Film Brutalista troufale sní o lepším světě. Nařčení ze sionismu není na místě
O snímku Brutalista amerického režiséra Bradyho Corbeta se především v zámoří občas píše jako o sionistickém díle sympatizujícím s idejemi izraelského nacionalismu. Tohle ambiciózní dobové drama je však mnohem složitější. Jeho ústřední postavy touží po architektuře, jež by propojovala lidi, disciplíny a domény, ale snímek ukazuje, co všechno stojí takové vizi v cestě.
Protagonista snímku, László Tóth (Adrien Brody), býval architektem evropského významu, prošel si však koncentračním táborem a hned po válce zamířil z Evropy do Ameriky. Na starší úspěchy však bylo těžké navázat. Dokud nepotkal zámožného průmyslníka Harrisona Van Burena (Guy Pearce), s nímž plánuje stavbu rozsáhlého multifunkčního komplexu. Jde o grandiózní plán poháněný Van Burenovým vizionářstvím, jakým disponují pouze lidé neochvějně přesvědčení o svém úspěchu. Filadelfský kapitalista přitom tentokrát sleduje šlechetnější cíl než prostý výdělek. Středisko má na kopci za městem vyrůst na počest jeho zesnulé matky a sloužit coby prostor ke komunitnímu setkávání.
Van Buren prezentuje nápad jako osvícené vnuknutí, v očích druhých, zejména pak magnátova nabubřelého syna Harryho, se však jedná o projev čirého bláznovství a o podnik odsouzený ke krachu. Zároveň jde o vzácný okamžik, kdy starší z obou Van Burenů pod vlivem náhlého hnutí citů a mysli přesáhne limity sebe sama i svého podnikání. Právě pološílená nerozumnost a v důsledku také štědrost celého projektu je ve světě řízeném rozumem, efektivitou a úsporností tolik inspirativní.
Bauhaus i filantropie
Současně se zde rýsuje oboustranně prospěšné partnerství bohatého mecenáše a talentovaného umělce. Megalomanská zakázka se židovskému architektovi Tóthovi odchovanému Bauhausem nabízí nejen coby příležitost pevněji zakořenit v nové zemi, nýbrž také jako nebývalá výzva. Jak zachovat celistvost vícekřídlého komplexu, a přitom jej uzpůsobit jeho zdánlivě neslučitelným částem: kapli, tělocvičně, knihovně a divadlu? Lászlova funkcionalistická průprava tady prochází náročnou zkouškou. Jak navrhnout stavbu s tolika různorodými funkcemi?
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Spletitý kolos, který si Van Buren vyfantazíruje a jejž se Lászlo pokusí domyslet a zkonstruovat, zaúčinkuje ve filmu jako neznámý živočišný druh nezapadající ani do atlasu architektury, ani do moderní ústavy. Ve společnosti zvyklé oddělovat náboženství, sport, vzdělávání a kulturu se tento čtyřhlavý leviatan jeví být ohrožením. A právě o nemožnosti zcela zrealizovat takový nezvyklý ideál Brutalista pojednává. Tady se nachází utopické jádro filmu, mimo něž skoro všichni aktéři přešlapují v bahně kompromisů, traumat a šedavého prekérního života bez jistot.
Ve jménu zdrženlivosti
Snad aby se Corbetův snímek od svého obtížně uskutečnitelného monumentu příliš nevzdaloval, také on je navzdory gargantuovské stopáži lehce zdrženlivý. Jako by se zdráhal provést opravdu rozmáchlé gesto, halasně oznámit sebe sama jako mistrovský počin. Zčásti jde o praktickou nutnost. Brutalista stál dvakrát až třikrát méně než srovnatelně výpravné dobové filmy Paula Thomase Andersona Až na krev a Mistr, s nimiž jinak sdílí motivy velkých nenaplněných ambic a nesourodých charakterových duelů. Ale zčásti je pocit zdrženlivosti výsledkem režijního stylu. Oproti zmíněnému Andersonovi, který své filmy zalidňuje těmi nejtalentovanějšími virtuózy expresivního herectví (Daniel Day Lewis, Philip Seymour Hoffman, Joaquin Phoenix), o generaci mladší Brady Corbet (* 1988) tolik netíhne k emočně vystupňovaným dramatům. Jeho blížencem je spíš nenápadný americký autor James Gray (například film Imigrant), jenž se od středního proudu odklání jemně rozvolněným vyprávěním a stylistickým odstupem. Bere si prvky z klasicismu i modernismu a neokázale je kříží.
Brutalista rozhodně není labyrintem, v němž by bylo snadné se ztratit. Časoprostorové mezírky nicméně jsou jeho podstatnou součástí. Vkliňují se také do dramatické struktury, kde často přemosťují dvě kontrastní pasáže – jako když Van Buren uctivě přichází za Lászlem, toho času zarostlým dělníkem s lopatou v ruce, aby se mu omluvil za předešlé extempore, kdy jej spolu s jeho bratrancem, řemeslníkem Attillou, vyhnal ze svého sídla. Obě události dělí zhruba tři roky, ve filmu však následují záhy po sobě. Místo souvisle stavěného obloukového narativu o vzestupu a pádu snímek balancuje na vlnách a zákrutách, jež navozují efekt nahodilého a nečekaného. Nahodilost bývá příznakem filmového realismu, Brutalista ji však funkčně zapouští do rámce hollywoodského velkofilmu s prologem, epilogem a dvěma masivními dějovými bloky s patnáctiminutovou pauzou.
Režisér Brady Corbet při natáčení filmu Brutalista, foto: Marius Captare
Sledování Brutalisty i proto připomene luštění obřího architektonického plánu, kdy je potřeba kromě těch nejtučnějších kontur registrovat tenké šrafování dílčích místností a krátké přípisky na krajích výkresu. Corbet se spoluscenáristkou Monou Fastvold jako by snímek psali obyčejnou tužkou a tenkým písmem – pochytit v něm vše důležité vyžaduje mhouřit oči a udržovat koncentraci. Příčinu vlakové nehody, úsporně znázorněné jen abstraktními barvami a světly, zmíní dialogy spíš mezi řečí. Přitom jde o důležitý motiv dokreslující paradoxy kapitalistické výroby. Co jsou postavy zač a jak se k sobě mají, si postupně dovodíme z jejich slov i těl – každá scéna sexu je trochu jiná a jinak pokřivená, mocensky či fyzicky. V choulostivých situacích, jako když nepokrytý šovinista Harry při venkovním posezení odloudí stranou Lászlovu nemluvnou neteř Zsófii, zaúřaduje opět narativní výpustka.
Patří sem židovská otázka?
Některým zámořským komentátorům připadá, že tato zdrženlivost, subtilnost a nedořečenost Brutalisty je rovněž známkou jeho neujasněného ideového lavírování, zejména pak v ožehavé otázce sionismu. Corbetův film není pouze příběhem budování jedné stavby, ale také příběhem poválečné židovské zkušenosti a budování Izraele. Jde přitom o linii okrajovou až neviditelnou. Mezinárodně posvěcené založení židovského státu z listopadu 1947 zde mimo obraz oznamuje první izraelský premiér David Ben Gurion v jednom z řady zpravodajských voiceoverů.
K zaslíbené zemi se jinak postavy vztahují idealisticky, jako k bezpečnému přístavu, kde po dekádách útrap konečně naleznou klid. Zmíněná Zsófia do Izraele odcestuje jako první. Zdeptaná Lászlova žena Erzsébet pak koncem padesátých let svému manželovi na chodbě newyorské nemocnice navrhne totéž a na adresu Ameriky šeptne: „Celá tahle země je prohnilá.“ Život rodiny v Izraeli ovšem nevidíme. Film jej přeskočí svojí nejdelší elipsou a na závěr se krátce přesune do Benátek roku 1980, kde se koná první bienále architektury.
Novinář Noah Kulwin proto v časopisu Screen Slate vznáší otázku, nakolik si film může dovolit být vůči izraelskému nacionalismu netečný, či přímo shovívavý – zda Brutalistovy zámlky vlastně nevyjadřují tichý souhlas s útlakem, který izraelští Židé coby historicky utlačované etnikum dodnes produkují dál.
Náznaky sympatií filmu k sionistickému hnutí nachází Kulwin i v jeho epilogu, kde na bienále probíhá retrospektiva Lászlova celoživotního díla a hlavní slovo zde má teď již dospělá Zsófia. V jejím autoritativním projevu zazní mimo jiné klíčová věta, kterou ji prý strýc kladl na srdce po příchodu do Izraele: „Nezáleží na cestě, ale na cíli.“ Nenaznačuje tím tedy Zsófia, že účel světí prostředky? Že podstatné je založení židovského státu a že na vysídlení statisíců Palestinců, které jej doprovázelo, už tolik nesejde?
Počítat s historií
Takový výklad postupuje proti srsti Corbetova snímku a dedukuje jeho skrytou ideologii z potlačených, latentně přítomných vodítek. Opírá se také o důležitou úlohu brutalistní architektury v sebedefinici moderního židovského státu.
Vůči filmu jako celku mi taková interpretace připadá zjednodušující a přehlíživá. Brutalista neadoruje estetickou ani etnickou čistotu, nevzývá fašizující disciplínu ani nadvládu objektů nad lidmi. Naopak prakticky vše, od lidí přes komunity až po budovy, portrétuje jako něco nesourodého, vzájemně prostupného a nutně kontaminovaného. A nachází v tom krásu i smutek, povznesenost i upachtěnost. Významně tomu přispívá pozapomenutý filmový formát s vysokým rozlišením VistaVision, jejž kameraman Lol Crawley perfektně oživuje a který i těm nejsubtilnějším výjevům dodává hloubku a plasticitu. Snad proto si Brutalista může dovolit držet se místy zpátky – obrazy v něm kolikrát promlouvají přesvědčivěji než dlouhé řeči.
Spíše než ideje sionismu naplňuje tento film myšlenky, které v reálu rozvíjeli pořadatelé prvního architektonického bienále s mottem Přítomnost minulosti. Kurátor Paolo Portoghesi a další architekti a teoretici se tenkrát zaštítili postmodernismem, novým pojmem, který ještě každý chápal trochu jinak. Portoghesiho představa se například nápadně vzdalovala dnes zažitému postmodernímu eklekticismu a ironickému odstupu. Nešlo o to historii odmítnout či zrelativizovat, ale doslova i obrazně na ní stavět, začleňovat ji do současnosti, nabourávat poněkud zužující modernitu zevnitř a činit ji více pestrou.
Také Brutalista v sobě nese takovou pluralitní vizi, troufalý plán, v němž se nakrátko nepravděpodobně propojí vykořeněný umělec-intelektuál a domýšlivý podnikatel. Křehkost jejich snu je zjevná, ale v celém filmu rezonuje vůbec nejsilněji.
Plakát k filmu, zdroj: CinemArt
Brutalista / The Brutalist (USA, 2024, stopáž 215 minut)
Režie: Brady Corbet, scénář: Brady Corbet, Mona Fastvold, kamera: Lol Crawley, hudba: Daniel Blumberg, střih: Dávid Jancsó, zvuk: Andy Neil, Steve Single, scénografie: Judy Becker, masky: Judit Halász, kostýmy: Kate Forbes. Hrají: Adrien Brody, Felicity Jones, Guy Pearce, Joe Alwyn, Raffey Cassidy, Isaach De Bankolé, Alessandro Nivola, Jonathan Hyde, Emma Laird, Stacy Martin a další.
Česká premiéra: 6. února 2024.
