Havlův filmový pomníček aneb Kde je Havel? Slyšíte ho?
Václav Havel coby prezident pouštěl filmaře do své blízkosti v unikátní míře. Když prezidentem být přestal, požádal časem dokumentaristu Petra Jančárka, aby „natočil zbytek jeho života“. Těžko si představit obtížnější zadání. Co takto vzniklý film, jenž právě vstoupil do kin, ve skutečnosti zaznamenal? Dopověděl Havlův příběh?
Nabízí se otázka, proč Havel vlastně toužil po takovém filmu. A proč právě okolo roku 2009? Musíme spekulovat. Zřejmě si přál navázat na slavný Kouteckého a Jankův dokument Občan Havel (2007), který detailně zmapoval jeho prezidenství. A zřejmě i kvůli potřebě kontrastu – takový jsem byl coby politik a takový jsem jako občan.
Dělo se to v situaci, kdy už šestým rokem cítil tíhu povinností exprezidenta („je to horší než být prezident, je to napořád…“), kterého neustále někde chtějí vidět, slyšet, delegovat na něj svou naději, ať už ve světě, nebo doma. V době natáčení už muselo Havlovi být dávno jasné, že jeho postupné vytrácení se z veřejného života je mnohem náročnější proces, než si představoval, respektive že se nic podobného vlastně nekoná. Žádné knížky, koncerty, soukromí („…Myslela jsem, že budeme žít jako normální lidi,“ povzdechne si upřímně bývalá první dáma Dagmar Havlová).
Václav Havel v dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Foto: Endorfilm / Jiří Konečný
Film nazvaný Tady Havel, slyšíte mě? se tak ve své povrchové vrstvě těkavě pohybuje od akce k akci – cesty do zahraničí, oslavy, udílení cen a recepce, které exprezident absolvoval v posledních dvou letech života, přičemž klíčovou událostí se stává natáčení filmové adaptace jeho hry Odcházení.
Úvodní sekvence dokumentu upomínající na dobu největší prezidentské slávy – snad až příliš zaobalená do grandiózně vítězné hudby – je pak zcela správně hozená do autu Havlovým výrokem: „Možná jsem jen takovým omylem historie“. Sděluje, že za „normálních okolností“ by se politikem nejspíš nestal. To je samo o sobě vlastně poměrně temné konstatování, zároveň přísně realistické. A ještě jedna věta hodná zapamatování: „Jsem od rána do večera mezi lidmi, ale v jakémsi smyslu jsem trošku osamělý.“
Poslední setkání Václava Havla s Dalajlámou. Scéna z filmu Tady Havel, slyšíte mě? Foto: Endorfilm / Jiří Konečný
Co k němu vlastně proniklo?
Ti, kdo byli s Václavem Havlem v postprezidentských letech v kontaktu (jmenovitě Michael Kocáb) naznačují, jak těžký to pro něj byl čas. Ne kvůli ztrátě moci (ze své situace v politice si často dělal legraci), nýbrž pro zjevnou ztrátu naděje, že zde ideály roku 1989 zakořenily trvale a nezvratně. Pokud jsme ovšem byli krátce po Havlově odchodu z politiky svědky už naprosto zjevné koroze ideálů listopadu 89, proč to není ze samotného filmu příliš cítit? Nechával si VH trápení pro sebe?
Je zvláštní, co všechno v chronologicky posledním havlovském dokumentu není. Co buď nebylo natočeno, padlo za oběť střihu, nebo se skutečně neodehrálo. Nejsme třeba svědky ani jediného soukromého kontaktu s kýmkoli z (domácích) politiků, s nimiž se Havel kdysi dennodenně stýkal. Dost zvláštní u člověka, který byl hlavou státu třináct let. Neměli na něj čas? Neměl on na ně už náladu? A nejde jen o osoby, nýbrž i o události: Dělo se přece tolik věcí, na něž Havel musel myslet a vnitřně reagovat! Namátkou: naše prohra s americkým radarem, finanční krize v Americe, kam tak rád jezdil, aféra s Kaplického knihovnou. Jakým myšlenkám nebo problémům čelil, pokud šlo o vznik Knihovny Václava Havla? Ve filmu to vypadá, jako by okolní svět a hlavně dění v Česku pronikaly do Havlova života jen přes laskavou membránu přátel.
Václav Havel v dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Foto: Endorfilm / Jiří Konečný
Podstata a hloubka toho, že své veřejné výstupy prožíval stejně jako kdysi, probleskne jen občas. Divák může odhalit Havlovu únavu z různých čestných úkolů, na něž již nemá chuť, sílu ani „pouvoir“. Třeba v okamžiku, kdy objeví na stole žádost vlámského dětského pěveckého spolku (!) o desetiminutový projev.
Jsou tu i čistě odlehčující momenty. Poněkud cimrmanovské autorské čtení zapomenuté vlastní poezie nebo střihově vtipný přechod od Havlova virtuózního bubnování do sudů (retrospektiva z dávného trutnovského festivalu) k navazujícímu pramálo virtuóznímu souboji s vysavačem na Hrádečku.
A Havel coby režisér svého filmu Odcházení neuvěřitelně pookřeje, „na place“ je jeho pohled radostný, šibalsky klukovský – jako tomu bývalo v okamžicích, kdy se mu dařilo držet situaci v rukou, a přitom nabourávat systém a jeho zvyklosti.
Václav Havel v dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Foto: Endorfilm / Jiří Konečný
Něco se zlomilo
Přitom nutno připomenout, že realita „této země v tuto chvíli“ (geniální formulace Havlova už lehce pološíleného kancléře Riegra ze hry Odcházení) byla proklatě jiná. Václava Havla vystřídal v prezidentské funkci jeho osobnostní i hodnotový antipod Václav Klaus. Co víc: Havel se musel dívat na to, jak zdrsněla a zhrubla politika a veřejná výměna názorů, jak se z politických oponentů stávali nepřátelé.
Nemalá část veřejnosti Havla sice nadále uctívala a milovala, ale ta druhá svou léta skrývanou nevraživost či nenávist už nebyla ani ochotna držet v koridoru elementární slušnosti. Což se asi nejvíc projevilo po premiéře filmu Odcházení v březnu 2011. Ten člověk už opravdu odcházel a část Česka na něj hleděla s neskrývaným vztekem: Za naše peníze si natočil film! Následoval další útěk do soukromí a už doslova předsmrtná únava a vyčerpání. Po Odcházení se něco zlomilo, v Havlovi i okolo něj.
Trailer k dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? Zdroj: YouTube V určitých kruzích se stalo módou si před vším, co představovalo Havlův étos, s gustem odplivnout. Začátkem devadesátých let si asi nikdo nedokázal představit, že se jednou objeví u veřejně činných lidí nadávky typu „havloid“ či „pravdoláskaři“. A brzy po Havlově smrti se to začalo dít ve skrytější podobě i v nejvyšších patrech – viz Nečasův termín „dalajlámismus“.
Druhým rysem je už zmíněná a přiznaná Havlova samota. Jak podotýká Michael Žantovský v životopisu Havel (2014), možná jen překladatel a spisovatel Zdeněk Urbánek (zemřel v roce 2008) mohl o sobě říct, že byl Havlův opravdu blízký přítel. Z toho také plyne, že exprezidentovi nebylo – přes všechnu laskavost, vstřícnost a obětavost vůči jeho okolí! – vlastně až tak snadné dostat se „pod kůži“. A obávám se, že se to nezdařilo ani Petru Jančárkovi. Možná na to dokonce rezignoval.
Kde je ta disketa?
Když jsem zmínil dalajlámu, tak obě scény s ním patří k nejdojemnějším z celé Havlovy dokumentaristické filmografie. Ta první mimo jiné kvůli nezaměnitelnému dalajlámovu smíchu, ta druhá je z října 2011, kdy jde o zjevné loučení. Ovšem tak silných momentů, kdy vám při sledování opravdu zatrne, je nakonec méně, než by člověk čekal. Jako bychom se po většinu času měli spokojit s uctivým zobrazením legendy. Existuje tu zjevný rozpor: Doprovázíme protagonistu bojujícího se zdravím i s časem až do nemocnice a zastihujeme jej v situacích velmi soukromých, ale opravdu intimní dotek situace se téměř nekoná, ač by měl.
Václav Havel v dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Foto: Endorfilm / Jiří Konečný
Skvělý náběh k nenápadné grotesce přináší scéna návštěvy u Miloše Formana v Americe v květnu 2010. Dva staří pánové a dlouholetí kumpáni nejsou schopni najít „disketu“, aby se v televizi podívali na dokument. Jenže nadšení z této scénky při vědomí souvislostí trochu bledne.
Vypůjčím si extrémní příklad experimentu, který nemusí, ale může vyjít. Když s Formanem natáčela Věra Chytilová dokument Chytilová versus Forman (1981), musela svými neodbytnými filozofujícími otázkami Formana rozčilovat, vyhazovat z konceptu, někdy snad až děsit. Ten film možná řada diváků pobere jen jako oslavu egocentrismu Věry Chytilové, jenže filmařka vyprovokuje svého kolegu v dialogu k tak zásadním výpovědím o tvorbě, jak se to žádnému jinému dokumentu o Formanovi myslím nepovedlo.
Takže zpět do obýváku v Connecticutu: chybí tu hybatel. Že by večer opravdu skončil tím, že Dagmar zakáže Václavovi další pivo s odkazem na jeho zdraví? Nevíme, co si pánové řekli třeba k připravovanému natáčení Odcházení, nebo k atmosféře v Česku. Nic dalšího nenastalo, o ničem podstatném se nemluvilo? Šli prostě spát? Nechce se věřit…
Václav Havel v dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Foto: Endorfilm / Jiří Konečný
A kde je nějaký partner?
Občas se nelze zbavit pocitu, že plachý Havel – bez partnera ke skutečně hlubokému a smysluplnému dialogu – je tady prostě jiný, nedořečený a nemusí to být jen otázka věku. Schází někdo, kdo by porušil úctu a odstup, a tím nemám na mysli pouze režiséra.
Srovnání s předešlými havlovskými dokumenty v tomto směru trochu bolí: Nejlepší situace přece přicházejí, když se do děje vláme třeba persona, která není součástí plánu či dohody. Jako když se v dodnes nedoceněném filmu Pavla Kačírka Jak odchází prezident (2016) dostal režisér doprostřed mezní situace léta roku 1992 a prvního prezidentova odcházení z politiky. Havel uvažuje: „Já s tím praštím – nemám důvěru parlamentu a nebudu to přece Mečiarovi usnadňovat.“ Ta scéna je důležitá proto, že Havlovi nechybí protihráči z jeho týmu. Přemýšlejí o souvislostech, polemizují, nesouhlasí, odporují. Typicky Schwarzenberg a Tigrid.
Další explicitní příklad z Občana Havla: Zeman a jeho takřka mefistofelská scénka přednášky Václavu Havlovi v okamžiku sestavování vlády v létě 1996: „Pane prezidente, prezident se neptá, zda může zvát, prezident zve…“ Není to náhodou tak, že Havel po léta snášel přítomnost kamery mimo jiné proto, aby vynikly absurdní situace, v nichž se neplánovaně ocital?
Figurant naší nostalgie
Má tedy snímek Tady Havel, slyšíte mě? fungovat jako „terapie pozůstalých“? Ale jak se potom vyhnout tomu, aby se výsledek nestal nechtěnou variací na slova kancléře Riegra z Odcházení, jakkoli ta jsou v originále parodická: „Plně se věnovat své vlastní stopě v historii, svým dávným zásluhám, své vlastní památce a jejímu pomníčku u naší cesty světem“? Režisér Jančárek velmi přesně tuto větu z inscenace vybral, jenže není to nakonec paradoxně polemika se samotným vyzněním jeho vlastního filmu? Na to, jak strhující příběhy Havlovi život přinesl, to celé působí jako příliš ztichlá hladina. Neposloužil tu trochu jako figurant naší vlastní nostalgie?
Václav Havel ve scéně ze svého filmu Odcházení, foto: Endorfilm / Jiří Konečný
Jistý klíč možná nabízí finále Havlova filmového Odcházení. Scéna natáčení postsynchronů s Josefem Abrhámem a Riegrův zběsilý monolog za bouřky jsou pomyslným dialogem mezi Václavem Havlem a společností, jejíž jedna část ho adorovala a druhá zavrhla. Ale zároveň je sebeironickou nadsázkou této Riegrovy / Havlovy bolesti. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí… Zapněte si své mobilní telefony.“ Není to nakonec nejvtipnější a zároveň nejmrazivější slogan Havlových pozdních let?
Závěr snímku je ovšem silný. Pár záběrů na osiřelou kancelář (nejlepší hudbou je někdy ticho) a poté Havlova slova o prázdné scéně. V následujícím desetiletí jsme si mnohonásobně silněji uvědomili, jak důležitý ten muž byl. Patřil k první lize světových lídrů, ačkoliv si tím vůbec nebyl jistý. Právě proto je možná na pováženou stavět mu filmové pomníky.
Mimochodem, velmi výstižně působí scénka z jednoho promo videa, která se nakonec do filmu nedostala. Odehrává se na Hrádečku. Sousedka vysloužilého pana prezidenta chválí: „Mám vám vyřídit, že jste fakt hvězda!“ Havel se pousměje: „No jo… Trochu unavená hvězda“.
Plakát k filmu, zdroj: Endorfilm / Jiří Konečný
Tady Havel, slyšíte mě? (Česko, 2023, stopáž 85 minut)
Scénář, kamera, režie: Petr Jančárek, hudba: Michal Rataj, střih: Josef Kraibich, produkce: Jiří Konečný, zvuk: Robert Slezák.
Premiéra: 11. dubna 2024
