Přežije svět i bez lidí? Animovaná Kočičí odysea není běžnou rodinnou podívanou o zvířatech
Získal řadu prestižních cen a je nominován na Oscara i v kategorii nejlepší zahraniční film, což není pro animovaný snímek běžné. Kočičí odysea totiž není obvyklý animák. Ukazuje svět po potopě a bez lidí, s několika přežívajícími zvířaty. A namísto slov vymýšlí svůj vlastní jazyk – filmový.
Je škoda, že stále ještě převládá stereotyp animovaných filmů coby rodinné zábavy. Přitom existuje řada děl, většinou autorských a vzniklých mimo velká americká studia, která zavedenou představu narušují. Z těch známějších a pro děti ne úplně vhodných jmenujme titul o nelehkém dospívání dívek v Íránu za časů islámské revoluce Persepolis (2007), zasutou vzpomínku na masakry v palestinských uprchlických táborech Valčík s Bašírem (2008), tuzemskou nádražáckou love story ze Sudet Alois Nebel (2011), případně psychedelickou sci-fi jízdu Temný obraz (2006). Vedle toho vznikají animovaná díla, jež obsahují poselství bez ohledu na věk. Například meditativní snímek Červená želva (2016) oscarového režiséra Michaëla Dudoka de Wita, jenž na pozadí boje trosečníka s přírodou uvažuje o koloběhu života, anebo lotyšský film Flow, v české distribuci pojmenovaný jako Kočičí odysea, jenž si – stejně jako Červená želva – vystačí beze slov.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube O animovaném podobenství lotyšského tvůrce Gintse Zilbalodise (* 1994) můžeme mluvit jako o filmové události: jde teprve o režisérův druhý celovečerní snímek, vznikl mimo zavedená studia a svým osobitým stylem zaujal poroty prestižních akcí: Kočičí odysea měla premiéru v Cannes, získala Cenu diváků na přehlídce animovaných filmů v Annecy či Zlatý glóbus i Evropskou filmovou cenu pro nejlepší animované dílo. A teď je kandidátem na Oscara: nominována je nejen v kategorii nejlepší animovaný film, ale i nejlepší cizojazyčný snímek.
Kočičí odysea nestojí na příběhu, jak bývá u celovečerních animovaných snímků běžné. Spíše je podobenstvím o světě bez člověka, zaplaveném vodou, z níž nad hladinu sem tam vyčuhují pozůstatky lidských staveb různých kultur i období. Pro někoho je to podobenství pochmurné, pro jiného svým způsobem povzbudivé: příroda se obejde bez lidí. Barevností, vizualitou a celkovým laděním přitom neběží o dílo temné, spíše kontemplativní. Ostatně už původní název Flow evokuje nejen proud vody unášející zvířecí hrdiny, ale také stav mysli naladěné na přítomný okamžik podobný meditaci.
Ačkoliv jsou hlavními hrdiny zvířata, nejde o antropomorfizaci. Zvířata zde nemluví jako lidé a ani se jako lidé nepohybují. Spíše připomínají biblickou (ovšem co do druhů zvířat notně okleštěnou) Noemovu archu. Hrdiny snímku jsou kočka (tedy spíš kocour, neboť v lotyšštině je kočka rodu mužského), lemur, kapybara, pes a hadilov písař, kteří odolávají nástrahám zatopené krajiny, hledají v ní potravu a navzájem si na staré lodi pomáhají přežít. S tím posledním samotářský kocour bojuje, je totiž zvyklý dělat si věci po svém, kdežto pes si naopak těžce zvyká na život bez své smečky. Zvířecí hrdinové nepřipomínají infantilní idylu: často se neshodnou, dochází k potyčkám. Ale protože nástrahy vodního živlu sami překonat nezvládnou, jsou nuceni spolupracovat. Flow se sice obejde bez lidí, ale evokuje bytostně lidské téma – ve všemožně rozděleném světě bez vzájemné pomoci a spolupráce nepřežijeme.
Že se svět obejde bez lidského pokolení, samozřejmě není novátorská úvaha, viz třeba slavná kniha z roku 2007 Svět bez nás (česky 2008) amerického novináře Alana Weismana. Toho zajímalo, co by se stalo, kdyby ze Země zmizeli lidé. Jak dlouho by stopy po nich zůstaly? Kteří živočichové by zanikli a které nové druhy by se vyvinuly? Weisman postavil hypotézy na názorech inženýrů, klimatologů, zoologů či biologů. Filmař Zilbalodis na to jde jinak: vytvořil imaginární krajinu plnou podobenství a interpretaci ponechává na diváctvu.
Kocour samotář
Gints Zilbalodis si filmy obvykle nejen režíruje a animuje, ale i píše, produkuje, střihá a skládá k nim hudbu. Svůj celovečerní debut Daleko (Away, 2019) si animoval sám v počítačovém programu Maya, přesto výsledek zaujal na festivalu v Annecy. Snímek o chlapci, jenž se po letecké havárii ocitne na pustém ostrově, předznamenal poetiku Kočičí odysey výtvarným pojetím, dlouhými pozvolnými záběry i vyjadřováním beze slov. Kočičí odysea však vyžadovala náročnější počítačovou animaci, zejména u vodních ploch či realistických pohybů zvířat, proto dílo vznikalo v koprodukci s Francií a Belgií. Zilbalodis kvůli tomu v Lotyšsku založil studio Dream Well, protože v jeho rodné zemi prý není tolik animátorů schopných dělat pokročilou 3D počítačovou animaci. V jednom rozhovoru přiznal, že stejně jako se jeho kočičí hrdina musel naučit spolupracovat s ostatními zvířaty, musel si i on, bytostný samotář, zvyknout na práci v týmu.
Tím, že se v Kočičí odysee nemluví, musel tvůrčí tým najít jiný způsob vyjádření emocí a nálad – nuance tak vytušíme z barevné škály, ze hry světel a stínů i z výrazů očí a z pohybů těl. Klíčovou úlohu přejímá zvuková stránka s řevy zvířat či se zvuky vody a větru. Holanďan Michaël Dudok de Wit (* 1953) prohlásil, že tím, že v jeho Červené želvě postavy nemluví, podařilo se mu do snímku dostat to, co sám tak miluje na svých oblíbených filmech: bezčasí; subtilní kvalitu, kterou obvykle nacházíme v mytologii. A právě dojem bezčasí dodává spodní rozměr i Kočičí odysee. Můžeme ji vnímat jako dystopii o důsledcích nynější klimatické krize i coby metaforu života ve společenství.
Plakát k filmu, foto: Film Europe
Kočičí odysea / Flow (Lotyšsko, Francie, Belgie, 2024, stopáž 85 minut)
Režie: Gints Zilbalodis, scénář: Matiss Kaza, Gints Zilbalodis, kamera: Gints Zilbalodis, hudba: Rihards Zalupe, Gints Zilbalodis, produkce: Ron Dyens, Matiss Kaza, Gregory Zalcman, Gints Zilbalodis, střih: Gints Zilbalodis.
Česká premiéra 2. ledna 2025
