Neviditelná práce tokijského anděla. Wendersův sen o realitě, v níž je možné mít radost z mála
Travis Henderson ve filmu Paříž, Texas musel projít vyprahlou pouští, aby našel sebe sama. Protagonista nového snímku režiséra Wima Wenderse Dokonalé dny objevuje štěstí v šelestu korun stromů a ve starých kazetách. Snímek nominovaný na Oscara za nejlepší cizojazyčný film vykresluje eskapistický obraz života oproštěného od touhy po společenském uznání a výkonu.
„Na filmech je zdaleka nejhezčí, když se docela obyčejným, klidným zobrazováním čehosi všedního náhle zviditelní cosi zcela všeplatného, popisuje scenárista, režisér a fotograf Wim Wenders (* 1945) v jednom z textů ve sbírce esejí a rozhovorů Dech andělů. Někdejší čelní představitel německé nové vlny se podobně jako jeho duchovní mentor, japonský režisér Jasudžiró Ozu, proslavil početnou sérií děl, v nichž si jejich hrdinové a hrdinky kladou otázku, jak žít a přežívat v rámci rychle se proměňující společnosti. Poetické zachycování reality se smyslem pro detail se v nich střetává se subtilní sociologickou sondou.
Pro Ozua, který proslul zejména snímky Příběh z Tokia (1953) nebo Ukigusa (1959), byl výchozím bodem vliv války na národní identitu, rodinu a mezigenerační dynamiku. Wenders se po boku Wernera Herzoga, Volkera Schlöndorffa, Margarethe von Trotty anebo Rainera Wernera Fassbindera přidal ke generaci filmařů a filmařek, kteří mimo jiné problematizovali život v post-nacistické západoněmecké společnosti a z toho vyplývající mezigenerační konflikty.
Wenders se v prvních desetiletích své kariéry, během nichž se nejvýrazněji zapsal snímky Alice ve městech (1974), Americký přítel (1977), Stav věcí (1982) nebo Paříž Texas (1984), snažil vyhnout doslovnému německému kontextu. Jeho často zahraniční roadmovies se soustředily spíš na otázku hledání vlastní identity a samoty. Filmař svou dlouhodobou neochotu vztahovat svá díla k německému odkazu překonal ve svém nejuznávanějším filmu Nebe nad Berlínem (1987). Slovenský filmový teoretik Peter Gavalier jej vystihl ve své monografii Spletité cesty Wima Wendersa jako ztělesnění „minulosti, přítomnosti a budoucnosti“ německé metropole a její komplexní kulturní identity rozpolcené Berlínskou zdí.
Na loňském festivalu v Cannes odpověděl Wenders na otázku, zda někdy natočí něco rovnocenného svému někdejšímu berlínskému snímku – i vzhledem k současné komplikované sociopolitické situaci města, že jeho andělé navždy zmizeli z berlínských nebes. Podotkl však, že Hirajama, protagonista jeho nejnovějšího snímku Dokonalé dny, je andělem, kterého si málokdo všímá.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Hirajamu (Kódži Jakušo) přehlížejí z jednoho prostého důvodu – živí se uklízením veřejných záchodků. Tu si krátí obědovými pauzami v parku, pozorováním tančícího bezdomovce (v Česku dobře známý Min Tanaka) a fotografováním fenoménu komorebi (sluneční paprsky prosvítající korunami stromů) na svůj analogový kompakt Olympus Mju. Hirajamova každodennost spočívá v rituálním opakování stejných úkonů. Probouzí se v pět ráno, pije kafe z plechovky, na cestě do práce poslouchá kazety s písničkami Lou Reeda, Niny Simone, Patti Smith nebo Otise Reddinga. Po konci směny jezdí na kole do lázní nebo podzemního baru. Před spaním si vždy dopřeje pár stránek z knih zakoupených v antikvariátu, občas je to americká próza, někdy sbírka japonské poezie o stromech. O víkendech se věnuje úklidu a třídění povedených snímků. Do jeho monotónní každodennosti, z níž čerpá potěšení, se ovšem náhle vloudí duchové minulosti, kteří v něm vzbudí úzkost z odloučení.
Rituál, který není snadné udržet
„Příště je příště. Teď je teď,“ říká Hirajama své neteři Niko (Arisa Nakano), která se ho ve filmu ptá, kdy spolu zajedou k oceánu. Citát, který zní jako zen-buddhistická mantra, stručně vystihuje premisu Dokonalých dnů. Snímek se soustředí na aktuální každodennost. Nijak výrazně neosvětluje Hirajamovu minulost, ačkoliv indikuje, že postava se rozhodla pro ekonomicky hůře situovaný život na úkor předcházejícího privilegovaného statusu. Nenastiňuje ani možné scénáře, od nichž by se mohlo odvíjet Hirajamovo budoucí počínání.
Protagonista se pohybuje ve vakuu bezčasí, ve kterém se skrývá před frenetickým světem venku. Povětšinu času mlčí, a když už hovoří se svou neteří, udivuje se nad tím, že Spotify není tokijský obchod s hudbou. Ke svému skromnému majetku přistupuje s touž náležitou starostí, s níž čistí záchody. Vždy dbá na to, aby náhodou své vzácné kazety nepoškodil neobratným manévrem.
Dokonalé dny uchopují život jako konstantní rituál. Je to ostatně i pocta Ozuovi (snímek byl dokonce natočen ve formátu 4:3), jehož tvorbu a odkaz Wenders zmapoval ve svém dokumentu z roku 1985 Tokyo-GA. O deset let později v televizním dokumentu In Bildern Leben označil Ozuovy snímky za prostor, v němž se ke každému obyčejnému úkonu přistupuje jako k „velkému svátku“. Důraz na objekty a obrat k novému materialismu se objevuje i v Dokonalých dnech a patřičné pozornosti se jim dostává v detailních záběrech kameramana Franze Lustiga, který točil na ruční kameru. Ten s Wendersem pracoval na jeho novějších počinech, například na filmech Země hojnosti (2004), Nechoď klepat na dveře (2005), Přestřelka v Palermu (2008) nebo dokumentu Anselm (2023).
„Na filmech je zdaleka nejhezčí, když se docela obyčejným, klidným zobrazováním čehosi všedního náhle zviditelní cosi zcela všeplatného,“ popisuje Wim Wenders v jednom z textů ve sbírce esejů a rozhovorů Dech andělů, foto: Gerhard Kassner
Do Hirajamovy disciplinovanosti se však přece jen začíná vkrádat nepravidelnost a nedokonalost. Wenders a scenárista Takuma Takasaki patrně poukazují na to, že i v nejprecizněji vykonstruované a izolované realitě si osamělost vždy najde své místo. Díky tomu si pak člověk o to víc může vážit pomíjivých radostí jako jsou ranní červánky, šelest stromů nebo oblíbené písně. Držitel ceny za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli na festivalu v Cannes za roli Hirajamy, japonský herec Kódži Jakušo, dokáže perfektně, v několika málo mimických projevech, prostředkovat euforii a smutek doprovázející toto uvědomění.
Únik před tempem vnějšího světa
Po boku existenciální a spirituální linky snímek subtilně pracuje s motivy poukazujícími na kritiku třídních poměrů (o to víc relevantních v kontextu japonského silně strukturovaného vládního a třídního systému). Pro Hirajamův vývojový oblouk, který se odehrává mimo syžet filmu, je podstatná rezignace na stávající společenské normy a na standardní přesvědčení, že štěstí přichází se šplháním po příčkách sociální hierarchie. Na jednu stranu vykonává úklidovou práci, jejíž podřadnost je ve snímku zdůrazněna tím, že si někteří lidé paradoxně ve své hygieně pedantického Hirajamu spojují se špínou. Starší muž se také generačně konfrontuje se svým mladším podřízeným Takašim (Tokio Emoto), pro něhož je čištění záchodů přechodem na cestě k peněžně výhodnější kariéře. Navzdory tomu se Dokonalé dny nesnaží být moralizující a vytvářet mezigenerační střety. Počínání každé postavy je ve snímku vykresleno jemně a jejich vzájemné pochopení vyplývá ze schopnosti empatizovat s druhými.
Hirajama se tedy vědomě uzavírá ve své utopické bublině. Proto Dokonalé dny pramálo vypovídají o skutečných nesnázích lidí z dolních vrstev společnosti. Pro protagonistu je prostý život otázkou rozhodnutí, v němž mu nebrání nepříznivé okolnosti jako problém s nedostupností bydlení v tokijské metropoli nebo zvyšující se platová nerovnost. Na druhou stranu by bylo nejspíš reduktivní tvrdit, že snímek se vůbec nepokouší věrně zachycovat poměry současného Japonska. Jeho pozorovatelská estetika evokuje některé dokumentární postupy. Přesto na povrch prosakuje snovost až surreálno, introspektivní rovina, do níž Wenders občas zaplétá sebereferenční komentáře na konto sebe sama (Hirajamův zájem o fotografii), své dosavadní kariéry (zmínka o Patricii Highsmith, jejíž do češtiny nepřeložený román-thriller Ripley’s Game adaptoval v Americkém příteli) a skepse v pohledu na současný filmový průmysl. „Dnes jsou filmy často jen produkt,“ zmiňuje v rozhovoru se Seanem O’Haganem pro britský deník The Guardian.
Wendersův počin se tak od náročnosti bytí spíše snaží uniknout a nabídnout azyl před těžkostmi vnějšího světa a možná i tematizovat filmařovu vlastní (privilegovanou) pozici, v níž se ocitl po půl století pohybování se ve filmovém průmyslu. Ať už ponořený do knih, poslechu hudby nebo do pozorování stromů, Hirajama přežívá ve svém klidném království bezčasí, stejně jako heroinem omámený Lou Reed v titulní písni Perfect Day: „Prostě perfektní den/ Přimělas mě na sebe zapomenout/ Myslel jsem, že jsem někdo jiný/ Někdo dobrý.“
Český plakát k Dokonalým dnům, foto: Aerofilms
Dokonalé dny / Perfect Days (Japonsko, Německo, 2023, stopáž 123 minut)
Režie: Wim Wenders, scénář: Wim Wenders, Takuma Takasaki, kamera: Franz Lustig, střih: Toni Froschhammer. Hrají: Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa a další.
Česká premiéra: 28. března 2024.
