Je tu nový Sorrentino. Film Parthenope: Civění na nahou ženu a chytračení vyšeptalých starců
Zlé jazyky tvrdí, že Paolo Sorrentino se počínaje Velkou nádherou proměnil v midcultového šarlatána fingujícího hlubokomyslnost a parazitujícího na pantheonu italských autorů s Federicem Fellinim v čele. Novinka Parthenope skeptickému výkladu přitakává. Filmař sice poprvé do centra vyprávění staví ženu a sleduje její životní cestu, ale kolují zde zástupy nedosochaných torz, vyvanutých stylistických figur a duchamorných mouder.
Italského režiséra, scenáristu, herce i spisovatele Paola Sorrentina (* 1970) vždy fascinovalo stárnutí, především pak stárnutí mužské. Zpočátku jej prozkoumával skrze odlišné žánrové klíče: kriminálku (Následky lásky), politické drama (Božský) či hudební road movie (Tady to musí být). Poté se přesunul k tvorbě nadžánrové a znatelněji autorské, v níž stáří, obvykle kontrastované s prchavou mladostí a krásou, ještě více vystoupilo vpřed jako soustavně rozvíjené téma. Znalecké, lehce sebeironické dumání seladonů v důchodu, jež pohled na ztepilé ženy vede k zasněným životním rekapitulacím a úvahám o smyslu všehomíra, se zejména vlivem Velké nádhery a Mládí stalo ústředním prvkem Sorrentinových filmových vyprávění. Přechytralé přemítání vyšeptalých starců nechybí ani v Parthenope, je však zároveň nahlíženo očima ženy, která by dříve byla jen okrasnou proprietou. Reviduje snad režisér svoji předchozí tvorbu?
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Muži všech věkových skupin v Sorrentinových filmech často civí. Civí na obnažené ženy a nemohou si pomoct. Také my civíme na tyto civějící muže, skladba záběrů nám to dovoluje. Zdá se tedy, že ono civění (s veškerou jeho přihlouplostí a pudovou neovladatelností) vystavují tyto snímky lehce výsměšné, byť stále shovívavé kritice. Jenže i ty filmy samotné civí – bez ohledu na mužské pohledy. Jako v úvodu Boží ruky, kde vícenásobně ponížená Patrizia sedí na posteli s jedním odhaleným ňadrem: kamera na ní ulpívá a ponižuje ji.
Klišé na klišé
Líbezná Parthenope je rovněž terčem mužského civění – a nejen jeho. Očarovaní muži včetně jejího bratra se jí dvoří, padají jí k nohám, snaží se ji rozhodit rádoby kousavými poznámkami nebo zkrátka s posvátnou bázní zírají. S dosud neznámou herečkou Celeste Dalla Porta, která ztvárňuje hrdinku v rozmezí od osmnácti do pětatřiceti let, snímek zachází obezřetněji než bývá u Sorrentina běžné. Uctivě se opájí její tajemnou krásou, současně ji nechává reagovat, vybírat si a hbitě odrážet nevítané výpady. Usiluje ji vylíčit jako pohotovou, bystrou a vzdělanou. Ale co naplat: Vše to v důsledku působí jako školácké cvičení na téma „komplexní ženská postava“, jako výtvor neohrabaného panice, který dostal za úkol představit si, co to znamená být ženou, a přitom dospěl k nesourodé snůšce sexualizujících i emancipačních klišé.
Jistě by šlo říct, že Sorrentinovi nejde o to vykreslit věrohodnou ženu. Parthenope se rodí z pěny moře, stejně jako mytická siréna. Její jméno odkazuje ke starořecké osadě, na jejímž místě později vyrostla Sorrentinova rodná Neapol. Parthenope nemá být ledasjakou ženou, nýbrž symbolem, bytostí větší než život.
Jenže film s ní takto nenakládá, alespoň ne důsledně. Mlčenlivé, ornamentálně stylizované výjevy, v nichž ještě jako dívka leží strnule opřená o svého bratra, čte a kouří, připomenou renesanční obrazy či sousoší. Byť i jim, přes incestní náboj scény, schází aspoň špetka viscontiovské dekadence – vždy uhlazený Sorrentino prostě opravdového excesu není schopen. Hrdinka totiž vesměs řeší problémy ryze praktické a všední: o čem bude psát diplomovou práci, jaké si zvolí povolání, jakého partnera si vybere a zda vůbec nějakého. V této rozepjatosti mezi srdcem a mozkem, vášní a intelektem, přirozenou krásou a touhou po vzdělání má zřejmě spočívat její složitý, a přitom neuchopitelný půvab. To celé je ale někdy až komicky povrchní a vrcholně nepřesvědčivé.
Když se Parthenope zničehonic svlékne před mladým, jak jinak než civějícím zahradníkem, proměňuje se v Bellu z Chudáčků, děcko nevinně uhranuté manipulativní silou své sexuality. Nedlouho předtím, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale s vyznamenáním prochází zkouškou z antropologie, oboru, jemuž následně zasvěcuje profesní dráhu. Ne že by snad ženy nemohly být prudce atraktivní i chytré, hladové po sexu i po vědění. Sorrentino se nás však snaží obalamutit, že stačí obléknout správné šaty a je hotovo. Kdykoli se Parthenope vynoří v kostýmku, s vlasy vyčesanými do drdolu, má být vzdělaná a profesionální. S vlasy rozpuštěnými, nebo nedejbože v plavkách, má naopak být svůdná a sexy. Mezi oběma verzemi téže ženy jako by neexistoval průnik. Za to přitom nemůže Parthenope ani její herecká představitelka, nýbrž především Sorrentinův jalový scénář.
Hlavně nemluvit!
Jakmile v Parthenope někdo otevře ústa, je zle. A nezáleží, zda jde o protagonistku, skomírajícího romanopisce nebo univerzitního profesora. Dialogy nejenže nedávají smysl, navíc budí dojem, že komunikují vznešené pravdy, což je to nejhorší možné spojení. Že je Parthenope důvtipná, nám sdělují především její nápadníci („Pořád ty tvoje chytré věty!“), které dokáže konsternovat i tak obyčejná odpověď jako: „Jmenuji se Parthenope, nikdy se nestydím“. „Krása je jako válka, otevírá dveře,“ básní zase delirický John Cheever (veskrze průměrný Gary Oldman) a my musíme doufat, že své knihy nepíše v tomtéž ginovém opojení. „Bůh má své limity. Světy se unaví,“ stěžuje si egoistický kněz Tesorone, za nímž Parthenope přichází kvůli svému výzkumnému projektu a odchází od něj s dalším sexuálním zářezem. Únavu mezitím pociťuje především diváctvo.
„Pravda je nesdělitelná,“ zaznívá na jiném místě. To je jistě zajímavá, byť u Sorrentina nepřekvapivá filozofická teze. A určitě se nabízejí různé způsoby, jak ji promyšleně esteticky i tematicky rozvést. Pokud například Parthenope provozuje antropologii, mohl by film na její práci ukázat, jaké jsou limity vědy v dosažení pravdy o světě. Místo toho se dočkáme další přehlídky mnohoznačně nedořečených, ale v důsledku prázdných truismů.
„Antropologie znamená vidět,“ konstatuje nakonec profesor Marotta, když se jej Parthenope poněkolikáté ptá na smysl této společenskovědní disciplíny. Je to asi tak hluboké, jako kdybyste řekli, že gastronomie znamená cítit. Možná, že tedy film svými nesmyslnými řečmi komentuje marnost jakýchkoli pokusů slovně se dopátrat něčeho pravdivého? To jsou alespoň zadní vrátka, která si zde Sorrentino zřejmě nechává a jež by jeho příznivci mohli využít jako protiargument. Mě bohužel nepřesvědčila, abych výpověď snímku bral seriózně.
Paolo Sorrentino při natáčení filmu Parthenope, foto: Aerofilms
Osobně jsem byl na vážkách už u Velké nádhery. Viděl jsem ji tehdy na karlovarském festivalu a během projekce přemýšlel, jestli film o prázdnotě a pomíjivosti života něco skutečně říká, nebo je sám pomíjivý a prázdný. Když jsem pak vyšel ven na lázeňskou kolonádu a viděl zástupy vyšňořených lidí, jak korzují a fotografují se, připadalo mi, že se Sorrentinovi něco podstatnějšího podařilo vyhmátnout.
A možná, že tehdy to tak skutečně bylo. Teď se spíš přidávám k oněm zlým jazykům, které jsem předtím obecně zmínil v úvodu. Jestli toužil Sorrentino znovu říct, že s věkem přicházejí trudné myšlenky a skepse, že mládí je krásné a unikavé a že jediné, co v životě stojí za to, jsou ženy a fotbal, nemusel kvůli tomu natáčet další film.
Plakát k filmu, foto: Aerofilms
Parthenope (Itálie, Francie, 2024, stopáž 136 minut)
Scénář a režie: Paolo Sorrentino, kamera: Daria D’Antonio, hudba: Lele Marchitelli, střih: Cristiano Travaglioli. Hrají: Celeste Dalla Porta, Gary Oldman, Stefania Sandrelli, Luisa Ranieri, Dario Aita, Silvio Orlando, Isabella Ferrari, Peppe Lanzetta, Nello Mascia a další.
Česká premiéra: 16. ledna 2025.
