchto dvou světů se sférou třetí, totiž zkušených výtvarníků spirituálního zaměření, byl šťastný nápad.

„Zbožný zítřka bude mystikem, někým, kdo něco zakusil, nebo nebude vůbec.“ Tímto známým citátem význačného německého teologa Karla Rahnera je kniha rámována. Lze nepochybně přisvědčit, že zde shromáždění umělci něco zakusili. Dana Veselská v úvodním textu píše, že dotyčné tvůrce spojuje „hluboký duchovní prožitek a jeho vizualizovaný záznam“. Tři výše vyjmenované kategorie umělců k sobě mají opravdu blízko. Knihu otevírají  jména z počátku dvacátého století řazená mezi mystiky a symbolisty. Můžeme se jen pozastavit nad autorčinou charakteristikou symbolismu coby uměleckého hnutí zaměřeného na projevy lidské duše – emoce, fantazie, nálady či city.

Stránka z publikace Zbožní zítřka. Umění vidět. Mystici, esoterici, mediumici a automatici v českém výtvarném umění, repro: Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích

Začíná se přirozeně umělci ze skupiny Sursum, kteří se zaobírali mysticismem a spiritismem a mnozí se hlásili k medijní kresbě. Jan Konůpek stejně jako mnozí další byl přesvědčen, že jeho ruka je vedena „odjinud“. František Kupka sloužil coby médium, s medijním transem experimentoval Jan Zrzavý. Přesto vidíme zřetelný rozdíl mezi tvorbou těchto výtvarníků a lidových medijních kreslířů. Ať již zažili jmenovaní jakékoli stavy změněného vědomí, zdá se, že při tvorbě samotné je neopouští racio ani školené gesto. Mnozí se dokonce věnovali přírodním vědám a jejich vlivu na naše vnímání reality. V jejich tvorbě nenajdeme onu specifickou umanutost, psychedelickou ornamentálnost vlastní skutečným medijním tvůrcům. Obvykle chtějí NĚCO znázornit, zatímco lidová média jako by se spokojila se samotným aktem tvorby, jako by tvarovala samo psychické rozpoložení, než aby je využívala coby kukátko do jiné reality.
Medijní kresby nacházející se na pomezí art brut a automatické kresby se v českých zemích rozšířily v první polovině minulého století nebývalou měrou; snad jsme v tomto směru i v Evropě mimořádní. Za centra této tvorby je považováno zejména Slezsko a Novopacko. Nejde o vědomou tvorbu. Jeden z nejznámějších medijních malířů Josef Kotzian (1889–1964) vypověděl, že „nevím ničeho, co ruka kresliti bude, a kdybych měl sám kresliti (tj. mimo vliv neznámého mistra odjinud), rozhodně bych ničeho nenakreslil“.

Obálka publikace Zbožní zítřka. Umění vidět. Mystici, esoterici, mediumici a automatici v českém výtvarném umění, repro: Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích

Malíře ze skupiny Sursum a tyto tvůrce tedy spojuje spiritismus a mysticismus, ovšem zcela jiným způsobem. Mimořádně často se na medijních kresbách objevují rostlinné motivy, jako by florální struktury nějakým způsobem odpovídaly nevědomým obsahům. Blízko k art brut má Marie Kodovská, které v Rýmařově, kde žila, zřídili dokonce malé muzeum a její literární tvorba teprve v posledních letech začíná být vydávána tamními institucemi a zpřístupňována veřejnosti.

Ačkoliv „provozně“, tedy co do ohlasu a tržní hodnoty děl se pohybují zcela jinde, přece jistým způsobem v blízkosti takové tvorby se nacházejí autoři jako Karel Malich, Martin Mainer či Jan Švankmajer. Posledně jmenovaný je nejen tvůrcem, pro něhož je nevědomí primárním uměleckým zdrojem, nýbrž i významným sběratelem. Šťastnou shodou okolností se stal majitelem velké pozůstalosti po slezských spiritistech.

Duchovnost černého kraje

Právě ze sbírky Jana Švankmajera pochází podstatná část kreseb z okruhu spiritistického spolku Bratrství, kterou připravili k vydání ostravští antikváři Eva Zdražilová a Jan Oravec. Pod názvem Spiritistická medijní kresba ve Slezsku ji v nádherné úpravě vydala značka Arbor vitae societas.

Kniha začíná obecným úvodem o medijní tvorbě od Vivienne Robertsové. Ta není čtenáři blíže představena, přitom jde o významnou kurátorku spirituálního a spiritistického umění v londýnské neziskové organizaci College of Psychic Studies. Při četbě textu čtenář pochopí, že hlavním cílem pisatelky je upozornit na vytěsněné umělkyně z tohoto okrajového kulturního fenoménu.

Pohled do knihy Spiritistická medijní kresba ve Slezsku, foto: Artmap

Počátky spiritismu ve Slezsku známe pohříchu z policejních hlášení. Počátkem dvacátého století totiž úřady přísně kontrolovaly a regulovaly spolkovou činnost a vznik početných spiritistických kroužků jim nemohl ujít. Doprovodný text od Martina Jemelky přibližuje konflikty spiritistů nejen s úřady, ale i s církví. Fascinující je zjištění, že spiritisté byli někdy nuceně pohřbíváni za hřbitovní zdí mezi sebevrahy, aby byli později rehabilitováni, exhumováni a pohřbeni řádně.

Roku 1914 byl v Radvanicích otevřen první český spolkový spiritistický dům, byl zde založen časopis Spiritistická revue, avšak nacistická okupace učinila těmto aktivitám dočasně konec a jak víme, rovněž komunismus nepřál ani spolkům, ani duchařině.

Obálka publikace Spiritistická medijní kresba ve Slezsku, repro: K-a-v-k-a

Kniha obsahuje množství reprodukcí kreseb vytvořených v medijním vytržení. Jak už bylo řečeno, často jde o organické motivy, cizokrajné květiny a komplexní ornamenty. Jejich propracovanost a jemnost je o to pozoruhodnější, že je vytvořili neškolení lidé, mezi nimiž vzhledem k regionu nejčastěji najdeme báňské úředníky, zámečníky, důlní strojníky či přímo horníky. Vesměs měli společné to, že neprošli výtvarnou průpravou a byli zbožně založení.

Medijní kresbě se dnes věnují historici umění a specializované instituce, i když je zjevné, že v případě této tvorby bude sebepečlivějšímu průzkumu stále unikat možnost popisu dimenze nepopsatelného.