Film Papežův zákon pojímá minulost jako rozepsaný pamflet

Kauza únosu šestiletého Edgarda Mortary a jeho následného pobytu v římské církevní škole byla v druhé polovině 19. století mediálně propíranou událostí. Podle některých historiků dokonce hrála důležitou roli v následném zániku takzvaných Papežských států na území Itálie. Bellocchiův film tyto dějinné souvislosti neopomíjí, v jeho přerývaném, napříč daty a letopočty poskakujícím vyprávění nic jako ryze privátní drama neexistuje. Ale zatímco konvenční snímky podle skutečných událostí obvykle směřují k nápravě historických křivd a zahlazují rušivě přečuhující okraje, Papežův zákon naopak ponechává konfliktní motivy provokativně rozevřené – a v závěru jejich rozklíženost ještě zesiluje.

Chlapec na klíně Svatého otce

Sledovat Papežův zákon je jako být svědkem operního představení, jež nesměřuje k jedinému klimaxu, ale rozesévá dílčí vrcholky do každého dějství. Interpunkcí, složenou převážně z naléhavých vykřičníků, jsou zde burácivé hudební pasáže, v nichž dechové nástroje varovně trylkují, smyčce zlověstně kloužou mezi tóninami a pravidelný tlukot bicích tomu všemu dodává neodvratnou osudovost. Hřmotné, nesmlouvavě grandiózní orchestrální skladby, jež se vynořují z relativně ztišených rozhovorů, zakládají první znatelný kontrast filmu. Zdůrazňují dopad dramaticky vypjatých scén, jako když hned v úvodu Edgardův otec utíká s ohroženým synkem k oknu, aby jej hodil do náruče svým bližním a zachránil jej před policií. A zároveň se stávají takřka soběstačným živlem, nadnášejícím i momenty, jež by samy o sobě zdaleka tak naléhavě nevyzněly.

Z filmu Papežův zákon, foto: Aerofilms

Je-li hudba interpunkcí Bellocchiova filmu, jeho podměty a přísudky jsou tvořeny postavami. Také ony jsou vysoce kontrastní, určované příslušností k určité vrstvě, rase nebo církvi. Jejich psychologie, snad s výjimkou postav zarmoucených rodičů uneseného chlapce, není podstatná. Anebo je, jako v případě zamlklého hocha, záměrně nepřístupná a tajemná. Namísto toho jsou hlavní aktéři definováni především vnějškově. Edgardo, ač etnický Žid, připomíná cherubína, který se do pozemského života právě přemístil z barokního obrazu. Jeho vlnité, světle hnědé vlasy a nehybná tvář s velkýma zkoumavýma očima k takové asociaci přímo vybízejí.

Papeže zase herec Paolo Pierobon pojímá jako zlovolného autoritativního starce, jehož léta hromaděná žlučovitost se zjevně otiskla do setrvalého pohrdavého úsměšku, fyzického projevu charakterové pokřivenosti. Setkání těchto dvou protikladných figur, jedné andělské a druhé démonické, pak nezřídka ústí v bulvárně nadsazené, implikovaně perverzní výjevy. V tom plakátovém si Pius IX., připomínající úchylného Santu, usazuje Edgarda na klín, v dalším jej při dětské hře na schovávanou ukrývá pod své roucho.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

V přístupu k postavám a jejich roli ve vyprávění tak Bellocchiovo nové dílo přece jen uchovává kontakt s tradicí levicové politické tvorby. Principiálně se totiž neliší od narativů prvně rozvinutých v sovětských montážních filmech, jejichž aktéři také podléhali příslušným kolektivům a účastnili se dějinného zápasu s revolučním vyústěním. V Papežově zákonu tento model proniká i do dialogů, v nichž Pius například odmítá nálepku reakcionáře a zatvrzele říká: „Já stojím pevně na svém místě, to svět se řítí do propasti, pokrok ho vede do úplné zkázy.“ Výrok, jakoby vytržený ze soudobých kulturně-válečných sporů, papeže zřetelně rámuje jako zatvrzelého až poblouzněného konzervativce. Navzdory svému přímočarému proticírkevnímu naladění nicméně snímek obsahuje prvek překvapení a víceznačnosti, jejž nelze jen tak odklidit stranou. Skládá se ze dvou rovin a soustředí se znovu na postavu Edgarda, který je v celém dramatu obětí jen zdánlivě.

Herec Fausto Russo Alesi coby Edgardův otec ve filmu Papežův zákon, foto: Aerofilms

Srážky kultur, srážky světla a tmy

Jedna z oněch víceznačných rovin se týká chlapcova niterného prožívání, k němuž v podstatné míře nemáme přístup a jež se jeví být enigmatické až mysteriózní. Vrcholnou ukázkou je bezeslovná scéna, v níž se Edgardo ocitá v osamoceném údivu před rozměrnou sochou ukřižovaného Ježíše Krista. K mučedníkovi přistupuje blíž a postupně vytahuje hřeby z jeho končetin, načež Kristus ožívá, z kříže vstává a mlčky odchází pryč. Ojediněle nadpřirozenému obrazu schází průkázná vazba na dění v církevní škole a lze mu přisoudit jak status výplodu bujné dětské imaginace, tak rozměr autentického duchovního zážitku. Lze jej však chápat rovněž coby výraz Edgardovy hybridní rozkročenosti mezi dvojici náboženských komunit – židovskou a katolickou. Na rozdíl od ryzích křesťanů nespatřuje v Ježíšovi výhradně syna Božího a spasitele lidstva, nýbrž také svého soukmenovce, člověka téhož původu, s jehož údělem může soucítit. Stejně jako Ježíš, tak i Edgardo je židovským křesťanem, svorníkem obou přístupů k víře.

Druhá rovina víceznačnosti se naopak vztahuje k tomu, jak se Edgardo projevuje navenek. I zde jej vystihuje vyhraněná kontrastnost, a opět navázaná na dvě odlišné náboženské tradice. Zatímco vnitřní, ryze privátní hochův prožitek ze smiřování těchto tradic získává ve filmu podivuhodně sublimní nádech, jeho veřejně viditelná artikulace je divoce nesourodá a svárlivá. Jindy tichého, poslušného chlapce, jenž ani v římské převýchově nejeví známky strádání, vidíme při návštěvě matky náhle vybuchnout v plačtivý nářek, v němž se Edgardo doznává, že před spaním stále přeříkává naučenou židovskou modlitbu. Zároveň však – aniž by bylo jasné proč – katolické učení neodmítá, a dokonce jej všímavě nasává. Což dobře ilustruje scéna, v níž malý Edgardo papežovi na požádání přednese správnou definici dogmatu.

Herec Leonardo Maltese ve filmu Papežův zákon, foto: Aerofilms

Konflikt mezi židovským původem a katolickou převýchovou, jehož je chlapec po celou dobu nápadným ztělesněním, se v závěrečném segmentu z Edgardovy rané dospělosti stává ještě divočejším. Můžeme jej vnímat jako dialektické jádro celého Bellocchiova filmu, který vrstevnatosti nedosahuje jemným stínováním, nýbrž melodramatickými srážkami světla a tmy. Současně však jde o originální způsob, jak skrze fikci vyjádřit respekt k limitům historického poznání. Pokud si totiž dějepisci v případu Edgarda Mortary dodnes nejsou něčím jisti, tak je to právě postoj uneseného dítěte k pobytu v církevní škole i k židovskému rodinnému zázemí, jež musel opustit. Prožíval zoufalý stesk po domově, anebo se na křesťanskou převýchovu hladce adaptoval? Prameny ukazují na obě verze, záleží, které straně budete naslouchat.

Papežův zákon je pozoruhodný tím, že se k žádné z verzí explicitně nepřiklání, nic si nedomýšlí a nepsychologizuje. Minulost v něm připomíná rozepsaný, vprostřed otevřený pamflet: je prudce rozporná, nespravedlivá i nedořečená zároveň.

Český plakát k filmu, zdroj: Aerofilms