Skladatelka a filmařka Eliška Cílková: Jsem matka svých synů a nemůžu pospíchat
Další z cyklu dialogů s mladými českými skladateli a skladatelkami se výrazně dotkne i filmu. A to díky Elišce Cílkové, která je i výraznou filmařkou. Nejen o spojení hudby a filmu, ale také o tom, kterak hudba pomáhá coby terapie, a dokonce někdy zachraňuje životy. V minulých dnech uvedla Janáčkova filharmonie Ostrava skladbu Odstíny záře, kterou Cílková napsala k jubileu tohoto tělesa.
Začněme otázkou, která otevřela i předchozí rozhovory našeho cyklu: Co je podle vás hudba?
Pro mě je hudba jazykem, kterým se můžu určitým způsobem vyjadřovat. Stejně tak je pro mě jazykem dokumentární a experimentální film. A když zpracovávám téma, tak většinou přesně cítím, které médium je pro dané sdělení nejvhodnější.
Dokonce mám za to, že ty dvě polohy spojujete…
Vlastně se přiznám, že poetické filmy vnímám jako velké hudební kompozice, když o nich přemýšlím na úplném začátku.
Pojďme začít hudbou, kvůli které jsme se původně sešli. Co vás k ní přivedlo?
Když jsem byla malá, stál doma klavír. A tak se stalo, že jsem na něj začala hrát. Byla jsem dítě, které hned hrálo podle sluchu. Možná na to měl vliv fakt, že můj dědeček byl z vesnice a měl venkovskou kapelu. Jinak pracoval jako učitel hudební výchovy a matematiky ve venkovské škole. Možná proto, že se někdy dědí přes generaci, moji rodiče hudebníci nejsou – a on byl. Takže to mám po něm. (smích)
Jaké máte na dědečka vzpomínky?
Moc hezké. Měl schované trubky pod postelí. Byl to prostě takový vesnický muzikant. Vzpomínám i na vesnici, kde jsem trávila většinu dětství a kde babička s dědečkem byli vnímaní jako srdeční lidé. A mluvili o sobě hezky celý život, měli i dobré vztahy se sousedy. Tohle mi dost dalo a zakořenilo to ve mně. Byli obyčejní a prostí, ale měli v sobě velké hodnoty.
Váš tatínek je známý geolog s přesahem do dalších oborů, k antropologii, filozofii, religionistice. Maminka je původem učitelka…
Maminka je hodně vizuálně nadaná. Dobře kreslí a natáčela si filmy na osmičkovou kameru…
Eliška Cílková 30. října 2021 na 25. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Její snímek Beautiful Solution tam získal Cenu za nejlepší film v kategorii Exprmntl.cz, foto: ČTK – Luboš Pavlíček
Eliška Cílková (* 1987)
Pochází z Prahy. Po maturitě na přírodovědném gymnáziu vystudovala obor skladba a dirigování na Konzervatoři Jaroslava Ježka. V letech 2009–2012 studovala kompozici na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (Lubica Čekovská, Lucie Papanetzová), na přelomu roku 2010/2011 absolvovala půlroční stáž na Universität für Musik und Darnstellende Kunst ve Vídni (Reinhard Karger). Ve stejné době vystudovala obor Fytotechnika na České zemědělské univerzitě v Praze. V letech 2012–2014 pokračovala v magisterském programu studia kompozice na pražské HAMU (Hanuš Bartoň). V roce 2013 byla přijata ke studiu skladby na Columbia University v New Yorku, kde pak za podpory Fulbrightova stipendijního programu působila jako Visiting Scholar. V letech 2014–2018 studovala dokumentární film na FAMU.
Je držitelkou řady hudebních i filmových ocenění. Kupříkladu v roce 2015 získala od Asociace hudebních umělců a vědců Cenu za nejlepšího českého skladatele v mezinárodní skladatelské soutěži Generace – Janáčkův Máj. Následující rok obdržela Hlavní cenu Musica Nova za skladbu Vzývání. Její snímek Pripyat Piano (2020) získal nominaci jak na Cenu české filmové kritiky, tak na Českého lva. Experimentální snímek Beautiful Solution obdržel v roce 2021 cenu pro Nejlepší český experimentální film na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Snažím se dopátrat, kde se ve vás vzala potřeba dvou uměleckých vyjádření – hudby a filmu. Nebo proč se ve vašich filmech objevuje sociální tematika. Dokonce ji slyším i v hudbě, kterou komponujete.
Moje rodina a to, co jsem jako dítě prožívala, mě k tomuhle možná formovaly. A to, jak žiju nyní, také.
Co všechno jste vystudovala?
Napřed jsem navštěvovala gymnázium a pak šla na Ježkovu konzervatoř. Potom jsem dlouho přemýšlela, zda se přihlásit na HAMU ke studiu skladby, ale takové ambice jsem tehdy úplně neměla. Na VŠMU v Bratislavě se otevřely dodatečné přijímací zkoušky, tak jsem se přihlásila tam. A nakonec jsem absolvovala všechny tři bakalářské roky, z toho část na Erasmu ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. To mi hodně dalo, protože za ten rok jsme museli zkomponovat smyčcový kvartet, elektroakustickou hudbu, hudbu pro film a skladbu pro jazzový big band. Čtyři skladby za rok, to u nás vůbec takhle není. Magistra skladby jsem studovala zase v Praze, na HAMU.
Alfred Whitford (Fred) Lerdahl (* 1943), skladatel, hudební teoretik a emeritní profesor hudební kompozice na Kolumbijské univerzitě, foto: Peter Schaaf
Ale studovala jste také na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. To bylo jaké?
Hodně mě to ovlivnilo. Bylo to po magisterském studiu, ještě před doktorátem, díky ročnímu Fulbrightovu stipendiu. Šla jsem tam mimo jiné kvůli Fredu Lerdahlovi, americkému skladateli, který v New Yorku vyučuje. A chtěla jsem zůstat na doktorát, jenže tam trvá šest let a já věděla, že kdybych v Americe zůstala, už se domů nevrátím. A mě to táhlo zpět do Čech, kde jsem chtěla založit rodinu a mít děti.
Když mluvím se skladatelkami a skladateli, kteří rovněž studovali v USA, všichni mi řekli, že je to prostředí značně ovlivnilo. Především proto, jak se tam stírají rozdíly v uměleckém vyjádření. Jak to máte vy?
Podobně. V New Yorku jsem se začala dívat víc okolo sebe a začala najednou vidět všechny ty příběhy a jejich hloubku. Věděla jsem, že když se vrátím do Prahy, už nemohu jít na HAMU, ačkoliv mám tu školu moc ráda. Mým snem bylo zkusit přijímací zkoušky na dokumentární film. Aby se ho člověk naučil perfektně i řemeslně, musí projít bakalářským stupněm, během něhož absolvuje povinná cvičení. Třeba natáčíte na tři cívky šestnáctimilimetrového filmového materiálu. Člověk tedy o filmu začne skutečně nejprve přemýšlet do hloubky, nakreslí si každý záběr na papír, protože filmová cívka zkrátka není nekonečná jako video. Vtipné bylo, že když jsem se hlásila na dokument na FAMU, musela jsem doložit volné práce, jenže jsem měla samé hudební. A pan profesor Rudolf Adler mi tehdy řekl: Vždyť sem jdete na dokument, abyste se vrátila zpátky k hudbě.
Eliška Cílková coby studentka Kolumbijské univerzity, foto: archiv Elišky Cílkové
Zmiňovala jste doktorát. Čemu jste se věnovala?
Orchestrální tvorbě Svatopluka Havelky. Mám ráda jeho dílo a dostala jsem přístup k jeho pozůstalosti. Skladatelova rodina ji uchovala v osmi krabicích a bála se pozůstalost dát do nějakého muzea. Já získala možnost ji v rámci doktorátu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity zpracovat.
Proč to nebylo na HAMU?
Vzhledem k tomu, že už jsem měla prvního syna a na HAMU musíte zároveň zkomponovat skladbu a ještě napsat teoretickou práci, tak jsem věděla, že bych to časově nezvládla. Navíc jsem měla skvělého školitele Miroslava Pudláka. A doktorát je pro mě stejně spíše o té teoretické práci.
Eliška Cílková jako filmařka, foto: archiv Elišky Cílkové
Eliško, jste tedy skladatelka, nebo filmařka?
Vůbec se neškatulkuji! Ale cítím se asi pořád více jako muzikantka, protože na klavír hraju od čtyř let. Studium hudby je pro mě zatím delší záležitostí než studium filmu. Na druhou stranu je FAMU velmi výběrová škola. Na katedru dokumentárního filmu chodívají často studenti, kteří už mají za sebou jinou vysokou školu nebo životní zkušenost. Dokument je na FAMU velkou školou kritického myšlení, přijímají zhruba pět studentů ročně, tedy podobně jako v případě studia skladby. Můžu být tedy vděčná za přijetí i absolvování obou oborů.
Může být filmový příběh silnější, když v něm má větší prostor hudba?
To si úplně nemyslím. Beru film a hudbu jako dva různé jazyky, které dokážou obstát samy o sobě. Vezměte si třeba skladby terezínských skladatelů – obstojí bez vizuální složky.
Záběr z filmu Smrt v Benátkách, který v roce 1971, režíroval Luchino Visconti podle stejnojmenné novely Thomase Manna, foto: Warner Bros
Jistě, stejně jako Mahler obstojí bez filmu Smrt v Benátkách, ale film Smrt v Benátkách bez Mahlerovy hudby nikoliv. Mě spíš zajímalo, jestli film, jehož hlavní složkou je hudba, nebo hudba dokonce ztvárňuje příběh – jako je tomu ve vašem filmu Pripyat Piano –, může být pro diváka silnějším zážitkem.
V případě Pripyat Piana může být filmové médium pro diváka určitě dostupnější, než kdyby jen poslouchal terénní nahrávky. Ale hodně bude záležet i na konkrétní zkušenosti konkrétního diváka.
Pripyat Piano je zatím váš nejoceňovanější filmařský počin. Přitom jste byla ve dvojroli: jako režisérka i jako skladatelka.
Ano, tady ano. Začala jsem ten projekt dělat už tak před deseti lety, tehdy jako čistě hudební. Ale cítila jsem, že černobylská zóna by si zasloužila větší zpracování než jen pořízení nahrávky opuštěných klavírů. Cédéčko, které z toho vyšlo, bych dneska udělala jinak. Ale tehdy to byl takový prvotní počin. Že se nakonec přenesl i na filmové plátno, je způsobené mojí zkušeností z Kolumbijské univerzity.
Co jste v těch klavírech slyšela?
Všechny ty příběhy. Byly tam třeba klavíry, které nasákly vodou, jak zůstalo otevřené okno, u něhož stály. Některé nástroje byly zachovalejší, některé celé rozbité. Někdo tam třeba urazil nohu, a tak křídlo leželo na zemi. Všechny klavíry dokázaly sdělit příběhy. A když jsem pak točila film, měli jsme lokace asi na třicet klavírů, ale všechny se nám do výsledného střihu nevešly. Vytvořila jsem si svoji osobní mapu a chtěla bych se tam jednou vrátit.
Ten film je podle mě úžasný v tom, jak originálně vypráví jednotlivé příběhy. A hudba je nositelem příběhu, vypravěčem.
Děkuji… Přistoupila jsem k Pripyat Piano jako k hudební skladbě. O černobylské zóně navíc vzniklo spousta filmů, z toho některé vynikající. Proč bych měla znovu natáčet rozhovory, když už dávno všichni vědí, co se tam stalo. Takže jsem si uložila radikální koncept: nikdo nebude mluvit a vše musí odvyprávět hudba.
Záběr z filmu Pripyat Piano, foto: archiv Elišky Cílkové
Co je s těmi klavíry teď. Zůstaly tam?
Zůstaly. A těžko říct, jak to s nimi vypadá. Ta zóna byla okupovaná ruskou armádou, která tam nyní sice už není, ale pořád je to uzavřená oblast.
Připravujete nějaký film?
Připravuji celovečerní debut, ale ještě nesmím prozrazovat námět. Snad jen řeknu, že člověk často zpracovává to, co prožívá či prožil.
Bude tam zase hrát hlavní roli hudba?
Tentokrát vůbec ne. (Smích)
Pojďme se ještě vrátit k vám coby skladatelce. Když slyším vaše skladby, neubráním se pocitu, že ke mně přenášejí nebo chtějí přenést určitý mimohudební obsah. Je to od vás záměr?
Nevím. Nad tím jsem vlastně nikdy úplně nepřemýšlela. Snažím se to všechno napsat upřímně. A nepíšu toho moc, tak jednu skladbu za rok, protože mateřství mi toho víc nedovoluje. Nabídky sice dostávám, ale musím je odmítat, protože skládání chci věnovat dostatek času a nepsat ve spěchu. A také mi tohle pomalé komponování vyhovuje.
Jak vůbec otevřít soudobou hudbu většinovému posluchači? Není Pripyat Piano jednou z možných cest?
Pro mě je projekt Pripyat Piano asi spíše dokumentem, než hudbou. Pořád jinak věřím, že si soudobá hudba své posluchače najít umí.
Z natáčení filmu Pripyat Piano, foto: archiv Elišky Cílkové
Je v Česku dostatek prostoru pro soudobou hudbu?
Máme soubory a akce, které dělají českým soudobým skladatelům skvělou službu. Ať to jsou Ostravské dny, Orchestr Berg, nebo třeba Janáčkova filharmonie Ostrava, která teď každý rok bude poptávat čtyři nové skladby. Myslím si, že možnosti jsou, ale musím říct, že princip je hodně jiný než u filmu. Když chcete vytvořit autorský film, žádáte Státní fond kinematografie o grant na vývoj filmu. A to je období, kdy o tom vlastně jen přemýšlíte a vytváříte scénář, obsah, postavy, lokace a podobně. Teprve potom přichází výroba filmu, po několika mezikrocích. V oblasti hudby tomu tak není, tam dostáváte konkrétní nabídky od konkrétních institucí a rovnou píšete.
Sledujete – co se týče skladatelské tvorby – mezinárodní kontext?
Občas se z nostalgie podívám na Kolumbijskou univerzitu a jejich takzvaný Columbia Composers, tedy na to, co tvoří moji profesoři, kolegové, bývalí spolužáci. Ale aktuálně jsem spíše uzavřená do sebe. Mám pocit, že až po studiích v Americe se to ve mně vše nějak usadilo. Jako bych teď kompozičně víc nacházela sama sebe.
Quasi Trio; založeno byl roku 2014 v Praze. Zleva: Judita Škodová (violoncello), David Šimeček (klarinet), Kateřina Ochmanová (klavír), foto: Povolen
Takže vaše tvorba vychází hodně z vašich aktuálních pocitů?
Hodně často tomu tak je, ale někdy také píšu skladby přímo ve spolupráci s konkrétními soubory. Taková například byla loňská zkušenost se souborem Quasi Trio, pro který jsem napsala skladbu určenou pro komorní řadu Pražské komorní filharmonie. Hráči mi nejprve řekli, jak by novou skladbu chtěli hudebně cítit, a nakonec jsme zkusili vytvořit společný koncept, kdy mnoho ploch ve skladbě fungovalo jako aleatorika. Díky tomu mohli sami ukázat a předvést svou virtuozitu, anebo se naopak držet zpátky, protože se také hodně vzájemně poslouchali. Celé to výborně fungovalo, líbily se mi jejich intence a provázaná spolupráce nás všech, která by se dala přirovnat k perfektně sehranému filmovému štábu, kde režisér s kameramanem a zvukařem musí být také v souznění.
Které skladatele či skladatelky máte ráda?
Iannis Xenakis je asi můj vůbec nejoblíbenější skladatel. V posledních dvou letech jsem začala poslouchat minimalisty. Philip Glass mě až tak neoslovil, ale Steve Reich ano. Mám samozřejmě ráda Arvo Pärta a Freda Lerdahla, který minimalistou není, ale u něho jsem studovala. Každý z nich je hodně jiný, ale všechno to jsou moji oblíbenci.
Iannis Xenakis (1922–2001), řecký avantgardní skladatel vážné hudby 20. století a architekt, narozený v Rumunsku a působící většinu života ve Francii, foto: Elbphilharmonie – Adelmann Collection of François Xenakis
Janáčkova filharmonie Ostrava uvedla 11. dubna v premiéře vaši skladbu Odstíny záře, kterou jste napsala k letošnímu 70. výročí vzniku tohoto orchestru. Jak tahle kompozice vznikala?
Je to pro mě hodně osobní téma. Nejdřív jsem si myslela, že o tom mluvit nebudu, protože nechci, aby ta skladba byla s něčím explicitně spojována. V tom je vlastně výhoda hudby, že nemusíte některé věci úplně vysvětlovat. Ale potom jsem přemýšlela o tom, že koncert měl podtitul Z mého života, protože na něm zaznělo Smetanovo kvarteto Z mého života v úpravě pro orchestr nebo Mahlerovy Písně o mrtvých dětech. V těchto skladbách skladatelé zúčtovávají se životem. Já to měla podobně. Takže bych o tom asi promluvit měla, jinak bych nebyla upřímná. Nakonec jsem to i stručně, bez podrobností, napsala do programu. Jednak to, že z hlediska kompoziční řeči ta skladba vychází z mých studií v Americe, z prací s tonálním jádry, o nichž píše můj učitel Fred Lerdahl a vyšel z nich i můj Čtvrtý smyčcový kvartet a další skladby. Jednak jsem do poznámek ke koncertu napsala, že v dnešní době umí lékaři zachránit i hodně předčasně narozené děti.
To je vaše osobní zkušenost?
Ano. Jeden z mých synů se narodil předčasně. Na jednu stranu jsme věděli, že se to stane, protože s námi o tom lékaři mluvili s předstihem, na rovinu – a velmi citlivě. Dalo by se tedy říct, že jsme měli nějaký čas na „přípravu“, ale člověk se na stání vedle inkubátoru asi nikdy nepřipraví, to prostě nejde. Jsem navíc názoru, že je vlastně dobře prožít si v danou těžkou chvíli pláč, smutek, pocit bezmoci a tyhle pocity umět přijmout. Po určité době jsme věděli, že se věci vyvíjejí dobrým směrem, i když na začátku to vůbec jednoduché nebylo. Dnes po více jak roce se o tom učím pomalu mluvit. I proto, že všechno dobře dopadlo, syn je naštěstí v pořádku. Název skladby tedy odkazuje na světla z nemocničních prostředí, kde se dějí zázraky.
Titulní strana programového katalogu 70. koncertní sezóny Janáčkovy filharmonie Ostrava, repro: JFO
Jak se tohle všechno otisklo do skladby?
Hodně tam třeba pracuji s opakovaným tónem harfy. V nemocnici jsem byla zvyklá poslouchat pípání monitoru životních funkcí. Ten zvuk sám o sobě není moc příjemný, i když je vlastně pozitivní. Tehdy jsem si říkala, že by mu právě proto – i v nemocnici – víc slušel nějaký libozvučnější tón. Proto jsem jej promítla do harfy.
Co za hudbu jste v nemocni ještě slyšela?
U takových jednotek se často opakuje stejný výjev. Rodiče mají ruce uvnitř inkubátorů a komunikují s dětmi – ať už mluvením, čtením pohádek nebo třeba zpěvem. Vedle nás byla mladá příjemná maminka, která zpívala. Já později také a další mladý tatínek při chování dítěte nakonec broukal taky. Obloukem se mi teď vybavilo, že mi babička s dědečkem vyprávěli, že kde se zpívá, tam je dobře, a oba dva rádi jen tak bez doprovodu zpívali.
Jak ta skladba končí?
Myslím, že má takový správný, výrazný konec. V něm pracuji právě se zmíněnými figurami zpěvů a z mého pohledu je vlastně celá závěrečná část skladby na mou tvorbu možná až nezvykle tonální. Nakonec jsem se rozhodla, že to právě takhle nechám, protože jsem to přece psala v době, kdy jsem ten příběh žila. Jeho „dokumentární hodnota“ pro mě tedy převážila.
Xenakisův podklad pro skladbu Pithoprakta, zdroj: Music 7703 – Contemporary Compositional Practice
Hudební tip Elišky Cílkové
Tuto skladbu pro smyčcový orchestr, dva trombóny, xylofon a woodblock napsal řecko-francouzský avantgardní skladatel Iannis Xenakis v letech 1955 a 1956; premiérově byla uvedena v březnu 1957 v Mnichově. Název skladby se odvozuje od termínu, který ve vědě souvisí s náhodnými čísly a s počtem pravděpodobnosti; podrobností ctěné čtenářstvo ušetříme. Abychom to zkrátili a zjednodušili: Xenakis vedl analogii mezi pohybem molekuly plynu prostorem a pohybem strunného nástroje v rozsahu jeho výšky. Každý nástroj je koncipován jako nezávislá molekula podle Maxwell-Boltzmannova distribučního zákona. Ještě jinak řečeno: Xenakis použil specifický matematický proces, přičemž jeho výsledkem jsou ovšem pouze pravděpodobné odpovědi. Tímto způsobem Pithoprakta překlenuje propast mezi deterministickou hudbou a hudbou neurčité „náhody“.
Zvedáte téma nenarozených dětí?
To nevím, protože jsem o něm doposud nemluvila. Povím však, co se stalo při první orchestrální zkoušce. Chtěla jsem orchestrálním hráčům a hráčkám sdělit, za co tou skladbou z mé strany je, neboť si vážím jejich muzikálnosti a přišlo mi, že zkoušky budou silnější, když o tom budou vědět od začátku. Vznikla však celkem komická situace. Postavila jsem se před těch osmdesát lidí, které jsem nikdy předtím neviděla, a řekla, že jim musím něco říct. Pak jsem se na nějakou dobu odmlčela, několikrát se nadechla, načež se mě snažili podpořit. Pak to bylo velmi silné, neboť některé ženy následně při vyprávění plakaly a jiné za mnou přišly po zkoušce s tím, že rovněž zažily různě křehké věci v souvislosti s mateřstvím.
V jedné z písní, co vybral Mahler do svého cyklu, který vedle vaší nové skladby zazněl, se zpívá, že smrt je mocná, ale láska je silnější.
Souhlasím. O žádné ze svých dětí jsem nikdy nepřišla, co víc bych si měla od života přát. Na všechno okolo sebe se dívám s pokorou.
