Plevel je hlavně o přijetí odlišnosti, říká animátorka Pola Kazak, oceněná nyní na Anifilmu
Námětem krátkého animovaného filmu Plevel byla migrační krize v roce 2015. Výsledkem je však symbolický snímek o zahradnici, která nechce do své zahrady vpustit žádný plevel. Zákonitostem přírody se ovšem nakonec neubrání. Autorka Plevele, v Česku žijící Ruska Pola Kazak, za snímek získala na právě skončeném festivalu Anifilm cenu Českého obzoru za nejlepší studentský film.
Do Česka jste odešla z Ruska v roce 2010 a stály za tím hlavně osobní důvody, nikoliv politické – měla jste v Česku přítele. Plevel pojednává mimo jiné o tom, že se v životě máme poddat tomu, co nám přinese, a nesnažit se úporně mu dávat směr. Je to vaše osobní téma?
Možná. Neplánuji si život příliš dopředu, v tom jsem asi docela chaotická. Posouvám se v životě tam, kam mě to zavede. Plevel ovšem nevnímám jako vysloveně osobní téma. Spíš mě zajímá vliv okolností či životních situací na člověka a to, jak jeho charakter můžou proměnit. To je ostatně i tématem Plevelu.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Jak vás proměnil fakt, že patnáct let žijete Česku? Je vám česká kultura blízká?
Ano, i ne. Do Česka jsem přijela poměrně mladá, bylo mi čtyřiadvacet. To je pořád ještě formativní věk, takže můžu říct, že jsem se zformovala tady. Nedovedu si představit, že bych se vrátila do Moskvy, zejména teď, po vypuknutí války. Zároveň jsem pořád cizinka a některé věci mi nejsou vlastní. Například přístup k filmařině je tu odlišný od toho mého.
V čem?
V české animaci se klade důraz na vtip a humor, vypointovanost příběhů. Český humor je navíc dost specifický. V životě sice mám humor ráda, ale ve filmech ho nevnímám jako důležitý prvek. Ani Plevel není moc humorný. Proto jsem se bála, že na českého diváka bude působit nudně. Ruská animace – a obecně kultura – je lyričtější. Vyrůstala jsem na filmech z osmdesátých let, na animovaných snímcích Jurije Norštejna, který je hodně lyrický a poetický, a já to v sobě nějak mám. Člověka v tomto ohledu asi nejvíc formuje dětství, a to moje bylo v Rusku.
Vy jste ovšem v Moskvě nejprve studovala fotografii a dokument…
Ale kreslila jsem si od dětství, můj táta studoval malířství, i když se živí jako umělecký kovář. V pubertě jsem chtěla vzdorovat a jít jinou cestou než otec, tíhla jsem k hranému filmu. Ovlivnil mě třeba Fellini a italský neorealismus, jenže na hraný film jsem asi příliš introvertní a potřebuju svůj čas a klid. Proto jsem zvolila studium dokumentu a fotografie. Stejně jsem se ale nakonec oklikou vrátila k animaci. Důvodem bylo i to, že když jsem přijela do Česka, bylo pro mě všechno nové a nedokázala jsem si představit, že bych tady hned točila dokumenty. Na to se přeci jen musíte s prostředím víc seznámit. Animaci jsem tehdy brala trochu jako útěk: můžete v ní dělat, co chcete, a nejste vázaná lokálními nebo aktuálními tématy.
To je pro animaci poměrně typické: málokdy je vysloveně angažovaná. Důvodem je mimo jiné to, že vzniká dlouho, a tak málokdy může zareagovat na aktuální společenskou situaci. Tíhne k symboličnosti, univerzálnosti. Tak je tomu i u vašeho Plevele…
Mám ráda, když dílo nemoralizuje, neagituje, nevysvětluje a nenutí mi konkrétní řešení. Na umění se mi líbí, když jev naznačí, ale nechá na divákovi, aby si věci domýšlel. Osobně netíhnu k žádné ideologii, spíš ve všem hledám přírodní zákonitosti. Podle mě je dobré vnímat všechny jevy a procesy, společenské i přírodní, s odstupem a globálně. Ale to neznamená, že je marné vzdorovat problémům a situacím! Tak tomu není ani v mém filmu. V Plevelu se zahradnice snaží vymýtit ze své zahrady plevel a v zápalu boje zničí celou zahradu. Díky tomu ale nakonec dokáže přijmout něco nového, neznámou rostlinu. Nejsem si jistá, zda je podobné situace možné řešit bezbolestně. Občas bohužel život nabízí zkušenost, která nás ukotví, pouze přes bolest nebo ztrátu. Až potom jsme schopni vnímat situaci z jiného úhlu. To můžeme vztáhnout i na společenské problémy, například na migraci, která byla původně námětem mého filmu.
Čím si vysvětlujete strach z migrantů, který poslední léta sílí v české společnosti i v okolních zemích?
Všichni se bojíme něčeho nového, co neznáme a co ohrozí náš svět tak, jak ho známe. Můj film není ani tak migrantech jako spíš o podstatě tohoto problému: o přijetí něčeho neznámého. Když něčemu nerozumíme, máme tendenci vidět v tom něco špatného. Stejně jako se dítě bojí tmy. Samotná tma mu přitom neubližuje, ale znejistí jeho pocit bezpečí. Raději neznámé věci zavrhneme, než abychom riskovali. Chaos člověka děsí, proto člověk dává světu řád.
Za úspěchem české animace posledních let stojí z velké části cizinky, třeba vaši krajanka Darja Kaščejeva nebo animátorka s vietnamskými kořeny Diana Cam Van Nguyen. Vnímáme to jako úspěch českého filmu. Jak to cítíte vy?
Je otázka, jestli se tomu dá pořád říkat český film. Samozřejmě jde o české filmy v tom smyslu, že se tady natáčejí a fondy i produkce jsou české. Když se však podíváme na jejich témata a kulturní vlivy, tak nemůžeme říct, že by šlo o něco vysloveně českého. Diana Cam Van Nguyen například ve svých dosavadních snímcích tematizuje jinakost, představuje témata vlastní zdejší vietnamské komunitě.
Jak se vám v Česku jako animátorce žije?
V řadě ohledů docela bídně. Práce animátora je vždy nárazová – jde z projektu do projektu, nejsme zaměstnanci, protože tu nejsou velké produkční společnosti a studia. Můžete mít dlouhodobý projekt, jako jsem měla já na filmech Kafka. In love a Přes hranici, ale po jejich skončení nenastoupíte hned do dalšího projektu, máte pauzu, kterou musíte finančně pokrýt. Našetřit si ale nestihnete, protože jako animátor nemáte zase tak velký honorář.
Také se dá těžko odhadnout předem, jak dlouho animace bude trvat – často člověk zkouší nové technologie a nejsou tady velká studia, kde by všechno jelo jako pásová výroba stále stejných kreslených postav a seriálů. Například práce na Plevelu se mi protáhla skoro na čtyři roky, zvolila jsem časově náročnou techniku malby na skle, a tak jsem celý film dělala sama… Producenti přitom kvůli grantům předem potřebují odhad nákladů, takže animátoři nakonec mnohdy dohánějí práci po nocích či o víkendech, aby to stihli. Rozpočty by se měly připravovat víc férově. Je třeba ještě víc vytvářet koprodukce a žádat evropské fondy, protože tohle není dlouhodobě udržitelná situace a lidé často vyhoří.
Plakát k filmu Plevel, který je k vidění na platformě DAFilms a objeví se i v kinodistribuci jako součást pásma krátkých animovaných filmů Čtyřhlas, zdroj: MAUR film
Co by pomohlo?
Kdyby stát pokrýval animátorům a filmařům či umělcům obecně mezery mezi projekty, alespoň po nějakou dobu. Ve Francii například podporují filmaře tak, že jim platí po dobu šesti měsíců minimum, aby si během té doby mohli najít další projekt a vyplnili tak finančně mezeru. Česko je navíc malý stát a projektů tady není tolik, aby všichni animátoři soustavně mohli mít práci.
Plevel měl premiéru v Cannes a získala jste za něj Českého lva. To nepomůže?
Ano i ne. Ceny jsou pro mě známkou toho, že něco umím. Ale životní situaci mi to vyřešit nepomohlo. Nejvíc bych teď potřebovala vydechnout a nasbírat energii na další projekt. Jsem po dokončení Plevele unavená, ale musím bez přestávky shánět další zakázky, na nichž bych mohla pracovat. Takový je život.
Animátorka Pola Kazak 8. března 2025 při přebírání Českého lva za svůj film Plevel, který získal Cenu Magnesia za nejlepší studentský film, foto: ČTK / Michal Krumphanzl
Pola Kazak (* 1986)
Animátorka, grafička a režisérka animovaných filmů. Narodila se v Rusku, kde od roku 2004 studovala dokumentární tvorbu a fotografii na Moskevské univerzitě umění a kultury. V roce 2010 se přestěhovala do České republiky a začala studovat na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, nejprve dokumentární tvorbu, poté animaci. Je autorkou krátkého filmu Toro!, vycházejícího z perokreseb Pabla Picassa ilustrujících býčí zápasy. Jako animátorka se podílela na celovečerním filmu Přes hranici (2021) režisérky Florence Miailhe vytvořeném technikou malby na skle nebo na filmu Kafka. In Love režisérky Zane Oborenko (2024), která vznikla animací písku. Její absolventský krátký film Plevel (2024) vznikl technikou malby na skle a měl premiéru na filmovém festivale v Cannes. Získala za něj letošní Cenu Magnesia za nejlepší studentský film na Českých lvech a aktuálně také cenu Českého obzoru za nejlepší studentský film na letošním festivalu animovaných filmů Anifilm, který probíhal od 6. května do 11. května v Liberci.
