Skladatel František Chaloupka: Chci, aby hudba vyjadřovala srozumitelnou emoci
Jeden z nejoriginálnějších českých skladatelů střední generace působí jako rocker. I jeho dosavadní životní cesta byla taková. Vyrůstal na pouti mezi „světskými“, na kytaru se učil hrát sám, chtěl být jazzmanem a vyučil se nejprve kuchařem. Na Pražském jaru bude mít 27. května premiéru jeho skladba v rámci programové linie Prague Offspring.
František Chaloupka se podle vlastních slov na konzervatoř dostal zázrakem, nicméně následné studium kompozice na brněnské JAMU nakonec završil doktorátem. Přes jistou živelnost jeho hudba nabízí intelektuální základy a neobvyklý barevný zvuk.
Začněme takto: Čím je pro vás hudba?
To je zajímavá a celkem těžká otázka. Občas o tom přemýšlím a těžko se mi izoluje, co znamená hudba pro mě a co to hudba je. Zvuk obecně je projev fyzické hmoty, něčeho materiálního, hudba je estetická organizace zvuku. Kdybych to měl vyjádřit básnicky, řekl bych: Existence oslavuje hudbou sebe sama – svoji krásu, hloubku a vznešenost. Já sám si připadám trochu jako takový otrok hudby. Když usínám, myslím na hudbu. Když se v noci vzbudím, myslím na hudbu. Ráno vstanu a – myslím na hudbu. Hudba je pro mě skoro jako nějaké náboženství. Navíc, když komponuji, mám pocit, že můj mozek je v tu chvíli využíván naplno a optimálně. Že jsou aktivována určitá centra, která mozek uvádějí do rovnováhy.
Vyrůstal jste v kolotočářské rodině. Jaké to bylo?
Ano, moji rodiče i prarodiče jezdili s kolotoči. Dětství to bylo krásné, protože jsem měl všechny ty kolotoče zdarma a mimo sezónu byly zaparkované na pozemku kousek od domu. A my po těch kolotočích skákali anebo ukradli klíče a šli se podívat do střelnice na hračky a vzduchovky. Do cirkusu jsem chodil bez placení, jen jsem u vstupu řekl, že jsem „od Chaloupků“. Někdy jsem se ani neptal, zvedl zadní plachtu a vkradl se dovnitř. A do „čerťáku“ stejně tak – to byl takový ten dům hrůzy. Takže rád na to vzpomínám. Později mi pouť a cirkus přišly jako dokonalá alegorie našeho světa. Když jsem byl mladší, tak jsem to vlastně ani moc nedoceňoval.
Svět předků Františka Chaloupky, kteří provozovali cirkusy a kolotoče, foto: archiv Františka Chaloupky Do kolika let jste takhle jezdili?
V tomhle prostředí zábavních parků a poutí jsem vyrůstal asi do svých pěti, šesti let. Potom už jsem začal chodit do školy. Předtím jsme často jezdili do zahraničí, vše se převáželo na vagonech. Rodiče těsně před revolucí jezdit přestali, ale na různých poutích a výstavách jsem se pohyboval až do puberty.
Máte silnou hudební vzpomínku, která vám po tomhle všem utkvěla v hlavě? Tohle prostředí asi nemělo o vjemy nouzi…
Třeba odmalička jsem nesnášel pouťovou hudbu, ten pop osmdesátých let. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale ta hudba mi přišla od narození jako neskutečně vlezlá, a zatínal jsem své malé pěstičky, jak mě to iritovalo. Teď jsem ho paradoxně schopný poslouchat víc než jako děcko (smích). Ale hlavně: Na každé takové pouti byl amfiteátr, pódium nebo stan s hudební produkcí a já se tam chodil koukat, jak kapely zkouší, zvučí a koncertují. A to mi vlastně zůstalo dodnes – jako skladatel trávím při zkouškách více času v hledišti než na pódiu.
Podařilo se vám pustit do těch amplionů něco jiného?
To bohužel ne. (smích) Ale slyšet pořád dokola Modern Talking, to bylo něco. Doma jsem si nejraději pouštěl desky Elvise, zpíval Ach, synku, synku nebo chodil kolem domu a bouchal do bubnu. To bylo ještě před nástupem do školy.
Ke „světským“ ale hudba patří, ne? Bylo to tak i u vás?
Ano, u kolotočů se hodně hrávalo. Můj děda a táta hráli na tahací harmoniku – značka Hohner, měla krásný sametový zvuk. Od narození jsme doma měli bicí, na které jsem si občas chodil taky zahrát. I dnes je mám v Kytarovém Institutu a občas si na ně pro odreagování zacvičím. Strýcové hráli na saxofon, klávesy a různé jiné nástroje. Zkrátka každý na něco uměl a hudba byla součástí toho prostředí, té „světské zábavy“ plné radosti a veselí. Bylo běžné, že jsme jako děti usínaly za zvuků večerního muzicírování před maringotkou. Doma jsem občas slýchával, že Michal David je můj vzdálený bratranec. (smích)
Tohle prostředí se tedy do vás zapsalo. Zapsalo se i do vaší hudby?
Myslím si, že ne. Hudba, kterou dělám, je diametrálně odlišná. Možná to nějak ovlivnilo můj vztah k hudbě obecně, ale esteticky myslím ne.
Mluvil jste o svém negativním vztahu k popu v dětství, ale mimo to, že jste skladatel, jste rovněž hudebník a občas i ten pop a rock hrajete. Jak to tedy je?
Ano, občas jo. Ale čím dál méně. Když jsem byl ještě na JAMU, tak jsem založil kapelu. Jmenovala se Koistinen. Dokonce jsem se jednou s finským režisérem Aki Kaurismäkim, tvůrcem stejnojmenné postavy z filmu Světla v soumraku, setkal a dal mu naše album. Hráli jsme něco jako alternativní rock nebo art rock. Mým nástrojem je primárně kytara, nejčastěji elektrická. A s tou sedí člověk na více židlích, ve více různých žánrech zároveň. Takže k populární hudbě v jakékoli podobě mám blízko.
Když nad tím obecně přemýšlím nebo učím studenty teorii, tak se jim to snažím zprostředkovat z pohledu hudební formy. Říkám jim, že rock, pop, lidová hudba a tak dále jsou především o písni, o písňové formě. Lidé si to často neuvědomují. Říkají: Jo, Queen, to je super kompozice, ale neuvědomují si, že je to primárně písňová forma. Kdežto symfonie, sonáta, fuga a tak dále, to je daleko komplexnější hudební forma. Skladatel je pro mě někdo, kdo vytváří partituru za účelem koncertního provedení. A píseň je takový zárodek a předchůdce komplikovanějších forem. Písňové texty dodnes rád studuji. Umí být nápadité a poetické, zhuštěnou formou předávají určitou zkušenost, nějaký kulturně-antropologický vzorec.
František Chaloupka hovoří o své účasti na letošním ročníku festivalu Pražské jaro, foto: Pražské jaro – Petra Hajská
Projevuje se písňová tvorba i ve vašem komponování artificiální hudby?
Když se podívám na svou hudbu tak deset let zpátky i více, tak je v ní určitá čitelnost a periodicita, která je vlastní písňové formě. Neříkám, že jde o písňovou formu jako takovou, ale určitá přehlednost a jasné strukturování hudebních myšlenek mohou být, myslím, tím pojítkem.
Ptám se na to, protože takto i já vaši hudbu často vnímám: Jako něco poměrně zřetelného a přívětivého na poslech.
Ano, jde mi o to, aby hlavně sémanticky v každém momentu znějící faktury hudba vyjadřovala konkrétní emoci. I když se tam něco změní a přijde nová myšlenka, mělo by být srozumitelné, jakou emoci to má nést a jak to sémanticky koliduje s tím, co tam bylo předtím a co v té skladbě nastane potom.
K vaší hudbě se ještě vrátíme. Teď mi povězte něco o vašich studiích. Nejprve jste se vyučil kuchařem a číšníkem, teprve pak jste zamířil na konzervatoř. Proč?
Naši provozovali kulečníkové herny, kde měli i nějaké občerstvení. Dvě z nich byly v první polovině devadesátých let v Kině Petra Bezruče a v Kině Vlast ve Frýdku-Místku a taky v tamním Národním domě. Takže tentokrát jsem měl zdarma vstupy do kina, podobně jako předtím do cirkusu. Když jsem končil osmou třídu, hrál jsem na kytaru jen jako samouk a netušil, co dál. Věděl jsem pouze, že chci dělat muziku, ale na „zušku“ mě v šestnácti na kytaru už nevzali. Takže mě rodiče poslali na tři roky na učňák, protože měli ty herny a občerstvení. Nějak si mysleli, že jejich živnost se sestrou časem převezmeme. Příšerně mě to v učňáku nebavilo, ale přetrpěl jsem to.
Na druhou stranu jsem si díky tomu uvědomil, že tohle dělat nechci. O to víc jsem se začal věnovat hudbě a skládat své první pokusy. Také jsem se věnoval studiu hudební teorie na přijímačky na konzervatoř, kam jsem se nakonec jakýmsi zázrakem dostal a nastoupil na sólový zpěv. Hned v prváku jsem ovšem objevil skladbu a ve druháku jsem ji začal studovat oficiálně.
František Chaloupka na snímku z června 2012, exponovaném v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě. Vystoupil tam v rámci festivalu NODO (Dny nové opery Ostrava / New Opera Days Ostrava), foto: ČTK – Jaroslav Ožana
Rovnou jste do toho spadl a musel plavat.
Ano. Když jsem nastoupil do prváku na konzervatoř, tak to pro mě bylo vlastně jako první ročník na „zušce“, protože jsem za sebou neměl těch deset let studia nástroje a hraní z listu jako ostatní spolužáci. Když jsem měl v roce 2021 v Ostravě premiéru skladby Darwin Among the Machines pro symfonický orchestr, potkal jsem tam svého někdejšího učitele hudební teorie, Jiřího Pospíšila. Vyprávěl mi, že tenkrát vůbec nevěděl, co se mnou. Když jsem mu potom zničehonic přinesl skladbu, kde byly kvintoly a nějaké složité rytmy, vůbec prý nechápal, jak jsem to mohl složit. Vysvětloval jsem mu, že doma jsem měl zkrátka čas si zápis všech těch rytmů v klidu promyslet. Měl jsem oproti ostatním deset let zpoždění, ale nakonec jsem to zvládnul, ze skladby odmaturoval s kontrakcí za dva roky namísto čtyř a ještě s vyznamenáním za maturitní kompozici od ředitele školy, skladatele Milana Báchorka.
Pak jste šel studovat do Brna na JAMU a studium ukončil doktorátem. Čemu jste se věnoval?
V mé dizertaci se prolínalo více rovin. Zkoumal jsem, jak jsou hráči v určitém typu ansámblů vzájemně koordinovaní, nebo jak se v nich přetransformovala role dirigenta, který byl často zakládajícím skladatelem toho ansámblu. Dále jsem zkoumal prvek aleatoriky, tedy náhody, ve složce metra a také syntézu tradiční a grafické notace. Součástí práce byl můj vlastní soubor Dunami Ensemble a skladba The Book Of Sand. Také jsem zkoumal, co vlastně podnítilo vznik těch hudebních těles, kdy je skladatel zároveň v roli hráče, dirigenta a někdy i manažera. Tyto soubory často využívaly instrumentář a hudebníky rockové nebo jazzové hudby a sami hráči nemuseli mít nutně klasické hudební vzdělání. Do jisté míry šlo o rebelii a vytvoření něčeho, co stojí mimo oficiální kulturu, protože ta se uzavřela ve vakuu a vznik nových děl moc nepodporovala. Skladatelé se prostě naštvali a založili si vlastní těleso.
To se bavíme o šedesátých letech minulého století, kdy vznikala první experimentální hudba, což byl, jak popisujete i vy, jakýsi výsledek společensko-kulturní situace. Všechno se tehdy lámalo…
Klasický orchestr s dirigentem byl v druhé polovině minulého století vnímán jako něco autoritářského, jakýsi pozůstatek monarchie. Šlo do jisté míry o sociální a filozofickou otázku a otázku solidarity. Myslím ale, že optikou éry šedesátých a sedmdesátých let byly tyto požadavky opodstatněné, a kdybych se narodil o pár dekád dříve, vnímám to podobně. Na druhou stranu, když to vezmu čistě hudebně, tak přítomnost dirigenta, jakkoliv je dneska mediálně a z hlediska marketingu přeceňovaná, je v případě většího orchestru nebo sboru samozřejmě nutná. Ale je docela málo dirigentů, kteří by současné hudbě rozuměli, kteří by dokázali konstituovat nějakou vizi celku a měli konkrétní zvukovou představu. Nejraději bych si své skladby dirigoval sám, což ovšem pro soubory, divadla nebo festivaly představuje problém, protože mají své domácí dirigenty. Nejlepší skladatel je mrtvý skladatel, jak se říká, a úplně nejlépe je mrtvý alespoň sedmdesát let, protože už nikdo nemusí řešit autorská práva. (smích)
Skladatel a pedagog František Chaloupka, foto: Petr Kačírek
To je asi tím, že i velcí dirigenti klasických symfonických orchestrů zkrátka nepřijdou s nejrůznější soudobou hudbou do styku, protože není těmito orchestry provozována. Nebo myslíte, že se situace zlepšuje? Přichází širší publikum na chuť soudobé hudbě?
Myslím, že ano. Povědomí a zájem veřejnosti i novinářů se zvyšuje. Před deseti lety byly „jen“ Ostravské dny nové hudby, v Praze komornější festival Contempuls a v Brně Expozice nové hudby. Teď se toho do mainstreamu dostává mnohem více a lidé jsou zvědaví, co aktuálního vzniká. Umění, stejně jako dnešní věda, reflektuje společnost, v níž žijeme. Myslím, že po tom lidé touží – po objevování nových kontextů a impulzů a především po tom, zorientovat se, kdo vlastně jsme a kam směřujeme. Je nemožné zabývat se například pouze vědou 18. nebo 19. století a ignorovat celý její další vývoj a současnost. V umění je to stejné.
Zajímavý je přerod Filharmonie Brno – pozvolna si vychovává publikum směrem k nové a soudobé hudbě. Možná nikde jinde v České republice nenajdeme na programu klasických abonentních koncertů tolik nových kusů. Naopak taková Česká filharmonie je v tomhle bohužel mnohem konzervativnější.
Filharmonii Brno také sleduji. Je skvělé, co všechno dramaturg Víťa Mikeš prosazuje. Snad bude tenhle trend pokračovat a státy jako Německo nebo Francii budeme v tomto ohledu postupně dohánět. Myslím, že mladší generace je v těchto věcech pružnější a přirozeně přemýšlí bez bariér a nebrání se novým věcem. Z kulturního hlediska patříme k nejvyspělejším zemím na světě, vezměte si, kolik světových osobností se narodilo na našem území: Freud, Mahler, Husserl, Mendel, Janáček…
Nyní trochu „od podlahy“: Uživí vás komponování?
Ilustruji vám to na číslech. Podle Českého statistického úřadu je průměrný plat skladatele asi o čtyři tisíce korun nižší, než plat dirigenta nebo sbormistra. Proč? Zajímalo by mě, z jakých dat tato statistika vychází, protože realita je myslím často ještě daleko smutnější. Osobně jsem se divil, že tam kolonka pro toto povolání vůbec je. Ale na druhou stranu je to možná dobrý začátek.
Festivaly a ansámbly pro současnou hudbu musí myslet nejdříve na to, aby zaplatili hudebníky, dirigenty, manažery, zvukaře, propagaci nebo administrativní pracovníky. Se skladatelem se často počítá až na posledním místě. Není to chyba festivalů, ty dělají, co můžou, ale objemu a redistribuce peněz, které se na kulturu vydávají.
V roce 2014 jsem dokončil doktorát, oženil se a založil Kytarový Institut. Dodnes funguje a poskytuje mi stálý příjem. Ale musel jsem si vytvořit nějakou platformu a vlastně i pracovní pozici. V té době jsem přemýšlel, čím rodinu uživím, a jelikož jsem učil kytaru a hudební teorii už během studií na JAMU, rozhodl jsem se dát všemu konkrétní podobu. Kromě toho jsem si během studií přivydělával hraním v divadle, aranžoval jsem muzikály nebo v nich hrál. Jako kapelník jsem to zkoušel s muzikanty. Byly to nejen výdělky, ale především hudební zkušenosti. Nicméně skloubit hraní a skládání, k tomu učit a věnovat se dětem, to dlouhodobě nejde.
František Chaloupka letos v dubnu v New Yorku, kde byly koncertně uvedeny jeho skladby, zdroj: Facebook umělce
Kdy jste vlastně „spontánně“ začal hrát na kytaru?
Asi v jedenácti jsem dostal od otce elektrickou kytaru. Když mi bylo asi šestnáct, strýc u oběda poznamenal něco o tom, že Jimi Hendrix nevěděl, co hraje. Ihned jsem vstal od stolu a opustil místnost. Na kytaru jsem vlastně samouk. Chodil jsem sice půl roku k Richardu Kročkovi staršímu do Ostravy, ale pak jsem nějak usoudil, že to zvládnu sám. A jednou jsem byl na jazzových kurzech u Romana Pokorného, protože jsem v osmnácti chtěl být jazzovým kytaristou. Tenkrát jsem měl jasno, že budu dělat jazz (smích). Ale o rok dva později jsem objevil studium skladby a bylo jasno.
Když poslouchám vaši hudbu, častokrát je tam přítomen nějaký nosný nástroj, okolo něhož skladba krouží. Ale nikdy to nebyla kytara. Proč?
Někde ta kytara je, ale ten důvod je prozaičtější. Elektrická kytara je zvukově až příliš výrazná. Takže když už ji tam mám, je slyšet spíše na pozadí, protože je to nástroj, který patří jinému žánru a strhává na sebe příliš pozornosti. Složil jsem dva kytarové kvartety pro klasické kytary a občas se někde v mé hudbě kytara objeví. Ale spíš o to neusiluji, protože – jak říkám – žánrově to evokuje jiný svět.
Dočetl jsem se o vás, že o klasiku jste se začal zajímat ve chvíli, kdy jste slyšel Stravinského Svěcení jara. Co vás na téhle skladbě zaujalo?
Asi bezprostřednost, rytmičnost a energie. Tehdy, kolem roku 2000, jsem už byl na konzervatoři a nasával hudbu dvacátého století. Vlastně jsem paralelně jel ve více stylech. V pubertě jsem poslouchal jazz, rock i klasiku a říkal jsem si, že na té „vážné“ hudbě přece musí něco být. Jenže mladému člověku pár let trvá, než všechny ty Beethoveny a Mahlery rozklíčuje a spojí se s tím vnitřně. Takže jsem studoval více stylů a rozvíjelo se to u mě postupně.
Když se do Svěcení jara zaposlouchám, a pak si pustím nějakou vaši skladbu, neubráním se dojmu, že slyším určité průsečíky. Minimálně v tom, že máte rád velký orchestrální zvuk.
Byť Stravinského obdivuji, nikdy jsem ho až tak důkladně nestudoval. S Martinem Smolkou jsme na JAMU Stravinského skladby sice analyzovali, ale sám o sobě jsem se k němu důkladně nedostal. Ale ano, orchestr mám rád, nejradši bych psal jen pro něj. Ovšem komorní hudba má rovněž své kouzlo. Technicky je totiž u velkého obsazení nepřeberné množství možností a člověk není omezen počtem nástrojů. Zrovna dneska se mi zdálo, že jsem na zkoušce velkého orchestru, a přesně si vybavuji vrstvy, které skladba měla. Pak jsem si všiml, že za mnou stojí nějaká postava, otočil jsem se a zvolal: Wolfi! Takhle nějak vypadá profesní deformace. (smích)
Skladatel a pedagog Martin Smolka, u něhož František Chaloupka studoval, foto: ČTK – Kateřina Šulová
Jak se vám studovalo u Martina Smolky?
Po konzervatoři jsem chtěl jít studovat právě k němu, protože mi byla jeho hudba blízká. Podařilo se mi to – a jsem za to rád. Byl sice přísný, řekl svůj názor, co se mu nelíbí a podobně, ale já si to stejně udělal po svém a on to respektoval. Většinou jsem skladby napsal dost narychlo, protože mně to jinak nejde. Když na to mám půl roku, tak se dostanu do takové smyčky, kdy nad tím až moc přemýšlím, a pak ztratím základní linku.
Takže komponujete rychle, nepotápíte se v tom?
Myslím, že docela rychle. A jak se blíží termín odevzdání, tak mě stres motivuje k výkonu. Martin samozřejmě vždycky nadával, proč tam vůbec je, když už mu ty skladby nosím hotové, navíc na poslední chvíli. Ale vždycky si vzpomenu na větu, kterou mi řekl ještě na kurzech v Trstěnicích, těsně předtím, než jsem u něj začal studovat na JAMU: „Když chcete napsat akord C dur, tak ho tam prostě napište.“
Když vám je dvacet a studujete kompoziční techniky staré, klasické i současné hudby, vše je komplexní a sofistikované. Tak když vám pak někdo jako Martin řekne, že tam můžete napsat i zcela „banální“ C dur, pokud to tak cítíte, tak je to docela osvobozující, ta tíha z vás spadne. My se během studia spřátelili, a byť se dnes z časových důvodů vídáme málo, jsme pořád v kontaktu.
Hudebně si ovšem jdete vlastní cestou…
Vždycky jsem se snažil být autentický a nepřebírat prvky od ostatních. Ne, že bych na tom spatřoval něco závadného. Prostě mě to ve chvíli, kdy mám pocit, že nápad „necinká“ něčím neoposlouchaným, přestane bavit. Třeba teď budu mít na Pražském jaru premiéru skladby The Spectral Waltzer v podání špičkového rakouského ansámblu Klangforum Wien. Požadavek na délku skladby byl tři až pět minut. Tak mi přišlo, že valčíček je taková ideální forma pro plochu, na níž se nedá rozehrát nic moc velkého. V téhle skladbě je možná něco, co se Martinově hudbě blíží – modalita, prvky tonality, mollové akordy. Muzikolog by v tom hned mohl vidět strukturální podobnost, jenže ta se dá najít skoro všude. Pro mě je radost hrát si s hudbou na způsob jistého zvukového experimentu. Nejprve se to odehraje v mé hlavě, pak to přenesu na papír. A přenášet to potom do zápisu je rovněž hra, protože musím vymyslet, jak to budu notovat a jestli je to pro různé nástroje hratelné a tak dále.
Proslulý rakouský soubor soudobé hudby Klangforum Wien, který na letošním Pražském jaru provede mimo jiné skladbu Františka Chaloupky The Spectral Waltzer, foto: Klangforum
Myslíte při tom na hráče?
Pokud při komponování na někoho myslím, jsou to právě hudebníci – zajímá mě, v jakém mentálním rozpoložení se budou při hraní nacházet nebo jaký vztah budou k mé hudbě mít. Pořád mám na mysli to, že hudba by měla něco sdělovat. Do poslední chvíle si ponechávám možnost hodit vše do koše a napsat jedinou notu. V tom je dle mého svoboda vyjádření.
Jaká je podle vás vlastně vaše hudba?
Nad jejím popisem nebo nějakou definicí jsem nikdy nepřemýšlel. Když jsem si nedávno s někým psal, že skládám hudbu, odepsal mi, že se bál, že to bude moc crazy, ale přitom mu to při poslechu přišlo docela příjemné. Na jednu stranu mě to potěšilo, protože tam asi našel pro sebe srozumitelné znaky, s nimiž se ztotožnil. Na druhou stranu, co to znamená „příjemná hudba“? Jako podbízivá?
Možná ta, která zvukem nejde proti posluchači…
Těžko říct. Když skládám, snažím se přenést určitou zkušenost, nezáleží na tom, zda je příjemná, nebo nepříjemná. Život taky není vždy jen příjemný, nebo pouze nepříjemný. Rád bych ale, aby hudba šla do hloubky. Z tohoto důvodu mi nikdy nevadil pojem „vážná hudba“. Klasická harmonie a kontrapunkt se vyvinuly především z liturgické a chrámové hudby, tedy z hudby, která nás má obracet dovnitř. Snažím se o autenticitu, ne však za každou cenu. Člověk by měl být upřímný alespoň sám k sobě; právě o to se snažím i v hudbě. Ačkoliv přemýšlím nad percepcí a psychologickým účinkem, neznamená to, že se chci někomu zalíbit. Zjednodušeně řečeno: Dělám si, co chci, a pokud se to náhodou líbí i někomu dalšímu, jsem samozřejmě rád.
Vy jste možná trochu rocker. A vlastně i vizuálně na mě tak působíte….
Určitě nejsem příkladný akademický typ. Ale to se s věkem může měnit. Když jsem dostudoval, nechtěl jsem zůstávat v uzavřeném akademickém prostředí, protože to může být do jisté míry taková komfortní zóna a člověk ztratí kontakt s realitou – s festivaly, koncerty, publikem. Ostatně i to prostředí, z něhož pocházím, bylo do jisté míry bohémské. Zároveň někdy i silně religiózní.
Od narození mě přitahovaly dvě věci: hudba a duchovní nauky. Pamatuji si, jak jsem si asi jako pětiletý někde na pouti koupil sošku Buddhy nebo o pár let později dětskou Bibli. Od raného dětství až do asi osmnácti let mě provázely mystické zážitky. V osobním životě osciluji mezi oběma polohami. Posledních několik let jsem měl spíš takové bohémské období. Mám krásnou šestiletou dceru Violu, která chodí do ZUŠ na housle, a aby tady byl člověk pro děti naplno, musí se trochu krotit. Nějakou dobu jsem se věnoval čínskému či-kungu a meditacím, abstinoval jsem a žil sedm let v celibátu. Jak říkal William Blake: „Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti“. (smích)
František Chaloupka: „Určitě nejsem příkladný akademický typ. Ale to se s věkem může měnit,“ foto: Petr Kačírek
František Chaloupka (* 1981)
Narodil se do kolotočářské rodiny z Frýdku-Místku. Do svých asi šesti let jezdil s rodinou nejen po Československu. Poté nastoupil na základní školu ve Frýdku, kde se jeho rodiče usadili a začali provozovat lunapark a další zábavní a kulturní podniky. Po vyučení kuchařem nastoupil na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě ke studiu zpěvu a poté skladby. Tu od roku 2004 rozvíjel během studia na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně ve třídě skladatele a pedagoga Martina Smolky. Studium ukončil doktorátem (Teorie a praxe současných hudebních ansámblů s vlivy autorských osobností). Studijní pobyty absolvoval v Haagu, ve Vídni nebo v USA (tam konkrétně v kalifornském Institute of the Arts v Los Angeles).
Skládá pro nejvýraznější české (Prague Modern, Orchestr BERG, Janáčkova filharmonie Ostrava, Národní divadlo Brno) i zahraniční (Trio Accanto, Ensemble Modern, New Century Chamber Orchestra, Klangforum Wien) orchestry a instituce a spolupracuje s dirigenty jako Petr Kotík, Peter Eotwös, Jiří Rožeň, Marko Ivanovič, Lucas Vis nebo Pavel Šnajdr. V roce 2016 mu vyšlo retrospektivní dvojalbum pod hlavičkou KI Records František Chaloupka: Selected Works 2006–2015. Založil a vede Kytarový Institut v Brně, kde učí mladé kytaristky a kytaristy hře na strunné nástroje a hudební nauku. Je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Dunami Ensemble. Zpíval a hrál v brněnské rockové kapele Koistinen. Využívá pseudonym Iszek Baraque.
