Obrazy prezidentství – co o prezidentech vypovídá to, jak jsou zobrazováni?

Objevují se v médiích, učebnicích, jako sochy na náměstích, v muzeích, některé z nich lidé nosí na tričku, obrazy jiných zůstávají v archivech. Takové projevy lze podle teoretičky vizuální kultury Andrey Průchové Hrůzové z Fakulty sociálních věd a Ústavu soudobých dějin Akademie věd vnímat jako média paměti a tedy kulturní zdroje, které utvářejí takzvanou kolektivní vizuální paměť. „Často nejde o konkrétní fotografie, ale o velkou zástupnou ikonu, symbol. To je příklad Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho obraz dokáže zastoupit celou éru Československa, a to až do té míry, že zastíní všechny muže 28. října,“ dokládá Průchová Hrůzová. Připomíná, že Masaryka společnost nevnímá jen jako politika, ale také jako učitele (František Drtikol pořídil sérii fotek, kde má Masaryk brýle a učitelskou vázanku), velitele (obrazy Masaryka na koni) nebo „tatíčka národa“ (na obrazech je zobrazován i s dětmi). „Je otázka, zda tyto obrazy dnes ještě mají silný politický náboj, nebo jsou už ustanoveny natolik, že se mohou až vyprázdnit,“ podotýká teoretička vizuální kultury.

Jinak je tomu podle ní u komunistických prezidentů. U těch navíc do hry vstupuje také dobový film a televizní vysílání (Československá televize začala vysílat v roce 1953). „Tato minulost ještě není uzavřená, otázka tranzice do demokratického období a následné transformace je něco, k čemu se česká společnost neustále vrací. Tyto obrazy se mohou stát prostorem, prostřednictvím něhož se vyjednává, co bylo dobré a co špatné,“ upozorňuje Průchová Hrůzová.

Od kontroly k nekontrole

V dobách komunismu se jednalo o obrazy převážně oficiální. Za první republiky tu sice existoval bulvární tisk, který se snažil oficiální narativ nabourávat (v roce 1926 založil Jiří Stříbrný podnik Tempo, který několik bulvárních titulů vydával), ale ani nacismus, ani komunismus neoficiální snímky (až na krátké období s uvolněnou cenzurou v roce 1968) a informace nepřipouštěl, takže se bulvár zase mohl chopit příležitostí až v devadesátých letech.

Po převratu, v demokratické společnosti, se do veřejného prostoru vkradly i neoficiální snímky – paparazzi na politiky číhají na každém rohu (a fotografie má stále takovou sílu, že politikovi dokáže zničit kariéru). Nadto dnes každý vlastní navíc mobil a může sdílet, komentovat, kritizovat. „Právě díky demokratizaci vizuální kultury je možné vytvořit kontravizualitu a tedy komunikovat obrazy, které nejsou vytvářeny v profesionální zpravodajské a politické sféře. Komunikace už tedy nemůže být plně kontrolována, navíc s ohledem k rozšíření komunikačních platforem, jakými jsou sociální sítě. Totalita kontravizualitě nedávala prostor, odehrávala se mimo oficiální veřejný prostor, protože ohrožovala nastolený řád a jeho normativitu,“ říká Andrea Průchová Hrůzová.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Asi nejformálnějším vyobrazením prezidenta je jeho oficiální portrét, který najdeme nejen ve školách a úřadech (i když to dnes už žádný zákon neukládá), ale také na bankovkách (v současnosti se využívá pouze portrét T. G. Masaryka, v minulosti se na bankovce objevil Klement Gottwald) anebo poštovních známkách (svou poštovní známku měli všichni českoslovenští a čeští prezidenti s výjimkou Emila Háchy, v té době se totiž využívala známka s Adolfem Hitlerem).

Zemanovo gesto

Oficiální portrét prezidenta – až na několik výjimek – dosud pořizovala Česká, dříve Československá, tisková kancelář (ČTK). Kontroverze vzbudil poslední portrét Miloše Zemana a v mediálním prostoru kolovaly titulky typu „Zeman se fotí na oficiální portrét. Poprvé ho nepořizuje ČTK“. To však nebyla pravda – ani první fotografii Václava Havla agentura nepořizovala, nový státník ji dodal sám. „Při druhém zvolení Václava Havla prezidentem se jeho portrét fotil znovu i z toho důvodu, že původní portrét byl černobílý,“ říká šéfredaktor Fotobanky ČTK Petr Mlch.

Podle něho oficiální portrét nemá žádná pevně ustanovená pravidla, neexistuje vzor. „Očekává se, že prezident na fotografii bude vypadat příjemně, uvolněně a dostatečně státotvorně. Výraz by neměl být příliš veselý, spíše neutrální, přesto pozitivní. Je možné naznačit lehký úsměv, ale spíše bez zubů,“ shrnuje Petr Mlch a dodává: „Třeba prezident Havel po fotografování sám řekl, že pro něj bylo poměrně těžké v jednu chvíli na obličeji vykouzlit všechny tyto tři polohy.“

Portrét Miloše Zemana nakonec vyvolal debatu zejména kvůli spekulacím o možných retuších a veřejnost se podivovala také nad nezvyklým gestem rukou. „Pro zpravodajskou agenturu nejsou přípustné žádné jiné úpravy fotografie než ořez nebo tonální úpravy. Ve fotoarchivu ČTK je však možné dohledat fotografie státníků, které jsou minimálně kolorované, nebo i fotografie, na nichž jsou patrné radikálnější zásahy,“ tvrdí šéfredaktor Fotobanky ČTK.

I Herbert Slavík, který prezidenta fotografoval, připustil, že retuše využil: „Retušovalo se naprosto standardně. Pleti jsem nejvíce pomohl jen měkkým nasvícením a důležití byli i vizážisté. Obojí je zcela běžné při focení třeba pro magazíny.“

Oficiální prezidentský portrét Miloše Zemana, foto: ČTK / Slavík Herbert

Podle teoretičky vizuální kultury Andrey Průchové Hrůzové gesto Miloše Zemana nese význam zamyšlení i poklidu a oživuje závažnost klasického prezidentského portrétu. „Ale po dekádě s ním jako s prezidentem působí spíš paradoxně. Má vypadat jako důstojný poklidný muž, přitom známe jeho jadrná vyjádření, s nimiž vstupoval do veřejného prostoru. To, jak je vyobrazený na oficiálním portrétu, a jaký je pak jeho skutečný veřejný obraz, jsou dvě disproporční podoby jedné osoby.“

Průchová Hrůzová také dodává, že oficiální prezidentský portrét není jediným kontrolovaným výjevem prezidenta. Situací, v nichž se prezidenti často a rádi ukazují, je hned několik: oficiální politická setkání, setkání s občany nebo dobře zaranžované momenty z domácnosti.

Obraz prvních dam

Na „intimnějších“ snímcích jsou prezidenti často zobrazováni po boku prvních dam. I u nich, podobně jako u jiných ženských političek (jak vyplývá například ze studie The Political Gender Gap: Gender Bias in Facial Inference that Predict Voting Behavior z roku 2008), se v mediálním prostoru klade velký důraz zejména na jejich vzhled a atraktivnost. „Stále tu existuje fenomén takzvaného mužského pohledu, kdy je komplexní osobnost ženy zpředmětňována a redukována na její tělesné znaky,“ potvrzuje i Andrea Průchová Hrůzová.¨

Václav Havel s Olgou Havlovou, foto: ČTK / Hejzlar Jaroslav

Výraznou první dámou byla Michelle Obama, první Afroameričanka v této roli. Té se podle Průchové Hrůzové naopak povedlo prosadit „ženský pohled“, oslavit černošské ženské tělo, ukázat ho v pozitivním světle a stát se úspěšným vzorem pro mnoho žen. Kromě toho iniciovala i program Let’s Move, který měl pomoci bojovat s dětskou obezitou.

Barack Obama a jeho žena Michelle Obama u svých oficiálních portrétů, které vytvořili Robert McCurdy a Sharon Sprung, foto: Profimedia

O málokteré budoucí první dámě se mluvilo tak jako o Brigitte Macron v průběhu politické kampaně jejího manžela, zejména kvůli jejich velkému věkovému rozdílu. K její vizuální prezentaci pražská teoretička vizuální kultury poznamenává: „Společnost je silně ageistická, přežívá v ní kult mládí. Je škoda, že když tu je tak výrazná postava, která by mohla přinést pozitivní příklad a oslavovat i jiný věk, neustále prezentuje samu sebe jako velice mladou ženu, jejíž tvář nepůsobí zcela přirozeně.“

Prezident Joe Biden a první dáma Jill Biden vítají francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho ženu Brigitte Macron, foto: ČTK / AP / Patrick Semansky

Co v nás z toho nakonec zbude?

Paměť je ovšem neustále v procesu, formuje se i například na základě podnětů z populární kultury. „Různé generace si mohou pamatovat určité historické události nebo figury různě, protože pracují s dalšími vrstvami vizuální kultury. Ale to nesmazává společný základ, který je mezigenerační. Právě díky němu může nejen kinematografie parodovat, překvapit, vytvářet tenzi nebo paradox,“ dokládá Andrea Průchová Hrůzová. Nejeden prezident se už objevil ve filmu. Z nedávné doby zmiňme alespoň celovečerní snímek Havel z roku 2020 v režii Slávka Horáka, nebo film Toman z roku 2018 v režii Ondřeje Trojana, kde vystupuje Klement Gottwald. Velmi výrazným počinem v tomto směru byl cyklus České století scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka.

Mladá generace často komunikuje pomocí memů – digitální vizuálního obsahu, který reaguje na společenské a politické události. Tyto obrázky, gify nebo video memy uživatelé různě kreativně doplňují, předělávají a hlavně sdílí mezi sebou. Často jsou humorné, pracují s vtipem. Právě humor pomáhá lidem uvolňovat nastřádané napětí, nespokojenost nebo strach z aktuálních politických situací a glosovat dění.

Vztah politiky a humoru existuje už od starověku. V Řecku a v Římě se politická satira objevovala v divadelních hrách, ve středověku se zhmotňoval v osobě šaška. V novověku se objevují politické karikatury (ve velkém se rozvíjejí od 18. století v Anglii a Francii). A jak zmiňují Valerián Bystrický a Jaroslava Roguľová v knize Storočie propagandy, politická karikatura se hojně využívá zejména v období sociálních nepokojů, hospodářských krizí, náboženských sporů, revolucí a válečných konfliktů.

Ale zpět do současnosti, konkrétně k obrazu prezidenta Zemana a jeho okolí. Vzpomeňme inscenaci Ovčáček čtveráček, kterou vytvořila skupina Pia Fraus z Městského divadla Zlín, měla premiéru v roce 2016 a v roce 2017 vzniklo její volné pokračování Ovčáček miláček. Ostatně už v roce 2013, když se Miloš Zeman poprvé stal hlavou státu, vznikla inscenace Miloš Ubu aneb … málem králem, kterou vytvořili novinář Ondřej Formánek a režisér Tomáš Svoboda z pražského Divadla pod Palmovkou. „Jestliže sám prezident tomu úřadu neprokazuje vůbec žádnou úctu svým chováním, je to důvod udělat si z toho legraci i v takto vyhroceném představení,“ řekl tenkrát Tomáš Svoboda. Vloni zase umělecká skupina Depresivní děti touží po penězích vytvořila inscenaci Očistec si zaslouží každý, kde postavu Miloše Zemana ztvárnila Zuzana Bydžovská.

Zuzana Bydžovská v hlavní roli inscenace Očistec si zaslouží každý, foto: Depresivní děti touží po penězích

Politické karikatuře se na svých obálkách nevyhýbají týdeníky Respekt a Reflex. Dlouholetým kreslířem Respektu je Pavel Reisenauer (předloni ve slovenské soutěži Novinářské ceny zvítězil v kategorii Nejlepší česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo karikatura). Reflex využívá fotografické manipulace a koláže, které od roku 2010 vytváří Jan Ignác Říha. O končícím prezidentovi Miloši Zemanovi na webu Reflexu tvrdí, že „je obrazově strašně výrazný. Má hodně skvělých výrazů, jeho mimika je neopakovatelná. (…) U něj pak navíc skutečně není problém, že po úpravách by ho někdo nepoznal. Má také velmi barvitou a zajímavou politickou minulost i současnost. Stačí, když něco zase plácne, a hned mi naskočí inspirace. Na tvorbu obálek je fakt dobrej.“ Pro Seznam Zprávy politické satirické koláže vytváří zase Tomáš Břínka alias TMBK.

Nakonec bude možná právě to, jakým způsobem se prezidenti zapsali do populární kultury a jak je zobrazovala média, tím, co se nejtrvaleji zapíše do paměti národa. „Myslím si, že průkazková fotografie Volodymyra Zelenského nebude nikoho zajímat tak, jako to, jakým způsobem se objevuje ve válečném prostředí v neprůstřelné vestě,“ uvažuje Andrea Průchová Hrůzová.