Club Zero: Když z filmové satiry na posedlost zdravým životním stylem zbude jen prázdný talíř

Club Zero vypráví příběh ze školního prostředí, v němž mladí hrdinové objevují své výjimečné schopnosti a mohou zachránit svět. Zároveň jde o jakousi breathariánskou verzi Harryho Pottera nebo X-Menů. Jessica Hausner (* 1972) se zaměřuje na lidi žijící v utkvělých představách, často vymezených ideologií až fanatismem. Ve své nejnovější alegorii o touze naučit se nejíst, a tím zbavit planetu ekologické zátěže, zašla asi nejdál v tom, kam tato izolovanost může vést. Nejedná se přitom o mrazivé proroctví, nýbrž o satiru na hranici uvěřitelnosti.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Od prvních záběrů laděných do uklidňujících pastelových barev nás napadne, že takto koncepčně v Česku nikdo nenatáčí – mám na mysli vizuální stránku, barevnost a kompozici obrazu. Buď proto, že nemá natolik vyhraněné vidění, odvahu takto pracovat, nebo tu neexistuje tradice podobné filmy dělat a chybí i finanční podpora. Styl Jessicy Hausner a jejího dvorního kameramana Martina Gschlachta na první – nicméně zavádějící – pohled připomíná poetiku Wese Andersona, od něhož jsme naposledy viděli Asteroid City. U Američana Andersona je však zřejmé, že mu jde o vyjádření kontrastu mezi vnější hravostí nostalgicky zabarvených a symetricky komponovaných obrazů a vnitřním smutkem postav, jejichž nitro naopak balanc postrádá. Jako by na dětsky naivním pozadí bylo možné vyjádřit ty nejhlubší existenciální strachy. Vždy je naznačit, a pak lehce ironicky setřít.

Jessica Hausner sice má za své Lurdy (2014) dvě ceny z benátského festivalu a již šestkrát soutěžila v různých sekcích v Cannes, pořád však není tak slavná jako Anderson. Její humor je mnohem nenápadnější, ovšem také ironičtější a sarkastičtější, její kompozice neokázalejší a minimalističtější, dialogy méně květnaté. Snaží se spíše zvýraznit umělost světů, v níž se její hrdinové a hrdinky pohybují, nic nestaví na kontrastu, styl u ní umocňuje téma.

Dobrý člověk jí pomalu

Club Zero se odehrává ve škole pro talentovanou mládež. Filmově zdůrazňuje „skleníkovost“ daného prostředí. V internátu všichni nosí uniformy a jedí stejné jídlo ze stejných táců. Nevíme, v jaké zemi a době se nacházíme, nejspíš někde v západní Evropě. Všichni tu mluví anglicky, používají mobily, volají si s rodiči pomocí videohovorů, jinak o nich nevíme nic bližšího. Architektura školy má v sobě něco z brutalismu, strohost interiérů vyzařuje až cosi antiutopického. Není jasné, k čemu má školní politika studenty vést – jsou tu hodiny plné drilování výslovnosti mandarínštiny a vedle toho hodiny, v nichž mají studenti a studentky objevovat sami sebe – sem patří výrazový tanec nebo právě hodiny „uvědomělého stravování“. Ty vede nová, asi třicetiletá, anemická, bezdětná učitelka s česky znějícím příjmením Novak (fakticky jde i o nejrozšířenější příjmení v maďarštině.)

Elsa (Ksenia Devriendt) patří taky do školního „klubu“ slečny Novak. Z filmu Club Zero, foto: Aerofilms

Slečna Novak se snaží vysvětlovat, že když jíme pomaleji, více si uvědomujeme, co s námi jídlo dělá, a nakonec to vede k celkovému snížení spotřeby. Tělo se postupně dostává do stavu autofágie, kdy buňky začnou pojídat samy sebe, a v ideálním případě by měly zmizet všechny ty, které nepotřebujeme. Má jít jak o fyzickou, tak o duchovní očistu. Film nikdy nevysvětlí, odkud Novak pochází, kdo ji povolal, nebo jak její učení odpovídá oficiálním požadavkům školy. Její ředitelka naoko s metodami nové pedagožky souzní, ovšem když se začnou ozývat rodiče, že jejich děti už prakticky nejedí, dovede se jí nekompromisně zbavit, byť si k tomu vybere zástupný důvod. Ale tím drama teprve začíná. Třída slečny Novak se stává sektářským společenstvím, jež se vymkne školnímu řádu ještě přísnějším režimem.

Vyšponováno do krajnosti

Hausner pracuje s víceméně neznámými herci, pro většinu z nich jde o první zkušenost před kamerou. Výjimkou je představitelka slečny Novak, Mia Wasikowska, australská rodačka s polskými kořeny, kterou režiséři často obsazují do různých kostýmních filmů – Alenka v říši divů, Jana Eyrová, Paní Bovaryová či Purpurový vrch. Zde je však důsledně zbavena veškerého viktoriánského půvabu a zbývá z ní pobledlý asketismus.

Sekta slečny Novak: Mladí (ne)herci Luke Barker, Florence Baker, Gwen Currant, Ksenia Devriendt a Samuel D Anderson ve filmu Club Zero, foto: Aerofilms

Mohli bychom sledovat vývoj a analogie mezi jednotlivými filmy od Jessicy Hausner – v Hotelu hrdinka nastoupí jako recepční do velkého osamělého hotelu v rakouských Alpách a zjišťuje, že její předchůdkyně za záhadných okolností zmizela. V Lurdách je hrdinka upoutána na invalidní vozík a na svatém místě se zdánlivě uzdraví, ovšem církví je to bráno jako exces a možný omyl a ostatní lidé hrdince závidí. V Lásce šílené chce začátkem 19. století mladý německý básník Heinrich spáchat romantickou sebevraždu a hledá spřízněnou duši, jež by zemřela společně s ním. V Malém Joeovi svobodná matka a vědkyně vyvíjí v korporátní laboratoři nové rostliny a proti všem pravidlům si vezme domů tu, jež by měla přinášet pocity štěstí.

Jedním z témat snímku je ortorexie – posedlost zdravým stravováním. Zleva herci a herečky Ksenia Devriendt, Florence Baker, Luke Barker, Gwen Currant a Samuel D Anderson ve filmu Club Zero, foto: Aerofilms

Snímky Jessicy Hausner kritizují vždy čímsi posedlou, a přitom neukotvenou a neustále hledající západní společnost. Obvykle mají silné a neotřelé náměty, rozvíjející spekulativní ideu „co by kdyby“. Scénáře si píše sama, případně se spolupracovnicí Géraldine Bajard. Ve filmu Club Zero je ovšem lehce zneklidňující nejen umělecká nedourčenost prostoru i času a otevřenost konce, ale vyložená nepromyšlenost fikčního světa. Ředitelka najme učitelku, jejíž hodiny nemají jasně dané curriculum, rodiče si nikdy, ani ve chvílích největší krize, s učitelkou nesjednají schůzku. Vše je vyšponováno do krajnosti, která by v běžném světě nejspíš nemohla nastat. Alegoričnost tak můžeme číst třeba tak, že slečna Novak je spíše jakousi internátní (a ne internetovou) influencerkou, která učí dospívající mládež věci „mimo osnovy“. Už několik dekád žijeme ve světě, kde škola a rodina hrají pro sebeurčení dětí menší roli než internet. A v Club Zero se škola stane experimentálním prostředím, kde se věci vymykají zpod kontroly.

Slečna Novak (Mia Wasikowska) dohlíží a trestá… Foto: Aerofilms

Scházejí myšlenkové živiny

Film má demonstrovat, že rodiče sice platí dětem drahou školu, ale vlastně se o ně nezajímají. Stejně tak je patrná snaha ukázat rodičovskou slabost, nekonečné ustupování a neschopnost si získat autoritu, kterou pak přebírá specifická učitelská figura. Není těžké odečíst, že příběh reaguje na pocity klimatického žalu a naivního idealismu mladých lidí toužících radikálně změnit svět.

Bezmoc dospívajících vůči světu se zde transformuje v moc nad jejich rodiči…

Tématem je rovněž ortorexie – posedlost zdravým stravováním a určováním, co obecně zdravé je, a co nikoliv. Bezmoc dospívajících vůči světu se zde transformuje v moc nad jejich rodiči, kteří si najednou nedovedou nic vynutit. Některé scény satirizují přehnanou liberálnost a korektnost a zároveň jisté pokrytectví – bohatý manželský pár mluví o šetření přírody, a přitom kropí zahradu u své vily tak, že spousta vody stříká na beton a dřevěnou terasu; tady si autorka vystačí s obrazovým komentářem.

Podle slečny Novak (Mia Wasikowska) je třeba snížit spotřebu jídla, aby došlo k fyzické i duchovní očistě, foto: Aerofilms

Jenže Club Zero neposkytuje dostatečně přesvědčivé argumenty, že by se něco z toho, co Hausner tematizuje, mohlo stát dominantní planetární ideologií. Žijeme bezpochyby ve zmatku nad tím, co vlastně je zdravé a ekologické, chceme se omezovat, abychom se cítili ctnostněji. Ale fanatická inklinace ke střídmosti sotva je globálním nebezpečím a fatálním ohrožením svobody. Možná autorčino dílo vypovídá, respektive chce vypovídat o pomýlenosti elit, o jejich izolovanosti od zbytku světa, o formě utopie a snění o krásném novém světě, které se zvrátí v antiutopii, kde se lidé „vaporizují“ dobrovolně.

Club Zero po mém soudu bohužel není ani dostatečně vyšinutý a absurdní, aby byl vyloženě zábavný, ani není přesným odpozorováním dnešní reality. Oproti Lurdám ubylo jemného humoru a těžko se odečítá, jestli opakující se nudná procedurálnost vyprávění více svědčí o postavách, nebo (nechtěně) o urputnosti autorky „ukazovat problém“.

Současná kinematografie nám toho přitom nabízí mnoho. Jednou z možností je udělat temné nečitelné podobenství, jako je třeba Borgman (2013), kde se do vily bohaté rodiny nastěhuje bezdomovec. Není tu potřeba nic vysvětlovat, jen nás ponechat v nejistotě, zda můžou ožít naše noční můry.

Rodiče Elsy v podání herečky Elsy Zylberstein a herce Mathieu Demyho, foto: Aerofilms

Ještě názornější a ostřeji sociálně kritický je Parazit (2019) režiséra Džun-ho Ponga s odlišením života v různých patrech domu a města. Až vyloženě okázalý je v popisu „architektury přepychu“ Trojúhelník smutku (2022) Rubena Östlunda, odehrávající se na lodi v různých cestovních třídách. Zatím nejlépe se do patologie dobra ponořil Kristoffer Borgli ve své dvojici snímků Je mi ze sebe špatně (2022) a To se mi snad zdá (2023), v nichž ukazuje destruktivní vliv internetu a sociálních médií a neustálou potřebu upoutávat na sebe pozornost a kapitalizovat své utrpení.

Club Zero v této konkurenci zůstává nedosycenou a nedomyšlenou satirou – ani na veganství či breathariánství, ani na jakoukoli jinou formu moderní ortodoxnosti či fanatismu. Pro ty, kdo někdy trpěli poruchou příjmu potravy, může možná jít o silnější zážitek, osobně jsem měl spíš pocit, že koukám na prázdný talíř, a rád bych si odnesl něco víc.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms

Club Zero (Rakousko, Velká Británie, Německo, Francie, Dánsko, 2023, stopáž 110 minut)

Režie: Jessica Hausner, scénář: Jessica Hausner, Géraldine Bajard, kamera: Martin Gschlacht, hudba: Markus Binder. Hrají: Mia Wasikowska, Luke Barker, Ksenia Devriendt, Florence Baker, Samuel D Anderson, Gwen Currant, Sam Hoare, Sidse Babett Knudsen, Elsa Zylberstein a další.
Česká premiéra: 11. dubna 2024